Obrázok používateľa CEZ OKNO
SYNCHRONICITA

Raymond Fowler, BA, je badatel UFO, jenž sám prodělal několik zážitků únosů do UFO a je autorem několika základních knižních příspěvků v oblasti ufologie. Fowler se stal známým hlavně sérií knih o únosech Betty Andreassonové a její rodiny, což začalo v roce 1979. Fowler napsal ovšem také knihu s názvem „Synchronicita a další podivné jevy“, která vyšla v roce 2004. V této knize si kladl za úkol nasbírat, katalogizovat a analyzovat nepřeberné množství zážitků, kterým sám říká „epizody, které mění život“.

 


Synchronicitu definoval poprvé psychiatr Carl Jung jako „smysluplné náhody.“ Jinými slovy, synchronicita je nepravděpodobná souvztažnost, která nemá viditelně známou příčinu. Událost sama však dává smysl jedinci, který ji prožívá. Jung používal termíny „nadpřirozený“ a „individualizace“, kterými popisuje tyto změny, když se události synchronicity objeví v životě jedince. Pak se totiž mohou stát radikálními zážitky měnícími život!


 

Folwer říká: „Jung měl pacientku, se kterou měl během analýzy mnoho potíží a obtížně vnímala neobvyklé věci. Někdo jí dal velmi drahý kus šperku, zlatého skarabea. Během jednoho ze sezení se o tom Jungovi zmínila a v tu chvíli se za oknem ozvalo klepání, které sílilo. Nakonec Jung došel k oknu a uviděl velkého brouka – skarabea, jak se snaží dostat se dovnitř. Otevřel a vzal brouka do ruky a dal ho té ženě se slovy: ,,Tady je ten brouk, o němž jsme mluvili“. To způsobilo absolutní průlom a v tu chvíli žena zažila „nadpřirozenost“, jak tomu říkal, a začala být k jeho analýze mnohem vnímavější. Fowler říká, že „nadpřirozenost“ je emotivní vzrušení nebo uspokojení z potvrzení zážitku synchronicity - pocit, který často sám zažil. Míní, že zájem o synchronicitu je přirozeným výsledkem jeho zájmu o UFO. „Mluvil jsem s řadou unesených a zjistil jsem, že synchronicita je jednou z měřítek zážitků únosu, o které se domnívám, že nebyla nikdy v minulosti badateli zkoumána.“

Fowler ve své knize „rozškatulkoval“ jednotlivé synchonicity, aby tím našel jazyk, jak s těmito „nepozemskými“ zážitky nakládat. Podařilo se mu vytvořit kategorie druhů synchronicity.

Prvním typem jsou „současné shody okolností.“ Jsou to tzv. shody okolností, které se odehrávají zároveň. Pro ilustraci Fowler vypráví jeden příběh z této kategorie: „Na dvorek se mi slétávaly vrány a krákaly, dokud jsem jim nedal něco k jídlu. Jednou jsem poslouchal rádio a rozházel jsem vranám několik kuliček žrádla pro psy, když jsem zaslechl jak v rozhlase pozvaný host říká: Házím po dvorku kusy koblih pro vrány… A přesně v tu samou chvíli jsem po dvoře rozhazoval vranám kuličky pro psy. Byl jsem zkamenělý údivem tímto přesným načasováním takovéto souvislosti.

 


Druhým typem synchronicity jsou „korespondující shody okolností,“ které jsou s předchozí kategorií identické, až na to, že se neodehrávají zároveň. Jsou téměř souběžné, ale jsou trochu časově odděleny. Fowler uvádí příklad tohoto typu: „Když jsem byl jednou na dovolené v Anglii a četl jsem si knihu o holografii vesmíru, rozhodl jsem se rychle projet TV programy, zda na nich nebude něco zajímavého. Právě jsem četl o částicích světla. A jak držím knihu a přepínám TV, host jednoho programu mluví také o částicích světla.“


 

„Sbíhající se shody okolností“ jsou Fowlerovým třetím typem synchronicity. Tento druh synchronicity neodhalíte okamžitě, potřebuje totiž svou vlastní dobu, než se sám projeví v nějakém bodě v budoucnosti a v takovém čase, kdy bude ověřen. Jako ilustraci Fowler uvádí zážitek, který měl kdysi, když sloužil v Anglii u Air Force: „Chtěl jsem navštívit svou nastávající manželku, která žila v Londýně. Požádal jsem přítele, který měl auto a jmenoval se Jerry Dumas, kterému se přezdívalo Double-Shift-Dumas (Dumas-dvojitá-šichta), který dělal denně dvě směny kvůli penězům, aby si udělal čas na návštěvu Londýna a já se mohl dvořit Margaret. Když jsme byli propuštěni z armády uprostřed 50. let, vrátil jsem se do USA a oba jsme si šli svou cestou a ztratili spolu kontakt. O několik let později, když jsem šel navštívit kostel blízko domu svých rodičů v Surrey v Anglii, odehrála se tam udivující synchronicita. Kostel měl kruhový objezd. Vjížděl jsem jedním směrem a jiné auto vyjelo směrem proti mně. Já jsem zastavil, on zastavil. Hleděli jsme jeden na druhého, a on to byl Double Dumas! Bylo to obnovení starého přátelství.“

Předcházející souvislosti by možná mohly být považovány za pouhou náhodu, jenže Fowler říká, že je možné, že existuje tzv. „synchroFile“ – záznam synchronicity, který se uchovává v jakési ,,složce či spise“ a někdy jindy se aktivuje jako souvislost.

Jsou tu ještě „zpětné souvislosti.“ Folwer je přezdíval „nadpřirozenými“. Říká: „Ty nastávají, když mátě dvě události, které by se měly přirozeně shodovat, ale nestane se tak. Zdá se, že fungují mimo hranice reality, kterou normálně zažíváme a zdají se nadpřirozené tomu, kdo je prožívá. Mám tento příklad: Jedno sobotní ráno po mši jsem vešel do haly, kde stál hlouček dívek tmavé pleti. Byly to skautky a byly duševně retardované. Přišly to kostela doplnit si něco do příručky, aby získaly odznak. Jedno z těch děvčat přišlo ke mně, podívalo se na mě a našpulilo rty - jako kdyby chtěla, abych ji políbil. Cítil jsem, že by to nebylo vhodné, a tak jsem se na ni jen usmál. Náhle jsem zezadu ucítil dvě silné ruce na svých ramenech. Ty mě pevně tiskly a jemně mě postrčily směrem dolů, odkud mě to děvče mohlo políbit. Vnitřně jsem si řekl, že to je asi skautský vedoucí, který mi tímto říká, že je to v pořádku. Tak jsem ji políbil a otočil se. Za mnou byla pouze zeď a nikdo tam nestál.“

Tyto zpětné souvislosti Fowler také nazývá „pomocné“ a „ochrané“ - tak, jak ukazuje následující příběh: „Jel jsem na kole v Rockportu v Massachusetts. Byl tam takový kopec. Hrozně se mi líbilo vyšlapat jej nahoru a pak jej plnou rychlostí sjíždět až k úpatí, kde byl roh, za který se muselo zahnout. Měl jsem předtuchu, že je za tou zatáčkou náklaďák, který jsem nemohl vidět a který couval. Sjížděl jsem tak rychle, že jsem nemohl zastavit. Jakmile jsem projížděl kolem toho rohu, uviděl jsem auto. Řidič měl ve tváři šokovanou grimasu, protože vycouvával a nemohl vůbec nic udělat a já jel rovnou na něj. Oba jsme nevěděli, co dělat, ale já, protože jsem měl předtuchu, kterou jsem byl varován, jsem byl schopen zareagovat a vyjet ze silnice na louku a po ní auto objet.“

Okamžiky ochranné synchronicity, jako je tato jízda na kole, jsou pro Fowlera běžnou věcí. Čas v synchronicitě nějak zamíchá zážitky s minulostí, současností a budoucností, aby se projevily současně tomu, kdo je prožívá. Fowler se ptá sám sebe, zda vůbec funguje obvyklé vnímání lidské svobodné vůle? Vypráví příběh svého otce, který zažil tzv. „zpětné poznání.“ Tedy náhlý přesun jedince doslova fyzicky do událostí z minulosti: „Můj otec jel po silnici v Maine v Surrey. Byl slunečný den a předpověď počasí pravila, že bude skvělé počasí. Náhle se ocitl v hrozném hromobití a větru a všude létaly blesky. Viděl z kodrcajícího auta, jak lidé v panice utíkají. Pak náhle bylo znovu slunečno a modrá obloha a na autě nebyly žádné kapky vody, ani silnice nebyla mokrá. Řekl o tom mému strýci a on mu oznámil, že se tam na silnici stala kdysi nějaká hrozná nehoda. Takže otec viděl minulost odehrávající se v přítomnosti.“

Všechny tyto jevy mají skutečně rozsáhlé důsledky, existuje mnoho důvěryhodných osob, které zažily budoucí události, které se vyskytly v přítomnosti. Takové zážitky často korespondují s realitou.

 


Fowler říká, že existují také jevy jako předpovědní sny a bezčasové oblasti při setkání během únosů do UFO a během setkání blízkých smrti.


 

Ufomagazine

Preklad: Karel Rašín

Zdroj: http://www.exopolitika.cz/

 


Súvisiace:

Synchronicita
http://cez-okno.net/synchronicita


Sekcie: 
Štítky: 
apríl 17, 2013 21:09 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top