Obrázok používateľa CEZ OKNO
Sensei ze Šambaly 4.: Nečekaná návštěva

Život je podivuhodný. Je tak mnohostranný, různorodý a nepředvídatelný jak pro celé národy, tak také pro každého člověka zvlášť. Odehrávají se v něm události utajené i zřejmé, rychlé a působivé. Tajemná je také neviditelná stopa, kterou tyto události zanechávají v lidské paměti. Nejenže zanechávají, ale mění také nepozorovaně další osud jak člověka, tak i národů, to všechno v závislosti na jejich osobní volbě.


Když jsem si znovu svůj deník pročítala už v období mého samostatného, dospělého života a vzpomínala na tuto dobu, přece jen jsem došla k závěru, že poslední den odpočinku u moře naší ještě tehdy mladé party v čele se Senseiem, byl jedním z nejvýznamnějších dní v mém životě. Tento den, který ve mně nejenže zanechal nezapomenutelné dojmy, ale také hluboce ovlivnil můj pohled na svět, pochopení globální struktury tohoto světa, ještě více upevnil mou duchovní pozici, přesně určil smysl mého života. A jsem za to vděčná Sensei. Vždyť během následujících let formování mé osobnosti jsem byla schopna lépe pochopit to, co nám tehdy řekl.

Po nečekané návštěvě hosta jménem Ahriman, který se objevil v našem stanovém „městečku“ na břehu moře daleko od civilizace, jsem se pořádně nevyspala. Celou noc mě mučily děsné noční můry, které byly spojené s událostmi včerejšího dne. Otroci, dav, nadvláda Archóntů, Veliarovy pronikavé pohledy, Ahrimanův přívětivý úsměv. A všechno to na pozadí jakéhosi vnitřního svíravého pocitu, stísněnosti a bezvýchodnosti. Nejenže se tento hororový seriál, který se promítal z podvědomí do mého snu, protáhl až do rána, navíc byl ještě doprovázený různými vnějšími speciálními efekty, které přicházely od mé spolubydlící ve stanu – od Taťány. Musím říct, že ta se taky celou noc natrápila: buď hekala, nebo sebou škubala, nebo prudce rozhazovala rukama. A protože náš stan byl pro dva lidi celkem těsný, je jasné, že jsem citelně registrovala celý tento zvukový a bojový proces Taťánina snu a se strachem jsem se probouzela po podobných „speciálních efektech“, které doplňovaly můj vlastní „horor“. Dá se říct, že noc jsme obě prožily skvěle.

Nad ránem se mi přece jen podařilo klidně usnout. Ale můj nerušený odpočinek v závěrečné části snění trval jenom chvíli. Ke konci, zřejmě abych se jakožto divák nevzdálila z tohoto „hororu“, se mi zdálo něco tak strašného, kvůli čemu jsem se rychle vzbudila se strachem. I po tom, co jsem otevřela oči, jsem nemohla pochopit, jestli bdím nebo ne. A když jsem si uvědomila, že tato děsivá „realita“ byla jen pouhým snem, s velkou úlevou jsem si oddechla a spadl mi obrovský kámen ze srdce. Jak málo stačí člověku ke štěstí - jen se probudit z cizí reality.

Tiše jsem se zasmála sama sobě. Včera jsem teda pěkně „ujela“, věnovala jsem příliš pozornosti Ahrimanovým vyprávěním. Teď se mi to všechno slilo do jednoho neměnného výsledku. Je to zajímavé. Copak je možné ovládat své sny a třeba je i řídit? Pomyslela jsem si, že až bude příležitost, tak se na to musím podrobně vyptat Senseie. Vždyť ve spánku trávíme prakticky osm hodin denně! A je to vůbec spánek? Jak kdysi řekl Nikolaj Andrejevič, který je psychoterapeut, sen je jen změněný stav vědomí. A pokud to tak je, pak jej můžeme určitě nějak ovládat tak, abychom zapracovali na Duchovním principu. Proč ztrácet celých osm hodin denně jen tak a podřizovat je moci svého Materiálního principu?! To přece není možné! Jsem si jistá, že musí existovat způsob, jak využít tento čas racionálněji. Život je tak krátký a je v něm důležitá každá chvilka, kterou prožijeme ve prospěch Duchovna.

Ale jen co jsem si dala své myšlenky do relativního pořádku, už se objevil další problém. Nečekaně jsem v puse ucítila jakousi hořko kyselou pachuť a hned se mi začaly dělat sliny, jako bych si kousla do tlustého plátku citronu. Tento docela nezvyklý pocit ve mně vyvolal vzpomínky na včerejší den. Právě tehdy nám Ahriman (nezvaný host, který k nám připlul na své luxusní jachtě a strávil s námi prakticky celý den) během naší společné procházky z městečka navrhl, abychom se přesvědčili o síle svého podvědomí. My jsme s tím okamžitě a rádi souhlasili, s výjimkou Nikolaje Andrejeviče a Senseie, kteří byli v tu chvíli pozadu a povídali si o něčem jiném. Ahriman udělal krátký úvod, pomohl nám, abychom se soustředili, a prakticky každý z nás z jakéhosi důvodu ucítil v puse tuto nepochopitelnou chuť citronu, která se vzala neznámo odkud. Ahriman slíbil, že jen co se následující ráno probudíme, naše podvědomí obnoví ve vědomí slovo od slova úplně všechno to, o čem nám vyprávěl během své návštěvy. My jsme tomu samozřejmě nevěřili. Žeňa dokonce řekl, že přes jeho vlastní „hráze a přehrady z tohoto proudu pronikne leda tak pár kapek.“ Na to se náš host jen pousmál, upřeně se zadíval chlapci do očí a slíbil mu jarní povodeň s velkým rozvodněním. My jsme to v tu chvíli samozřejmě nebrali vážně. Ale teď...

Když jsem si prakticky okamžitě vybavila vzpomínky na tuto včerejší příhodu, v mých myšlenkách se, úplně jako při opakovaném přenosu v rádiu, rozezněl Ahrimanův proslov. Bylo to zvláštní, ale všechno se mi opravdu vybavovalo slovo od slova, takže jsem se nejdřív trochu lekla a přišla do rozpaků. Ale pak jsem rychle popadla svůj deník a začala do něj všechno postupně zapisovat, abych na nic nezapomněla. Jak se pak ukázalo, to mi rozhodně nehrozilo. Poměrně dlouhou dobu jsem strávila nad tím, abych si všechno zapsala, a pak jsem si radši ještě všechno znovu přečetla, abych nic nevynechala. Moje paměť mi opět poskytla stejný text a opakovala ho znovu a znovu jako ohraná deska. Při tom jsem samozřejmě začala pořádně panikařit, protože mi konečně došlo, že jsem svou vlastní hloupostí a naivitou spadla do mazané pasti svého podvědomí, které bylo lákavě přikresleno Ahrimanovými slovy. Zbytečně jsem včera podcenila svou paměť! A to všechno kvůli vlastní nevědomosti, chtěla jsem to jen tak z legrace vyzkoušet. To ano, to jsem si to teda zkusila! Teď se určitě někdo směje, ale já to rozhodně nejsem. Co to máme, my lidé, za špatnou vlastnost! Věčně pochybujeme, věčně utěšujeme své Ego, jako bychom se rozmazlovali znalostmi, a nesnažíme se poznávat. Výsledkem je, že se dostáváme do takových situací, kdy až v poslední chvíli voláme: „Pomoc! SOS! Kde jste kdo!“ Většinou ale, ať křičíme jakkoli, nám jako tonoucím stejně nikdo pomoct nemůže, jen my sami. A to se stalo i mně.

No tak co, sama na tom nesu vinu, sama musím napravovat své omyly a chyby. Měla jsem si rychle uspořádat myšlenky. V podobě „rychlé pomoci“ jsem se snažila odpoutat pozornost od tohoto „rozbouřeného proudu“ a soustředit se na meditaci Lotosového květu. Nejdřív se mi nic nedařilo, protože koncentrace mých myšlenek byla odváděna jednotlivými frázemi z Ahrimanova proslovu. A této dotěrnosti jsem se vůbec nemohla zbavit, dokud jsem nepochopila, že tento proud myšlenek mou pozornost neodlákává, ale naopak ji přitahuje. Takže jsem to slyšet chtěla, jinak řečeno, ne mě, ale moji Materiální podstatu to k tomu táhlo. Tak o co jde? Vždyť má přání jsou v mých rukou! Když jsem si uvědomila, v čem dělám chybu, začala jsem cíleně provádět Lotosový květ, protože se všechna má přání a všechny úmysly spojily, soustředila jsem se a ignorovala všechno ostatní.

I když Ahrimanův proslov utichnul, stejně se projevoval kdesi na jiné úrovni myšlenek. Ahriman je prostě Ahriman! V tu chvíli jsem se rozhodla, že odhodlaně a nezdolně provedu novou meditaci zacílenou na Lotosový květ, o které nám nedávno při jednom meditačním cvičení řekl Sensei, když popisoval nekonečnou variabilitu Lotosu. Před tím byly moje pokusy o osvojení si nové meditace neúspěšné, i když Sensei nejednou zdůrazňoval, že všechno záleží jen na samotném člověku, na jeho podstatě, která se skrývá v jeho nitru. Ale tentokrát, zřejmě díky čistotě a upřímnosti mých úmyslů, se Lotosový květ projevil zcela jiným způsobem.

Jakmile jsem dosáhla přesné koncentrace na sluneční pleteni, nečekaně jsem uviděla vnitřním zrakem Lotosový květ! Viděla jsem ho přesně, nešlo tedy o to, že bych si ho jen představovala jako vždy. Tento květ byl prostě nádherný. Takový jsem nikdy v životě neviděla! Sněhobílé lístky vyzařovaly jasné, ale zároveň jemné světlo. A zprostřed květinky vycházela navíc ještě zlatá záře. Nejpodivuhodnější bylo to, že byla tato božská květinka živá! Zpozorovala jsem, že čím více své něžnosti a lásky jsem květince věnovala, tím více reagovala na mé upřímné pocity chvěním svých velmi jemných a čistých lístečků. Nejdřív bylo toto chvění sotva patrné, podivuhodně živé, řekla bych, že se podobalo dýchání. Pak se květinka začala probouzet a stále více se projevovala. A určité chvíli se mi to jakoby zdálo, ale pak už jsem skutečně slyšela velmi příjemný zvuk, který vycházel z jednoho ze chvějících se lístků. Bylo to jako sladká píseň lehkého vánku. Vzápětí se rozezněl ještě jeden lísteček, vydával prostřednictvím vibrace podivuhodný zvuk, který se nepodobal žádnému mně známému zvuku. A po něm se „projevil“ třetí lísteček a já jsem vnímala narůstající melodii. Doslova za chvilinku jsem se celá ponořila do okouzlující lotosové symfonie, která se skládala z harmonických, jemných a velmi příjemných tónů. Tato hudba mě zkrátka okouzlila svým božským zvukem. A čím víc jsem s ní splývala, tím víc ve mně narůstal pocit vnitřní všeobjímající radosti a nekonečné svobody. Ale nejúžasnější byl pocit, kdy se tento nádherný zvuk, vycházející z Lotosu, začal měnit na jasné, jemné světlo, které mě jakoby zahalilo ze všech stran a zevnitř mě naplňovalo svou neobyčejnou čistotou. Přitom ve mně vyvolalo dosud neznámý pocit naprostého štěstí, ve kterém jsem se jednoduše celá otevřela a ponořila do nekonečné extáze. Jako bych spolu s mým tělem zmizela. Zůstal jenom Lotos a vědomí obrovské nadpozemské Lásky!

Když jsem opustila stav meditace, cítila jsem se tak skvěle, že se mi chtělo z celého srdce obejmout svět. Měla jsem výbornou náladu. Nejpodivuhodnější bylo to, že mé myšlenky byly absolutně jasné a čisté. Žádný náznak „ohrané desky“ s Ahrimanovým proslovem se neobjevil. Vyšla jsem ze stanu plná optimizmu, s pocitem radosti ze zdařilé meditace a pro mě tolik významného vítězství během ranní odplaty svému Materiálnímu principu. První věc, kterou jsem uviděla, byla velmi komická scénka.

* * *

Na břehu u rákosí seděl s kýblem na hlavě v pozici „lotosu“ Žeňa a pravidelně kolem sebe mával jakýmsi trsem trávy, ze kterého trčelo jako pestík jedno jediné rákosí. Vedle něj se na židličce uvelebil Stas, zamyšleně pozoroval svého kamaráda. Viktor se oplachoval v lavoru vedle svého stanu. Čvachtal se s takovou radostí, že voda stříkala na všechny strany. Sensei a Nikolaj Andrejevič se právě procházeli po břehu směrem k našemu stanovému městečku. Někteří z kamarádů si už šli zaplavat do moře, a to tak daleko, že jim z vody vyčuhovaly jenom hlavy. Nápad plavat tak daleko mohl dostat leda Voloďa, protože Sensei a Nikolaj Andrejevič, kteří nebyli o nic horší plavci než on, byli na břehu.

Přistoupila jsem ke Stasovi, popřála mu dobré ráno a chtěla se ho zeptat na Žeňovo velmi neobvyklé vzezření, ale ze svého stanu zrovna vylezl Kosťa. Sladce se protáhnul a začal dělat něco jako malou rozcvičku. Přestal ale hned, co uviděl Žeňu se začouzeným kýblem na hlavě. Nejdřív se mu na obličeji objevil upřímný údiv, který vzápětí přešel do smíchu. Kosťa zapomněl na rozcvičku, líně přistoupil ke Stasovi a vesele se zeptal:

„Co se děje? Žeňa se hned od rána rozhodl rekvalifikovat na šamana? Nebo se tváří, že je mimozemšťan? To jo, dokonce i anténu si našel! Tu má k čemu? Aby vysílal zprávy do létajícího talíře?“
„To není anténa, to je metlička,“ odpověděl mu trpělivě Stas tak, jako by Kosťa nebyl první, kdo mu dával podobné otázky.
„Metlička?!“ rozesmál se Kosťa a pozoroval Žeňu, který kolem sebe znovu máchal touto „anténou“. „A k čemu to všechno má?“
„Metličku má proto, aby se zbavil much, a kýbl k tomu, aby zaclonil svou mysl,“ monotónně a s úplně vážnou tváří vysvětloval Stas.
„Cože? Co? Aby zaclonil mysl?!“ Kosťa se rozesmál ještě víc.
Po jeho smíchu vylezl ze stanu Andrej, zřejmě ze zvědavosti. Promnul si ospalé oči a připojil se k naší veselé partě.
„Jé, no co jste to zase vymysleli?“ podivil se stejně jako Kosťa, když se nechápavě díval na Žeňu.
Stas si odkašlal.
„Copak nevidíš? Děláme si kurz zrychlené přípravy odrážení nepřátelských útoků agresivních myšlenek, vytrvalosti a schopnosti přežití pozitivních myšlenek ve zvlášť nepříznivých podmínkách. Zkrátka, boj s ahrimanovštinou.“
„Jak jako ahrimanovštinou?“ nepochopil Andrej.
Stas odtrhnul pohled od Ženi a podíval se na Andrejův rozespalý, pomačkaný obličej.
„Óóó, to je ale úpadek! Zřejmě jste se ještě neprobudili, vážení pánové. Nic si z toho nedělejte, všechno máte ještě před sebou!“
„Velice slibný začátek!“ usmál se Andrej.
Kosťa vítězoslavně zacitoval jednoho ze svých oblíbených klasiků:
„Ale ne, mě nemohou zarmoutit vaše slova:
Moudrý zlé věci umí překonat!“
„No, no,“ zasmál se Stas a znovu pohlédl na Žeňu.
Ale Andrej hned zareagoval na Kosťova slova a se smíchem pronesl:
„S pomocí jaké lupy u sebe můžeš přes noc pozorovat příznaky moudrosti?“
Na to Kosťa Andrejovi vzletně odpověděl:
„Velevážený Andriane, my, tedy ‚moje Veličenstvo s titulem trojnásobné Výsosti‘, posuzujeme moudrost nikoli podle předmětů, které možná i jsou pro některé krátkozraké osoby nezbytné při jejich nočním bdění, ale my soudíme výhradně podle vlastní pragmatičnosti. Protože chytrý se liší od moudrého tím, že chytrý ví, jak se dostat z těžké situace, zato moudrý se do ní ani nedostane.“
Při tomto Kosťově proslovu Žeňa nadzvednul svůj kýbl, podíval se na chlapce ze své skrýše a překvapeně pronesl:
„Ty sis to zavařil!“
Všichni jsme vybuchli smíchy. Žeňa se vzpamatoval, urychleně si natáhl kýbl na hlavu a pokračoval ve svém experimentu.
„No, a kýbl má k čemu?“ se smíchem se zeptal Andrej Stase.
„Vysvětlím to pro zvlášť nechápavé. Ahriman zřejmě s námi všemi navázal velmi silné telepatické spojení. A jak řekl ráno Nikolaj Andrejevič, každý se chrání, jak může. Mysl, jak víte, je materiální a představuje také určitou vlnu. Mozek je jakýmsi přijímačem. Abychom přerušili nepřetržitý kontakt, musíme buď izolovat zdroj, který vysílá tyto vlny, nebo přijímač. Zdroj se nachází mimo náš dosah, tím pádem musíme izolovat přijímač. A Žeňa se snaží pomocí kýble vytvořit clonu před tímto účinkem.“
„Á, už tomu rozumím,“ protáhl se smíchem Andrej. „To znamená, že Žeňovi přetekl pohár trpělivosti, tak se rozhodl, že tento pohár vymění za kýbl.“
„Komu přetekl pohár trpělivosti?!“ zabrebentil Žeňa ve svém kýblu, jako kovový robot, začal si sundávat kýbl z hlavy a dodal: „Já mám obrněnou trpělivost! A nadbytečná opatrnost nikdy nikomu nevadila.“ Pak se obrátil ke Stasovi a řekl: „Ne, kýbl nepomáhá.“
„No a kdo izoluje rádiové vlny železem?!“ vmísil se do rozhovoru Kosťa, který pronikl do „podstaty“ experimentů starších kamarádů. „Pokud vím, tak to jde jenom s olovem.“
Na to se Žeňa okamžitě naoko rozčílil.
„Takže ty chceš říct, ty carská hubo třikrát zvětšená, že si musím svoji světlou hlavičku nacpat do akumulátoru?!“
„Proč do akumulátoru?!“ zasmál se spolu s ním Kosťa. „Stačí jen namočit ručník a obmotat si s ním hlavu.“
„To je ono!“ chytil se této myšlenky Andrej. „Bude to lehčí i pro myšlenky a izolace bude dobrá.“
Žeňa zašilhal na tento pár rádců, sotva znatelně se pousmál, postavil kýbl na písek a rozhodně se vydal k Viktorovi. Ten zrovna dokončil vodní procedury, dosucha se utíral ručníkem a pozoroval Žeňovu klauniádu.
Žeňa přistoupil k Viktorovi a začal mu brát ručník:
„Už se s tím nepiplej! I tak celý záříš jako naleštěný. Dej mi ručník, nebuď lakomý.“
„Na, jen si ho vem,“ zasmál se náš starší sempai. „Můžeš si ho dokonce nechat navždy! Pro kamaráda ničeho nelituji.“
„No jasně, ‚ničeho nelituje‘,“ se stížností v hlase oznámil Stas, „zvlášť, když je to můj ručník!“
Naše skupinka se znovu rozesmála. Žeňa si mezitím vzal froté ručník, namočil ho do vody a aniž by ho vyždímal, začal si ručník namotávat na hlavu jako turban. Začal ale spíš vypadat jako rampouch, tající na jarním slunci.
Právě v tom okamžiku se ke skupince připojili Sensei a Nikolaj Andrejevič.
„Copak, bolí tě hlava?“ starostlivě se zajímal Nikolaj Andrejevič.
„Ale ne, jen se snaží vytvořit clonu před rádiovými vlnami,“ vysvětlil Andrej, zatímco si Žeňa ujasňoval, co má odpovědět.
„A kde jste vzali to, že před rádiovými vlnami se můžete zachránit mokrým ručníkem?“ s úsměvem pronesl doktor.
„Tak, tak!“ vstoupil do rozhovoru Viktor a sčesával si dozadu své nepoddajné vlasy. „Chtěl jsem mu to říct, ale nedal mi ani příležitost cokoli pronést! Voda je naopak vodič. Izolantem je suchý materiál.“
Při těchto slovech se Žeňa podíval na Kosťu a Andreje „vděčným“ pohledem, sundal si ručník a začal jím demonstrativně kroutit jako bičem. Andrej a Kosťa si proto po těchto Žeňových činech potměšile vyměnili pohledy a za smíchu ostatních se rychle schovali za rákosí, dál od nebezpečí.
Stáli jsme v kruhu společně se Senseiem. Stas využil této chvíle a obrátil se k němu.
„Sensei, vážně, promiň nám to! Byli jsme včera úplně pobláznění. Opravdu, tolik nás to trápí a tak se stydíme,“ chlapec si dával ruku na srdce, když pronášel tato upřímná slova.
„Ano, Sensei,“ pokračoval Viktor. „Promiň! Abych pravdu řekl, nečekal jsem, že mám v sobě tolik ahrimanovštiny, prázdného egocentrizmu. Šel jsem jak hloupý beran na provaze. Až je mi ze sebe samotného špatně!“
„Přesně tak,“ pomyslela jsem si, když jsem slyšela taková upřímná slova starších kluků. „A já jsem taky dobrá! Sensei s námi ztratil tolik času, abychom někomu jen tak slepě neuvěřili, ale sami uvědoměle dělali svou volbu, cenili si duchovna a chápali, co to je život. A my jsme se zachovali jako selátka! Ahrimanovi stačilo jen půl dne, aby nás namočil do louže nekonečných hmotných přání naší Materiální podstaty! Kolik stálo jenom to, jak Ahriman chytře ovládnul naši důvěru, celá tahle fraška, nevtíravé rady, na které reagovala naše Materiální podstata, jako hladový pes na hvízdání svého pána. A to nejdůležitější je, jak snadno zaměníme své snahy o dosažení duchovna za bažinu materiálního světa, přes kterou jakoby musíme projít, abychom realizovali svá přání.“
„To by taky mělo, po tom, jak se nás včera zmocnil materializmus,“ téměř jednohlasně s mými myšlenkami smutně pronesl Stas. „Takový do očí bijící podvod! Když jsem si to všechno uvědomil... Celou noc mě trápilo svědomí! A pak ještě vedle tento... pštros.“
„Chlapec kývnul směrem k Žeňovi. Také my jsme se na něj podívali. Žeňa zrovna v tu chvíli klečel s tričkem nataženým přes hlavu a usilovně se snažil zahrabat hlavu do suchého písku. Zřejmě se učil nový způsob tlumení vln, který mu poradil Viktor. Když jsme se na Žeňu podívali, bezděčně jsme se pousmáli. Ale pak se naše vážné pohledy znovu obrátily k Sensei.“
„Hm,“ smutně vzdychnul Viktor, „mysleli jsme si, že nás nemůže nic svést z duchovní cesty. A chovali jsme se jako největší... Ano, promiň...“
„To nic, moji milí,“ dobrosrdečně pronesl Sensei. „Vždyť jste jenom lidé. Když jste si tohle všechno uvědomili, tak je to dobře. Ahriman tedy nepřijel zbytečně...“ Sensei se na chvíli odmlčel, díval se na nás jakýmsi zamyšleným, hlubokým pohledem a pak vesele pronesl: „Dobře, vytáhněte tamtoho pštrosa z písku a jdeme se koupat!“
Všichni jsme úplně ožili. Obličeje všech se rozzářily, zmizely veškeré stopy obav a vnitřního utrpení. Tato jednoduchá lidská slova pro nás znamenala opravdu mnoho. A znovu mě ohromila Senseiova Podstata. To, že zůstal i v takové situaci lidským Člověkem. Vždyť pokud si to rozebereme, tak nám vychází, že jsme svým včerejším chováním a hloupými přáními zradili Senseie, zradili sebe, svůj duchovní princip. Ale pokud naše duchovno záviselo na tom, že se usmíříme s vlastním svědomím, pak co se týče Senseie, této neobyčejné Duše, skutečně jsme cítili jakousi stísněnost a dokonce nás bolely duše za tuto sprostotu a projevy egocentrizmu. A to nás tížilo ještě víc, než muka v našich nitrech.
Ale Sensei to jednoduše přijal a odpustil nám. A ani na sobě nedal znát, že by se stalo něco zvláštního, že by se urazil nebo byl s něčím nespokojený. Jiný by nám určitě na jeho místě dal v nejlepším případě tříhodinovou přednášku o morálce a v nejhorším by nás poslal někam jinam se vším tím naším váháním a zdráháním. A měl by pravdu! Ale tak by se určitě zachoval člověk, a ne Sensei! Ten nás naopak přijal s pochopením, jako starostlivý rodič své rozdováděné děti. Řekl jen několik slov, dobrých a vřelých, ale takových, která nám nejenže umožnila, abychom pochopili podstatu našeho omylu, ale také zahřála duši každého z nás. A v tomto tichém odpuštění se ukrývala podstata jeho Veliké Duše.
Starší kluci se s takovým nadšením pustili do plnění Senseiova přání a začali „vytahovat pštrosa“, že z jejich neutichajícího humoru se celá skupinka znovu válela smíchy. Nejdřív se Viktor a Stas snažili jednoduše „vyrvat“ Žeňu, který byl sehnutý, z písku. Ale ten ucítil, že jej tak rychle chtějí odloučit od písečného živlu a zřejmě z legrace začal vzdorovat, po čemž se všichni tři svalili do písku kvůli svému přílišnému úsilí za hlučného smíchu naší skupinky.
Žeňa se zvednul, setřásl ze sebe písek a z legrace si postěžoval:
„To je ale nemilé! Všechno jsem to dělal zbytečně. Ani suchý písek, ani prázdný kýbl při ‚požáru‘ myšlenek nepomáhá!“
Nikolaj Andrejevič se zasmál a poznamenal:
„A tak je to správné. Jak říkají hasiči, co je to kýbl na hašení? Je to jenom prázdná nádoba, která má tvar kbelíku s nápisem ‚kýbl na hašení‘ a je určena pro hašení požáru.“
„Smysl spočívá v tom, že se hasí vodou a nikoli prázdným kbelíkem,“ s úsměvem upřesnil Sensei.
„Přesně tak!“ připojil se k žertu Stas, obrátil se na Žeňu a pronesl. „Kýbl je prázdný předmět. A jak je známo, prázdnotu prázdnem nenaplníš!“
„Prázdnotu prázdnem nenaplníš,“ parodoval ho Žeňa, když se všichni znovu rozesmáli. „A kde tady vidíš prázdnotu?“ Komicky si zaťukal na hlavu. „V tomto kotlíku se toho vaří od samotného rána tolik, že už ta moje polévka začíná bublat!“ Žeňa pokračoval ve svých ‚stížnostech‘. „Musím říct, že mě tahle průtrž... myšlenek dostala! Jak se jí mám zbavit?“
„Ptáš se, jak se jí zbavit?“ s úsměvem pronesl Nikolaj Andrejevič a hned mu poradil. „Stejně jako sklerózy.“
„Sklerózy? Co tím přesně myslíte?“ zpozorněl Žeňa, zřejmě v tom vycítil léčku.
„No co, skleróza se dá samozřejmě vyléčit jen stěží, ale s její pomocí na ni můžete i zapomenout.“
Zatímco jsme se smáli, Žeňa kývnul, vesele souhlasil s doktorem.
„Vždycky jsem tušil, že mé štěstí je ukryto, stejně jako štěstí Kostěje Nesmrtelného...“
„Ve vejci?“ přerušil ho Stas, který tím ještě víc rozesmál ostatní.
Viktor také ironicky dodal:
„Ještě můžeš říct, že na špičce... mám na mysli jehly.“
„Tss, sprosťáci!“ rozčílil se z legrace Žeňa. „Chtěl jsem říct, že moje štěstí spočívá v pevném zdraví... a špatné paměti, jako u Kostěje Nesmrtelného.“
„Ahá,“ protáhl jeho kamarád a s úlevou vydechnul. „Uf, už jsem si začal dělat starosti a bál jsem se o tebe.“
Žeňa s mazaným úsměvem změnil hlas a stařecky zaskřehotal:
„Panáčku, nepřepínej svoje nervy! Vždyť jinak ti zdravíčko na takové úsilí nebude stačit.“

Celá skupinka vybuchla smíchy buď z těchto legrácek kluků nebo prostě díky dobré náladě. Když jsme se dost nasmáli, kluci se vydali k moři. A já jsem šla provést svou ranní rozcvičku. Ke koupajícím se kamarádům jsem se připojila o něco později spolu s těmi, kteří se zrovna probudili.

Úryvek z knihy Sensei ze Šambaly 4 od A. Novych…

Zdroj: http://www.polahoda.cz/


Všetky časti seriálu postupne nájdete na tejto adrese.

CELÚ KNIHU nájdete na tejto adrese.


PREDCHÁDZAJÚCE ČASTI môžete zakúpiť i na tejto adrese.


Súvisiace:

Sensei ze Šambaly 4.: Příchod antikrista v minulosti již byl?
http://www.cez-okno.net/clanok/sensei-ze-sambaly-4-prichod-antikrista-v-...

ALLATRA
http://www.cez-okno.net/stitok/allatra


október 28, 2013 21:28 popoludní
  • krát komentár

2 krát komentár

  1. Obrázok používateľa Ivan Dobroslav
    Ivan Dobroslavoktóber 28, 2013 23:36 popoludní

    Komentár: 

    Prosim poradte mi, kde je mozne si tuto 4 ku kupit.
    Dakujem

  2. Obrázok používateľa CEZ OKNO
    CEZ OKNOoktóber 29, 2013 09:08 dopoludnia

    Komentár: 

    Pokiaľ je nám známe, kniha ešte v obchodoch nie je, vydavateľstvo IBIS však ponúka free verziu na tomto linku: http://ibisbooks.cz/dload/sensei_ze_sambaly__4dil_cely_text.doc

 

 

Top