Obrázok používateľa CEZ OKNO
Před válkou na Slovensku

Po kostrbaté špatně udržované silnici od moravských hranic podle šumivé Kysuce šli dva čeští studenti. Sotva se zavřeli za nimi dveře školy, vyrazili si na prázdninovou cestu , na kterou se už dlouho chystali – na Slovensko. Slunce zapadalo. Oči studentů s potěšením ještě těkaly po zelených svazích krásných slovenských hor – ale nohy již přestávaly sloužit. „Nic naplat, dál už jít nemůžeme,“ řekl menší ze studentů, tmavovlasý a ramenatý.

„Půjdeme tamhle na stanici a zeptáme se, kdy jede vlak do Žiliny.“ „Jdeme!“ přikývl jeho druh a odbočil polní cestou k trati. Za chvíli stáli již na nevelkém nádraží u prodejny lístků. „Prosím vás, kdy jede vlak do Žiliny?“ zdvořilým hlasem ptali se úředníka. Ten na ně pohleděl poněkud udiveně a pak vychrlil ze sebe několik maďarských vět, jako by kamínky sypal. Studenti se na sebe udiveně podívali. Nerozuměli ani slova – a proto opakovali svoji otázku. Muž v úřední čepici cosi maďarsky zabručel a hněvivě spustil okénko. Hoši zůstali jako opaření. „No, zdvořilí tu právě nejsou!

Ale co, však si to najdeme v jízdním řádu sami. Ale teď, zdá se mi, nic nejede – leda pozdě večer. Pojď, tadyhle si lehneme na mez a najíme se. Přijede-li nějaký vlak, sedneme do něj a jedeme!“ rozhodoval starší. V minutce leželi již v trávě kousek za stanicí a přetřásali podivné jednání železničářovo. Po chvíli zastavil se u nich starší pán oděný po městsku, ale poněkud chudě. „Páni jsou Češi?“ zeptal se . Studenti přisvědčili a šťastni, že vidí člověka ochotného s nimi mluvit srozumitelně, pustili se s ním do hovoru. Vylíčili mu také svou příhodu na stanici.

Starý pán se trpce usmál: „Na takové hrubosti si musíte u nás zvyknout! Na českou nebo slovenskou otázku vám maďarský úředník neodpoví. Kdo chce být v Uhrách, musí mluvit maďarsky. Ať po dobrém nebo po zlém. Vy asi nevíte, že my Slováci nemáme ve své vlastní zemi ani jedinou školu slovenskou.“ „Četli jsme o tom,“ podotkl jeden ze studentů. Rty starého pána se zase stáhly smutným úsměvem. „Nemáme středních škol – nemáme jediné měšťanky, ba nezůstala nám ani jediná čistě slovenská škola obecná. Maďaři mají tisíce škol! – Nám nenechali nic! Mívali jsme kdysi svoje školy, ale uherská vláda nám je pobrala a učitele, kteří nechtěli slovenským dětem vnucovat maďarštinu , z nich vyházela. I já jsem z nich. Před vámi, pánové, stojí slovenský učitel – Jeden z posledních! Mne propustili s maličkou pensí za trest, že jsem Slovák.“ „A cožpak se Slováci opravdu nemohou bránit?“ tázal se vytáhlejší za studentů.

„Jak by se mohli bránit?“ odvětil učitel. „Když jsou volby, zvolí si naši lidé za poslance Maďara, a svého člověka, Slováka, nechají propadnout. Maďaři si podplatí voliče kořalkou, sliby anebo je zastrašují hrozbami. Naši lidé jsou chudí – co tedy mají dělat? Poslechnou a pokorně zvolí si za poslance nejhoršího nepřítele, který se jim směje do tváře a říká: Tót nem ember – Slovák není člověk!“

„To je bída,“ soustrastně pronesl jeden z mladíků. „Ba bída!“ řekl starý pán. „Bída v duších, bída v kapsách, bída na stole. Naši lidé mají jen kousíčky polí, a těch horších. O lepší je dávno už maďarští páni připravili. Ti zato mají tisíce jiter krásné bohaté půdy - a pomalu z ní ani daní žádných neplatí. Slovenský sedláček odvádí z jitra polí 15 až 20 korun, ale maďarští velkostatkáři jen jednu nejvýše dvě koruny!“ „Jak je to možné?“ užasli studenti. – Taková nespravedlnost je ohromovala. „Všechno je v Maďarsku možné, jen spravedlnost tu možná není. Zahyneme, nepřijde-li spása – a nepřijde-li brzy!“

Starý učitel se zamlčel a zahleděl se k západu, kde zatím již dohořívaly poslední paprsky sluneční. I studentům nebylo do řeči. Stmívalo se a noc hluboká a tmavá padala na slovenský kraj.
Pavel Čermák - československé mládeži 1933 - vydal EPOS - Brno

Pripravil: YnaG

Zdroj: Dôležité.sk

február 14, 2010 12:28 popoludní

 

 

Top