Obrázok používateľa CEZ OKNO
Tajemství dr. Wernhera von Brauna 3

Před půl stoletím na návětrné straně floridské pláže se Spojené Státy „vrátily do hry“. Po šoku, jen tři měsíce poté co tehdejší SSSR vypustilo svůj „Sputnik“ i Američané úspěšně vypustili svůj vlastní satelit na orbitální dráhu Země. Jmenoval se „Explorer I.“ Veřejnost se nikdy nedozvěděla, že hrstka civilních inženýrů a armádního personálu osobně zúčastněných startu se staly svědky skutečně „historicky určujícího okamžiku“. Tým, který řídil start se skrze „Explorer I.“ stal bezděčně svědkem snad nejdůležitějším a překlenujícím objevem za celou dobu padesáti let dobývání Vesmíru. Tajemství gravitace a setrvačnosti odhaluje skutečný „anti-gravitační efekt“, který z jakýchsi neznámých důvodů působil na „Explorer I.“ Tento klíčový objev, jenž Bílý Dům zatajil, mohl přepsat nejen vědeckou historii, ale i osud celého světa.



Nicméně k tomuto prostě dojít nemělo. Tento monumentální a historický průlom inicioval ve Spojených Státech jeden z nejrozsáhlejších politických aktivit ve dvacátém století v USA. Velmi rychle bylo rozhodnuto, aby tento fenomenální objev antigravitace zůstal navždy tajemstvím. A to nejen před vlastními civilními vědci, vlastním „svobodným tiskem“, vlastními občany a daňovými poplatníky, ale doslova před každým na Zemi! Budete číst příběh „Enterprise Mission“, která po letech velmi pečlivého, dlouhého a náročného výzkumu připravila vědeckou a politickou analýzu tohoto „zvláštního objevu NASA“, který „někdo“ ze své autoritativní pozice moci prakticky přes noc jednoduše „pohřbil“. V následujícím textu detailně ukážeme „kdo“ učinil tento úžasný průlom, „jakým“ způsobem toho dosáhl a „jaké“ úžasné celosvětové implikace bychom mohli všichni společně užívat, kdyby tento objev, mohl být svobodně dále studován, diskutován v globální vědecké společnosti v následujících letech a v samém finále realizován v revolučním ovládnutí „gravitační technologie“. Ovšem co je nejdůležitější popíšeme, jakým způsobem může být tento neuvěřitelný průlom okopírovat v jakékoliv průměrně vybavené středoškolské fyzikální laboratoři a to doslova kdekoliv na Zemi.

George Ludwig – hlavní asistent vědce Van Allena a designer vybavení pro radiační sledování, které bylo umístěné na palubě Explorer I. popsal svou první reakci zhruba takto:

„... v podstatě jsme byli všichni v šoku, když jsme zjistili, že satelit se nachází na vyšší než plánované orbitě s delší oběžnou dobou. Orbita měla být ve skutečnosti podstatně nižší s perigeem (nejnižší výška nad Zemí) asi 220 mil a apogeem (nejvyšší výška nad Zemí) asi 1000 mil. Ve skutečnosti se perigeum nacházelo ve výšce 223 mil a apogeum ve výšce 1592 mil s oběžnou dobou 114.7 minut místo plánovaných 105 minut…“.

S problémem uvedeného zpoždění Exploreru I., které bylo zjištěno zařízením umístěným v Earthquake Valley se von Braun, Van Allen a Pickering narychlo stěhovaly z Pentagonu do prostředí „více vědeckého“ (a civilního) „Národní Akademie Věd" ve dvě hodiny v noci – na tiskovou konferenci.

Uprostřed celého toho patolízalství a více či méně předstíraného nadšení (viz. foto níže), v ovzduší které bylo naplněné vizí technologické a politické renesance symbolizované obrovským úspěchem vypuštění Exploreru I. se na pozadí vznášel opar tísnivé nejistoty z událostí nadcházejících.

Žádná tisková agentura ovšem nemohla očekávat a ani netušila, že tuto noc někdo z přítomných vědců sdělí jakékoliv informace týkající se zatím nevysvětleného tajemství Exploreru I., který byl doslova vytlačen na orbitální dráhu relativně primitivní raketou „Jupiter-C“. Ani známý Van Allen (obr. níže) nemohl (anebo nesměl) nic sdělit.
V první fázi pátrání po příčinách uvedené anomálie Exploreru I. se mělo za to, že rychlost čtvrtého stupně rakety byla poněkud vyšší než se předpokládalo a také v týmu vědců panovala poměrně značná nejistota ve finálním směru pohybu. Proto panovala i značná nedůvěra k údajům, které souvisely s dosažením orbity. Telemetrický vysílač pracoval správně i data z technologie na měření radiace odpovídala očekávání… příjem signálu z telemetrie po lapsu vyžadoval více jak jednu orbitu k tomu, aby úspěch mohl být potvrzen.

„… zhruba hodinu po prvních potvrzovacích údajích, že Explorer I. je na orbitě opět řídící tým začal trpět nedostatkem informací. Hodiny tikaly a všichni jsme pili kávu, která měla mírnit naší úzkost. Zhruba po devadesáti minutách vzájemná konverzace postupně ustala a vzduch těžkl nekonečným očekáváním. A pak opět téměř po dvou hodinách přišla opět telefonická potvrzující zpráva od obsluhy radiových stanic, které byly umístěné v Earthquake Valley v Kalifornii. Místnost plná lidí vybuchla jásotem. Bylo jasné, že Explorer I. je na orbitě.“

Van Allen nebyl skutečný odborník na raketovou technologii (byl především fyzik, který se specializoval na vývoj zařízení a nástrojů, které mohly být užitečně využité sondou samotnou). Sám o sobě nebyl schopen určit příčiny toho proč se sonda dostala na vyšší orbitu. Všeobecně se mělo za to, že to způsobila „o trochu lepší výkonnost rakety“. Von Braun, který stál za více stupňovou raketou Jupiter-C, která byla poháněna pevným palivem. Na tomto místě by bylo dobré znovu upozornit na fakt, že za konstrukcí rakety (společně se satelitem) stojí „JPL“. Kritickým bodem nosiče byly především poslední tři horní stupně.

Ve své poslední knize „Dark Mission“ v kapitole, který se věnuje významné historii jednoho z klíčových zakladatelů JPL Jacksovi Parsonsovi je mnoho informací, které naznačují, že v inkriminovanou dobu byla záležitost „pevných pohonných látek“ jen o trochu více předvídatelná, než „alchymie anebo magie“ v kontextu s paletou chemikálií a fyzikálních proměnných související s podíly paliva a oxidizerů jenž se společně mísily. Ve hře byla ovšem podstatně více faktorů, ve kterých si byla tehdejší raketová fyzika velmi nejistá.

Personsova pozoruhodná zásluha ve vývoji raketového palivu která probíhala v období od třicátých let 20. stol. až do padesátých let 20. stol. spočívá ve finálním vývoji palivové/oxidační směsi, kterou vyloučila velmi mnoho proměnných neznámých v oblasti tuhého paliva. Je možné, že právě z těchto důvodů, které byly převzaté všemi („vědci, kteří se nespecializovali na raketovou technologii) a tiskem vzešla teze, že horní stupně rakety série „Jupiter-C“ mohly mít podstatně větší výkon, než se původně očekávalo.

V současné době více jak padesát let po události jsme schopni pomocí série důležitých výpočtů zjistit další a velmi podnětné výsledky. Nedá se nic dělat, ale nyní se budeme muset na chvíli věnovat matematice, ale v jednoduché a doufám i pro laika velmi pochopitelné podobě.

Takže tady máme velmi důležitou raketovou rovnice:

Wp = Wi * (1 - e**(-dV/g*ISP))

Kde:

Wp = váha pohonné hmoty spotřebovaná do doby dosažení orbity

Wi = počáteční hmotnost nosiče

V = deltová změna zrychlení

g = zemské gravitační zrychlení (32.174 ft/sec^2)

ISP = přesný impuls motoru (a paliva) v použití

Řešení pro „dv“ (finální raketové rychlosti) dává tato rovnice:

dV = -g*ISP*ln(1- Wp/Wi)

A nyní zpět k normální řeči. Rozbor rovnice je v podstatě jednoduchý Klíčový parametr představuje „ISP“ „specifický raketový impuls“ (vyjadřovaný v sekundách). Specifický impuls (zrychlení), pakliže bychom studovaly vozidlo, by se vyjadřoval v systému (míle na galon), více účinný raketový systém pracuje v termínech (motory plus palivo).

Takže finální rychlost můžeme dosáhnout přesně stanoveným palivem. A finální rychlost končí výškou orbitální dráhy! Takže vysoký index ISP je dobrý, malý index ISP se zdá být méně dobrý. Takže abychom rozluštili záhadu Exploreru I. bude potřeba pátrat někde tady. Jedním z hlavních záchytných bodů se nachází ve vlastní zprávě vědce Van Allena.

-pokračování-

Převzato. Původní zdroj: www.enterprisemission.com

© 2008 dr. Michael Hoagland

© 2008 Translation: Alhambra

© 2008 Translation: Jan Kovář ml.

Zdroj: Matrix-2001.cz


Sekcie: 
november 08, 2008 23:43 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top