Obrázok používateľa CEZ OKNO
Člověk a jelen

PRAVDIVÁ HISTORKA: V pozdním létě roku 1986, bylo už dlou­ho po půlnoci, se mladý muž, který byl na návštěvě u svých přá­tel ve vzdálenější čtvrti, vracel autem domů. Protože jel autem, nepil během návštěvy žádný alkohol. Když zabočil do ulice, kde bydlel (měl byt v jednom předměstí Hamburku, blízko lesa), za­hlédl, jak si po chodníku důstojně vykračuje majestátní jelen. „Fantastické," pomyslel si ten mladý muž, „jelen! Ještě nikdy jsem neviděl opravdového živého jelena. No, snad v televizi nebo v ZOO, dřív, když jsem byl ještě malý. To je docela dobře možné. Ale opravdový, živý a volně se pohybující jelen - to už je opravdu něco zvláštního!"

Ve svém nadšení se ten mladík dopustil chyby. Druhý den totiž svým přátelům vyprávěl, že viděl na vlastní oči, jak se mezi půl­nocí a svítáním po ulicích předměstí Hamburku špacíruje jelen - a po chodníku! Mladý muž samozřejmě očekával, že jeho přá­telé budou reagovat stejně nadšeně a užasle jako on. Jenže se zklamal. Vysmáli se mu. Dělali si z něho legraci. Jeho upřímné ujišťování „ale já jsem ho opravdu viděl, opravdového jelena, na vlastní oči jsem ho viděl!" vyvolalo salvy smíchu. Mnozí měli jeho historku za předčasný nebo opožděný aprílový žert. Někte­ří doporučili mladíkovi více spánku a klid a ujistili ho, že pak v budoucnu na chodnících Hamburku už žádné jeleny neuvidí. Mnozí mu připomněli příslovečné bílé myšky, které údajně vidí opilci v deliriu.

Nevíme, jestli ten mladý muž ještě někdy pozoroval, jak se v blízkosti lesa promenuje jelen po předměstských ulicích. Mů­žeme se ale domnívat, že pokud by zase někdy uviděl ve své čtvr­ti jelena, divoké prase, ještěrku nebo kunu, rozhodně si dá velký pozor, aby o nich nemluvil. A přitom ví každé dítě, že v středo­evropských lesích divocí jeleni jsou — je to dokázáno! Jednoho z těch jelenů ten mladík viděl. Sdělil svůj zážitek ostatním li­dem. Teď si představme, že by ten mladý muž viděl té letní no­ci v Hamburku namísto jelena řekněme UFO nebo archanděla Gabriela. Každý z nás má dostatek fantazie na to, aby si dokázal představit, jak by reagovali přátelé a známí toho mladíka, kdyby se jim s takovým zážitkem svěřil.

Něco podobného jako ten mladý muž zažil jednou jistě každý z nás. Člověk řekne v neupřímnější dobré víře čistou pravdu a sklidí výsměch, nebo je prohlášen za blázna. Anebo mu v pří­znivějších případech ze všech stran začnou s mírným nátlakem domlouvat, že se přece jen musel zmýlit a mýlit se je koneckon­ců lidské, Nakonec člověk znejistí a je dotčený. Přednese další detaily, aby ostatní přesvědčil, ale marně. Konečně rezignovaně zmlkne a v duchu učiní pevné předsevzetí: „Něco takového se mi už nikdy nestane! Nikdy už nebudu tak hloupý, abych vyklá­dal ostatním lidem něco, co je podivuhodné a neobvyklé. Nene­chám se zase zesměšňovat. Copak jsem nějaký šašek, aby si ze mě ostatní utahovali? Když mi nikdo nevěří, no prosím, tak te­da budu v budoucnu držet jazyk za zuby! Jestliže mluviti není stříbro, tak mlčeti je rozhodně zlato!"

Čím častěji se člověk stává obětí výsměchu a žertů ostatních lidí a čím častěji si musí nechat líbit jízlivé poznámky nebo dovolit, aby se k němu chovali jako k „ubohému bláznovi", tím větší je bohužel i pravděpodobnost, že sám jednou zapadne do chóru posměváčků, kteří všechno vědí lip, když někdo jiný bude vy­kládat o svých nevšedních zážitcích. K nejprotivnějším nauče­ným primitivním reakcím člověka patří sklon poraženého vzdát se vlastní individuality a plně se identifikovat s vítězem.

V Hegelovi se dočteme: Otrok nechce být volný, nýbrž chce také jed­nou smět jako otrokář mávat bičem. Podobné choutky pociťují všichni lidé, jejichž duše byla násilně zmrzačena. Zbitý nechce, aby přestaly existovat násilnosti, nýbrž chce si své nahromaděné agrese také jednou vybít na slabším. Analogicky platí, že vysmí­vaný člověk, oběť posměchu, se chce také jednou počítat k těm posměváčkům a trapičům. A to přesto, že sám na vlastní kůži pocítil, jak je urážející, když je vystaven na milost a nemilost všeobecnému posměchu. Je to odporné! Ale je to tak. Člověku se vysmějí a on pochopí, že ti, co se mu smějí jsou v přesile. Není žádný masochistický mučedník a proto se přidá na stranu domněle silnějších. Pak je také „vítěz". Toho, komu se vysmáli, najdeme ze dne na den mezi těmi, kteří se nejhlasitěji smějí své nové oběti, která byla natolik naivní, že prohlásila nějakou ne­populární pravdu.

Je to tak: směšnost zabíjí. Zabíjí něco v nás, něco velmi cenné­ho, totiž zdravou důvěru v naše vlastní vnímání a důvěru k ostatním lidem. Následek toho je, že člověk si ve svém vlast­ním mozku vytvoří velkého inkvizitora, cenzora, vysoce efektiv­ní filtrační zařízení, které přísně dbá na to, aby nemluvil o urči­tých tématech, která jsou tabu.

Katja Wolff

Knihu "Umění Šalamounovo", z ktorej je úryvok,
môžete objednať na tejto adrese

Zdroj: DEMIURG.cz

Rubriky: 
december 12, 2009 15:47 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top