Obrázok používateľa CEZ OKNO
Pojďme se zas navštěvovat!

Možná jste zaregistrovali, že jsem před nedávnem absolvoval 30denní protestní hladovku. Chtěl jsem změnit společnost, ale nakonec jsem zjistil, že jsem změnil spíš sám sebe. V čem změna spočívá? Začal jsem si víc vážit přátel. Dřív jsem je opomíjel a marně čekal, až oni sami přijdou za mnou, či je snad i odpuzoval vlastní nadřazeností, jenže jsem si uvědomil, že právě přátelé jsou klíčovou "ingrediencí" v receptu na změnu společenského klimatu.

Co se mi nelíbí na tom klimatu? Všimněte si, jak lidé v tramvajích uhýbají pohledem a neusmívají se na sebe. Jsou jakoby uzavřeni v bublinách. Mají strach, že je někdo podrazí, udá či ohrozí. Raději se nezajímají o své okolí, a z toho vyplývá, že se ani občansky neprojevují. Nelze se pak divit, když tohoto stavu politici zneužívají.

Došel jsem k závěru, že bychom se měli více navštěvovat. Tím nemyslím chodit do hospod, nýbrž k sobě domů. Naše společnost totiž trpí čímsi, co by Američané nazvali PNCD - Peoples Normal Communication Disorder - poškozením běžné mezilidské komunikace. Projevuje se právě bezkontaktností a podezřívavostí, kterou vidíme v MHD. Přitom u jiných národů (ano, třeba u těch "zlých" Muslimů) je zcela běžné, že pozvou druhé na jídlo k sobě domů. Odmítnout pozvání se považuje za neslušnost. Čím to, že se nebojí? Čím to, že my raději chatujeme, smskujeme, ale na živá setkávání takzvaně nemáme čas?

Mluvím z vlastní zkušenosti, neboť mne v Istanbulu zastavili dva Turci. Nejdřív mi blesklo hlavou, co po mě asi chtějí? Zlákat mne na levné zboží? Okrást? Ne, nechtěli ani jedno. Zajímalo je jenom, odkud jsem, protože jsem asi nevypadal jako Turek. Pozvali mne do restaurace. Pokecali jsme lámanou angličtinou o EU, jak se nám žije v Česku a nakonec, světe div se, za mne zaplatili a odešli. Navíc mi nechali adresu, abych se klidně zastavil na večeři nebo až budu potřebovat v Istanbulu někde přespat. Stalo by se vám tohle v Praze?

Vzhledem k tomu, že jsem díky hladovce začal vařit, kamaráda napadlo, že bychom mohli pořádat pravidelné "kulinářské večery" u někoho doma. Jídlo spojuje všechny nezávisle na věku, pohlaví, vyznání či sexuální orientaci, takže by tyto večery spočívaly v tom, že by každý přinesl nějakou poživatinu vlastní výroby, přidal by ji na společný stůl a pak by se jedlo, tlachalo a hrálo na hudební nástroj. Žádný program by ale stanoven nebyl, záleželo by na přišedších, s čím kdo přijde. Člověk takto může navíc potkat někoho, koho by jinde nepotkal či neoslovil. Lze předpokládat, že přátelé mají podobné přátele.

Možností je více. Nám konkrétně jde o vytvoření alternativy k hospodám a alkoholu vůbec, protože alkohol v naší společnosti plní především uvolňovací funkci. Díky němu se lidé teprve začínají chovat vůči sobě přátelsky (aspoň zprvu), "odvážou se", nebo-li odbourají bubliny, v nichž jinak žijí. Jde to určitě i bez něj.

Na závěr bych chtěl apelovat na všechny, ať také zkusí zorganizovat mezi svými přáteli něco podobného. Rozhodně si myslím, že je to lepší způsob trávení času, než každovečerní televizní "výplach". A jestli se akce zprvu nevydaří? Samozřejmě, že účast nebude valná; ono už slovo "účast" ten "čas" obsahuje, a čas nikdo nemá. Nic neočekávat, je jediný způsob, jak se nenechat odradit. Přeji Vám tedy hodně štěstí a příště napíšu zase něco o jídle, tentokrát ve vztahu ke zdraví, neboť jsme to, co jíme (nebo spíše jíme to, co jsme...)

Jan Molič
Zdroj: Zvědavec.org

Rubriky: 
január 02, 2010 23:56 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top