Obrázok používateľa CEZ OKNO
Kryptohistorie II.: Na pokraji průlomu (UTAJOVANÉ DEJINY ZEME časť XXXVI.)

Objevy kolem náhle zmizelých civilizací mají jistou pikantní příchut obzvlášť v těchto dnech, když se naše civilizace chystá zničit sama sebe. Nicméně stále ještě zbývá neodbytná hádanka obřích kamenů. Jak a proč Evropané, a lidé na Blízkém východě a v Jižní Americe, před mnoha tisíciletími budovali astronomicky uspořádané stavby z obrovských monolitů? Odkud měli nezbytné inženýrské a technologické znalosti? Po celé uplynulé století se propast tohoto tajemství neustále prohlubovala, zatím co skepticismus vědeckého establishmentu stěží oslábl.

 


Nadějné nitky a senzační tvrzení

Alsasský filozof a matematik R. A. Schwaller de Lubicz strávil léta 1936 1951 v Egyptě pečlivým měřením svatyně v Luxoru, již v knize Le Temple de lHomme /Chrám Člověka/ charakterizoval jako architektonický obraz lidského těla, synteticky zahrnující znalost rozmístění žláz s vnitřní sekrecí, hinduistických čaker a čínských akupunkturních bodů. To vše, spolu s astronomickými liniemi včleněnými do struktury této stavby, prezentuje symbolické ztělesnění vesmíru jako lidského těla (a opačně). De Lubiscz tvrdí, že věda Egypťanů (jejich matematika, medicína, astronomie, a inženýrství) byla mnohem pokročilejší, než aby mohla být vysvětlena zdlouhavým získáváním znalostí přímo na místě. Podle jeho názoru musela být dědictvím po jakési předchozí vysoce vyvinuté kultuře.

V knize "Mapy starověkých mořských králů: doklady o pokročilé civilizaci v době ledové" (1966), představil profesor antropologie a historie vědy Charles Hapgood plody pečlivého rozboru obsahu středověkých a renesančních map, obsahujících obrysy pobřeží kontinentů, které v době jejich zhotovení ještě nebyly "objeveny". Na některých z těchto pravých, notářsky ověřených map, lze spatřit nezamrzlou Antarktidu tak, jak vypadala před mnoha tisíciletími. Poznamenali to na nich jejich tvůrci, kteří je kdysi kopírovali podle mnohem starších map, které, teoretizuje Hapgood, mohly být kdysi uloženy ve velkých knihovnách v Alexandrii a Istanbulu. Hapgood vyvozuje, že prastaré geografické znalosti zakotvené v těchto mapách mohla shromáždit pouze námořní civilizace, a to ještě před změnami úrovně mořské hladiny, k nimž podle našich představ došlo před zhruba 11.500 lety, tedy na konci poslední doby ledové.

 

V brilantní a náročné knize "Hamlets Mill" (1969) Giorgio de Santillana a Hertha von Dechend přesvědčivě argumentují, že pradávná univerzální řeč mýtů uchovává archaické znalosti precese bodu rovnocennosti, což je astronomický fenomén o němž se věřilo, že byl objevem Hipparchem roku 127 př. n. l. Skutečnost, že se úplný precesní cyklus uzavře jednou za 26 000 let, naznačuje, že lidé museli skutečně velmi dlouho systemeticky pozorovat oblohu.

Práce de Lubiscze, Hapgooda a de Santillana, přestože jsou ve svém důsledku doslova omračující, vyvolaly ve vědeckých jruzích jen chabý ohlas. Práce několika populárních spisovatelů v šedesátých a sedmdesátých letech uplynulého století mezitím vyvolaly bouřlivou diskusi o kryptohistorii v široké veřejnosti. V knize "The View Over Atlantis" (1969), pravděpodobně dosud nejlepší napsané ukázce žánru pozemských mystérií, autor John Michell píše, že tradiční posvátná místa v Británii (včetně Stonehenge, Woodhenge, Avebury, Glastonbury a "ley lines", kterými jsou propojeny) byla projektována podle principů podobných těm, jež jsou zakódovány ve Velké pyramidě. Navíc hovoří o použití univerzální soustavy archaických měr. Podle Michella to znamená, že se "na ploše celé planety rozprostírá gigantický výtvor prehistorického inženýrství". V své knize cituje zprávu o výzkumu, který provedl profesor Alexander Thom. Ten se po celé desetiletí věnoval pedanticky prováděným vyměřováním 500 nebo více kamenných kruhů (kromlechů) v Británii, přičemž dospěl k závěru, že se jejich půdorysy opírají o precizní geometrii a integrovaná astronomická zaměření, související s krajními polohami Slunce, Měsíce a body východu určitých hvězd na horizontu.

Kdo byl Bůh?

Knihy jako "Tajemství Velké pyramidy" a "Tajemství mexických pyramid" (Peter Tompkins, 1971 a 1976), "Mystéria času a prostoru" (Brad Steiger, 1973), "The Secret of Atlantis" (něm. orig. "Alles über Atlantis", Otto Muck, 1978) a "Pyramid Odysey" (Wiliam Fix, 1978), pročesávají stejné údaje a vykreslují podobné závěry. Ale teprve až bláznivě úspěšná kniha "Chariots of the Gods" (1970) Ericha von Dänikena si prorazila cestu nejen do prodejních žebříčků, ale i do diskuse. Prostřednictvím směsice zpráv o UFO a starověkých příběhů o hrdinských činech rozličných lokálních božstev, doplněných o možná více než rozumné množství tradičních mystérií a lidových tradic, dospěl von Daniken k děsivému závěru, že Bůh byl astronaut. Postuluje, že Zemi v pradávných časech navštívili průzkumníci z jiných hvězdných systémů, kteří zde deponovali lidi v rámci rozsáhlého kosmického vědeckého experimentu. Neexistuje žádný způsob, jak dokázat nesprávnost takového tvrzení, které v kompetentních rukou nesporně mohlo být prokazováno poněkud přesvědčivěji. Bohužel, jakkoli von Däniken spojil autentická mystéria - třeba linie v peruánské Nazce s úkazy dobře objasnitelnými docela pozemskými termíny - jako například sochami na Velikonočním ostrově, jejichž vytvoření bylo podrobně rekonstruováno archeology (!??? p. překl.) - monotónně a na každý pád trvá na stejném vysvětlení. Kritici mu to přinejmenším zlehčují.

Autor Dvanácté planety Zecharia Sitchin (1976) zabral tam, kde von Däniken ochabl; cenným příspěvkem je jeho imponující schopnost překládat originály mezopotamských textů. Podle Sitchinova podání byli sumerští bohové Enlil, Enki a Inanna příslušníky rasy pradávných astronautů, kteří přišli na Zemi těžit zlato. Poté, když pomocí genetického inženýrství přivedli k životu lidské bytosti jako pomocné síly, se se svými stvořeními křížili a vyučovali potomky umění civilizace. Bohové nakonec upadli do vzájemných sporů, způsobili katastrofu, připomínanou jako biblická potopa, a opustili lidstvo, aby se samo vypořádalo s nepříznivými důsledky jejich činnosti. Sitchin houževnatě ignoruje všechny nesouhlasné překlady sumerské literatury, jako například ty, které dříve udělal Joseph Campbell; Sitchin je ve svém přístupu ke starým textům, jejichž "skutečný význam" je asi tak jasný jako Rorschachova inkoustová skvrna, stejně neúprosně technologický jako byl Campbell metafyzický. (Autor tohoto shrnutí ve svém sarkasmu opomíjí Sitchinovu znalost starohebrejštiny a akkadštiny, která mu poskytuje možnost srovnání. p. p.)

Otevřené otázky

Koncem sedmdesátých let byla kryptohistorická literatura, byť nevyrovnaná, neobyčejně rozsáhlá. Svědectví o existenci ztracené vysoké kultury rozpitvávala spousta autorů, disponujících širokou škálou předsudků a způsobilostí. Avšak nikdo - ani střízliví učenci, jako de Santillana a Hapgood, ale ani bezstarostní lovci senzací jako von Däniken - nebyl schopen přimět vědecký establishment k elementárnímu přezkoumání platnosti historické verze pozvolného vývoje a rostoucího pokroku.

Oddaní příznivci New Age nepožadovali žádná další ověření: Atlantis a Lemuria jsou považovány za nezpochybňovanou skutečnost, běžně diskutovanou jako horizont tohoto nebo dřívějších vtělení. Ale lidem se sklonem ke skepsi - a také převážné většině učenců a vědců - zdá se schází poslední zlomek jednoznačného důkazu potřebného k odvrácení tohoto přílivu. Kdyby jim tak někdo mohl ukázat zastaralý hardware v kusu uhlí, opatřený razítkem "Made in Atlantis"!

Došlo k pokusům o odhalit rozhodující důkaz. Uprostřed sedmdesátých let nalezl Caycem inspirovaný badatel Dr. David Zink při průzkumu podmořské "kamenné cesty" poblíž ostrova Bimini drážkovanou dlažební desku a další kuriozity. Nebylo však možné cokoli datovat a další výzkum byl odložen pro nedostatek finančních prostředků. (Viz článek "Podmořské město na Kubě" ve WMM 1/01, popisující nové, mnohem rozsáhlejší objevy!)

Dokonce i po přihození tohoto mučivého kusu informací na misku vah obsazenou přívrženci kryptohistorie signalizuje jazýček mezi nimi a obhájci verze nepřetržitého pozvolného pokroku znepokojující patovou situaci.

 


Vývoj od roku 1980 do dneška

Po celém povrchu zeměkoule je rozprostřen gigantický vědecký přístroj. V jakémsi období před mnoha tisíci let navštívili téměř každý kout světa lidé se specifickým úkolem. Za pomoci jakési mimořádné schopnosti, která jim umožňovala krájet a zdvihat enormní bloky kamene, vytvořili obrovské astronomické instrumenty, kruhy ze vzpřímených pilířů, pyramidy, razili tunely a budovali kyklopské kamenné terasy, to vše propojené sítí cest a záměrných linií, jejichž trasu od horizontu k horizontu roubily kameny, násypy a podivuhodné zemní stavby. John Michell, "The New View Ower Atlantis" (Nový pohled na Atlantis).

V první části tohoto článku jsme probírali literaturu a řadu svědectví, vztahujících se k otázce zda starověká egyptská, mezopotamská, indická a mezoamerická civilizace byly založeny pokročilou předpotopní námořní kulturou, jenž zanikla při jakési nesmírné křeči přírody. V této druhé a závěrečné části článku navážeme na příběh rozvíjejícího se výzkumu tam, kde jsme přestali - na počátku osmdesátých let uplynulého století.

Nové důkazy

Roku 1979, publikoval amatérský egyptolog John Anthony West knihu "Serpent in the Sky: The High Wisdom of Ancient Egypt" (Nebeský had: vysoké znalosti starého Egypta), aktualizovanou v roce 1987 a 1993. V tomto díle shrnul názory a výzkum matematika a egyptologa R. Schwallera de Lubicz. Jedna z kapitol této knihy, která pojednává o Sfinx, se konečně stala příčinou vášnivé debaty ve vědecké komunitě a otevřela slibnou novou cestu k pátrání po původu egyptské civilizace.

De Lubicz v padesátých letech napsal, že tělo Sfinx "vykazuje nepopiratelné znaky vodní eroze". Mimoto prohlásil, že musela být vytvořena mnohem dřív, než uvádí konvenční datování (2600 př. n. l.). West se rozhodl tuto věc řádně prozkoumat. Ukázal detailní fotografie povrchu Sfinx respektovanému geologu Robertu Schochovi, s dotazem: "Co způsobilo toto zvětrání?" Schoch velmi pečlivě prostudoval fotografie a odpověděl: "Vodní eroze." Schoch samozřejmě ihned pochopil dosah toho, co vyslovil. Vodní eroze v egyptské poušti? Podle dané klimatické historie oblasti by tento způsob zvětrání znamenal posun data vzniku Sfinx přinejmenším až do roku 5000 př. n. l. (West sám je pevně přesvědčen o tom, že Sfinx byla vytvořena někdy v letech mezi 10000 a 15000 př. n. l.)

Většina egyptologů považuje Sfinx za zpodobnění faraona Khafre (Chefréna); Mark Lehner, vedoucí Amerického výzkumného centra v Egyptě, v tom zašel až tak daleko, že "demonstroval" v televizi, počítačem vytvořený obrázek údajně dokládající, že tvář sfingy a Chefrénův obličej jsou identické... West byl vůči Lehnerově metodologii velice skeptický, a proto oslovil newyorkského policejního a soudního malíře Franka Dominga aby Sfinx porovnal s Chefrénovou plastikou. Domingo dospěl k závěru, že "pokud starověcí Egyp»ané byli zručnými techniky schopnými kopírovat obrázky, pak tyto dvě práce nemohou představovat stejné individuum." Povšiml si například toho, že tvář Sfinx má zřetelně "africké," "nubijské" neboli "negroidní" rysy, které u Chefréna samozřejmě nenajdeme.

 

Výsledkem bylo, že egyptologický establishment zuřil na Westa a zamítl Schochovy závěry. Přední egyptolog, Dr. K. Lal Gauri prohlásil, že "neexistuje vůbec žádný podpovrchový důkaz a ani zvětrání neindikuje cokoliv co se týče stáří. To vůbec není relevantní." Postoj egyptologů byl pevný a nedokázalo ho změnit ani množství tvrdých vědeckých dat. Incident ovšem velmi posloužil v tom smyslu, že vešlo v obecnou známost jak podstatně se metody egyptologie liší od těch, které jsou používány v přírodních vědách, a navíc vrazil klín mezi egyptology na jedné straně a vědce exaktních oborů na straně druhé. Na výroční schůzi Americké geologické společnosti v roce 1992, a znovu na setkání Americké asociace pro rozvoj vědy v roce 1992, uvedl Schoch své argumenty pro tvrzení, že Sfinx představuje "klasický učebnicový příklad toho, co se stane s vápencovým útvarem, který po tisíce let odolával dešti" - a při obou příležitostech geologové vyjádřili plnou podporu jeho závěrům. Přesto je většina egyptologů odmítla a neustoupila ani o píď...

Mezitím provedli Schoch a architekt Thomas L. Dobecki seizmickou analýzu komplexu Sfinx, která prokázala přítomnost několika dosud neprozkoumaných dutin pod a poblíž skulptury. Caycem inspirovaní badatelé to považují za významné, protože Cayce hned v několika svých "life readings" poznamenal, že Atlantská síň záznamů leží pod nebo poblíž Sfinx.

"Množí se rovněž náznaky, že Velká pyramida skrývá přinejmenším jednu neprozkoumanou komoru. V roce 1993 si Egyptská společnost pro starověké památky najala tým inženýra Rudolfa Gantenbrinka za účelem vylepšení ventilace uvnitř stavby. První z použitých miniaturních robotů (Upuaut, podle egyptského božstva "otevírání cest") měl vyčistit su» z "ventilačních šachet" vedoucích z "královské komory", další, důmyslnější robot (Upuaut II), měl provést totéž v do té doby neprozkoumaných "ventilačních šachtách" vedoucích z "komory královny". Asi na pětašedesátém metru nahoře v jižní šachtě narazil Upuaut II na překážku. Byla to posuvná kamenná dvířka opatřená měděnými madly. Pod nimi je malá štěrbina, a když do ní Gantenbrink nasměroval laser robota, paprsek (jehož odraz se využívá k měření vzdálenosti) zmizel v otvoru a nevrátil žádné světelné "echo". To znamená, že na druhé straně dvířek patrně je rozměrnější otevřený prostor.

Nová fakta popírající platnost konvenční verze lidské minulosti přicházejí nejen z Egypta, ale prakticky odevšad. Klasická teorie o prehistorii obou Amerik říká, že první lidé sem přišli přes suchozemský most z Asie před asi 12000 lety. Podle četných lidských pozůstatků a artefaktů očividně lze datovat do mnohem dřívější doby než 10000 př. n. l. Nedávné nálezy zahrnují hrot kopí pevně usazený v držáku zhotoveném z koňského kopyta(!), jehož datování metodou radioaktivního uhlíku ukazuje do období okolo 34400 př. n. l. (nalezeno v jeskyni Pendejo poblíž Oro Grande v, Novém Mexiku). Tento objev je stále ještě tvrdošíjně ignorován. Tak či tak, v průběhu uplynulých patnácti let přibývalo důkazů v takové míře, že antropologický establishment kolem sebe začal budovat obrannou zeď. Nejnovější závažné údaje ohledně původu nejrannějšího obyvatelstva spočívají na precizní genetické rekonstrukci vývojových vzorků amerických domorodců. Tyto studie prováděné výzkumným týmem, který vedl Dr. Antonio Torronim z Emoryho univerzity, posunují datum prvního osídlení přinejmenším o 30000 let nazpátek.

Na ortodoxním pohledu, kdy a jak dávní lidé migrovali do své současné vlasti to vše ovšem nezměnilo zhola nic. Dalo by se očekávat, že důkazy o starých Číňanech lze nalézt jen v Číně, o Polynésanech pouze v Polynésii, o Afričanech jen v Africe a tak dále. Jenže nedávné nálezy ukazují, že migrační či exploatační vzorec z dávné minulosti je mnohem složitější. Dobře uchovaná, 4000 let stará těla Kavkazanů byla nedávno objevena v Číně; mince, petroglyfy a další artefakty naznačují, že Keltové, Baskové, Libyjci, Arabové, Římané, Egyp»ané, Hebrejci i Číňané svého času všichni navštívili Severní Ameriku.

Pátrání po Atlantis poblíž ostrova Bimini, pokračující až do devadesátých let, mezitím přineslo několik významných odhalení - podmořská zoomorfní vyobrazení, valy a šestiboké "dlažební" kameny... Neutronová aktivační analýza také prokázala, že "cesty" objevené v sedmdesátých letech jsou opravdu umělé a nejde (jak argumentovali někteří kritici) o "přirozené rysy oceánského dna". To, že se tyto artefakty nyní nacházejí hluboko pod hladinou znamená buď to, že území poblíž Bimini za posledních několik staletí značně pokleslo, nebo že nalezené artefakty pocházejí z období před vzestupem hladiny oceánů provázejícím konec poslední doby ledové zhruba před 12000 lety. Jestliže se naposled zmíněné ukáže jako pravdivé, budeme stát před dalším kouskem nezvratného důkazu existence vyspělé předpotopní kultury.

Kameny u Bimini vyvolávají důležitou otázku: Kolik svědectví o ztracených civilizacích ještě může spočívat na oceánském dně? Konec konců, lidé všech historických období vždy inklinovali k životu podél řek a na mořském pobřeží. Jestliže oceánská hladina na konci poslední doby ledové stoupla o zhruba 90 až 100 metrů a ústí mnoha řek zaplavila voda tavících se ledovců, nejsou pak kontinentální šelfy logickým místem, na němž je třeba hledat znaky předpotopního osídlení? Skutečnost, že jednoznačných pozůstatků po něm bylo dosud nalezeno tak málo, je pouze důsledek toho, že archeologové hledají na nesprávných místech.

Teoretické přípravy

Posledních patnáct let přineslo nejen nové důkazy, ale i nové úhly pohledu na již známá fakta.

 

Inženýr Robert Bauval, autor knihy "The Orion Mystery" (Záhada Orionu)(Crown, 1994), tvrdí, že odhalil účel pyramidového komplexu v Gize - jde o monument prastarého hvězdného kultu. Pro starověké národy byl Egypt analogií hvězdné oblohy, přičemž Nil představoval Mléčnou dráhu. Tři hlavní pyramidy v Gize odpovídají třem jasným hvězdám v Orionově pásu. Bauval prokázal, že domnělé "ventilační šachty" vedoucí z "královské" a "královniny" komory Velké pyramidy jsou ve skutečnosti pozorovací otvory, zaměřené na určité hvězdy, a že jsou v přímém vztahu k datu její stavby v roce 2450 př. n. l. "Ale," dodává Bauval, "celková dispozice Gizských pyramid a jejich korelace s hvězdnou oblohou naznačuje, že samotné staveniště bylo cílem tohoto záměru už hodně dřív, asi 10500 př. n. l. - za legendární egyptské ´éry bohů´." Od tohoto roku se odvíjí jedna z period, které se uzavírají po 26 000 letech, když Orion vychází na noční obloze nejníže, což staré národy považovaly za počátek velkého precesního cyklu (který de Santillana a von Dechend popsali v "Hamlet Mill" jako centrální bod archaických mýtů).

V knize "When the Sky Fell: In Search of Atlantis" /Když spadla obloha: pátrání po Atlantis/ (Stoddart, 1995), kanadští knihovníci Rand a Rose Flem-Ath rozšířili o nejnovější informace práci Charlese Hapgooda, který odhalil středověké mapy ukazující nezamrzlou Antarktidu. Jak to, tázal se Hapgood, že v průběhu delší části poslední doby ledové byla velká část Severní Ameriky pod míle silným ledovcem, ale třetina Antarktidy ne? Hapgood mínil, že kontinenty možná tehdy byly v jiných relativních polohách vůči pólům - protože se zemská kůra posunula na tekutých spodních vrstvách. Jenže - pokud Antarktida kdysi ležela severněji a byla částečně bez ledu, byla také obyvatelná? Flem-Athsovi shrnuli všechny záchytné body a dospěli k zarážejícímu závěru: Antarktida je hledaná Atlantis! šli po stopách Platonova popisu ztraceného ostrova a ukázalo se, že popis Antarktidy do něj zapadá, přinejmenším stejně tak, jako na jakékoliv jiné navrhované místo. Podle jejich rekonstrukce byla Antarktis kdysi vlastí velké námořní civilizace, která vyslala kolonisty do celého světa. Ale pak, když před 13 500 lety vyvolala sple» určitých astronomických cyklů teplé globální podnebí, zapříčinilo asymetrické rozložení hmotnosti polárních ledových pokrývek posun zemské kůry. Následovala ohromná zemětřesení provázené děsivými tsunami; Sibiř se posunula blíž k pólu (zmrzli mamuti); pevninské ledovce pokrývající velkou část Severní Ameriky tály, oceánská hladiny stoupala, mnoho velkých suchozemských zvířat vyhynulo a Atlantis se stala neobyvatelnou polární pustinou. Lidé kteří přežili tuto pohromu se plavili do nejstabilnějších a pohostinných oblastí - horstev Jižní Ameriky, Blízkého východu, Egypta, jihovýchodní Asie a údolí Indu - a tam se pokoušeli zachránit ze své kultury co se ještě zachránit dalo. Na všech uvedených místech nacházíme nejrannější známé experimenty se zemědělstvím a zjevné počátky civilizace. Podle Flem-Athsových, byla pohroma okolo roku 11500 př. n. l. velkým zlomem v historii. Jde o událost, jejíž památka byla uchována v mýtech všech kultur světa.

Graham Hancock, dřívější východoafrický korespondent The Economist, je autorem knihy "Fingerprints of the Gods" /Otisky božích prstů/ (1995). V Británii byla Hancockova kniha tak trochu nakladatelský fenomén (10 000 kusů prvního vydání bylo vyprodáno během jediného týdne). Tato kniha je napsána pro běžného čtenáře, jehož Hancock vede okružní cestou kolem zeměkoule, od Macchu Picchu až k Velké pyramidě. Líčením svých bezprostředních pozorování v čtenáři vyvolává pocit vzrušením dech tajícího detektiva, právě louskajícího největší případ v dějinách. I když obsahuje jen málo originálních příspěvků nebo výsledků bádání je to skvělá poutavá kniha, doslova našlapaná nejnovějšími informacemi.

Místo nejrannější archeologicky identifikovatelné (tj. "neatlanťanské") civilizace je rovněž součástí této recenze. V devatenáctém století dějepisci věřili, že nejrannější ze všech civilizací byla ta egyptská; pak ovšem přišel objev Sumeru, nato Catal Huyuk v Turecku a pak Harappa v údolí Indu. Datum počátků první civilizace bylo postupně vytlačováno zpět - od 3000 př. n. l. až k přinejmenším 7000 př. n. l. V knize "Search of the Cradle of Civilization" /Hledání kolébky civilizace/ (1995) zkoumají David Frawley, Subhash Kak a Georg Feuerstein důsledky nejnovějších svědectví. Přesvědčivě argumentují, že civilizace nezačala na Blízkém východě, ale v údolí Indu a zpochybňují zakořeněnou představu o tom, že hinduistická kultura přišla do Indie via indoevropskou invazi; místo toho soudí, že autoři Rigvédy byli původními dědici jakýchsi tehdy už prastarých tradic. Frawley, Kak a Feuerstein si rovněž všímají příznaků obrovské přírodní katastrofy, která ukončila civilizaci již nazývají "Indus-Sarasvati" a požadují, abychom se začali vážně zabývat mýtickými historickými představami o řadě "světových věků".

Mezi snad nejpohoršivější neortodoxní knihy o lidské minulosti patří "The Hidden History of the Human Race" /Skrytá historie lidské rasy/, kterou napsali Michael Cremo a Richard Thompson (Govardhan Hill, 1994). Jde v podstatě o výtah z jejich 952 stranami děsícího díla "Forbidden Archaeology" /Zakázaná archeologie/ (1993). V obou knihách autoři shromáždili důkazy odmítnuté hlavním proudem archeologů: kosti anatomicky moderního člověka nalezené v geologických formacích starých stovky miliónů let; artefakty získané z dolů a uhelných slojí; znaky lidské přítomnosti v obou Amerikách před 750000 lety, atd. Přehodnotili také akceptovatelnost důkazů lidské evoluce podle kostí Australopitheků, Homo erectus a Neanderthálců a přesvědčivě ukazují, že tyto důkazy byly "protlačeny filtrem", jehož jediným účelem je na věky zachovat vládnoucí paradigma. Jakýkoliv materiál padnoucí do tohoto povoleného vzoru (bez ohledu na jeho chatrnost) je přijat; zatímco cokoli se nehodí (bez ohledu na závažnost a jednoznačnost) je potlačeno a ututláno. Z tohoto pohledu porovnávají Cremo a Thompson údaje Australopitheka a Homo erectus s novověkými zprávami o dosud žijících velkých lido-opicích (jako je Yeti, sněžný muž z Himaláje, Sasquatch, sněžný muž z pacifického Severozápadu, a Yeren z jižní Číny). Podotýkají, že lidoopové žijící před několika miliony let nebyli našimi předchůdci; byli pouze jinými druhy primátů, kteří tehdy koexistovali s Homo sapiens právě tak, jako Yeti a Sasquatch dnešních dnů. Autoři si ovšem dovolili ještě daleko více, než že zatlačili přechodnou hranici počátků civilizace o mnoho tisíc let zpět; zpochybnili základní předpoklady, na nichž jsou založeny všechny naše úvahy o předpotopní lidské minulosti. Nenabízejí alternativní teorii; pouze dokazují, že se dodnes převládající názory zakládají na extrémní vizi intelektuály raženého tunelu, který nikam nevede.

 


Kataklyzma

Mezi poznatky zachycenými v pracích obou starších generací teoretiků, jako Tompkinse, Michella, de Lubicz, de Santillana a von Dechenda i Hapgooda a pracemi aktuální generace spisovatelů, jako je West, Hancock, Zink, Bauval a Flem-Athsovi, se přece jen objevuje jistá shoda. Podle tohoto hybridního scénáře existovala v období poslední doby ledové komplexní, technologicky a vědecky vyspělá námořní kultura. Jak dlouho, to nevíme, stejně tak jako nevíme zda byla jedinečná nebo zda byla pouze jednou z dlouhé série podobných civilizací. V každém případě zanikla v kataklyzmatu před asi 13 500 lety. Migrace předcházející a následující tuto katastrofu měly za následek založení základen, z nichž možná povstaly historické civilizace v Americe i na Blízkém a Dálném východě. Je-li tento scénář jen zčásti správný, znamenalo by to, že lidstvo má nesmírně bohatší, mnohem starší a zajímavější minulost, takovou, o níž se konvenčním dějepiscům ani nesní.

Žel, jakmile se pustíme do rozboru detailů možného scénáře, narazíme na iracionální nesouhlas. Jeden z bodů sváru má co dělat s povahou a příčinami zmiňované katastrofy. Hapgood, Hancock a Flem-Athsovi mají za to, že ledové doby jsou důsledkem astronomických faktorů - změny sklonu zemské osy, precese bodu rovnocennosti a změn tvaru oběžné dráhy Země. Tyto proměnné společně tvoří to, čemu geofyzikové říkají Croll-Milankovitchův jev, který (teoreticky) vyvolává periodické globální klimatické výkyvy. Podle Hapgooda a jeho stoupenců vede asymetrické nahromadění ledu na pólech příležitostně k posunům zemské kůry. Zatímco Hapgoodovu modelu posunu kůry nedávají ortodoxními vědci mnoho významu, Croll-Milankovitchův efekt (který je na něm zčásti založen) je "obecně přijímanou realitou".

Avšak v knize "Ice: The Ultimate Human Catastrophe" (1981), torpéduje astronom Fred Hoyle udržitelnost názoru, že pomocí Croll-Milankovitchova efektu lze objasnit doby ledové. Kombinace axiálního a orbitálního efektu sice skutečně klimaticky destabilizuje obě polokoule - prostřednictvím zisku nebo ztráty množství dopadajícího slunečního záření, což se střídá zhruba každých 11 500 let - a rovněž přispívá k periodickým jednoprocentním změnám v distribuci sluneční energie mezi polárními a rovníkovými oblastmi. Jenže Hoyle správně poukazuje na skutečnost, že téměř polovina energie ohřívající polární oblasti pochází z vodní páry odpařované v tropech, a tento efekt by výkyvy podle Croll-Milankovitchova modelu u pólů téměř utlumil. Ledový obal by se zvětšoval nebo zmenšoval jen nepatrně a hlavně postupně, nikoli významně nebo dokonce náraz. K objasnění příčiny počátků a ukončení ledových dob je třeba pátrat po nějaké mnohem dramatičtější příčině s celosvětovým dopadem. Hoyle proto předkládá k úvaze příležitostnou srážku s kometou nebo dopad meteoritu, dost velkého na to aby vymrštil milióny tun prachu až do svrchních vrstev atmosféry, kde by reflektoval významný podíl přicházejícího slunečního záření a způsobil řadu let trvající globální ochlazení.

Patnáct let poté, co Hoyle publikoval svou recenzi Croll-Milankovitchovy teorie ledových dob, se idea, že Země prodělala epizody těžkého kometárního bombardování relativně nedávno objevila i v jiných pracích. Viktor Clube, v současné době děkan na katedře astrofyziky Oxfordské univerzity, publikoval ve spolupráci s astronomem Billem Napierem dvě knihy ("The Cosmic Serpent", 1982 a "The Cosmic Winter", 1990), v nichž diskutují svědectví periodických kosmických bombardování v průběhu posledních 2,5 miliónu let. Na základě výpočtů křížení dráhy Země s drahami komet a asteroidů a porovnáním velikosti a rozmístění známých impaktních kráterů Clube odhaduje, že kolize, uvolňující energii několika megatun TNT s velkou pravděpodobností hrozí kdekoli na Zemi průměrně jednou za 200 let a každých 100000 let jeden dopad s energií 50000 megatun. Podobná srážka by nepochybně vyvolala vážné krátkodobé klimatické vlivy, možná i spuštění doby ledové. Clube dále poznamenává, že "v časovém rámci uplynulých 500 miliónů let došlo k přibližně padesáti kolizím, během nichž se uvolnila energie o ekvivalentu více než 7 milionů megatun TNT, deseti s energií větší než 100 miliónů megatun, a jeden nebo dva o více než 3 nebo 4 biliónech megatun TNT. Byly to naposled zmíněné enormní srážky, které, jak věří, měly za následek hromadná vyhubení živých bytostí, které se nyní nacházejí na seznamu "zkamenělin".

K dispozici je také mnoho mytologických svědectví obdobných bombardování: starověcí lidé po celém světě se obávali nevypočitatelné oblohy a bohů, kteří, jak se věřilo, příležitostně nechali na nešťastné lidstvo pršet zkázu; Číňané, Babyloňané, Egypťané i domorodí Američané, ti všichni zpodobňovali božskou podstatu jako kometu.

Clube i Hapgoodovi stoupenci říkají, že Země má náhodný sklon; neshodnou se pouze na činiteli nebo procesu, který je příčinou periodických destrukcí. Možná, že se oba scénáře - jeden založený na srážce s kometou nebo asteroidem a jiný, hovořící o posunu zemské kůry - vzájemně nevylučují; je možné že první fenomén je schopen spustit druhý. Ale v současné době zdá se máme více potvrzených důkazů kolizí než posunů zemské kůry (který by byly svým charakterem naprosto neobvyklé, soudě podle dobře doloženého jevu pozvolného kontinentálního driftu) a žádný geolog se nyní veřejně nepustí do prokazování či vyvracení Hapgoodovy teorie. V každém případě jsou zde dobré důvody připustit, že lidstvo bylo hluboce traumatizováno událostmi, které se udály těsně před dobou považovanou za rané počátky zemědělství.

Má-li Viktor Clube pravdu a v průměru každých pár tisíc let zasáhne Zemi poměrně velká kometa nebo asteroid, pak máme další dobrý důvod dobře se podívat na zoubek mytické představy o "světových věcích". Bylo tu před námi dokonce několik "Atlantid"? Cremo a Thompson otevřeli dveře k neobvyklým možnostem: jestliže anatomicky moderní lidské bytosti existují na Zemi statisíce nebo možná miliony let, co tu dělaly po všechen ten čas? Stinnou stránkou globálních katastrof (kromě nesnází způsobených přímým obětem) je, že mají sklon vymazat stopy čehokoli, co jim předcházelo. A tak pro nás asi navěky zůstane nemožné přesně rekonstruovat předpotopní minulost. Samozřejmě, jsou tu stále ještě mýty, ale ty poskytují jen velmi zkomolený obraz. To nejlepší, v co můžeme doufat, by snad byl objev nějakého přímého svědectví těch, co přežili Potopu, rukopis z doby před 13500 lety; psané svědectví o tehdejších událostech!

Na pokraji průlomu?

Možnost nalézt něco takového je přinejmenším vzdálená.

 

Objevy Westa, Schocha, Gantenbrinka i Bauvalovy teorie jsou poučné a další odhalení jsou zdá se v zásobě. Co spočívá v neprobádaných komorách Velké pyramidy, nebo v kavernách pod a poblíž Sfinx? Cayce předpověděl, že Atlantská síň záznamů bude nalezena pod Sfinx. Nicméně, pokud "Atlan»ané" byli gramotní, proč jsme až dosud nedokázali nalézt žádné ukázky jejich dokumentů?

Je také možné, že výzkumníci u Bimini (dnes organizovaní v "Atlantis Project", sdružující několik archeologů a geologů) narazí na definitivní důkaz pleistocénní civilizace. Nedávné letecké mapování signalizovalo výskyt třiceti eventuálních míst s megalitickými stavbami poblíž Bimini. Rovněž další oblasti u Baham mohou přinést významné objevy.

Navíc zde je domněnka Flem-Athsových, že Atlantis je Antarktida. Je-li to tak, pak by průzkum mnohem menší Antarktidy lokátory měl narazit na něco zajímavého - možná na obrysy města v centru Atlantis. Zatím zde žádný detailní, rozsáhlý sonarový průzkum právě neprobíhá, ale ve vydání magazínu Omni ze srpna 1994, je v článku věnovaném "tváři" a "pyramidám", o nichž mnozí lidé tvrdí, že je viděli na fotografiích povrchu Marsu, citován letecký fotograf NASA Michael Malin, který prohlásil: "Udělal jsem spoustu práce v Antarktidě a tam je mnoho pyramidových profilů vybroušených ledem. ... jsou tam k vidění mnohem cizorodější a podivuhodnější věci, než jaké jsem viděl na Marsu."

Až budou implikovány veškeré nálezy a poznatky závažné pro zapomenutou kapitolu lidské minulosti bude to úžasné. Jeden by si mohl myslit, že se archeologové přerazí ve snaze dostat možnost navštívit a pracovat na nalezištích v Antarktidě, u Bimini nebo v Gize. Tohleto je však pro ně sotva argument. Ve většině případů sedí za postranní čarou a házejí kamením. Konec konců, je to jejich povolání a dané doktríny jsou chráněné. Hlavní proud egyptologie se zdá být nejméně nápaditý, zato užívá nejvíc vitriolu. Ironií osudu jsou oba vůdci odporu establishmentu vůči Westovi, Schochovi a Bauvalovi - Mark Lehner a Zahi Hawass (ředitel Úřadu starožitností v Gize a Sakkaře) - bývalými zastánci idejí Edgara Cayce. Lehner kdysi publikoval knihu "The Egyptian Heritage", vycházející z readings Edgara Cayce, v níž napsal: "Pokud se Cayceho vyprávění o událostech 10500 let př. n. l. blíží skutečnosti, pak bychom měli seriózně uvažovat o významu této epochy, počínaje založením centra egyptské mandaly - pravého dědictví starověkého Egypta." V tyto dny vydává prohlášení, jako je následující: "Jestliže budeme hovořit o komplexním datování Sfinx do doby 9000 nebo 10000 př. n. l., vede to přirozeně nutně k závěru, že v této periodě zde byla velmi vyspělá civilizace, která byla schopná vytvořit Sfinx. Otázka, kterou si každý archeolog musí položit proto zní takto: Pokud Sfinx byla skutečně vytvořena v té době, kde je pak zbytek této civilizace, kde je zbytek té kultury?" To je samozřejmě přesně to, co West, Bauval a jiní chtějí zjistit. Ale egyptologický establishment jim staví do cesty zátarasy na každém kroku. Kdosi už dokonce větřil, že se u Lehnera a Hawasse možná projevují psychologické reakce příslušníků "reformovaného" kultu, a proto mohou působit na základě pochopitelné motivace, jenž nicméně kompromituje jejich objektivitu a stojí v cestě novým objevům.

Schoch mezitím usiluje o otevření Oddělení pátrání po ztracených civilizacích při Bostonské univerzitě a Gantenbrink s distancoval od Westa ve snaze získat úřední povolení k prozkoumání komory, kterou objevil ve Velké pyramidě. Tak či tak, zdá se, že důležité novinky mohou být na spadnutí v průběhu několika málo let.

Objevy kolem náhle zmizelých civilizací mají jistou pikantní příchuť obzvlášť v těchto dnech, když se naše civilizace chystá zničit sama sebe prostřednictvím devastace životního prostředí, přelidnění a bezuzdné ekonomické dravosti. Možná, že v této jedinečné chvíli včas dostaneme nějakou důležitou lekci od vzdálených předků. Byly jejich civilizace poháněny mocí, ohrožovány politickou labilitou, a stejně ekologicky neudržitelné, jako ta naše? Jak smutné a ironické by bylo, kdybychom se mezitím dopracovali ke kultivovanosti a posléze otevřeli dlouho ladem ležící schránku od našich protějšků z uplynulých milénií a dekódovali jejich poslední varování - či pouze poznámku ve stylu zprávy v láhvi, oznamující: "Byli jsme tady!" - právě když se naše vlastní civilizace řítí do katastrofy vyvolané vlastním přičiněním. Je také možné, že jejich odkaz bude sestávat z poznání o nevyhnutelnosti pozemského kataklyzmatu z příčin, ležících mimo jakoukoliv lidskou kontrolu? Tyto směr uvažování se může zdát být poněkud deprimující, ale pomáhá nám vidět problémy a skutky naší éry v širším náhledu.

Copak tu asi po sobě zanecháme archeologům, žijícím deset tisíc let po nás?

 

- koniec -

 

Richard Heinberg

 

Preklad: GeWo

Zdroj: wmmagazin.cz

 

Celý seriál "Kryptohistorie" nájdete postupne na tejto adrese.

 

Svoje tipy do seriálu UTAJOVANÉ DEJINY ZEME môžete posielať na redakčný mail.

 

Celý seriál "Utajované dejiny Zeme" nájdete postupne na tejto adrese.

 

 

máj 26, 2010 00:32 dopoludnia
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top