Obrázok používateľa CEZ OKNO
George Adamski - Uvnitř vesmírných lodí: Průzkumná loď ze Saturnu

Zpráva obsažená v této kapitole, zejména tedy v její první části, je důvodem, proč G. Adamski dostává prostor na tomto webu. Chybějící duševní rovnováha je jednou z příčin neustálých sporů, dohadů a problémů v našich životech, které nás tak vyčerpávají. Nejsme to ale my, kdo takto reaguje a jedná. Jedeme ve svých vyjetých kolejích, které nám nalinkovala společnost, rodiče, kultura, náboženství a ani si neuvědomujeme, že cesta vede i jinudy...

Čas ubíhal bez dalších setkání s mými přáteli z jiných planet. Přesto jsem často cítil, že mi jsou nablízku.

O dva měsíce později, 21. dubna, jsem opět najednou pocítil to známé silné nutkání jet do města. Příštího dne jsem se dal odvézt na břeh oceánu, jel odtamtud odpoledním autobusem do Los Angeles a během dvou hodin jsem byl ve městě.

Šel jsem do téhož hotelu jako minule, trochu jsem se v pokoji osvěžil a sešel dolů do koktejlbaru na kus řeči s barmanem. Za nějakou chvíli jsem se vrátil do haly, koupil si týdeník a posadil se pln očekávání, abych si ho přečetl.

Tentokráte jsem vůbec neměl pocit nejistoty a neklidu, který mne trápil minule. Nyní jsem znal příčinu tohoto nutkání, které mne přivedlo sem dolů z hor. Tak jsem se zájmem četl zprávy z domova i z ciziny a také trochu mezi řádky. To vše proběhlo v klidu, nikdo mne nerušil. Jenom jednou kolem mě prošli dva muži, které jsem od vidění znal, a prohodili jsme spolu pár slov.

Náhle jsem však vzhlédl - a přede mnou stál můj přítel z Marsu Firkon!

Vyskočil jsem s radostným výrazem ve tváři. Firkon se na mne rovněž smál. Pozdravili jsme se známým způsobem. Pak Firkon řekl určité slovo a zdůraznil ho způsobem, který mi jasně naznačil, že má zvláštní význam.

Když jsme společně opustili hotel, vysvětlil mi to a řekl:

„Stisk ruky je výmluvný jen do jisté míry, takže jsme považovali za nutné připojit k němu ještě slovo, jehož jsem před tím použil, jako další poznávací znamení mezi tebou a lidmi našich světů, kteří s tebou chtějí vstoupit v kontakt. Je to nezbytné především v případě, že je nablízku někdo cizí, jak se to někdy stává.“

„Vynikající bezpečnostní opatření,“ souhlasil jsem. Pak jsem se podíval na své náramkové hodinky. Bylo právě 19 hodin a 15 minut. „Jestliže to tvoje plány dovolují,“ řekl jsem, „a kdybys snad chtěl něco jíst, mám zde blízko jednu kavárnu. Tam bychom si mohli sednout do koutku a nerušeně hovořit.“

„To se mi výborně hodí.“ odpověděl a s úsměvem dodal: „Nakonec i tělo musí dostat, co mu patří, že?!“

Cestou jsem se ptal na Ráma. „Ten s námi dnes v noci nebude,“ sdělil mi Firkon. Kavárna byla plná, ale měli jsme štěstí, když jsme vstoupili, právě v jednom koutku vstávali lidé a odcházeli pryč. Rychle jsme vklouzli na uvolněná místa, pozdravili servírku otírající stůl a požádali jsme ji, aby přinesla jídelní lístek. Firkon se na něj krátce podíval, odložil jej a objednal si krajíc celozrnného pšeničného chleba s pomazánkou z burských oříšků, černou kávu a kousek jablkového koláče.

„Dám si totéž“ řekl jsem, když jsme byli sami, začal Firkon klidně hovořit:

„Viděl jsem, že jsi byl při čtení časopisu rozrušen mírou nedůvěry, nepřátelství a nenávisti, které jedna skupina lidí stále chová vůči druhé skupině.“

Protože jsem po příchodu Firkona již na noviny nemyslel, byl jsem překvapen, že znal moji reakci na čtení.

„To je zcela jednoduché.“ vysvětlil. „V tvém podvědomí, jak to lze nazvat, se to velmi silně odráží. Jenom málo lidí přitom v sobě dokáže rozeznat tato rušivá pohnutí mysli, dokonce ani ti, kteří se chlubí, že k tomu mají vlohy. Všimni si někdy, jak málo stačí k tomu, aby člověk vzkypěl. Už při troše hněvu se dostává do bojovné nálady a je agresivní, a pak to nazývá sebeobranou. Ve skutečnosti je to velký nedostatek duševní rovnováhy, co volává tento hněv a zatemňuje rozum, když jsme to jednou poznali, můžeme tukové zlozvyky držet na uzdě, dokonce je můžeme úplně odložit.“

V tom okamžiku nám přinesli jídlo, když jsme byli opět sami. Firkon pokračoval:

„Není pravda, že jenom několik málo jedinců z každého národa je odpovědno za současné poměry na Zemi. Při plnění svého úkolu a při osobních setkáních se svými pozemskými bratry jsem poznal mnohé, kteří byli plni takových ničivých pocitů a kteří byli uzavřeni ve svém sobectví. Nejhlubšími příčinami toho je přirozeně zmatenost a strach ze života. Jenom málo lidem se podařilo v sobě rozvinout větší ohleduplnost vůči bližním a snahu lépe pochopit vesmírné zákony. Mnozí z nich si k tomu vyvolili prostředky, které vy nazýváte metafyzikou nebo okultismem. Ale mnoho z nich pro to má sobecké pohnutky, to je sebeuplatnění a osobní zisk, místo univerzálních motivů služby a vzájemného blaha.

Pro následek takového všeobecného sobectví pak není důležité, koho si národy zvolí za své vůdce, a to hlavně tehdy, když jej volí ze svých vlastních řad. Vůdcové se musí přizpůsobit zvyklostem většiny, jestliže mají v rukou moc.

My, lidé jiných světů, kteří jsme nepoznáni žili mezi vámi, vidíme zřetelně, jak se zcela ztratila vaše bytostná jednota s božským původem. Lidé Země se stali oddělenými bytostmi. Nechovají se již dokonce ani lidsky, jak tomu bylo na počátku. Jsou nyní již jen otroky svých zvyklostí. Ale přes to všechno se v těchto sklonech skrývá původní duše, která touží po tom, aby se vyvíjela v souladu se svým božským dědictvím. Tato potlačovaná touha působí, že člověk je stále znovu hluboce znepokojován, i když je mocí svých zvyklosti přikován k vyjetým kolejím svého názoru na svět. To božské v něm by se chtělo vyvíjet jemněji a ušlechtileji. Více než si člověk může být vědom, to bouří v hloubi jeho bytosti a činí ho to v jeho pudovosti nešťastným a nepokojným. Avšak síla návyku je tak velká, že člověk, který by se rád poddal přátelskému a moudrému hlasu ve svém nitru, se toho přece jenom neodváží, protože neví, kam by ho to mohlo zavést. Ale dokud člověk nedokáže ze sebe setřást pouta své umíněnosti a nedovolí tomu hlasu, aby jej vedl, bude dále žít jako bojovník proti zákonům svého vlastního bytí.

Podívej, pokud si člověk sám nepřeje změnit způsob svého života, nikdo mu nedokáže pomoci. Těch několik málo jedinců na Zemi, kteří se upřímně snaží poznávat zákony Věčného Stvořitele, se musí pokoušet vést ty druhé. A my z jiných světů jim v tom budeme pomáhat.“

Dojedli jsme každý své jídlo. Firkon se zvedl, já také a opustili jsme lokál. Venku jsme obešli dva bloky domů. Tam pak u chodníku opět čekal automobil Pontiac.

Byla bouřlivá noc, ale já jsem si bouře nevšímal. Během prvních okamžiků naší jízdy se moje myšlenky točily kolem toho, co mi Firkon řekl. Ale ke konci jsem myslel již jen na to, jaká dobrodružství v dnešní noci asi zažijí. Jízda z města ven na místo, kde jsme jako minule náhle odbočili z hlavní dálnice, mi připadala kratší než tomu bylo poprvé. Jeli jsme jenom kousek a pak se vůz zastavil.

Nejdříve jsem nemohl rozeznat nic jiného, než nejasné obrysy úzkých kopců po mé pravé straně. Všude kolem byla jinak jen rovina, pokud to bylo možno v té tmě rozeznat. Třebaže jsem si byl skoro jist, že se opět setkáme se scoutem, nebyl vůbec vidět a ani žádné světlo jeho přítomnost neprozrazovalo. Můj společník se však zdál byl naprosto jistý, co se týče směru cesty, a tak jsme šli nějakou chvíli přímo vpřed. Náhle nízké kopce za námi skončily a v dálce jsem zahlédl měkké záření. Moje napětí vzrůstalo, když jsme kráčeli ke světlu. Asi po 400 metrech byly již zcela viditelné známé obrysy talíře.

Ale něco bylo jiné. Tento průzkumný letoun byl mnohem větší než malá loď, kterou jsem měl v paměti. Musel mít v průměru víc než 30 metrů, měl větší okénka a poněkud plochou kopuli.

Před svítící lodí se rýsovala silueta nějaké osoby. Nejdříve jsem myslel, že je to můj přítel z Venuše, protože měl na sobě tutéž leteckou uniformu; podobnou lyžařskému obleku. Ukázalo se však, že tento pilot byl cizí, dobře vypadající člověk, vysoký asi 183 centimetrů.

Šel nám několik kroků vstříc, srdečně nás pozdravil a obvyklým způsobem nám stiskl ruku. Tohoto muže budu nazývat Zůl.

Přiletěl tento obrovský talíř snad z Marsu? Pilot odpověděl na tuto mou nevyslovenou otázku a opravil mě:

„Tento scout je ze Saturnu a rovněž garážuje ve velké nosné mateřské lodi, ve které jsi již byl.“

Obrátil se a vedl nás k stojícímu talíři, jehož dveře byly již otevřeny. Vstoupil dovnitř, následoval jsem ho a jako poslední vstoupil i Firkon.

Tato loď byla ve svém průměru nejméně čtyřikrát větší než scout z Venuše, a byla přibližně dvakrát tak vysoká, možná dokonce i trochu vyšší. Dveře se za Firkonem uzavřely známým nehlučným způsobem. Uvnitř ihned zesílilo osvětlení a ozvalo se tiché bzučení, když byl uveden v chod pohonný mechanismus. Pocítil jsem lehký tah nebo trhnutí, ale ne tak silné, abych ztratil rovnováhu. Opustili jsme tedy Zemi, když jsem si prohlížel okolí, vysvětlil mi pilot ze Saturnu, že tato loď není jenom větší než onen malý talíř, ale že se liší i jinak. Nevznášela se nad zemí, ale byla na ní pevně posazena na třech koulích. To, co jsem prve pocítil, bylo trhnutí nutné k tomu, aby se loď odpoutala od země. Jako analogický příklad uvedl Zůl kousek železa, které je drženo magnetem. V momentě odpoutání pak dochází k onomu trhnutí.

Rozhlížel jsem se a viděl jsem to známé modrobílé a všude stejnoměrné světlo a tytéž kovové stěny; průsvitné jako sklo. Na obou stranách byla točitá vstupní chodba široká přibližně 122 centimetrů, která se zdála vést kolem vnitřku lodě. Na vnější straně této pasáže jsem si všiml skupiny otvorů, podstatně větších, než jaké byly v malé lodi. Pokud jsem to ze svého místa mohl odhadnout, musely zde být čtyři takovéto skupiny otvorů, v každém kvadrantu jedna.

Chodba přibližně stejně široká s vysokými stěnami, které sahaly až nahoru ke kopuli, vedla přímo až do jedné třetiny průměru lodě. Za tím byl asi střední prostor, ve kterém jsem mohl vidět velký magnetický sloup, procházející středem lodě.

Pilot se mne ptal, zda nemám chuť si během letu loď prohlédnout. Samozřejmě jsem ihned souhlasil. Zůl mne nejdříve vedl do středního prostoru. Byl to úžasný pohled! Je těžké popsat něco tak neobvyklého a komplikovaného, zvláště když to člověk vidí poprvé. Ale udělám, co budu moci.

Loď se ve své konstrukci podobala kolu. Ony čtyři koridory, kterých jsem si všiml při vstupu do lodě, vedly jako čtyři špice k hlavě, tedy ke středovému prostoru. ve kterém jsme nyní stáli. Zde byly stěny vysoké od 6,10 do 9,15 metrů, sahaly až ke stropu a byly téměř úplně pokryty světelnými tabulemi a grafy. Linie a geometrické obrazce tvořily složité vzorce stále se barevně měnící, což mne fascinovalo už v lodi z Venuše. Bylo to na pohled tak pěkné, že jsem se od toho nemohl odtrhnout, i když jsem ničemu nerozuměl.

Uprostřed stěn byl kolem dokola ozdobný kovový balkón, na který se vystupovalo po žebříku. Nahoře nad stěnami se nacházela průhledná kopule, tvořená obrovskou teleskopickou čočkou. Podobná gigantická čočka zabírala téměř celou podlahu. Měla alespoň dvakrát větší průměr, než čočka na lodi z Venuše. Kolem ní byly čtyři zaoblené lavice, na kterých sedávají pozorovatelé a dívají se do vesmíru a na planety. Ale magnetický sloup, vedoucí středem od podlahy až do vrcholu kopule ovládal celý prostor. Tento obrovský němý sloup, procházející středem obou čoček, obsahuje tajemství i meziplanetárních letů.

Jak jsem již řekl, byla loď rozdělena do čtyř kvadrantů čtyřmi paprskovitými koridory, které ústily čtyřmi otvory do středního prostoru. Otočili jsme se vlevo a dali se jedním z nich, když jsme došli asi do poloviny, octli jsme se u dvou velkých dveřních oblouků, které byly naproti sobě ve stěnách koridoru. Pilot mne vedl pravým obloukem do části lodě, kterou označil za ložnici posádky. Celý tento kvadrant byl zajímavým způsobem rozdělen. Před námi byl asi tucet malých kabin pro jednu osobu. Zde měl každý člen posádky své místo ke spaní. Nevešel jsem dovnitř, ale protože všechny dveře byly otevřené, mohl jsem vidět, jak dokonale a prakticky byly kabiny zařízeny způsobem, který by na Zemi vzbudil závist i u odborných konstruktérů.

Nějaký druh žebříku s madly vedl do prostoru přímo nad ložnicemi. To byla, myslím, jediná část lodě, která měla uvnitř kvadrantu dva plné stropy. Nahoře byla místnost pro spánek a odpočinek s gauči a pohodlnými křesly, kde mohla posádka odpočívat a bavit se. Celý strop této obytné místnosti tvořila kopule a připomínala mi pohádkové solárium. Odpočívat zde pod velkou kulatou skleněnou kopulí s hvězdami a vesmírem v pozadí muselo být báječné.

Když jsem to všechno pozoroval, přemítal jsem, kolik členů asi posádka má.

„Normálně sestává z dvanácti osob,“ řekl Zůl, „ale v tomto okamžiku jsou zde kromě mne jen další dva muži. Pro tak krátký let to úplně stačí.“

Pak jsem uvažoval, zda tato lodní posádka jsou muži ze Saturnu, když se jedná o loď z této planety. Zůl však mou myšlenku opravil a řekl:

„Tato loď sice byla postavena na Saturnu, ale nenáleží výlučně jedné planetě. Proto se posádka skládá z členů ze všech planet.

Jak vidíš, toto je velká pozorovací loď a je určena pro daleké cesty. Může zůstat týden i déle mimo mateřskou loď, aniž se musí vracet ke znovunabíjení. Má totiž na palubě přístroje, které nabíjení samy obstarají. V případě potřeby může být dodatečná pohonná síla vyzářena z mateřské lodě přímo do každého talíře.“

Když jsme stáli v chodbě vedle ložnic, zdálo se mi, že pod nohama cítím lehké vibrace. Pochopil jsem to, když mi Zůl řekl:

„Hlavní pohonný systém je zabudován v této části lodě pod podlahou. Je tu také dílna, přístupná přímo z ložnic.“

Hledal jsem nějaké dveře, ale žádné jsem nenašel, což mne však nijak nepřekvapilo.

Když jsme opět vstoupili do koridoru; nahlédl jsem protilehlým dveřním obloukem do sousedního kvadrantu. Uviděl jsem tam měkkou záři barevných světel a zvláštní přístroje; byl to kontrolní prostor. Dva muži seděli u přístrojové desky. Šli jsme dále až k vnějšímu prstencovitému koridoru.

Tam jsme zahnuli doprava a Zůl řekl:

„V tomto prostoru je přihrádka, kde máme uskladněné dálkově řízené registrační disky. Ty vysíláme, když chceme něco pozorovat z bezprostřední blízkosti. Jsou to vysoce citlivé přístroje, které zjištěné údaje posílají nejen do talíře, ale i do mateřské lodě, takže mohou být pořízeny dvojí záznamy. Další záznam je předáván k dlouhodobé registraci na planetu. Každý, kdo potřebuje tyto informace, může je zde získat. Právě tyto malé disky nemálo přispěly k našemu poznání poměrů na Zemi, v celém slunečním systému, a dokonce i v sousedních soustavách.“

Když jsme kráčeli vnějším koridorem dále, došli jsme ke skupině čtyř otvorů - volských ok. Ale nezastavili jsme se a nepodívali jsme se ven.

V dalším paprskovitém koridoru jsme se otočili opět doprava a došli jsme do středu lodě mezi dvě masivně vypadající stěny z téhož průsvitného materiálu. Tyto stěny byly velmi tlusté a tvořily důležitou část lodě, jako je tomu u loukotí kola. Stěna po mé pravici byla zadní stěnou ložnice. V druhé stěně, vysvětloval Zůl, je vchod do většího zásobovacího prostoru, který je naplněn poživatinami a ostatním nutným materiálem pro delší cesty.

Když se pilot zmínil o delší cestě, ptal jsem se v duchu, zda tato loď je schopna cestovat mezi dvěma planetami bez pomoci mateřské lodě. Zůl to popřel a řekl, že scouty nejsou stavěny pro cestování vesmírem.

Opět jsme vstoupili do střední místnosti se světelnými pohybujícími se nástěnnými grafy. Šli jsme po okraji čočky do třetího radiálního koridoru, který mi měl být ukázán jako poslední. Také on měl dva velké dveřní oblouky, které vedly do středu. Nejdříve jsme tím levým vstoupili do místnosti, která - jak mi bylo řečeno - je kuchyní. To bych byl nikdy nepředpokládal ! Vůbec se nepodobala kuchyni, jak ji známe my. Se svými hladkými stěnami vypadala dokonale prázdná. Ale byl to jen dojem. Zůl řekl, že ve stěnách jsou od shora dolů vestavěny skříně a police, jejichž dvířka, tak jako všechny ostatní dveře této překrásně stavěné lodě, nejsou viditelné, dokud se neotevřou. Ve skříních byly uloženy potraviny a nádobí potřebné k přípravě jídel.

V jedné stěně byla skleněná dvířka. Zůl řekl, že vedou ke kuchyňskému sporáku, když jsem nahlédl dovnitř a neviděl nic podobného ohništi, vysvětlil Zůl:

„My svá jídla nevaříme takovým způsobem jako vy. U nás to probíhá rychle prostřednictvím paprsků nebo vysokofrekvenčním procesem, metodou, kterou v přítomné době zkoušíte na Zemi. Většinou dáváme přednost potravě v přirozeném stavu. Hlavně se živíme mnoha druhy vzácného ovoce a zeleniny, kterých je na naší planetě nadbytek. Jsme naprostí vegetariáni, jak byste řekli vy. Jenom v krajním případě, když není k dispozici jiná potrava, jíme i maso.“

Později mne napadlo, že jsem neviděl žádnou výlevku ani drtič odpadků ani žádné potrubí. Ale protože nejsem hospodyně, nevšiml jsem si v tu chvíli, že v kuchyni chybí. Bezpochyby však musí taková zařízení existovat. Pravděpodobně byla o mnoho lepší než naše, jako ostatně všechny věci zde. Neviděl jsem také žádné židle, stoly ani lavice. Pravděpodobně bylo vše, co je v kuchyni nutné, ukryto mezi stěnami.

Opustili jsme kuchyni a vešli do salónu, který byl stejně bohatě zařízen, jako obytný pokoj na mateřské lodi z Venuše. I zde byly rozestavěny gauče a jednotlivá křesla nejrůznějších tvarů. V pohodlné vzdálenosti byly umístěny stolky s průhlednými deskami a překrásnými drobnými ornamenty. Zůl řekl, že členové posádky zde tráví spoustu času během pozorovacích cest atmosférou planety, kterou právě studují. Vysvětlil rovněž, že tu hrají různé hry tak jako lidé na Zemi, a mají z toho velké potěšení. Také zde hostí návštěvníky.

Neviděl jsem žádné knihy, noviny nebo vůbec něco ke čtení, a také žádné regály nebo skříně pro jejich uložení. Ale nepochyboval jsem, že jsou někde po ruce.

Krytina podlahy v této místnosti byla světle šedá, tak jako ostatně i v celé lodi. Nebyl na ní žádný vzor; a i když se její povrch zdál zcela pevný, vzbuzoval při chůzi dojem silné gumy.

V tomto pohostinném pokoji jsme zůstali jenom chvíli. Pak jsme se vrátili do středního koridoru a šli jsme dále až tam, kde jsme do scoutu vstoupili. Hodně mi v tomto fascinujícím letounu ukázali, ale do kontrolního prostoru jsem směl nahlédnout jen krátce. Ani mi nepodali vysvětlení o síle, která pohání všechny přístroje. Věděl jsem sice, že k cestám vesmírem používají přírodních energií, které přeměňují v pohonnou sílu, ale nepochopil jsem, jak se to děje, a přiznávám, že jsem doufal, že mi to ještě bude vysvětleno.

Ale Zůl mi téměř s omluvným úsměvem řekl, že dosud nemohou plně důvěřovat žádnému z pozemšťanů tak, aby mu určité věci odhalili. „Neboť vy na Zemi jste se dosud nenaučili ovládat své emoce. Mluvíte bez rozmýšlení, a tak může dojít k tomu, že podáte informace takovému člověku, který jich může zneužít.“

To jsem bohužel nemohl popřít. Prohlídka talíře probíhala rychle a různá vysvětlení mi byla poskytována při chůzi, přesto však jsme obchůzku sotva dokončili, když Zůl oznámil:

„Doletěli jsme k mateřské lodi a chystáme se v ní přistát.“ Nedozvěděl jsem se, jakou dálku jsme za letu urazili, ale měl jsem dojem, že tato loď byla mnohem dále než minule loď z Venuše. Protože jsme byli uprostřed scoutu a neviděli ven, nemohl jsem pozorovat vjezd scoutu do mateřské lodě. Jinak vše probíhalo podobně jako při mé první návštěvě lodě. Ale byl zde zároveň určitý rozdíl, který jsem si neuměl vysvětlit.

Když jsme vjížděli do nitra čekající lodě, měl jsem opět pocit padání jako ve výtahu, ale neztratil jsem rovnováhu. Pak se plavidlo zastavilo na kolejnicích a dveře se otevřely nad plošinou, jako v té předešlé lodi. Ale nebyl zde nikdo, kdo by nás pozdravil a připevnil plavidlo svorkami ke kolejnicím, jak tomu bylo u scoutu v lodi z Venuše. Když jsem z talíře vystoupil na plošinu mateřské lodě ze Saturnu, ihned jsem vycítil, že tato loď je v každém ohledu jiná než mateřská loď z Venuše. Jaká dobrodružství mne zde asi čekají? Neměl jsem však vůbec strach.

Opravdu - každé nové setkání s lidmi z jiných světů ve mně vždy posílilo přesvědčení, že strach je přímo směšný. Ale stále jsem se cítil malým a ubohým v přítomnosti těch, kteří mi dopřáli naslouchat svým moudrým slovům, navštěvovat své nádherné lodě a dokonce se účastnit jejich letu. Všechno, co ode mne očekávali, bylo, abych všechna jejich sdělení předával kdykoliv a kdekoliv svým spolubližním. A to také budu. Každému člověku pak je ponecháno na vůli, aby tomu věřil nebo ne, nebo aby získával prospěch z vyššího poznání nebo je s posměchem a skepsí odhodil.

George Adamski

Vystavil Lencher Falprea

Zdroj: Probuzeni.blogspot.com

január 05, 2011 21:24 popoludní
  • krát komentár

1 krát komentár

  1. Obrázok používateľa Mia
    Miajanuár 17, 2011 06:07 dopoludnia

    Komentár: 

 

 

Top