Obrázok používateľa CEZ OKNO
CHAMELEON

Od jisté doby už se otevřeně hovoří o tom, že okolní kosmický prostor je doslova prosycen různými troskami. Pomineme-li prachové částice, vyvolávající "meteorické deště", jsou zde meteoroidy ve velikosti od tenisového míčku po autobus a asteroidy. Sledování planetek, které se blíží oběžné dráze Země nebo ji dokonce kříží, tzv. "Zemi blízkých objektů", anglicky Near Earth Objects (NEOS), je zasloužená pozornost věnována teprve odnedávna. Ve všech případech vyvstává problém s hlubokým utajením a odůvodňováním jistých postupů a nestandardního počínání. A zde se najednou několik zdánlivě úplně odlišných věcí spojuje v jediný logický celek. Jisté události získávají smysl.

Postup a smýšlení zasvěcenců může být dvojí povahy:

A) Ponechají si veškeré znalosti pro sebe a zařídí se díky nahromaděným financím a technologii tak, aby se v nějakém druhu "Archy" zachránili před dopadem možných katastrof, přičemž všech výhod použijí jen pro sebe, bez ohledu na zbytek obyvatel planety (což je patrně případ Noe, který je modifikací mnohem staršího příběhu sumerského Utanapištima;

B) Budou skrytě zavádět všemožná, různými záminkami dokonale maskovaná opatření, a to i na geopolitickém sektoru, která by v konečném důsledku měla zvýšit šance na přežití maximálního možného počtu obyvatel Země.

B1) Provedou obdobná opatření, a to i na geopolitickém sektoru, která mají sobecky posloužit pouze jednomu národu či zemi, nebo z této země pocházející skupině typu "A".

Pokusme se analyzovat problematiku postupu uvedených skupin. Zatím co zájmy "A" a "B1" jsou v podstatě totožné, "A" a "B" se nutně musí dostat do konfliktu.

Abychom pochopili vnější znaky, jimiž se projevuje střet zájmů "odstředivých" sil všeobecného dobra a "dostředivého" elitářského egoismu, musíme na výlet do takzvané předhistorie.

Je zřejmé, že staré národy zanechaly ohromné množství astronomických dat a dlouhé precizní popisy významných událostí, provázejících lidský vývoj.

Tyto vědou zapírané záznamy, spolu se správně interpretovanými soubory jistých geologicko-geofyzikálních dat, umožňují sestavit hrubou tabulku cyklických katastrof. Jediný problém spočívá v korektním datování, protože, ať už věda tvrdí cokoli, neznáme jediný skutečně ověřený a vědeckými metodami ověřitelný bod, z něhož bychom mohli vyjít.

Pomocnou tabulku posloupnosti gigantických kataklyzmat a přelomových období, provázených nesmírnými globálním záplavami, vulkanizmem a pohybem tektonických ker, poskytuje výřad "geologických věků". Dimenze událostí, za nichž se přes pevniny přehnaly několikakilometrové mořské vlny, stoupaly a klesaly celé kontinenty a vyrůstala obrovská pohoří, se naprosto vymyká našim představám, neřku-li poznání.

Střídání geologických období, jakkoli do jisté míry umožňuje stanovit jakousi posloupnost, nezahrnuje žádné precizní zakotvení v měřítcích pozemšťany vnímaného "času". Jakékoli jiné tvrzení je nezodpovědná lež.

Období mezi hlavními, celosvětově zjistitelnými kataklyzmaty, poznačila řada "drobnějších", lokálních, geofyzikálních, ale také globálních klimaticko - geofyzikálních změn. Energetické "hospodářství" Země ve skutečnosti samo o sobě nestačí ani k vyvolání "menších katastrof", o zmíněných kataklyzmatech nemluvě. Jak vypočítal už Georges Cuviér: vytvoření jednoho kilogramu hmoty ledovce a jeho přesun do středu Evropy vyžaduje ekvivalent energie, potřebný k roztavení osmi kilogramů litiny... Nechceme-li zcela popřít platnost zákona o zachování energie, musíme v uvedených případech připustit působení vnějšího vlivu. Samotné Slunce nestačí. A zde se opět dostáváme k Dmitrijevem popsanému přísunu energie.

Dříve než někdo namítne, že to či ono "není možné", měl by si ve vší pokoře uvědomit, že člověk není "vrcholem kosmického Stvoření"; je pouze jeho nahodilou součástí. Nejsme víc než mech nebo nějaká plíseň. Vesmír nepracuje podle přání naší vědy! To, co o něm víme, jsou přes všechna velkohubá tvrzení "vědeckých kapacit" jen mlhavé představy omezené pozemskými smysly, žalostné úlomky, skládané a přerovnávané podle nových poznatků. Ve skutečnosti můžeme jen pozorovat a přizpůsobit se, nemůžeme nic ovlivnit. Okolní kosmické prostředí je vražedné; plné neuvěřitelnými rychlostmi poletujících trosek a úlomků, hrůzných šrapnelů, z nichž mnohý může v okamžiku uhasit všechny vyšší formy života na Zemi.

Naši "sluncovědci" nedávno (opět) museli doslova zahodit dlouho hýčkaný model činnosti Slunce, včetně tabulek, podle nichž "určovali" délku trvání jistých period sluneční aktivity a počet slunečních skvrn.

Současný sluneční maxicyklus podle předchozích poznatků vlastně nemůže existovat - a přesto tu je. Hvězda prostě kašle na vědu; dělá si, jako vždy, co chce...

Nejsme schopni ovlivnit kosmické dění, pouze pozorujeme a snažíme se pochopit. Vynalézáme přístroje posilující naše omezené smysly a s lety pozorování rozpoznáváme stále více cyklů, což zdaleka neplatí jen o Slunci.

Tolik k "možnému" a "nemožnému".

S ohledem na síly, působící za "superkataklyzmatických" procesů na rozhraní "geologických dob", lze usoudit, že někteří vyšší tvorové čirou náhodou v mizivém počtu přežili, zatím co jiné, vyspělejší druhy úplně vymizely. Tyto extrémy z následujících úvah záměrně vypustíme. Věnujme se období po poslední globální katastrofě, již přežila hrstka humanoidů, z nichž později, možná přispěním "bohů", vznikl dnešní člověk.

Veškeré informace a historické poznatky (včetně neveřejných), které má lidstvo k dispozici, pocházejí výhradně z této poslední éry. Hustota a úplnost informací se ale zvyšuje až od období, počínajícího zhruba v roce 3100 př. n. l. Lze tedy usoudit (a nechoďte na mne s Darwinem...), že tomuto datu předcházela jedna z "menších" celosvětových katastrof, jejíž doprovodnou součástí byla v Bibli a dalších původních zdrojích, rozptýlených po všech kontinentech, zachycená Potopa. Spolu s rakouským geofyzikem Otto Muckem jsem přesvědčen o tom, že tuto katastrofu celosvětového formátu vyvolal dopad asteroidu do Atlantiku poblíž Bermud.

V souvislosti s dalším vývojem lidstva od tohoto bodu je velice zajímavá práce britského genetika Bryana Sykese pod názvem "Všichni jsme dětmi sedmi Eviných dcer". Sykes, na základě výzkumu "genetického otisku" mt-DNK, děděného v nezměněné podobě z matky na dceru, tvrdí, že všichni současní Evropané pocházejí z pouhých sedmi pramatek. Bohužel jsem nikde nenašel jedinou seriózní zmínku o pramatkách mimoevropských národů, včetně příslušníků národů obývajících oba americké kontinenty. Nicméně, už výsledky výzkumu přizpůsobeného platícím zákazníkům z anglosaského světa dokladují, že poslední globální katastrofu přežila jen hrstka lidí ve skupinkách, rozptýlených po celém glóbu.

Připusťme, že mnohé nepřežily pouze čirou náhodou, ale zásluhou včasných opatření víceméně technického charakteru, jak ostatně naznačuje příběh s Archou. Popsanou speciální loď si jistě nemohl dovolit postavit každý, máme tedy patrně co do činění s "elitou". Můžeme tedy předpokládat, že každá taková skupina (Archa nebyla jediná!) byla nositelkou jistého objemu poznatků, vztahujících se k období před katastrofou.

Jelikož je nasnadě, že příčinou zkázy byla vnější astronomická, příčina, lze očekávat, že právě tato okolnost se obzvlášť hluboko vryla do kolektivní paměti, a že v rozsahu, daném stupněm znalostí nesených tou či onou skupinou, přecházela na potomky.

Dějiny posledních dvou tisíciletí dokladují, že lidstvo, obzvlášť v dlouhých obdobích zdánlivého klidu, má tendenci zapomínat. V temné minulosti prožité hrůzy nepochybně vedly k amnézii; stavu, v němž je prožité zatlačováno do pozadí tou měrou, až jsou dávné hrůzy nakonec zapomenuty, jakoby se nikdy neudály.

Košile je bližší než kabát. Lidstvo se muselo přizpůsobit změněným podmínkám a snad až na několik jedinců, kteří se stali jejich nositeli, si nikdy zcela neuvědomovalo cenu dávných poznatků pro vzdálené příští generace.

Desítky archívů s útržky nenahraditelných znalostí byly v Egyptě a na Středním Východě nenávratně zničeny ve víru lokálních válek. Možná nejcennější zanikly s jihoamerickou kulturou, za dvousetletého neomezeného běsnění fanatických "křesťanů". Pozdní písemné záznamy útržků ústních podání na obou stranách světa jsou silně poznamenány smýšlením, odpovídajícím světonázoru a vědomostem autorů. Pozornosti "novátorů" a náboženských fanatiků všeho druhu pohříchu v žádném období neunikly ani prastaré sochy, skalní reliéfy a nápisy. Zbylá torza, ať už jsou kdekoliv na světě, ovšem zřetelně naznačují, že za jejich vznik vděčíme stejnému popudu.

Jedním z příkladů je tato indiánská práce ze sbírky pátera Crespiho. Umělec záměrně zdůraznil, že nejde o člověka tím, že postavu vybavil čtyřmi prsty na rukou i nohou. Jako kdybychom se setkali s jihoamerickou obdobou egyptské bohyně Nút, která drží v hvězdné náruči své "děti" - dvě tělesa. Napravo je Slunce, vlevo, v podobě "draka", Chameleon. Obdobnou symboliku lze nalézt i na "Bráně Slunce" v peruánském Tiahuanaco.

Pro zajímavost - porovnejte tiahuanacké "plačícího božstvo" s dolní části obrazce, vytvořeného v obilí u britského radioteleskopu v Chilbolton...

Rozpoznat souvislosti je poněkud obtížné, protože na první pohled neukazují to, co jsme si navykli považovat za "objektivní skutečnost". Jsou zde ztvárněny znalosti, které v době vzniku těchto prací byly obsaženy už jen v legendách, bájích a hrdinských epech rozličných klanových a jazykových skupin, stojících na stěží porovnatelném stupni vývoje a chápání světa.

Toto jsou obrázky z Dendery a lokality Nimrud Dag. Pojetí se různí, ale obsah je nepochybně totožný.

Denderský reliéf (vlevo) vykazuje symboliku semitsko - hamitského kulturního okruhu; setkáváme se s pojmy "sloupů a bran nebes", známých například z Henochova popisu nebe. V Nimrud Dag nahrazují sloupy mohutné nohy stojících lvů, jejichž pracky mimochodem mají čtyři spáry. Na krku lva je jakýsi půlměsíc, v němž je umístěna "hvězda". Vzhledem k symbolům rozmístěným po zbytku těla zvířete lze asi těžko zpochybnit skutečnost, že umělec měl na mysli nebeská tělesa. Jde tedy o "nebeského" či "hvězdného lva" a těleso "visící" na jeho šíji nepochybně hraje velmi významnou roli. Reliéf v denderském chrámu vypráví v podstatě totéž!

Egypťané zobrazovali planety se známou oběžnou drahou jako bárky, "obydlené" příslušnými božstvy. Zde ale vidíme ohromnou "planetární bárku" nesoucí sférické těleso.

Nedejme se zmást "ksichtíky" na hlavicích sloupů (sloupy jsou celkem čtyři, takže možná jde o Henochovy "větry, vanoucí z nebeských bran" (vzpírám se notorickému zneužívání pojmu "nebeská kráva"...).

Alegorie stejně jako v Nimrud Dag podtrhuje výjimečnost nebeského tělesa, jehož známá dráha nebo zdánlivý pohyb probíhá v prostoru mezi dvěma "sloupy nebes", ale po stranách značně přesahuje.

Přítomnost dávné celosvětové civilizace, jak ukazuje tato mapka míst nálezů, potvrzují i skalní nápisy. Ukazuje se, že jejich autoři používali k záznamu slov a vět shodných znaků. Tento společný jazyk se velmi podobá starohebrejštině, která ale není jeho základem, naopak, patrně se z něho sama vyvinula!

Rozpoznatelné znaky tohoto primárního písma jsou na indiánských symbolech a piktogramech, vědci dlouho mylně považovaných za "grafické znázornění posuňkové řeči"...
Jiří Wojnar
Zdroj: WM magazín
Uverejnené s láskavým dovolením redakcie WM magazínu

október 30, 2009 23:26 popoludní

 

 

Top