Obrázok používateľa CEZ OKNO
PARANORMÁLNÍ JEVY A ZVÍŘATA 2.

Služebná nám už asi deset minut vyprávěla své stesky, a tu se náhle stará lenoška na kolečkách stojící v koutě vlevo dala do pohybu, opsala lomenou čáru a posunula se mezi p. Sherwooda a mne. Potom se otočila k p. Sherwoodovi asi jeden metr za námi, udeřila dvakrát nebo třikrát svýma zadníma nohama o podlahu a přímou čárou se vrátila na své původní místo. To se stalo za plného dne a přesvědčili jsme se, že nešlo ani o vědomý podvod ani o žádný trik. Ta samá lenoška se vydala na svou dráhu třikrát, a je zvláštní, že přitom do nikoho nevrazila. Ve stejnou dobu se ozývaly prudké údery v opačném koutě místnosti, jako kdyby zedníci pracovali v sousední místnosti, která byla otevřená a zcela prázdná.

Lenoška se zlobí

Přítel, který nás přivedl, postrčil psa směrem do kouta místnosti. Zvíře se vrátilo za vytí a zmocnila se ho zcela zřejmě velká hrůza. Pes se nechtěl pohnout v žádném smyslu. Jeho pán ho musel odnést na rukou, zatímco my jsme zůstali v domě.

Kočka se bojí fantomu psa

Reverend Ch. L. Tweedale píše: Kolem 10.30 h večer zašla má žena do ložnice, a když urovnala polštáře pohlédla k nohám lůžka. Spatřila tam velkého černého psa, který stál vzpřímeně na nohou a u kterého rozeznávala všechny detaily. Téměř ve stejném okamžiku vběhla do ložnice naše kočka, která následovala svou paní po schodech. Jakmile spatřila psa, vyskočila, vyklenula hřbet do oblouku, naježila chlupy na ocase a začala funět a sekat do vzduchu. Potom vyskočila na toaletku v koutě ložnice a schovala se za zrcadlo. Krátce nato se fantom psa rozplynul. Má žena se chtěla ujistit, zda kočka sama není fantom, přiblížila se k toaletce a podívala se za zrcadlo. Uviděla tam naši skutečnou kočku ve stavu divokého vzrušení s naježenými chlupy. Když se ji pokusila vytáhnout z úkrytu, kočka zafuněla a sekla po ní stále ještě pod dojmem strachu, který u ní vyvolal pes.

Šouravé kroky

Pan X. uvádí: Když jsem byl důstojníkem v dánské armádě, obýval jsem nějaký čas přidělený byt, aniž bych zpozoroval něco zvláštního. Můj pokoj byl mezi dvěma dalšími místnostmi, z nichž jedna mi sloužila jako salonek a druhá jako ložnice pro ordonanci. Všechny tři místnosti byly navzájem spojené.

Jednou v noci, kdy jsem ležel, ale nespal jsem slyšel zvuk kroků, které přecházely po místnosti a připadaly mi jako zvuk kroků člověka v pantoflích. Tento nevysvětlitelný zvuk trval dlouho.

Hned ráno jsem se zeptal ordonance, zda něco v noci slyšel. Odpověděl: "Nic, pokud to není to, že jste se v pozdní noční hodinu procházel po ložnici." Ujistil jsem ho, že jsem neopustil lože. Jelikož nevěřil, řekl jsem, že ho zavolám, kdyby se zvuk ozval znovu.

Příští noc jsem ho skutečně zavolal pod záminkou, aby mi přinesl svíčku a tázal jsem se ho, zda něco viděl. Odvětil negativně, a nicméně dodal, že slyšel zvuk kroků, jakoby se k němu někdo přibližoval a potom se vzdaloval opačným směrem.

Měl jsem v pokoji tři zvířata, jednoho psa, malou kočku a kanárka, která charakteristicky reagovala, když se ozval zvuk kroků. Pes ihned vyskočil na mé lůžko, schoulil se přede mnou a třásl se. Kočka sledovala pohledem zvuk kroků, jakoby pozorovala nebo se snažila pozorovat toho, kdo je vydával. Kanárek, který spal na bidýlku se ihned probudil a začal ve velkém vzrušení poletovat v kleci.

Jindy bylo slyšet v saloně zvuk hudby, jakoby se někdo lehce dotýkal kláves piana, nebo bylo slyšet charakteristický zvuk, jakoby někdo otáčel klíčem v zámku psacího stolu a otevíral stůl. Přesto vše zůstalo na svém místě. Hovořil jsem o těchto nevysvětlitelných zvucích se svými kamarády z útvaru, kteří postupně přicházeli spát na kanapi v mé ložnici a jeden po druhém slyšeli zvuky, které jsem sám zjistil.

Utopený pes se přišel rozloučit

Pan James Coats píše: V létě 1887 jsem byl se svou rodinou v Rothesay. Můj nevlastní bratr Georges Anderson z Glasgow mi poslal jako dárek krásného psa rasy kolie. Bylo to velmi živé zvíře, ale bohužel také nedisciplinované. Nebyl jsem příliš kvalifikovaný pro jeho výchovu a "Rover" často svými kousky přiváděl sám sebe i nás do potíží.

Tehdy jsme obvykle chodili odpoledne lovit do zátoky v Glemburn. Pes nás doprovázel, a když jsme nastoupili do malého člunu, toulal se volně po pláži a čekal na náš návrat. Všechno šlo dobře asi měsíc, až jednoho dne mne šéf policie nechal neoficiálně vyhledat, aby mi vzkázal, že nějaký pes shodný s mým splašil koně zapřaženého do vozu, který se převrátil i s dámou uvnitř. Tím mne šéf policie přiměl k tomu, abych se ihned zbavil psa, pokud nechci přijít zaplatit pokutu. Nebyla žádná možnost vyhnout se tomuto pozvání. Předal jsem tedy psa jednomu úředníkovi s příkazem, aby šel ihned k zátoce a zvíře tam utopil.

Byl jsem velmi smutný nad osudem vnuceným našemu Roverovi a mé děti z toho byly zoufalé, protože zvíře k nim přilnulo zvláštním způsobem. Ale bylo třeba podřídit se zákonu.

Pokračovali jsme v lovu celé odpoledne. Třetí den po smrti Rovera jsme při návratu nedaleko od vstupních mřížových vrat do domu všichni tři současně vykřikli: "Tam je Rover! Hele Rover!" A Skutečně tam byl a čekal na nás na prahu domu! Zřejmě muž, kterého jsem pověřil utracením psa to neudělal. To jsem si hned pomyslel. A bylo zcela přirozené tomu uvěřit, protože Rover byl před námi a vesele vrtěl ocasem a hleděl na nás vesele. Otevřeli jsme vrata a zamířili jsme k němu. Ale pes náhle zmizel! Nemohlo být pochyb o skutečnosti, kterou jsme všichni tři opravdu a s určitostí viděli. Má žena trvá na tom, že pes se zdál být fosforeskující, ale pro mne a pro mou dceru to byl náš Rover, nic víc ani nic míň.

... I když nás budou lidé považovat za naivní, jsme přesvědčeni, že jsme viděli opravdový fantom našeho psa Rovera. Zdál se tak přirozený, že se dalo předpokládat, že úředník, kterému jsem ho předal ho nevydal smrti… Nemám žádné zvláštní vysvětlení. Pouze poznamenávám, že skutečnost, že tři osoby viděly současně psa, který byl utopen před třemi dny je mnohem přesvědčivějším důkazem o přežívání než tolik jiných, které jako spiritisté přijímáme při seancích.

Mrtvý pes se vrátil

Hrabě de Tromelin uvádí příběh: Až do března 1913 jsem měl krásnou fenku jménem Flore, které se narodilo štěně jménem Radium. To se podobalo své matce jenom s tím rozdílem, že nemělo na čele jako ona bílou hvězdu. Oba psi měli také žlutavou barvu.

Dne 25. března přinesli Flore v agónii do vily poté co ji přejel automobil. Přes naši okamžitou pomoc ubohé zvíře k naší velké lítosti brzy zemřelo…

Před mým domem je terasa, uprostřed ní je mramorový stolek a vpravo od vchodu má boudu Radium. Dne 3. dubna v 11 h dopoledne jsem u stolku hovořil s pí Meille. Seděl jsem tak, že jsem měl před sebou psí boudu, ve které byl Radium a jeho žlutavé tlapky vyčnívaly z otvoru. Pí Meille byla otočená zády k boudě a dívala se na pravou stranu terasy. Hovořili jsme asi pět minut o obyčejných věcech, když jsem si všiml jak pí Meille na okamžik otočila pohled k boudě kde byl Radium a potom zvolala: "Ach! No tohle! To je ale zvláštní! Tak to přece byla Flore, protože Radium je v boudě!"

Žádal jsem o vysvětlení s poznámkou: "Ano, Radium je v boudě, kde jsi viděla Flore?"

Pí Meille ukázala rukou na jedno místo: "Když jsme hovořili, viděla jsem tam vlevo na terase schouleného psa (ukázala prstem), o kterém jsem si myslela, že je to Radium. Určitě jsem si nemyslela, že mám před sebou Flore o které vím, že je mrtvá. A přesto se pes, kterého jsem pozorovala tolik podobal Flore, že jsem si pomyslela: "Kdybych nevěděla, že Flore je mrtvá, soudila bych, že ten pes je opravdu Flore". Iluze byla skutečně dokonalá, protože ten pes na mne hleděl s tak dobrým, jemným a melancholickým výrazem jako Flore, a na čele měl bílou hvězdu. Byla jsem ale daleka toho, abych si vážně myslela, že by Flore obživla. Domnívala jsem se, že ta bílá hvězda je pouze světelným efektem. Kromě toho jsem se také ptala sama sebe proč Radium, který si vždy lehá na slunci si tentokrát lehl do stínu.

Zatímco jsem takto uvažovala, uslyšela jsem za sebou charakteristický zvuk psa škrábajícího v boudě. Proto jsem se na okamžik otočila a hned jsem se pohledem vrátila k druhému psu, který tam před tím byl po dobu pěti minut. Ten ale za tu krátkou chvíli zmizel. Proto ten můj výkřik údivu. Bylo to pro mne důkazem, že ten pes co ležel ve stínu přede mnou, díval se na mne a tolik se podobal Flore, byla skutečně obživlá Flore, která se k nám na okamžik vrátila."

Potud vyprávění pí Meille. Je velmi pravděpodobné, že i já bych Flore spatřil, kdybych se otočil v okamžiku, kdy ji viděla pí Meille. V každém případě se mi zdá, že za okolností, za kterých k těmto událostem došlo je přece jen třeba považovat zjevení Flore za autentické a jisté…

Kulhající kočka

Slečna M. J. Green píše:

Má sestra H.-J. Green měla kočku a měla ji velmi ráda. Byla to čistokrevná perská kočka, měla charakteristickou šedavě modravou barvu, malé proporce a jmenovala se Smoky. Ve vesnici nebyla žádná podobná kočka.

Kočka na jaře onemocněla a zemřela uprostřed června 1909. Zahradník ji pohřbil na květinovém záhonu a na její hrob zasadil jiřinu. Nějakou dobu před její smrtí ji napadl pes a zlomil ji několik žeber. Proto chodila zkroucená k jedné straně a kulhala. Její smrt byla následkem poranění, která utrpěla.

V úterý 6. července 1909 jsem byla se svou sestrou u oběda… Náhle jsem si všimla, že sestra hledí z okna s výrazem údivu smíšeném téměř se strachem. Zeptala jsem se:"Co se děje?" Odpověděla:"Vidím Smoky jak jde uprostřed trávy. "Vrhly jsme se k oknu a spatřily jsme skutečně Smoky, která vypadala jako velmi nemocná, chlupy naježené a oči vyděšené. Šla kulhavě přes květinový záhon naproti oknu asi tři nebo čtyři metry od nás. Sestra ji zavolala, a jelikož se zdálo, že ji kočka neslyší, běžela k ní a stále na ni volala. Já jsem zůstala u okna a viděla jsem kočku, jak se vydala cestou do aleje, která vede do zadní části zahrady. Sestra šla za ní a přitom ji stále volala. Ale k jejímu velkému údivu se Smoky nikdy neotočila, jakoby ji vůbec neslyšela. Po chvíli se vplížila do nějakého keře a sestra ji už neviděla. Asi po deseti minutách sestra se svou přítelkyní, která pobývala v našem domě uviděla znovu Smoky jak vešla do živého plotu naproti oknu. Sestra ji šla hledat, ale už ji neviděla. Po půlhodině se kočka objevila v chodbě vedoucí ke kuchyni a tam ji uviděla služebná, která vzala misku s mlékem a šla jí ho dát. Ale kočka šla svou cestou do zahrady a před tou ženou zmizela.

Vyptávaly jsme se tedy u sousedů, zda neviděli kočku podobnou naší zesnulé Smoky. Nikdo však nic neviděl.

Po těchto vizích jsme se ptaly samy sebe, zda je smrt kočky nepochybná, přestože naše přítelkyně, zahradník a mladá sloužící viděli její mrtvolu. Zahradník byl dokonce tak uražen naším podezřením, že snad nepohřbil kočku, že okamžitě vyryl jiřinu a exhumoval mrtvolu Smoky.

Stále jsme myslely na tu událost, která měla čtyři svědky: Sl. B. J. Green, sl. H. L. Green, sl. Smith a Kathleen B. (sloužící)... Má sestra řekla, že když běžela za kočkou poprvé, šla kočka dost rychle, ale skláněla se k jedné straně jako před svou smrtí.

Sl. B. J. Green ještě v dalším dopise doplnila, že kočka nevyskočila na ohradní zeď, ale těsně u ní zmizela.

Palčivý dotek fantomu psa

Pí Fletcher bydlí ve strašidelném domě a uvádí:

Malý bílý pes se poprvé zjevil v lednu 1900. Jednou odpoledne mi řekl muž: "Viděl jsem v knihovně malého bílého psa." Odpověděla jsem: "Nic přirozenějšího. Oba naši psi chodí z jedné místnosti do druhé". Ale můj muž řekl vážně:"Nehovořím o našich psech. Když jsem psal, viděl jsem malého bílého psa, jak běhal kolem psacího stolu a potom šel ke dveřím, které byly zavřené. Domníval jsem se, že je to "Nipper" a proto jsem vstal a šel mu otevřel, ale pes zmizel". Po této prvé příhodě se malý bílý pes zjevoval pravidelně. Viděli jsme ho všichni, včetně služebnictva a našich hostů...

Když šel jednou pes kolem a narazil do mne, cítila jsem po několik hodin na noze nad kolenem v místě, do kterého narazil dost palčivé svědění jako při lehkém popálení. Má dcera Eglantine u toho nebyla, když jsem o tom mluvila. Krátce potom řekla:"Mami, cítím na noze něco jako spálení v místě, kterého se dotkl čenich psa".

Nepodařilo se mi zjistit žádnou nehodu v minulosti, která by mohla mít vztah ke zjevení malého bílého psa s výjimkou toho, že před třinácti lety jsem měla teriéra s hrubou bílou srstí, který byl mým oblíbencem a byl úplné shodný se psem, který se zjevoval.

Preklad JUDr. Jiří Kult

Zdroj: Exopolitika.cz

september 14, 2010 00:56 dopoludnia
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top