Obrázok používateľa CEZ OKNO
Sensei ze Šambaly 4.: Odlišit, kde je pravda a kde lež

Když jsme vstupovali do moře, Voloďa se už vrátil zpět ze svého dalekého plavání. Stál ve vodě spolu se Senseiem, zřejmě odpočíval po tak náročné fyzické zátěži a tiše si s ním o něčem povídal. Když jsem plavala kolem nich, náhodou jsem zaslechla Voloďova slova.
„...napadla mě i myšlenka o reinkarnaci.“
„No, eutanazie nebude, uvolni se,“ řekl Sensei ve svém obvykle žertovném tóně.


„Děkuji, jasně,“ vesele odpověděl Voloďa. „Cestou jsem myslel na to, že přece jen v sobě nese také záporné momenty. Za prvé, už si nebudu pamatovat bývalý život a všechno to, co v něm bylo. A za druhé, může dojít také ke změně pohlaví!“ usmál se. „A při normální orientaci je mi to k ničemu.“ Muži se rozesmáli. „Ale abych řekl pravdu, bylo to super!“
I když jsem neslyšela všechno, o čem se bavili, myslím, že Voloďu po včerejšku trápily stejné myšlenky jako starší kluky i všechny ostatní. Prostě každý to prožíval jinak. Nejzajímavější bylo to, že i když jsme v naší skupince byli všichni kamarádi a vedle nás byl i Sensei, stejně každý jednotlivě vedl svůj vnitřní boj a bránil se, odporoval svému Materiálnímu principu.


 

A to je přirozené. Vždyť jak říkal Sensei, každý člověk jde vlastní cestou, sám, od narození až do smrti. A každý shromažďuje své zkušenosti, které získává po této cestě. Jiní mu mohou jenom poradit, ale nemohou jít místo něj.
Nejdřív jsem přemýšlela o Voloďovi, ale pak jsem nepozorovaně přepojila své myšlenky na sebe. I mě napadlo, jak je přece jen důležité, abychom se na všechno dívali z té pozitivní stránky. A dokonce, i když vám život dává plátek citronu, nesmíte si ničit nervy kvůli jeho kyselým chuťovým vlastnostem, ale proměnit tento citron na chutnou a zdravou limonádu. Pro nás samotné to bude příjemné, dobré pro zdraví, zvlášť pak pro to duševní. Když si například vezmeme příjezd Ahrimana. Vždyť pokud se na to všechno podíváme z duchovní stránky, byla to pro nás cenná lekce, kontrast černé a bílé, hranice dobrého a zlého. A když si to takto rozebereme, tak kdyby nebyl tento nátlak ahrimanovštiny, nevím, kdy jindy bych dostala takovou odvahu vyjádřit odpor svému Materiálnímu principu a kdy jindy by se mi podařilo soustředit se tak vážně a usilovně na novou meditaci a dosáhnout takových obdivuhodných výsledků! Jak se správně říká, všechno zlé je k něčemu dobré.
„Podívejte se, delfíni k nám zavítali na návštěvu!“ křiknul na všechny Stas a přerušil tím moje myšlenky.
Chlapec ukázal na známý párek delfínů, který se k nám přibližoval. Tentokrát jsme k nim už nebojácně vyrazili vstříc. Jeden z delfínů, náš velký oblíbenec, hned zamířil k Sensei. Připlaval k němu a vydal jakési veselé zvuky, přetočil se na záda a nastavil Sensei svoje bříško, zřejmě chtěl podrbat.
„Ty jeden rošťáku!“ zasmál se Sensei a hladil mu bříško.
Zdálo se mi, že delfín dokonce spokojeně přivíral oči. Druhý delfín jen přátelsky kroužil kolem naší skupinky.
Někteří z nás přistoupili k Sensei, a to včetně mě. Najednou mi Sensei navrhnul:
„Chceš se svézt s větrem o závod... spolu s delfínem?“
„Jak?“ nepochopila jsem.
Ostatní se taky ohromeně podívali na Senseie.
„Jednoduše! Pojď sem. Přidržíš se za horní ploutev, takto... A je to! Delfín tě rád sveze.“
„Rád? Delfín?“ pochybovačně pronesl Kosťa.
„A co když ji odtáhne na moře?“ v legraci řekl Andrej.
„Neodtáhne,“ zasmál se Sensei. „Tento delfín je mnohem rozumnější než někteří homo sapiens.“ A už se obracel ke mně a pronesl: „Tak, do toho!“
Náš oblíbenec se během našeho rozhovoru přetočil ve vodě, přesně a opravdu chápal to, o čem si povídáme, a začal čekat, úplně jako nespoutaný kůň. Strach jsem samozřejmě měla, stačilo, když jsem si tuto neobvyklou projížďku představila. Ale styděla jsem se ho ukazovat před ostatními, tím spíš, že iniciátorem toho všeho byl Sensei. Proto jsem nasadila výraz úplně klidného člověka, připlavala jsem k delfínovi, pohladila ho po zádech a pořádně ho vzala za horní ploutev. Chytla jsem ho ale jen tak, aby ho to nebolelo a nebylo mu to nepříjemné.
Maska „odvážného člověka“ mi ale vydržela jen chvíli. Jen co jsem se chytila ploutve, Sensei hravě poplácal po vodě a delfín vyrazil z místa, uháněl podél břehu. Strachy jsem se silně přivinula k ploutvi, jako by to byla moje poslední naděje na potápějící se lodi. Delfín ale překvapivě plaval rovně, nechával svoji ploutev nad vodou a manévroval jen svým silným ocasem. Moje tělo se řítilo vedle něj, jako torpéda, která rozrážela vodu a vytvářela hromadu cákanců a pěnu všude kolem. Strachy jsem přivřela oči a nechala je jenom pootevřené, abych mohla zůstat ostražitá. Letěli jsme s takovou rychlostí, že jsem vážně ztratila odvahu. I když to je bystrý delfín, přece je to jenom zvíře. Co ho v následující chvíli může napadnout? A jak ho mám „poprosit“, abychom se vrátili zpátky? Co když najednou zahne přímo do moře a já už nazpátek nedoplavu! Dá se říct, že z celé této směsice panických pocitů mého Materiálního principu a takového neuvěřitelného „pilotování po vodě“ by se mi vlasy, kdyby nebyly mokré, určitě zježily.
Delfín dál hbitě uháněl, vesele se hnal po mořském prostoru s lidským „nákladem“ v podobě mé osoby. Ale to nejzábavnější mě teprve čekalo. Mé nejhorší obavy se začaly plnit velice rychle. Delfín uplaval určitou vzdálenost a začal se plynule otáčet směrem k moři. Hned se ozval můj pud sebezáchovy. Pustila jsem se ploutve a všemi svými silami jsem plavala směrem ke břehu. Ale ve srovnání s předchozím torpédovým letem teď moje rychlost připomínala spíš pohyb líné želvy po sluncem rozpáleném písku.
Jak se ale ukázalo, delfín mě nechtěl ponechat osudu. Otočil se směrem k Sensei a znovu plaval ke mně velmi blízko napravo, jako by mi nabízel svou pomoc. Plácala jsem se ve vodě a chytila jsem se jednou rukou jeho ploutve. A delfín se mnou jako na povel znovu vesele vyrazil směrem k Sensei. Musela jsem se během toho přitáhnout, abych se chytla ploutve i levou rukou. Kde vzal delfín tolik sil?! Vracela jsem se k výchozímu bodu naší společné cesty, všechny mé obavy se hned vytratily a ohromně jsem si užila rychlost jízdy a přátelství této neobvyklé bytosti.
Bylo zvláštní, že jen co můj strach zmizel, uvědomila jsem si a pocítila to, čeho jsem si dřív při běsnění svého Materiálna nevšimla. Přistihla jsem se při myšlence, že vnímám delfína jako člověka. Jako bych ho začala chápat, určitým způsobem předvídala změny jeho pohybů. Když jsme byli například v půlce cesty, delfín plul pomaleji a začal se zlehka potápět. Pustila jsem se ploutve, ale z neznámého důvodu jsem neměla vůbec strach, jako bych na úrovni podvědomí přesně věděla, co bude teď, jen jsem si to neuvědomovala. Delfín se hned legračně překulil na záda, bříškem ke mně, nastavoval mi své dvě boční ploutve jako ruce. Chytila jsem se jich. A v takové pozici delfín znovu nabral rychlost, plaval se mnou k Sensei. Najednou nás ‚potkal‘ druhý delfín, vesele se k nám připojil. Tak jsme připluli až k naší skupince. Byla jsem z delfínů nadšená. Takové dobré a přátelské bytosti!
Celá naše skupinka byla také celá bez sebe z toho, co se odehrálo.
„Proč jsi se ho pustila, když se otočil?“ začali mě popichovat Kosťa a Andrej.
Chtěla jsem se jim čestně přiznat, že jsem dostala strach, ale Žeňa se za mě postavil:
„Prostě ztratila hlavu! Zapomněla, že jí předevčírem narostly žábry, když seděla pod vodou asi deset minut. A delfíni hned vycítili, že je to jejich příbuzná! Vidíš, jaké uspořádali závody po horizontu!“
Rozesmáli jsme se a kluci si začali na toto téma dělat legraci, ptali se mě na mé pocity. Někteří se také chtěli svést, ale pozornost delfínů už byla zaměřená na jiný druh hry. Ještě když jsem se plácala ve vodě, tak z mých zřejmě vlasů nepozorovaně spadla jedna z mašliček, kterými jsem si svázala vlasy, aby mi nepřekážely při koupání. Menší delfín si ji namotal na boční ploutev a začal se s ní prohánět v kruzích. Druhý delfín se ho snažil dohnat, vesele se honil za mašličkou. I když jsem kvůli jejich zábavě „obětovala“ i druhou mašličku, stejně se snažili, aby ji tomu druhému vzali. Dělali to přitom tak legračně, že se rozesmála celá naše skupinka.
Část kamarádů dál pozorovala hru delfínů, snažili se jí dokonce i zúčastnit, ostatní se šli prostě koupat. Zvláště horlivě se potápěl Žeňa, snažil se zachránit před jakýmisi dotěrnými zelenými mouchami, které kroužily kolem něj, dokonce i když zašel do vody. Měly v úmyslu sedat si jenom na něho, nikoho dalšího neotravovaly.
„Co to má být?“ se smíchem se rozčiloval Žeňa. „V noci mě kousali komáři, ráno zase mouchy. Odkud se vzaly, ty jsou ale divné!“
K tomu Voloďa, který plaval vedle něj, s úsměvem poznamenal:
„No, já samozřejmě proti mouchám jako hmyzu vůbec nic nemám, ale je jasné, že mouchy si na kdeco sedat nebudou!“
Stas se tohoto vtipu hned chytnul a začal jej rozvádět.
„No jo, musíte být uděláni z určité konzistence, abyste tak hodně přitahovali jejich pozornost.“
„Chcete říct, že jsem to, co se neutopí?!“ naštvaně se zasmál Žeňa.
Viktor, který poslouchal jejich rozhovor, se rozesmál spolu s ostatními a navrhnul:
„To se dá lehce zjistit!“
Hned se vrhnul v klukovském zápalu na Žeňu a začal ho topit. Ten ale vyklouznul z jeho rukou, plácnul sebou a zakřičel:
„Lžeš! Zkus, ale nemáš na to! Cokoli se v ohni neutopí a ve vodě nehoří!“
Všichni se znovu rozesmáli po další Žeňově slovní hříčce.
Čas, strávený koupáním s delfíny a navíc ve veselé společnosti, utekl jako nic. Delfíni se zřejmě už dost vyhráli, udělali pár velkých kruhů, nechali Sensei jednu mašličku a se druhou odpluli do moře. A my jsme také postupně vyšli z vody.
„To jsou ale rozumné bytosti!“ nadšeně pronesl Viktor a ohlížel se na odplouvající delfíny.
„Ani si nedovedeš představit, jak jsou rozumní,“ zdůraznil Sensei. „Jak obdivuhodnou mají ‚sociální‘ vynalézavost. Nejenže se řídí naprogramovanými standardními instinkty, ale své činy také přizpůsobují celkové populaci, její stabilitě a sebezáchově.“ A s úsměvem dodal: „Mimochodem, narozdíl od lidské demos kratos, mají delfíni skutečnou demokracii.“
„Jak to myslíš?“ nepochopil Viktor.
„Nedělají zvláštní rozdíly mezi výše a níže postavenými. Vůdce se liší jen tím, že na sebe bere odpovědnost v kritické situaci.“
„Takže jak?“ se zájmem se zeptal Kosťa, který pozorně poslouchal.
„No jak... Když se například k delfínům blíží loď. Jeden nebo dva vůdci delfínů k ní připlavou, do detailů prozkoumají objekt a ostatní čekají v bezpečné vzdálenosti na jejich rozhodnutí, jestli se mají objektu bát nebo jestli ho můžou ignorovat a tak dále.“
„Takže vůdce je ten, kdo v kritické situaci nasazuje svůj krk?“ s úsměvem upřesnil Voloďa. „Ano, skutečně, to je demokracie. U nás se toho nedočkáte dokonce ani od vedení konkrétního úřadu a tím spíš od nejvyšších představitelů.“
„Přesně tak,“ Sensei se zasmál a pokýval hlavou. „Lidé se od delfínů mají čemu učit.“ Chvilku se odmlčel a pak dodal: „Mají skutečně velice organizované společenství. Přičemž ‚sociální‘ organizace delfínů je v určitém smyslu kopií prvotní struktury lidské společnosti, o které si teď lidé pamatují pramálo a kvůli nedostatku znalostí jej označují za primitivní matriarchát.“
„A jaké znalosti?“ zajímalo hned Nikolaje Andrejeviče.
„Později vám o tom něco řeknu,“ odpověděl Sensei. Když jsme vyšli na břeh, navrhnul: „Tak co, co kdybychom se posilnili snídaní? Co myslíte?“
Všichni jsme se chytili této myšlenky a s nadšením jsme začali připravovat pozdní snídani.

 

* * *

 

Nehledě na společné úsilí při přípravě jídla, s opravdovou chutí ji hltal jen Sensei, Nikolaj Andrejevič a já, ke svému velkému údivu. Měla jsem takovou chuť k jídlu, jako by mě celý týden mučili hlady. Ostatní jedli jaksi s nechutí a, jak se mi zdálo, seděli u stolu spíš jen proto, aby netrhali partu. Jejich vtipkování nebralo konce. Jediný Žeňa, kdoví proč, stál. Vlastně si ani nesednul, jen kolem nás kroužil a žužlal ovoce nebo sušenky. Ke společnému stolu se mu vůbec nedařilo usadit. Stačilo, aby se někde zastavil a už se u něj objevily zelené mouchy, které se pokoušely sednout na jídlo. Kamarádi už to nevydrželi, dali mu sáček všelijakých dobrot a poslali ho na ‚dlouhou pěší túru‘. Prostě pryč od společného stolu.
„Žeňo, jedeme do Pripjatě?“ zeptal se s lišáckým úsměvem Stas.
„Proč?“ nepochopil Žeňa.
„Jak proč? Pro raky.“
„Tse, prosím tě, nepřipomínej mi je. Nebo si to můj mozek nesprávně vyloží a vyšle do žaludku signál k úplnému vrácení jeho obsahu na člověka, který mu poslal tento slovní podnět.“
„No jo! Začal ses pěkně vyjadřovat,“ uchechtnul se Stas. „Ahriman asi hezky obdělal tvou půdu, až na úplný základ.“
„To teda ano,“ s úsměvem kývnul Viktor, „hned začal zpívat jako ten nejdůležitější pták.“
Na to Žeňa zahekal jako stařeček a skřípajícím hlasem protřelého člověka odpověděl:
„Víš, když vás život přiskřípne, hned začnete zpívat falzetem! Kam byste se před jeho kleštěmi mohli schovat?! Ať je jaký chce, pořád je to jenom můj vlastní Osud.“
Všichni se zasmáli a Stas řekl:
„Tak ty jsi navíc ještě i životní masochista?! To jsem vážně nevěděl. Takže nám tady během naší dovolené vypluly na povrch všechny vlastnosti kamarádovy osobnosti.“
„No jo, Žeňo, řekni, jak se vlastně cítíš?“ zajímalo Nikolaje Andrejeviče. „Ulevilo se ti aspoň trošku po tak ‚těžkém ránu‘?“
„Ano, všechno je v pořádku, doktore,“ ozval se Žeňa. „Symptomy zmizely.“ Hbitě chytil zelenou mouchu, která kroužila kolem něj, a dodal: „Zůstaly jen klinické projevy.“
Zatímco starší kluci vymýšleli všelijaké vtípky, moji kamarádi vedli potichu poněkud jiný rozhovor. Já jsem se pořád ještě cpala a prosila jsem své kamarády, aby mi podali hned čerstvé rajčátko, hned okurku, na které jsem nedosáhla. Oni ale naopak prakticky nic nejedli a Taťána ještě navíc přilévala olej do ohně:
„No, teď bych si tak dala ten kaviár ze zlaté misky, která byla na Ahrimanově stole!“
„Nebo aspoň nějaký z těch salátů,“ zasněně dodal Kosťa.
„Nebo karbenátek ze žraloka,“ přidal se Andrej. „Jo, Ahriman měl prvotřídní jídlo, ne jako toto.“
Chlapec opovržlivě pokýval hlavou směrem ke stolu.
„Ani mi to neříkej,“ chytla se toho Taťána. Zkřivila svůj obličej a řekla: „Jak to všechno můžeš jíst?“
„Já?“ podivila jsem se. „Dokonce mi to strašně chutná! Co se vám na tomto jídle nelíbí? Všechno je to čerstvé a dobré.“
„Hm, dobré,“ pitvořila se Taťána a s povýšeneckým tónem znalce oznámila: „Měla jsi včera ochutnat, dokud jsme měli tu možnost. Pak bys pochopila, jaký je v tom rozdíl!“
„Ale i tady dostáváme dobré jídlo!“ vesele jsem odpověděla, snažila jsem se uvolnit houstnoucí atmosféru, vyvolanou nespokojeností mých kamarádů.
„Prý tady,“ zašklebil se Kosťa a znovu propadnul vzpomínkám na včerejší den. „Viděli jste, jakou má jachtu! Taky si někdy takovou koupím.“
„No jo, jen si sni,“ zasmál se Slávek. „Víš, kolik je k tomu potřeba vydělat peněz?“
Na to mu Kosťa s nafoukaným pohledem odpověděl:
„Nesnižuj se na úroveň myšlení otroka! Věř v sebe! Pak se ti zjeví tvé možnosti.“
Abych pravdu řekla, nečekala jsem, že něco podobného od Kosti uslyším. S úsměvem jsem pronesla:
„Jo, nějak rychle sis osvojil Ahrimanovu filozofii.“
„Filozofii?“ načepýřil se Kosťa. „To je život, jestli jsi to ještě nepochopila! To je realita! A tu musíme využít, dokud jsme naživu. A to ostatní, to je filozofie!“
Podívala jsem se Kosťovi do očí, pořád jsem ještě doufala, že si jenom dělá legraci. Ale setkala jsem se jenom s tak studeným a bodavým pohledem, že jsem radši nereagovala. I když bylo vidět, že čekal na mou odpověď, zřejmě mi chtěl dát najevo v plné míře svůj protest. Ale cítila jsem, že pokud mu řeknu jediné slovo, povede to jen ke zbytečnému konfliktu a ke zlobě. Proč bych ho provokovala? Kosťa je přece dobrý kluk. Prostě si jenom ještě úplně neuvědomil, jaké sítě včera Ahriman roztáhnul a že se do nich Kosťa už chytil, jako hloupý vrabec. Přesvědčovat ho by teď bylo naprosto zbytečné, vždyť ještě pořád věří tomu, že je volný jako pták. Koneckonců každý v tomto životě dělá svou volbu a sám za ni také odpovídá.
Sklopila jsem oči ke svému talířku a mlčky jsem pokračovala v jídle. Kosťa, který se nedočkal odpovědi, ještě jednou důrazně zopakoval:
„Ano, právě filozofie!“
Ale námitky ani tak nezazněly. Taťána zasněně vzdychla a řekla:
„Ach, jakou měl skvělou jachtu! A jaké vybavení vevnitř!“
„Na dobré si zvykneš rychle,“ poznamenal Andrej.
„Ani mi o tom nemluv,“ přikývla Taťána. „Když se po tamtom luxusu podívám na tuto nuzotu...“
„Přesně tak – nuzotu,“ samolibě se ušklíbnul Kosťa, podíval se jaksi zle do stran a pak zastavil pohled na stole. „Pojďte se radši vykoupat. Z tady toho jídla se mi začíná dělat špatně.“
Všichni okamžitě přikývli na souhlas. Začali se zvedat od našeho improvizovaného stolu.
„Jdeme?!“ pobídla mě Taťána.
„Ale ne, já tu zůstanu,“ pronesla jsem s úsměvem. „Narozdíl od Kosti mám pevné sibiřské zdraví.“
A i když jsme se rozešli v dobrém, stejně mi na duši zůstal nepříjemný pocit. Ale nedovolila jsem se rozrušovat z takových hloupostí. Všechny své špatné myšlenky jsem hodila za hlavu, promnula jsem si dlaně a těšila se, až ochutnám sušenky a bonbóny. Naložila jsem si na talířek různé sladkosti, abych se pro ně pak nemusela natahovat, a přisedla si ke starším klukům v čele se Senseiem.
Nikolaj Andrejevič se podíval na to, kolik jsem si přinesla sladkostí, a dával mě za příklad:
„Tady vidíte, jak se má jíst! A vy jen... nechci a merci pardon!“
„Správně,“ vesele souhlasil Stas. „Ona to potřebuje! I tak by ji odnesl vítr! A navíc i delfíni z ní vytřásli poslední kilokalorie.“
Všichni se znovu začali smát. Ale Nikolaj Andrejevič, jako starostlivý rodič, stále trval na tom, aby kluci aspoň něco ‚pořádného‘ snědli. Na to mu Viktor veselým tónem odpověděl za všechny:
„Ale ne, doktore, nenuďte nás, tedy jako nenuťte. Vůbec nemáme chuť! Včera jsme se tolik přearhimanovali, že dnes u nás jídlo vyvolává opačnou reakci, jako u Ženi ta historka s ráčky.“
„Cože, cože?!“ okamžitě se vzpamatoval Žeňa a popadl se za svou sedací partii, zřejmě dobře nerozuměl slovu, po čemž se celá skupinka svalila v záchvatu smíchu.
„Říkám ‚s‘ a zvlášť pak slovo ‚ráčky‘,“ s úsměvem artikuloval Viktor, vysvětloval chlapci, co řekl.
„Jo ták,“ zpomalil Žeňa. „Myslel jsem si, že mluvíš o tom nejbolavějším místě! Už jsem si začal myslet, jaký jsi netvor! Celou noc jsem v něm cítil takovou bolest a ty se mu ještě posmíváš svým fluidem.“
Mezitímco si kluci vyměňovali repliky, Stas řekl soucitně Sensei:
„No, po včerejších zápasech... Ahriman mu udělal takový otisk, má tak obrovskou modřinu!“
„Měl by si to namazat,“ hned poradil Nikolaj Andrejevič.
Žeňa uviděl Stase, který se naklání k Senseiovi, a zavolal na něj komicko stěžovatelským tónem:
„A co ty tam vyzrazuješ vojenská tajemství! Špióne jeden!“
„Já a špión? To já kvůli němu, jestli rozumíš, využívám veškeré lékařské a záchranné služby naší statečné gardy! A on mi říká, že jsem špión...“
Viktor, který seděl vedle Stase, ho dloubnul loktem do boku a z legrace se zeptal:
„A ty víš odkud o rozsahu jeho ‚vojenského tajemství‘?“
„Jsem přece jeho přítel!“ řekl Stas. Když viděl, jak se mu Viktor posmívá, zamával prstem na znamení nesouhlasu a s úsměvem dodal: „Jenom kamarád, nic víc.“
Když si dost zažertovali, Voloďa ztěžka prohlásil svým hlubokým hlasem:
„Ale musím uznat, že včerejší ahrimanovská olympiáda v členitém terénu našich mozků byla skvělá.“
„To jo,“ hned přispěl svými dojmy Žeňa. „Mé myšlenkové tunely se až doteď mučí systémem labyrintu.“
„Přesně tak! To byl opravdový sparing, lépe si to ani nemůžeš přát,“ souhlasil s Voloďou Stas.
„To jo,“ zašklebil se Viktor a pokýval. „Abych tak řekl, z iluze spokojenosti, nastíněné trenérem Ahrimanem, zůstala jen realita samých porážek...“
„Hm... a spousta boláků, a to ani nemluvím o modřinách,“ se stížností v hlase prohlásil Žeňa. A hned začal ohýbat prsty a usilovně něco počítal. „Porucha trávení – jedna, myšlenková prorva – dva. A vůbec... úplný pokles duchovní síly pod úroveň soklu! Tři!“
Žeňa přerušil své vyprávění výrazným gestem. Sensei s úsměvem poznamenal:
„Typické symptomy pro člověka s nestálou povahou, který se jako kyvadlo zmítá mezi svým Materiálním a Duchovním principem.“
Voloďa pokýval.
„Je to jako v této anekdotě: V čem jsou si podobní užvaněný člověk a kyvadlo? Jednoho i druhého je nutné někdy zastavit.“
„Nutné zastavit?!“ zopakoval Viktor. „Hm, v našem případě musíme se vší silou šlapat na brzdy a tahat za záchranné brzdy.“
„To jo!“ potvrdil Stas.
Sensei se podíval na kluky a pronesl:
„Dost už bylo sebepožíračství. Co bylo, to bylo. Lidé prostě dělají chyby.“
„Dělají,“ souhlasil Žeňa. „Jen ten neúspěch pro mou povahu homo sapiens, sudokopytníka: využívám této vlastnosti často a rád!“ Když to chlapec řekl, sám se podivil svým slovům. „Á! Tak v tom je ten můj malý ničemný žlučovo-ledvinový kámen, který poškozuje výstupní a spojovací dráhy mého nejčistějšího Svědomí!“
Po těchto Žeňových úvahách se celá skupinka začala hrozně smát. A nejhlasitěji ze všech se smál Sensei a Nikolaj Andrejevič.
„Žeňo! Žlučovo-ledvinový kámen neexistuje,“ utíral si slzy smíchu Nikolaj Andrejevič. „Žlučník a ledviny jsou dva úplně odlišné orgány, proto mohou být kameny jak ve žlučníku, tak i v ledvinách, ale vždycky jsou zvlášť.“
„Ano?“ podivil se Žeňa a hned našel „vysvětlení“ pro svá slova. „Ale tak to bývá u normálních lidí... kteří nemají Svědomí. Ale já už pozoruju symptomy tohoto ahrimanovského syndromu.“
Sensei a Nikolaj Andrejevič si s údivem vyměnili pohledy. A Žeňa dál pokračoval ve svých úvahách.
„Ach, ten život! Včera jsem na vlastní kůži pocítil, že je někdy užitečnější ukousnout si jazyk, než si potom kousat jiné části těla, abych se zachránil od much... v hlavě.“
Stas se na oko podivil:
„No konečně! Sensei, podívej se, stal se zázrak! Žeňa prozřel!“
Všichni hned začali žertovat na toto téma. Když jsme se dostatečně nasmáli, při dalším rozhovoru se znovu začaly probírat dojmy, které jsme včera získali.
„Nechali jsme se nachytat na Ahrimanových pohádkách jako malé děti,“ pronesl Voloďa.
Na to Nikolaj Andrejevič z legrace reagoval:
„Pohádky jsou ale přece také určitým druhem zkušenosti. Vždyť co to jsou pohádky? Jsou to strašné příběhy, které opatrně připravují děti ke čtení současného tisku.“
„Přesně tak!“ zasmál se Sensei.
„Krásně nám narýsoval ‚společnost rovných možností‘,“ s náznakem žertu pronesl Voloďa.
„Kdy si všichni od života berou všechno!“ dodal Viktor.
„No jo, jak se říká: všichni jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější,“ vyvodil závěr Stas.
„Co jste chtěli?“ znovu pronesl Voloďa svým hlubokým hlasem. „Ahriman nám dal možnost volby. A k této volbě se hodí jen jedno heslo: ‚Bohatým dejme skutečnou moc! Chudým argumenty a fakta!‘“
„No jo,“ ušklíbl se Stas. „Kandidát v těchto volbách je jen jeden, a tím je sám Ahriman! Jen si zkus hlasovat proti – budeš zpívat falzetem.“
Kluci se znovu rozesmáli, ale pak jaksi postupně ztichli, zřejmě začali přemýšlet o něčem jiném. Svými vtipy mě navedli na úvahy o dvojitém uspořádání našeho světa. Ale jen co jsem se do nich ponořila, Viktor se smutným úsměvem pronesl:
„Já už jsem si myslel, že mě nikdo a nic nemůže zlákat z duchovní cesty. A najednou...“
„Ahriman na nás nastražil pěknou past,“ souhlasil s ním Stas.
„Jak jsem do ní spadnul?! Pořád to nemůžu pochopit.“
„Já taky ne,“ souhlasil s Viktorem Žeňa. „Slyšel jsem, jako by se mluvilo o našem duchovnu. Tak jsem, já blázen, nastražil své lokátory.“
„Tse, kdybys byl jediný takový blázen,“ kamarádsky pronesl Stas, „to by ještě dalo pochopit. Takže hned po Ahrimanovi se mi v hlavě objevila hotová džungle.“
„Přesně tak,“ kývnul s úsměškem Voloďa. „A byla to teda neproniknutelná džungle!“
„Proč necháváte své myšlenky dojít do stavu neproniknutelnosti?“ v položertu řekl Sensei. „Vezměte si nástroje a změňte tuto džungli na ušlechtilou zahradu. Dejte si své myšlenky do pořádku. Vždyť vy sami se rozhodujete, jestli budete po zbytek svých dní bloudit v neproniknutelné džungli jako opice, které hledají banány, nebo strávíte zbytek života jakou moudří lidé, kteří se procházejí po upravené zahradě. To se jenom zdá, že je tato džungle neproniknutelná, protože tak vám ji představil váš Materiální princip, kterému je Ahriman Pánem a je také vládcem této džungle. Ale pokud se na to podíváte z hlediska Duchovního principu, uspořádáte své myšlenky, pak ve včerejší návštěvě uvidíte pořádnou lekci, kde v podobě lektora vystupoval ten nejnelítostnější a nejnekompromisnější učitel. A u tohoto učitele mohou překonat překážky, složit závěrečné zkoušky a nakonec vystoupit z koloběhu reinkarnace jen vyzrálé, světlé duše, naplněné upřímným, pevným přáním vrátit se domů.“
Ztichli jsme a přemýšleli o Senseiových slovech. Mezitím se Ruslan, který předtím spolu s Jirkou nevstupoval do rozhovoru, jen poslouchal a spolu s ostatními se smál, také rozhodl, že řekne svůj názor.
„Takže tak to je... Já jsem si taky myslel, že se Ahriman stará o naše duchovno. Na začátku mluvil o dosažení štěstí, úspěchu, duchovního rozvoje. Jako by to bylo to samé, co jsi nám říkal ty, Sensei.“
„No, ale zdaleka to nebylo to samé,“ namítnul Viktor. „Včera jsem si to taky myslel. Ale pak jsem to pochopil! Je to úplný podvrh!“
Sensei se jen usmál úvahám kluků a pronesl:
„A vy se ještě divíte, proč byly pravé znalosti ztraceny. Tady máte konkrétní příklad toho, jak se pravé znalosti mění na náboženství, zkresluje se jejich pravá podstata, stejně jako se duchovní snahy podřizují přáním Materiálního principu.“
„Takže ve všem je na vině Ahriman!“ udělal závěr Ruslan a pronesl to s nádechem agrese a nespokojenosti v hlase.
„A proč Ahriman?“ řekl zamyšleně Voloďa. „Ten jen dobře odvedl svou práci. Ahriman nám jen radil, nenutil nás násilím. My jsme ho dobrovolně poslouchali a sami jsme si vybrali.“
Sensei kývnul, souhlasil s jeho odpovědí:
„Problém je, že lidé chtějí to, o čem mluvil Ahriman. Chtějí se stát důležitými na tomto hmotném světě, vůči jiným lidem, chtějí vyhovět ambicím své Materiální podstaty a nechce se jim dokazovat Bohu, že jsou hodni jména Člověk tím, že k Němu budou směrovat a pečovat o svou duši. Chtějí se teď a tady stát pohádkově bohatými a pro své hloupé sny překračují jakékoli hranice, chtějí dosáhnout svého cíle bez ohledu na to, jakým způsobem. Žijí pro to, aby nebyli horší než jiní, aby v rámci možností byli ještě lepší. Mnozí se snaží stát se vůdci. Téměř každý si myslí, že když už měl tu možnost narodit se do tohoto světa, pak by měl žít lépe než jiní a měl by bezpodmínečně dosáhnout určitých výšek, co se týče kariéry, společenského postavení, hmotného zajištění.“
Nikolaj Andrejevič se podíval na Senseie, jako by se ho chtěl na něco zeptat, zřejmě to bylo spojeno s jeho poslední větou. Ale udržel se a mlčel.
„Ach jo,“ povzdech si Viktor. „Je to správné. Je třeba strážit své myšlenky a být opatrný ve svých přáních.“
„No, souhlasím, že je dobré stát na stráži a bdít,“ pronesl Stas. „Ale co když budou naše stanoviště zasypávat hesly jako ‚svoboda‘ a ‚rovnost možností‘, podsouvat nám to ze všech stran, jenže ve skutečnosti nás jen využijí jako otroky?“
Sensei odpověděl:
„‚Svoboda‘ a ‚rovnost‘ jsou ta nejlákavější nastražená slova, která Ahriman používá, protože člověk na ně reaguje na základě svých duchovních potřeb a pak i díky Ahrimanově šikovné interpretaci ‚demokracie‘…“
„...spadne do úplného... materiálna,“ se smíchem dodal Voloďa.
„Tak, tak.“
„Je to něco jako to, že demokracie je svoboda volby vlastních otrokářů?“ zavtipkoval Viktor.
„Něco takového,“ kývl Sensei. „Vždyť Ahriman operuje se slovem ‚svoboda‘ a přivádí tak člověka k vědomí, že svobodu lze získat pouze prostřednictvím peněz, pouze pokud disponujete dostatečným kapitálem. Bohatství a moc jsou základními nástroji pro ovládání lidského vědomí. Ale skutečná svoboda znamená, že je člověk povznesen nad tento svět, povznesen nad hmotné touhy a každý den, každou hodinu prožívá pro blaho své duše, doplňuje její pokladnici dobrými skutky, myšlenkami, pomocí ostatním. Když člověk žije ne pro vlastnímu sobectví a důležitost, ale pro ostatní lidi a ve jménu Boha.“
„Zlatá slova!“ vážně kývnul Žeňa. „Já jsem například všema rukama a ostatními končetinami pro dobré skutky, myšlenky i pomoc. Ale co mám dělat, jestli se mi nedaří zkrotit své myšlenky? Abych pravdu řekl, tyto myšlenky mě už dostaly! Už nemám sílu na to, abych to všechno překonal.“
Chlapec mluvil tak upřímně, že mi ho až začalo být líto. V určitém smyslu dostal od Ahrimana nejvíc z nás všech. A i tak, když uvážíme jeho vnitřní boj a pocity týkající se této příhody, snažil se držet, nefňukal, nebyl agresivní k okolí. Ne jako někteří z nás kvůli vnitřnímu konfliktu, který vedli sami se sebou. Žeňa si dokonce ani nestěžoval na fyzickou bolest, i když si ze včerejška odnesl hodně velkých modřin při soubojích. Ale bylo zřejmé, že chlapec se držel v určitých mezích, svému „rozhořčení“ dovolil jen to, aby se projevilo skrze nevyčerpatelný humor, který okolí nijak neuškodil.
Když jsem se na něj dívala, upřímně jsem navrhla:
„Žeňo, vyzkoušej novou meditaci Lotosového květu. Dneska jsem ji prováděla. Je opravdu skvělá! Tísnivé myšlenky zmizely a náladu mám skvělou!“
Na to Žeňa odpověděl:
„No, už jsem to nejednou zkoušel.“ Už se obracel k Sensei a zeptal se: „Mimochodem, Sensei, nechápu, o co jde. Kolikrát už jsem se mořil s touto metodou, ale vůbec se mi to nedaří. Pořád zůstávám na úrovni holých představ.“
„Je to opravdu složitá meditace,“ odpověděl mu Sensei. „Abyste v ní dosáhli úspěchu, musíte být vytrvalí, snaživí a mít mimořádnou vůli. Pak tvůj ‚nudizmus‘ zmizí a objeví se zcela jiná realita.“
„Lákavá perspektiva,“ usmál se chlapec. „Ale já mám pravděpodobně problém s výškou. Při všech mých zoufalých snahách se mi jaksi nedaří natáhnout se na další úroveň, a tak mám jen následky od velkého přepětí. Třeba by mohla existovat podpůrná, doplňková ‚aplikace‘ pro takové zvlášť ustarané jako jsem já?“ Žeňa si jako vždy neodpustil vtípky ani při takových ožehavých otázkách. Ztěžka vzdychnul a s prosbou v hlase dodal: „Sensei, hoď do tohoto oceánu rozbouřených živlů mého Materiálního principu aspoň stéblo pro tonoucího! Jinak můj ostrov s názvem Bujan smete voda spolu i s palácem a veverkou se zlatými ořechy. Nechme palác palácem, ale, Sensei, zachraň aspoň tu veverku!“
Neudrželi jsme se a začali jsme se smát po takových srdečných chlapcových přiznáních. Sensei s úsměvem pronesl:
„Ano, je mi toho zvířátka líto. Tak dobře, pomůžeme mu. Podáme mu stéblo, snad se někdy stane Člověkem.“ Na chvilku se zamyslel a pomalu pronesl: „Takže stéblo... Vlastně jedno takové existuje.“ A pak už vážněji dodal: „Tato meditace také patří k Lotosu. Je v takových případech opravdu reálná a efektivní. Nejdůležitější ale je, že je dostupná každému ‚tonoucímu‘ v oceáně Materiálna. Její podstata spočívá v tomto. Nejdřív se jak vždy soustředíte na sluneční pleteni, kde budete vyvolávat lotosový květ a soustředíte na jeho růst celou svou lásku. To znamená, že budete provádět meditaci Lotosový květ. Když takovým způsobem více méně uklidníte své myšlenky a koncentrujete se na pozitivní věci, pak si začínáte představovat, že se vaše tělo skládá z množství malých kuliček, buď atomů, nebo buněk, prostě v závislosti na tom, kolik máte fantazie. Je velmi důležité, abyste viděli stavbu svého organizmu, abyste si představili každou buňku. Když uvidíte tato seskupení, vezmete každou kuličku nebo buňku, co se vám líbí, a vizuálně na ní píšete, jako byste myšlenkami rýsovali každé písmeno, velmi silnou duchovní větu, která se skládá ze dvou jednoduchých slov: ‚Láska a Vděčnost‘. Není důležité, v jakém jazyce tato slova napíšete. Hlavní je jejich podstata. Tato věta funguje na principu Grálu. Vždyť Láska a Vděčnost je to jediné, co může člověk dát Bohu.
Takovým způsobem v meditaci postupně zaplníte miliony buněk organizmu danými nápisy, v důsledku čehož soustředíte mysl na tato silná slova a ozdravíte svůj organizmus nejen fyzicky, ale také duchovně. Buňka, na které jste zanechali tento nápis, bude už navždy chráněna těmito skutečnými, silnými slovy, jako pod ochranou, pod určitou značkou. Když se zaplníte těmito slovy, nejenže se očistíte od myšlenkové špíny, ale také ukážete své vnitřní světlo, které vychází z těchto buněk, jako by se rozsvěcovalo velké množství malých žárovek a uvnitř vás je najednou tak jasno, že ani stín nemá kam dopadnout... Důležité ale je, abyste se během této meditace soustředili jenom na tato slova a všechny nepovolané myšlenky odehnali.“
„Nepovolané?!“ pronesl Ruslan, buď odpovídal sám sobě nebo pokládal otázku Senseiovi, i když ten promlouval přímo k Žeňovi.
„No ano. Jenom když o něčem přemýšlíme, tak se v nás hemží hned několik myšlenek na různá témata a přeskakují jedna přes druhou. Během meditace se tento proces samozřejmě zpomaluje, ale u každého je to jinak. Někdy se stává, že při špatné koncentraci vyplouvají nekontrolovatelné myšlenky jakoby někde zezadu a vy můžete během provádění meditace začít nepozorovaně myslet na něco jiného. V průběhu meditace je důležité, abyste se cíleně soustředili, aby nevznikaly žádné zbytečné myšlenky.“
„Chápu,“ spokojeně pronesl Žeňa. „Takže se musím jenom dobře soustředit a představovat si.“
Ruslan pokrčil rameny, zřejmě nechápal úplně podstatu této meditace:
„Hm, všechno je to tak jednoduché? Prostě zapojíme svoji představivost a to je všechno?“
Na to Sensei poznamenal:
„I když se na první pohled může zdát, že je tato meditace příliš jednoduchá a jakoby naivní, jak říká Ruslan, zapojíme svoji představivost a to je vše, ale tohle všechno není zdaleka tak prosté. Vždyť kromě působení těchto silných slov, díky lidské představivosti, se zapojí síla mysli. Síla mysli je zvláštní impuls pro realizaci určitého programu a jeho následky se odráží na duchovním a fyzickém zdraví člověka. A vzhledem k tomu, že jsou mnozí lidé stále neseni na vlně svého Materiálního principu, tak hromada jejich problémů, včetně těch psychologických a fyzických, je důsledkem v prvé řadě jejich špatných myšlenek. Tato meditace je velmi užitečná nejen pro ty, kteří si chtějí udělat pořádek uvnitř sebe, ale také pro ty, kteří už například trpí různými nemocemi. Vždyť prakticky osmdesát procent nemocí tvoří psychologie. Čím víc člověk přemýšlí o nemoci, tím hůř se s ní vypořádává.“
„Přesně tak,“ potvrdil náš psychoterapeut. „Někdy si lidé tak usilovně vymýšlí nemoci, že se jich pak nemohou zbavit, tolik si v sobě zakořeňují myšlenku, že v jejich případě je nemoc určitě nevyléčitelná. Tady s tebou, Sensei, souhlasím. Pro lidi, kteří mají slabší nervy, bude tento lék opravdu mnohem lepším prostředkem než ty nejúčinnější moderní léky dohromady. Vždyť chemií lidskou mysl nelze vyléčit. Chemie je dobrá jen jako rychlá pomoc pro organizmus, ale nic víc.“ Udělal krátkou pauzu a pak pokračoval: „No jo, lidský mozek dodnes zůstává velmi záhadnou hmotou, která není ani zdaleka prostudována.“ A s úsměvem dodal: „Je k podivu, že v dávné minulosti o těchto otázkách věděli mnohem víc než současné lidstvo.“
„A ani si nedovedete představit o kolik víc!“ upřesnil Sensei.
Chvíli jsme seděli mlčky u stolu. Ticho porušil Voloďa.
„No, je to zajímavá meditace. Podivuhodná slova... Mimochodem, vzpomněl jsem si na něco k tomuto tématu. Ahriman také mluvil o jakési zlaté formuli, ve které prostřednictvím určitého zvuku dochází k transformaci mysli skrze ezoosmózu do reality. Prý ji využíval i samotný Agapit. Je to pravda?“
„Ano, je to pravda,“ potvrdil Sensei.
„A to, že Agapit přinesl na svět Grál?“
„Tak to taky bylo.“
Kluci ožili a okamžitě začali mluvit.
„Ó! A proč Ahriman říkal, že Grál představuje moc nad mocí?“
„Sensei, pověz nám o tom!“
„Ano, ano o Grálu...“
„A co to je?“
Sensei uviděl ohromný zájem nás všech a navrhnul:
„Víte co, promluvíme si o tom trochu později.“
Všichni ztichli. Jen Ruslan s radostí pronesl:
„Takže ne všechno, co nám Ahriman říkal, je lež!“
K tomu Sensei unaveně odpověděl:
„Ahriman opravdu disponuje mimořádnými znalostmi. Ale když vezmeme v úvahu specifiku jeho práce, prezentuje tyto znalosti s příměsí plevele. Takže odlišit, kde je pravda a kde lež, duchovní od materiálního, může jen čistá, zralá duše. Ostatní, které jsou ponořeny do materializmu, věří bez jakýchkoli námitek všemu, sní plevel a pak se dostávají do Ahrimanovy léčky. Ale ten, kdo žízní po pravdě, z jeho rukou vybere pravá zrna a může se nasytit.“
Ruslan najednou začal vzpomínat a začal uspěchaně brebentit.
„Ahriman ještě vyprávěl o jakési formuli, která se prý používá ke zničení velkých měst. Myslím, že zní takto: ‚IED SUEM SULAM‘,“ sotva to Ruslan pronesl, hned vychloubačně dodal: „Jakási stará... slova byla taková složitá.“
Sensei se zasmál.
„Složitá, říkáš? Zkus tuto větu obrátit.“
Mezitímco se Ruslan usilovně snažil, Nikolaj Andrejevič se snadno s tímto úkolem vypořádal:
„MALUS MEUS DEI?! Ale to je přece v překladu z latiny, pokud se nemýlím ‚Ďábel je můj bůh‘.“
„Nemýlíš se,“ potvrdil Sensei.
„Jak ďábel...? Copak to všechno má znamenat?“ zmateně pronesl Ruslan.
Chlapec měl takový zklamaný výraz tváře, že se všichni nechtěně rozesmáli.
„A cos čekal?!“ odsekl Jirka.
Viktor kamarádsky poradil Ruslanovi:
„To máš tak, Ruslane, musíš se učit latinu, když už ses rozhodl ponořit do minulosti.“
„To je ale veselé,“ řekl Žeňa a znovu odháněl mouchy. „Nevím, co je to za latinu, ale když to Ahriman pronesl, úplně mě zevnitř otřáslo, úplně jako by došlo k zemětřesení.“
„A při tom samozřejmě taky uváděl nějaký konkrétní příklad,“ řekl Sensei, jako by tento Ahrimanův trik dávno znal.
„Ano, vyprávěl nám něco o Atlantickém oceánu,“ připomenul zamračený Žeňa. „I město... jakési...“
„New Orel!“ důležitě napověděl Ruslan.
„Ale jaký New Orel?“ přerušil ho Jirka. „New Orleans!“ Už se obracel na Senseie a začal rychle vykládat. „Vysvětloval všechno v takových podrobnostech, jak se to celé odehraje, jak se tam bude všechno demolovat...“
„A taky mluvil o Japonsku,“ vzpomněl si Voloďa. „A ještě mě překvapilo to, že nejen že uvedl sílu zemětřesení na Richterově stupnici, navíc ještě označil přesné datum, kdy se to stane.“
„No, všechno je to jasné,“ pronesl Sensei.
„Co je jasné?“ opatrně se zajímal Viktor.
„Když to tak Ahriman řekl, tak se to už stalo.“
„V jakém smyslu?“ nepochopil Ruslan. „Jak? Vždyť je to budoucnost!“
Sensei jen ztěžka vydechnul, zřejmě z této chlapcovy naivity, a odpověděl:
„Víš, pro ty, kteří ovládají sílu, tento svět vypadá trochu jinak, než jak jej vidí všeobecně známé lidské vnímání. To, co jste cítili, když tehdy mluvil, byla síla, vložená do dané události. Takže tato událost, i když je vzdálená v budoucnosti, se už ale stala. Tím spíš, jestli se to týkalo živlů.“
„To je teda něco!“ podivili se kluci.
Sensei se smutně zasmál a řekl:
„Myšlenka dokáže hýbat planetami, a nejen působit na živly.“ Chvíli mlčel a pak dodal: „Hm, když to řekl, tak se o tom dozví miliony lidí.“
„Sensei, není to poprvé, co tě slyším říkat něco podobného,“ s úsměvem pronesl Nikolaj Andrejevič. „Jak se o tom dozví miliony, pokud o tom nikomu neřekneme?“
„To nezáleží na nás, ale na tom, že to pronesl nahlas. Mimochodem, nelamte si hlavu s fungováním daného mechanizmu. Co bude, to bude.“
„Ano, asi nejtěžší na tomto světě je neposlouchat Ahrimana,“ udělal si svůj závěr Viktor.
„Nejtěžší na tomto světě je pro člověka to, aby se nepoddával provokacím svého Materiálna. A to nejdůležitější je, aby zvítězil sám nad sebou,“ poznamenal Sensei.
„Ahriman mluvil jakoby i o tomto,“ rozpačitě pronesl Ruslan.
Sensei jen zakýval hlavou na znamení nesouhlasu a vysvětlil:
„‚Vítězství nad sebou samým‘ znamená v Ahrimanově výkladu žít pro to, abychom nashromáždili materiální prostředky. Znamená to udělat cokoli kvůli penězům, pošlapat životy jiných lidí kvůli moci a vůdcovství. Ale to je ten podvrh, podvod, iluze blahobytu, která je ve skutečnosti jen totální prohrou tvé duše. Protože člověk, který jde Ahrimanovou cestou, se chce stát vládcem tohoto světa. Ale nezamýšlí se nad tím, co ho čeká po smrti. Pro něj je tamten svět, svět duše, kdesi tam, neznámo kde. ‚A existuje vůbec tento vyšší svět?‘ - Díky Ahrimanově snaze se pro člověka mění ve velkou otázku. A daný materiální svět – ten je tady a teď. Je pro člověka zdánlivě skutečný. K celému tomuto podvrhu dochází proto, že si člověk nepamatuje krásu vyššího světa, světa Boha. Může si na to vzpomenout jen tehdy, pokud dosáhne nirvány, tedy nejvyššího duchovního stavu. Ale dokud k tomu člověk nedojde, dokud nepřekročí svůj Materiální princip, bude celý život přebývat v iluzích, ve snech o svém významu na tomto světě, a to všechno ve skutečnosti zbytečně, protože ať dosáhne jakýchkoli výšin na tomto světě, časem se jeho úspěchy promění v prázdnotu.
Pravé vítězství nad sebou samým znamená zničit v sobě egoistu, přání být vládcem tohoto světa. Tento svět je jen past pro hlupáky, kteří si pletou iluzi se skutečností a tím pádem odsuzují svou duši k mukám a strádáním.“
„…A to o Archóntech, to je pravda?“ zeptal se Stas.
„Ano,“ odpověděl Sensei.
„Takže jsou to vlastně šamani, čarodějové, kněží?“
„Ale ne, kdysi dřív, v dávné minulosti jimi byli, a to jen někteří. Dnes jsou to lidé, kteří ve svých tajných lóžích a spolcích splétají do jednoho celku světový kapitál, politiku a náboženství.“
„Takže to jsou světoví bankéři?“ podivil se své domněnce Voloďa.
„Ti, kteří je ovládají,“ upřesnil Sensei.
„Zajímavé, a co jsou zač ty tajné spolky?“ zajímalo Voloďu.
„No, v různých dobách si říkali různě. Například jeden z prvních vlivných kruhů Archóntů je ještě ze starých časů známý pod názvem Svobodní zednáři. Z tohoto stromu vyrůstá mnoho větví. Existují také takzvaná Bratrství hada, Bratrství draka, Illumináti, Masoni a jiné tajné spolky. Historici se dodnes snaží odhalit, co z čeho pochází. Jenže se jen víc zaplétají. Proč? Protože cílem Archóntů je zamotat a zpřeházet všechno tak, aby jen málokdo poznal a odhalil pravou postatu všech těchto tajných spolků. Jenže ve skutečnosti je to jednoduché. Převážná většina tajných spolků jsou jen pěšáci v rukou Archóntů, určení k manipulaci prováděné Ahrimanem.
Ahriman si pohrává se slabostmi lidí. A jednou z těchto slabostí je také podvědomé tíhnutí lidí ke všemu tajemnému. Jsou zde zasaženy nejen duchovní stavy člověka, jeho touha vymanit se s řetězce reinkarnací pomocí tajných znalostí, ale mnohem častěji také banální sobecké ambice, touha disponovat tajnými znalostmi kvůli vládě nad sobě podobnými. Právě proto většina tajných spolků vzkvétá pod nadvládou Archóntů. Vezmeme-li do úvahy také to, že lidé chtějí nejen získat tajné znalosti, ale také si kolem sebe vytvořit svou vlastní ‚říši‘, ve výsledku vidíme, že dnes téměř celému světu vládne tajná vláda Archóntů.“
Sensei se odmlčel a Voloďa po chvilce zamyšlení řekl:
„Abych řekl pravdu, dokonce i když zohledním všechny své znalosti a zkušenosti bojového důstojníka, nikdy jsem neslyšel o něčem takovém, tím spíše o tajných spolcích na této úrovni. Mohl bys nám blíže osvětlit tuto otázku?“ A když viděl, že Sensei váhá, dodal: „Jak se říká, je lepší poznat svého nepřítele, než přebývat v nevědomosti.“
Na to mu Sensei odpověděl:
„Ale vždyť Archóntové nejsou žádnými nepřáteli! Jsou to nešťastní lidé, kteří si omylem zvolili prázdné a dočasné namísto věčného. Jejich volba směřovala ve prospěch hmotného, přesněji ve prospěch Ahrimana. Člověk si stále vymýšlí nějaké nepřátele, protože v podstatě není schopen vyřešit svůj vnitřní konflikt mezi Materiálnem a Duchovnem. Vztahy mezi skupinami lidí a mezi státy jsou vždy pouze nafouknutou a zvětšenou kopií tohoto konfliktu. Ve skutečnosti je největším nepřítelem člověka člověk sám, přesněji řečeno jeho Materiální podstata. Nemůžeme s ní bojovat obvyklými zbraněmi, protože čím větší je odpor, tím silnější je agrese ze strany Materiálna, vždyť do tohoto konfliktu vkládáte svou pozornost. Můžete ho zdolat pouze svou snahou nepoddávat se provokacím a svodům Materiálního principu a také soustředěním se na duchovno, na to, co je užitečné pro duši. A až zaujmete vnitřně tuto pozici a budete se jí upřímně držet, pak ani ve vnějším světě nebudete mít nepřátele a život se pro vás stane zábavnou hrou. Konec konců žijeme zde pouze dočasně, v podstatě jsme tady jen hosty.“
„No jo, ale tento svět je přece Ahrimanovou léčkou?! Jak tady můžeme žít, chceme-li se stát svobodnými?“ zeptal se vzrušeně Jirka.
„Ať už se tady dostanete do jakýchkoli situací, ať už vám osud přichystá jakékoli nástrahy, musíte žít tak, jak má žít skutečný Člověk. Máte se sami stát Člověkem a pomáhat k tomu lidem ve svém okolí. To hlavní v životě je být svobodný uvnitř, mít svobodného Ducha, osvobodit se od hmotného světa, kráčet k Bohu a neodbočovat z této cesty. Potom budete mít možnost i ve vnějším životě přinášet maximální užitek lidem a prožít život, hodný jména Člověka. A právě v tom je skryto veliké tajemství! Staňte se člověkem tady a teď, v tomto sobeckém hmotném světě. Zkuste být jako Lotos, který vyrůstá ze špíny bahna, ale bez ohledu na to nabývá ideální čistoty! Vždyť jste Lidé a máte v sobě Jeho zrno!“
Všichni jsme se zatajeným dechem poslouchali tato Senseiova slova.
„Ano, k tomu, aby jsme se na tomto světě stali Člověkem, musíme mít skutečně ohromnou vůli a odvahu, abychom si zachovali čistou mysl, neposkvrněnou špínou tohoto bahna,“ souhlasil Nikolaj Andrejevič. „Jenže člověka láká především napodobování toho, jak žije většina lidí na tomto světě. Proto máme sklon jednat především sobecky, proto se koupeme ve špíně a uklidňujeme své Svědomí frázemi jako ‚dělají to tak všichni‘, ‚žijí tak všichni‘.“ A po malé odmlce dodal: „A co se týče Archóntů… Musím se přiznat, že bych si taky rád poslechl informace o těchto tajných spolcích. Ne proto, že je to lákavé, ale proto, že bych si chtěl ujasnit, co a jak, chtěl bych se naučit oddělovat zrno od plev...“
„Tak když tak moc chcete,“ usmál se Sensei. „Nikoli otázka, ale historie je velmi důležitá. Proto vám před nahlédnutím do její reality navrhuji, abychom dokončili snídani, osvěžili se v moři a pak se můžeme pustit do světových dějin.“

 

Úryvek z knihy Sensei ze Šambaly 4 od A. Novych…

Zdroj: http://www.polahoda.cz/


Všetky časti seriálu postupne nájdete na tejto adrese.

CELÚ KNIHU nájdete na tejto adrese.


PREDCHÁDZAJÚCE ČASTI môžete zakúpiť i na tejto adrese.


Súvisiace:

Sensei ze Šambaly 4.: Příchod antikrista v minulosti již byl?
http://www.cez-okno.net/clanok/sensei-ze-sambaly-4-prichod-antikrista-v-...

ALLATRA
http://www.cez-okno.net/stitok/allatra


október 30, 2013 11:34 dopoludnia
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top