Obrázok používateľa CEZ OKNO
Tajná válka Británie v Antarktidě

AKTUALIZÁCIA | Na konci 2. světové války
Británie vyslala tajnou misi,
aby prozkoumala anomální aktivity nedaleko tajné základny
v Zemi královny Maud na východě Antarktidy
a vyhledala a zničila podzemní nacistický ráj...

Úvod

V roce 1938 nacistické Německo vyslalo expedici do Antarktidy s posláním prozkoumat místa, která by byla vhodná pro umístění základny a učinit formální prohlášení jménem Třetí říše. Během přípravy na svoji misi pozvali velkého polárního výzkumníka Richarda E. Byrda, aby jim přednášel o tom, co mohou očekávat. Příští rok, měsíc po propuknutí nepřátelství v Evropě, se Němci vrátili do Neuschwabenlandu, aby zde dokončili, co začali, s mnoha návrhy, jak má být základna zkonstruována.


O devět let později byl Richard E. Byrd, který se nyní stal admirálem amerického námořnictva, vyslán do Antarktidy s největší skupinou, jaká kdy byla dána dohromady pro polární výpravu. Podle vlastních slov admirála Byrda to byla mise (s krycím názvem Highjump) "v první řadě vojenské povahy"1.

Mnoho lidí tvrdí, že tato vojenská jednotka měla zničit tajnou nacistickou základnu v Zemi královny Maud, kterou nacisté přejmenovali na Neuschwabenland a která nikdy nebyla prozkoumána tak důkladně jako zbytek Antarktidy. Ale faktem je, že admirál Byrd hovořil o "létajících objektech, které mohou létat neuvěřitelnou rychlostí od pólu k pólu"2. Na základě výše uvedeného a na faktu velmi dobře zdokumentované německé aktivity před, během a bezprostředně po 2. světové válce se člověk neubrání myšlence, zda není něco pravdy na mýtu o nacistech v Antarktidě. Stejně tak, mohla operace Highjump a Byrdovy výroky zastínit pravdu o britských výpravách pomocí deziformací, aby byla upoutána pozornost pouze na jeho misi a tím bylo zajištěno, že historie zaznamená jen jednu záhadnou výpravu do Antarktidy?

Když už je zmínka o záhadě Antarktidy, Británie se o ní nikdy příliš nezmiňovala. Tento fakt je sám o sobě překvapující, zvláště proto, že britské vojenské síly byly v Antarktidě aktivní v průběhu celé války a pravděpodobně převzaly iniciativu při potýkání se s nacistickou hrozbou z Antarktidy plných 12 měsíců před zahájením operace Highjump.

Britské aktivity v Antarktidě, ačkoli jsou méně zdokumentované a více utajované, jsou stejně úchvatné jako údajně mnohem okázalejší operace Highjump.

Naneštěstí pro Británii, přestože byla vítězem Války, tato byla přivedena k úpadku a ponížena dvěma novými supervelmocemi. Ale Británie opět nabyla něco ze své hrdosti a tajně zvítězila nad svými údajnými spojenci v konečné, rozhodující bitvě proti přeživším nacistům: v bitvě, která nikdy nebyla zaznamenána do historických knih; v bitvě, která učinila vátězství na kontinentě přesvědčivějším a, což je nejdůležitější, skončila válku, jíž byla donucena vést.

Antarktické poštovní známky: Nárok nebo vzpomínka?

Dne 1. února 1946 byla vydána série poštovních známek se souhladem Jeho Veličenstva krále. Známky způsobily mezinárodní rozhořčení a vyvolaly diplomatickou krizi ve válkou unavené Británii. Osm urážlivých poštovních známek připomínalo britský nárok na Falklandské ostrovy, ale jedna z nich zobrazovala část mapy Antarktidy, která přehlížela veškerý nárok Chile a většinu nároku Argentiny na území tohoto kontinentu. Proč by Británie v době, kdy světová ekonomika byla v tak strašné tísni, působila mezinárodní krizi kvůli území, které se zdálo být zcela bez života?

Mnoho historiků tvrdí, že britský poválečný zájem vznikl z důvodu naléhavé potřeby surovin a Antarktida byla považována za řešení; známky byly způsobem, jak svůj nárok prezentovat. Toto tvrzení, přestože je částečně pravdivé, nevysvětluje, proč byly britské síly, jako součást operace Taberlan, během a bezprostředně po Válce, přítomny v Antarktidě.

Operace Taberlan byla spuštěna jako opatření pro monitorování německých aktivit na antarktickém kontinentu. Známé britské základny byly hlavně na antarktickém poloostrově na místech jako Port Lockroy a Hope Bay a na ostrovech, obklopujících poloostrov, jakojsou tajné základny na ostrovech Deception a Wienckle - ačkoli některé z nich byly postaveny na kontinentě. Nejtajnější ze všech nikdy nebyla a je více než pravděpodobné, že nebude nikdy prozrazena. Základna v Maudheimu, nedaleko pohoří Mühlig-Hoffmann v Zemi Královny Maud, alternativně nazývané Neuschwabenland, byla tak tajná, že nikdy nebyla zanesena do oficiálních map.

Mohly být známky vydány v upomínku na úspěšnou misi do Země Královny Maud? Fakta a pověsti, stejně jako příběh, který vyprávěl jeden důstojník SAS, může vrhnout trochu světla na mnohá tajemství oblasti Antarktidy - jež byla zahalena mlčením více než 60 let - a na střet, který nikdy nebude oznámen veřejnosti.

Británie zatajila tolik událostí z doby války ve jménu národní bezpečnosti, že nyní, 60 let po válce, mnoho lidí nezná tajemství války - od Rudolfa Hesse po mírové strany, po ještě pochmurnější události, včetně vědomosti Británie o nacistických vyhlazovacích táborech, infiltrace Irské republikánské armády nacisty a méně známých tajemství, jako koncentrační tábory SS na britské půdě na ostrově Alderney v Channel Islands. Již z tohoto krátkého výčtu zatajovaných událostí vyplývá běžná praxe utajování a některé události se podařilo utajit absolutně. Mezi ně patří výprava do Antarktidy.


Postupem času zemřeli všichni účastníci tažení do Neuschwabenlandu. Poslední přeživší mi o zapomenuté bitvě poskytl následující zprávu. Musím dodat, že tento příběh byl vyprávěn při dvou odlišných příležitostech, které dělilo 10 let a obě verze příběhu si vůbec neodporovaly.

Tažení do Neuschwabenlandu

Když bylo oznámeno vítězství v Evropě, moje jednotka odpočívala v jedné jeskyni v bývalé Jugoslávii. Byl jsem rád, že válka konečně skončila, ačkoli v Pacifiku ještě zuřily boje.

Naštěstí jsem na začátku října 1945 obdržel rozkaz, abych oznámil svému velícímu důstojníkovi, že jsem byl vybrán pro misi tak tajnou, že nikdo z mých nadřízených nevěděl, proč jsem dostal rozkaz odjet do Gibraltaru. Nebylo mi řečeno, proč tam mám jet, ale doufal jsem, že budu propuštěn do civilu a vrátím se do Civvy Street. Jak jsem se mýlil: Měl jsem strávit ještě další vánoce ve válce.

Když jsem dorazil do Gibraltaru, odvedl mě jakýsi major stranou a oznámil mi, že budu poslán do kolonie Falklandské ostrovy, kde obdržím další rozkazy a že se připojím k několika vojákům z dalších elitních jednotek britských sil. Můj zmatek rostl, když jsme se za naprostého utajení všichni plavili na Falklandy. Dokonce nám zakázali spekulovat o tom, proč jsme byli vybráni a kam půjdeme.

Poté, co jsme připluli na pusté a bezútěšné Falklandské ostrovy, byli jsme představeni důstojníkovi, který vedl expedici a Norovi, sloužícímu v norském hnutí odporu, který byl odborníkem na vedení války v zimě a který nás měl vycvičit pro misi, o níž jsme neměli ani tušení.

Falklandy jsou nyní považovány za nejlépe střežené tajemství v britské armádě a být tam poslán často znamenalo několikaletý pobyt; avšak ve čtyřicátých letech byly poměry jiné - dokonce ještě odlišnější pro ty, kdo byli vybráni spolu se mnou.

Byli jsme nuceni podstoupit zničující měsíční výcvik, kdy jsme byli připravováni na vedení boje ve studeném klimatu. Od hození do ledového Atlantiku po vzdorování živlům ve stanu v Jižní Georgii, výcvik byl svízelný a zdálo se, že šílenství, jež jsme museli podstoupit, dávalo málo smyslu. Avšak po měsíci tvrdého výcviku jsme od nějakého majora a vědce dostali instrukce na cestu a když jsme byli vysláni na misi, všichni jsme si uvědomili, že máme velmi malou naději na návrat, zvláště když se naše podezření ukázala jako opodstatněná.

Byli jsme informováni, že máme prozkoumat "anomální" aktivity v oblasti pohoří Mühlig-Hoffmann z britské základny v Maudheimu. Antarktida, jak nám bylo řečeno, byla "britskou tajnou válkou". Potom jsme byli informováni o britských aktivitách na jižním pólu v průběhu války.


Seděli jsme jako opaření z toho, co nám bylo prozrazeno; nikdo z nás neslyšel nic tak úchvatného a zároveň děsivého. Nebylo běžně známo, že nacisté byli v Antarktidě v letech 1938 a 1939, ještě méně známou byla skutečnost, že Britové v odpověď na to začali kolem Antarktidy budovat tajné základny. Jedna z nich, Maudheim, kterou jsme měli navštívit, byla největší a nejdůležitější, stejně tak nejtajnější ze všech základen v Antarktidě. Důvodem pro její důležitost byl fakt, že byla do 200 mil od místa, kde nacisté údajně budovali svou vlastní antarktickou základnu.

Seděli jsme tam celí zmatení, ale záhada se ještě prohlubovala. Pověděli nám o německých aktivitách v Jižním oceánu kolem Antarktidy. Také jsme byli informováni, že zmizelo neodhadnutelné množství ponorek (U-boats) a staly se nezvěstnými; ještě horší bylo, že některé z nich se vzdaly měsíce po skončení války, což vyvolávalo ještě více spekulací.

Britské síly zajaly tři z největších jmen v nacistické straně - Hesse, Himmlera a Dönitze - jejich zajetím Británie získala informace, které nechtěla sdílet s Ruskem a Spojenými státy. Tyto informace donutily Británii jednat na vlastní pěst a my jsme se této operace zúčastnili.

Neřekli nám, co se od nás očekávalo a co Británie čekala, že najde v Antarktidě. Británie měla víc než silné podezření, že Němci postavili tajnou základnu a odklidili mnoho nezvěstných nacistů z vřavy v Evropě.


Přicházela stále další a další odhalení. Řekli nám, že minulé léto vědci a členové komanda objevili "starověký tunel". Podle rozkazu se jednotka vydala prozkoumat tunel, ale pouze dva se vrátili před příchodem antarktické zimy. Během zimních měsíců ti dva přeživší tvrdili přes vysílačku absurdní věci o "polárních lidech, starověkých tunelech a nacistech".

V červenci 1945 se radiový kontakt nakonec ztratil a pro naši výpravu, jdoucí do neznáma, bylo zlověstné, že při posledním vysílání, jež nás všechny naplnilo úzkostí, hlas plný strachu těsně před přerušením spojení vykřikl: "?polární lidé nás našli!" Po přehrání radiového vysílání jsme vyslechli vzletný projev majora, který vedl expedici, jež měla vyšetřit, co se stalo. "Máme se dostat na základnu Maudheim, najít tunel, vyšetřit záhadu polárního muže a nacistů a udělat vše, co můžeme, pro odstranění nacistické hrozby."

Když jsme pokládali otázky, všichni jsme jich měli mnoho, odpovědi byly poctivé a přímé. Byli jsme informováni, že tato úhybná akce byla podniknuta proto, že Británie si byla dobře vědoma záměrů USA a SSSR uspořádat vlastní expedice a Británie nechtěla riskovat možnost, že USA nebo SSSR objeví základnu a získají další technologii nacistů. Obě země měly technologickou převahu nad Britání, protože obě mocnosti získaly vědce, zařízení a výsledky výzkumu. Nicméně, Británie chtěla být národem, který odstraní hrozbu, protože Británie viděla Antarktidu jako území pod jurisdikcí Britského impéria, a jestliže tam byli nacisté, bylo jejich povinností a touhou je vykořenit jako první, a tak upřít hodnotu propagandě jak USA, tak SSSR, o vybojování poslední bitvy 2. světové války.

Letěli jsme na určené místo přistání, které bylo 20 mil od základny Maudheim; sněžné tahače již byly připraveny a čekaly na náš příjezd. Po přistání s padákem v ledové pustině, plni strachu a úzkosti, jsme dorazili ke sněžným tahačům a od tohoto okamžiku jsme byli ve válečném stavu. Museli jsme operovat za naprostého klidu vysílaček. Byli jsme sami, bez bez zálohy a bez šancí na záchranu, kdyby se naše nejhorší obavy naplnily.

Přiblížili jsme se k základně s obavami, co nás čeká, ale když jsme tam dorazili, zdálo se, že základna je opuštěná, město duchů. Okamžitě jsme pojali podezření, ale, stejně jako při všech předešlých taženích věhem války, jsme měli dělat svoji práci, a tak naše osobní strachy nesměly zastínit náš úsudek.

Když jsme se rozdělili, abychom prozkoumali základnu, někdo z nás zakopl o nastražený drát a rozezněla se siréna, která proťala ticho a vylekala celou jednotku. Brzy bylo slyšet křik, který požadoval, abychom prokázali svou totožnost, ale nebylo možno rozeznat, odkud hlas přicházel. S vytaženou pistolí nás major představil onomu hlasu a potom se objevilo i tělo, patřící hlasu. Byl to hlas jediného člověka, který přežil (v dalším textu mu budu říkat přeživší) a to, co nám prozradil nás naplnilo ještě větší úzkostí a přáli jsme si, aby v našich řadách bylo více vojáků.

Jediný přeživší tvrdil, že v bunkru jedna byl další přeživší výletu do "tunelu", spolu s jedním ze záhadných "polárních mužů", o nichž jsme slyšeli na záznamu vysílání. Navzdory bránění a námitkám přeživšího, bylo nařízeno bunkr otevřít. Přeživší se držel vzadu a jeho strach a úzkost v nás okamžitě vyvolal paniku a nikdo z nás nechtěl vstoupit do bunkru.

Naštěstí jsem nebyl vybrán, abych vstoupil dovnitř; této cti se dostalo nejmladšímu členovi naší jednotky. Postoupil dovnitř a přitom mírně zaváhal, když zápasil s dveřmi. Jakmile byl uvnitř, základny se zmocnilo ticho, které za několik okamžiků vystřídaly dva výstřely. Dveře se otevřely a polární člověk uprchl na svobodu. Nikdo z nás neočekával, co uvidí, a polární člověl utekl do okolního terénu tak rychle, že jsme se zmohli jen na několik nemířených výstřelů.

Navzory strachu a hrůze z toho, co jsme viděli, jsme se všichni rozhodli jít do bunkru. Uvnitř jsme našli dvě těla. Voják, který si vytáhl kratší stéblo, byl nalezen s roztrženým hrdlem a, což bylo ještě ohavnější, přeživší byl sedřen na kosti.

To, čeho jsme byli svědky, vyžadovalo odpovědi; a s nejnižší zlostí při pohledu na člena naší jednotky, který umíral několik hodin po našem přistání na kontinentu, se náš vztek obrátil proti jedinému přeživšímu, který nás varoval před otevíráním bunkru jedna.

Celá jednotka rozhodně poslouchala majorovy otázky, ale odpovědi na ně vyvolávaly další dohady. První otázka, na níž bylo třeba najít odpověď, byla, co se stalo druhému přeživšímu a jak se stalo, že byl uvězněn spolu s polárním mužem v bunkru. Avšak jediný přeživší chtěl raději začít od začátku, od okamžiku, kdy poprvé objevili "tunel". Zatímco líčil, co se stalo, vědec, který nás doprovázel, zapisoval vše, co bylo řečeno.

Vyšlo najevo, že oblast poblíž tunelu byla jedním z jedinečných suchých údolí Antarktidy a že to bylo důvodem, proč tunel našli tak snadno. Všichni z třicetičlenného personálu základny Maudheim dostali rozkaz prozkoumat a, pokud možno, přesně zjistili, kam tunel vede.

Sledovali tunel čtyři míle a nakonec se dostali do rozlehlé podzemní jeskyně, kde bylo neobvykle velké teplo; někteří vědci věřili, že je vyhřívána geotermálně. V této obrovské jeskyni byla podzemní jezera; avšak záhada se prohloubila, protože jeskyně měla umělé osvětlení. Jeskyně se ukázala být tak rozsáhlou, že se museli rozdělit, a tehdy teprve udělali skutečné objevy.


Nacisté v jeskyních postavili obrovskou základnu a dokonce vybudovali doky pro ponorky a jednu z nich údajně rozpoznali. Čím hlouběji se dostávali, tím podivnější pohled se jim naskýtal. Přeživší podal svědectví, že zaznamenali "hangáry pro podivná letadla a spoustu jam."

Avšak jejich přítomnost nezůstala nepovšimnuta: dva přeživší na základně Maudheim byli svědky, jak jejich druhové byli zajati a jeden po druhém popravováni. Poté, co byli svědky šesti poprav, uprchli do tunelu, aby nebyli také chyceni, s cílem zatarasit tunel - avšak "bylo příliš pozdě; polární muž se blížil," tvrdil přeživší.

S nepřátelskými silami v patách neměli jinou volbu než se pokusit vrátit na základnu, aby mohli varovat své nadřízené a informovat je, co objevili. Podařilo se jim dostat se na základnu, ale protože se blížila zima a naděje na záchranu byla malá, považovali za svou povinnost předat informaci o tajné nacistické základně dál; a tak se rozdělili, každý si vzal vysílačku a čekal v samostatném bunkru. Jeden z přeživších přilákal jednoho z polárních mužů do bunkru v naději, že budou věřit, že přežil jenom on. Plán fungoval, ale na úkor jeho života a vysílačky. Naneštěstí statečná duše v bunkru jedna měla jedinou funkční bezdrátovou vysílačku, která byla zničena během rvačky. Druhý přeživší neměl jinou možnost než sedět, čekat a pokusit se nezešílet.

Záhada, kdo nebo co byl polární muž byla vysvětlena - i kdž ne příliš uspokojivě, ale jakési vysvětlení to bylo - jako produkt nacistické vědy; a hádanka, jak nacisté získávali energii, byla také objasněna, třebaže ne ve vědeckých pojmech. Energie, kterou nacisté využívali, byla vytvářena vulkanickou činností, která jim poskytovala teplo pro výrobu páry, pomocí níž vyráběli elektřinu, ale nacisté ovládli také nějaký neznámý zdroj energie, protože přeživší tvrdil: "?podle toho, co jsem viděl, množství potřebné elektrické energie je větší než může být, podle mého názoru, vyrobeno pomocí páry."

Vědec, který byl členem naší skupiny, odmítal většinu z toho, co nám bylo prozrazeno, a káral přeživšího za nedostatek vědeckého vzdělání a naznačoval, že jeho odhalení "nemohou být pravdivá." Přestože vědec nevěřil tvrzením přeživšího, major ano. Chtěl vědět víc o nepříteli, jemuž jsme měli čelit, ale v tuto chvíli ho nejvíc zajímalo, co polární muž nyní udělá. Odpověď přeživšího nám nebyla příjemná a vyprovokovala vědce k oznámení, že přeživší je "duševně chorý". Nesvůj je slabé slovo, máme-li popsat, jak jsme se cítili, když přeživší na majorovy otázky o úmyslech uprchlého polárního muže odpověděl: "Bude čekat, sledovat nás a divit se, jak různě chutnáme."

Když jsme slyšeli majorův válečný pokřik a byly postaveny stráže, zatímco major a vědec diskutovali, v soukromí, o tom, co nyní uděláme, nám ostatním to bylo zřejmé.

Druhý den ráno jsme dostali rozkaz "prozkoumat tunel" a příštích 48 hodin jsme se přesouvali do suchého údolí, kde se nacházel údajný "starověký tunel".


Po příchodu do suchého údolí jsme všichni byli ohromeni, protože nám bylo řečeno, že Antarktida je celá pokrytá ledem, a přesto jsme se ocitli v údolí, které mi spíš připomínalo Saharu, ležící v severní Africe.

Bylo nám zakázáno vstupovat do tunelu, dokud nebude postaven dočasný tábor; a zatímco mužstvo budovalo základnu, vědec a major zkoumali tunel.

Za několik hodin se vrátili do nyní dokončeného tábora, aby zaznamenali, co viděli, a řekli nám, jaký je další akční plán. Tunel vůbec nebyl starověkým průchodem, tvrdil vědec, přestože major dodal, že stěny byly z hladké žuly a vypadaly jako vyrobené z jednoho kusu. Byli jsme informováni, že po nočním odpočinku si budeme moci udělat vlastní názor.

Spát v Antarktidě během letních měsíců bylo obtížné, protože kontinent stále pokrývalo denní světlo; ale tuto noc bylo ještě těžší usnout, neboť každému z nás se hlavou honily myšlenky, co najdeme, nebo kde opět potkáme polárního muže.

Těsně předtím, než byly rozděleny doby stráží, nám bylo sděleno, že budeme sledovat tunel až na konec - "až k Führerovi, bude-li třeba."

Tu noc se naše obavy potvrdily, protože se polární muž vrátil. Avšak tentokrát se to obešlo bez neštěstí [na naší straně], ale polární muž byl zabit, když byl přilákán do tábora. Vědec rozhodl, že polární muž je "člověk", ale zdálo se, že je schopen vyprodukovat více chlupů a je schopen lépe snášet zimu. Tělo bylo po prohlídce uloženo do pytle a v zimě mohlo být uchováno do té doby, než bude moci být provedena důkladnější pitva.

Příští ráno bylo rozhodnuto, že dva muži zůstanou u vchodu tunelu s tělem, sněžnými traktory, přístroji a - což bylo nejdůležitější - s vysílačkou. Major, který expedici vedl, potřeboval Nora pro jeho odborné znalosti a také vědce; přeživší byl také nezbytný pro úspěch mise. Zbytek mužstva se k nim také chtěl připojit. Byl jsem vybrán spolu s dalšími čtyřmi šťastlivci, kteří se měli zúčastnit jedné z nejvíce vzrušujících a možná nejdůležitějších expedic v lidských dějinách.

Ti dva, kteří byli ponecháni vzadu, byli zklamáni, ale jejich úloha byla stejně důležitá pro úspěch výpravy jako role nás devíti, kteří se měli vydat do neznáma.

Když nás devět bylo připraveno vstoupit do tunelu, přesvědčili jsme se, zda máme dostatek munice a trhavin pro vedení malé války a zničení celé základny, protože to bylo naším posláním: nikoli zachránit, ale zničit.

Vešli jsme do temnoty a po čtyřech hodinách chůze jsme v dálce uviděli světlo. Ale světlo bylo vzdáleno ještě další hodinu cesty; a zatímco si každý z nás v duchu kladl otázku, co objevíme, velmi pomalu jsme se kradli vpřed.

Nakonec jsme dorazili do rozsáhlé jeskyně, která měla umělé osvětlení. Potom jsme byli odvedeni na místo, kde byl přeživší svědkem poprav. Přeživší nás nabádal, abychom postupovali co nejobezřetněji, abychom se vyhnuli prozrazení.

Když jsme prozkoumávali celou síť jeskyň, byli jsme ohromeni množstvím personálu, který pobíhal sem-tam jako mravenci, ale největší dojem na nás udělala obrovská konstrukce, kterou stavěli. Z toho, čeho jsme byli svědky, se zdálo, že nacisté byli v Antarktidě již dlouhou dobu. Vědec si poznamenával vše, co mohl, kreslil schémata a sbíral vzorky hornin, a také pořizoval neobvyklé fotografie. Major, na druhé straně, se více zajímal o to, jak zničit základnu, aniž bychom byli chyceni přítomnými nacisty. Po dvou dnech ostražitého průzkumu vědec a major rozhodli o umístění min. Miny měly být umístěny kolem stropu jeskyně, plus na dalších důležitých cílech, jako generátor a skladiště benzínu a bude-li to možné a dostupné, na muničních skladech.

Po celý den byly pokládány miny a pořízeno mnoho fotografií; a v naději, že nebudeme dopadeni, jsme vzali rukojmí, stejně tak důkazy o nacistické základně, "polárního muže" a fotografie nové a velmi pokročilé nacistické technologie.

Když byly položeny všechny miny, které měly zničit základnu, a po shromáždění hmotných důkazů o základně jsme se vydali směrem k tunelu - ale bohužel jsme byli odhaleni, a větší počet polárních mužů a nacistických vojáků nás začal pronásledovat. Po dosažení tunelu jsme potřebovali dát do cesty překážky, abychom nepřítele dostatečně zpomalili, abychom mohli odpálit miny. Několik min bylo umístěno u vchodu do tunelu, a když jsme uslyšeli exploze, doufali jsme, že bude zničena nejen základna, ale také nepřátelské síly, které nás pronásledovaly. Mýlili jsme se.

Miny skutečně uzavřely tunel, ale nacisté a polární muži, kteří nás pronásledovali, nám byli stále v patách. Během boje za současného ústupu pouze tři z deseti unikli z tunelu: Nor, vědec a já. Ostatní vojáci statečně padli, aby umožnili alespoň některým členům oddílu přežít.


Po dosažení bezpečí suchého údolí byl položen dostatek min pro trvalé uzavření tunelu. Poté, co byly odpáleny miny, neexistoval žádný důkaz, že nějaký tunel vůbec existoval.

Je podezřelé, jak málo se dochovalo důkazů. Ať byly ztraceny náhodou nebo úmyslně, na tom málo záleží, protože vědec již učinil závěry za sebe i za celou výpravu.

Tábor byl zrušen a my se vrátili na základnu Maudheim, odkud jsme byli evakuováni a odletěli do bezpečí Falklandských ostrovů. Po dosažení Jižní Georgie jsme dostali rozkaz, abychom zapomněli, co jsme viděli, slyšeli nebo dokonce zažili.

Existence tunelu byla bagatelizována jako nic víc než vrtoch přírody; věda pro to měla speciální pojem "ledovcová eroze". "Polární muž" nebyl nic víc než "zanedbaný voják, který se zbláznil", fakt, že tam byli Němci, se ve zprávě vůbec neobjevil a jakýkoli nápad, aby byly informace o naší misi zveřejněny, byl striktně zamítnut. Tato mise nikdy nebyla oficiálně oznámena, ačkoli jisté útržky informací o misi promikly k Rusům a Američanům.

A tak jsem poslední vánoce 2. světové války v roce 1945 strávil v Antarktidě, bojoval proti stejným nacistům, proti nímž jsem bojoval každé vánoce od roku 1940. Horší bylo, že expedici se nikdy nedostalo uznání a těm, co přežili, nebyla přiznána žádná zásluha. Místo toho britští vojáci, kteří přežili, byli z armády propuštěni do civilu, zatímco vědec a jeho zpráva brzy zmizeli, o misi se nikdo nedozvěděl, s výjimkou několika vyvolených.

Tato výprava se nikdy neobjevila v knihách o historii, ale v únoru 1950 byla uspořádána společná britsko-švédsko-norská expedice, která trvala do ledna 1952. Hlavním cílem expedice bylo ověřit a prozkoumat některé objevy německé expedice do Neuschwabenlandu v letech 1938-39.

Pět let po naší polární výpravě byly Maudheim a Neuschwabenland znovu navštíveny a tato expedice byla vlastně vojenským tažením do Neuschwabenlandu a musela se vypořádat s tím, co jsme zničili. V období mezi těmito dvěma výpravami letadla Britského královského letectva (RAF) často létala nad Neuschwabenlandem. Oficiálním důvodem RAF pro jejich četné lety bylo hledání vhodných míst pro založení základních táborů. Člověk se nestačí divit.3

[Zde svědectví důstojníka SAS končí. Red.]

Jak Británie získala "znalosti"

V období mezi říjnem 1942 a zářím 1944 Británie potopila 16 německých ponorek. Většina z těchto ponorek byla potopena během tajných akcí. Británie dlouho věděla o existenci základny Neuschwabenlandu, ale teprve po válce v Evropě se o tom dozvěděl svět.

Dne 18. července 1945 světové noviny přinesly titulky o Antarktidě. New York Times tvrdil "Objeven přístav v Antarktidě", jiné hlásaly, že "Hitler je na Jižním pólu"4. Tyto titulky, které šokovaly svět, byly částečně založeny na pravdě. Novinové zprávy a události, k nimž došlo v Jižní Americe, způsobily, že svět zpozorněl, v neposlední řadě vojenské síly Spojených států a Velké Británie.

Dne 10. června 1945 se neoznačená německá ponorka vzdala argentinskému námořnictvu; další podrobnosti nebyly uvedeny. Kam zmizelo nejméně sto dalších ponorek bylo dosud záhadou, jak renomovaný historik Basil Liddell Hart poznamenal: "Během prvních měsíců roku 1945 se velikost flotily německých ponorek ještě zvětšovala? V březnu ponorková flotila dosáhla největší síly 463 plavidel."5

Záhada se ještě prohloubila, když se 10. července 1945 vzdala německá ponorka U-530 u Mar del Plata, Argentina, a trvalo 8 dní, než se to dozvěděl svět. Avšak záhada německých ponorek neskončila ponorkou U-530; zhruba o měsíc později, 17. srpna 1945, se také u Mar del Plata vzdala U-977. Ve stejném měsíci přišla ještě podivnější zpráva, u Patagonie byla spatřena prchající ponorka U-465.

Pouhé 3 měsíce poté, co síla německých válečných ponorek kulminovala, objevila se první z pohřešovaných ponorek. Historikové měli bohužel tendenci záhadu nezvěstných ponorek přehlížet a nenabízeli jiné vysvětlení než byl známý osud 362 ponorek: "Poté, co se Německo v květnu vzdalo, se vzdalo 159 ponorek, ale dalších 203 ponorek uniklo. To bylo příznačné pro posádky ponorek, nezlomná pýcha a neotřesitelná morálka."6

S tolika pohřešovanými ponorkami - odhadovalo se, že na konci války zmizelo minimálně 40 ponorek - a vzhledem k tomu, že Británie tehdy měla jedny z největších námořních sil, a strategicky rozmístěné základny na Falklandech a v Antarktidě, Británie měla ze všech spojenců nejlepší pozici pro vypořádání se s nacistickým přístavem v Antarktidě. Byla nejlépe informována o pohřešovaných ponorkách díky své námořní přítomnosti na jižní polokouli a díky svému impériu. které, ač rozpadající se, bylo největším světovým impériem. Informace, získané od kapitánů ponorek U-977 a U-530, brzy odůvodnily podezření.


Kapitán Wilhelm Bernhard, který velel ponorce U-530, tvrdil, že při operaci Valkýra-2 jeho ponorka 13. dubna 1945 vyplula z Antarktidy. Během výslechu prozradil, jaký byl účel jeho mise. 16 členů posádky údajně vystoupilo na břeh Antarktidy a vyložilo mnoho beden, kde zřejmě byly dokumenty a předměty z Třetí říše. Heinz Scheffer, kapitán ponorky U-977, také tvrdil, že jeho ponorka vezla pozůstatky Třetí říše. Avšak méně pravděpodobná je teorie, že ponorka odvezla na Jižná pól Hitlera a Evu Braunovou, a další teorie, že do Antarktidy byl přivezen Svatý Grál a Kopí Osudu, jen zamlžují pravdu.

Jejich výpovědi jsou podepřeny málo známým faktem (Pravda, 16. ledna 2003), že v roce 1983 zpravodajská služba zadržela důvěrný dopis, který kapitán Scheffer psal kapitánu Bernhardovi. Scheffer v něm Bernharda prosí, aby nezveřejňoval své vzpomínky příliš otevřeně a podrobně a vlastně vyjadřuje přání, aby se svět nedozvěděl pravdu:

"My všichni jsme složili přísahu, že zachováme tajemství; neudělali jsme nic špatného: jen jsme plnili rozkazy a bojovali za naše milované Německo a jeho přežití. Rozmysli si to ještě jednou, prosím; není lepší vše označit za výmysly? Čeho chceš dosáhnout svými odhaleními? Přemýšlej o tom, prosím."7

Další záhadou, která nikdy nebyla vyřešena, je záhada nákladu rtuti, převáženého ponorkou U-859, která byla 23. září 1944 potopena ponorkou HMS Trenchant britského královského námořnictva v úžině Malacca v Jávském moři, tak daleko od domova a s tak nezvyklým nákladem - nákladem, který mohl být využit jako zdroj energie. Přeživší členové posádky svým podmanitelům prozradili, co vezli. Tato informace pracovníky britské zpravodajské služby velmi překvapila.

Případ ponorky U-859 nebyl ojedinělý. Mnoho německých ponorek bylo aktivních po celém světě; mnoho z nich zásobovalo Japonce během války a, což je podivné, dokonce po kapitulaci Německa. V červnu 1945 jedna neoznačená ponorka, která byla údajně součástí tajného konvoje, přivezla nový vynález jisté japonské výzkumné a vývojářské jednotce. Japonci zařízení sestavili a aktivovali. Zařízení vzlétlo k obloze, kde neočekávaně explodovalo. Japonci se nikdy neodvážili jej postavit znovu.

Britské námořnictvo, které získalo mnoho německých ponorek, jež se vzdaly v Norsku, si bylo dobře vědomé, že mnoho dalších uniklo, zejména pokud máme věřit historce, která se objevila v tisku Latinské Ameriky, jak konvoj německých ponorek zcela zničil britské torpédoborce. 2. května 1945 noviny El Mercurio a Der Weg tvrdily, že závěrečnou námořní bitvu 2. světové války mezi Kreigsmarine a Royal Navy vyhrálo Kriegsmarine a že tato zpráva byla zamlčena západním tiskem ze strachu, že by mohla povzbudit německý odpor. Jeden torpédoborec se údajně zachránil a jeho kapitán údajně prohlásil, "Můj Bože, pomoz mi, nikdy jsem se nesetkal s takovou silou."7 Ačkoli byla tato zpráva potlačena a britská vláda nikdy tuto událost nepřipustila, mezi veterány o tom kolovaly pověsti - ale, bohužel, jsou velmi málo podloženy důkazy.

Pohřešované německé ponorky byly kamínkem do mozajky, kterou Británie skládala dohromady od té doby, co nacisté poprvé poslali Admirála Ritschera na polární výpravu sponzorovanou společností Thule. A s pomocí britské sítě zpravodajských služeb - SOE (Special Operations Executive) a SIS (Secret Intelligence Service) - poskytující téměř všechny informace spojeneckým silám pomocí stroje Enigma9 a díky své úžasné špionážní sítě během války, se pomalu vynořoval celý obraz.


Ukázkovým příkladem úspěchu britských zpravodajských služeb bylo, jak mnoho Británie věděla o nacistických tajných programech vývoje jaderných zbraní, což pomohlo RAF při bombardování tajného nacistického výzkumného pracoviště v Peenemünde v oblasti u Baltského moře. Němci nechápali, jak se Britové o tom mohli vůbec dozvědět, natož aby byli schopni to bombardovat.

Prameny:

1. Admiral Byrds press release, 12 November 1946.
2. El Mercurio, 5 March 1947; Admiral Byrd interviewed by Lee van Atta.
3. Former British SAS officer, documenting the 1945-46 Neuschwabenland campaign.
4. Le Monde, 18 July 1945.
5. Hart, Basil Liddell, History of the Second World War, Cassell, London, p. 410.
6. ibid., p. 411.
7. Pravda, 16 January 2003, citing a confidential letter from Scheffer to Bernhard. The letter, dated 1 June 1983, was seized by Special Services, whom a German source claims were from the former German Democratic Republic (GDR) and sent at the USSRs behest.
8. The Captain cited by El Mercurio and Der Weg has never been named, nor has the story been given any credence by the British Navy.
9. The Intelligence network performed wonders for the Allies, especially after the capture of an Enigma machine with decoding documents on 9 May 1941; the German U-110 was captured by HMS Bulldog and HMS Aubretia of the 3rd Escort Group. The Germans never discovered the fact that Britain had broken their "unbreakable" codes. However, it was Britains fortuitous capture which painted the full picture and helped complete the jigsaw puzzle, thus compelling them to take the possibility of a Nazi Antarctic haven seriously before others did.
9. Christof, Friedrich, Germanys Antarctic Claim: Secret Nazi Polar Expeditions, Samisdat Publishers, Toronto, 1979.
10. Hesss insanity is just one aspect of the Hess mystery, and the numerous references to his insanity are too numerous to catalogue. However, it did not prevent him from standing for trial at Nuremberg.
11. Picknett, L., Prior, S. and Prince, C., Double Standards, Little Brown, 2001.
12. Van Paasen, Pierre, Chicago Times, 1941.
13. Britain, France, the USSR and USA took turns to guard war criminals including Hess in Spandau Prison. Hesss suspicious death occurred, so we are led to believe, because the Russians were going to release him when their turn next came around. See Picknett et al., Double Standards, for more detail.
14. Nuremberg Trials (1945-1946).
15. ibid.
16. ibid.
17. This was reported in the German press on 10 April 1939.
18. Officer Naval Directive, 14 February 1944.
19. Speer, A., Spandau: The Secret Diaries, MacMillan, New York, 1976, p. 81.
20. Hitlers final political testament, 29 April 1945.
21. Wilmot, C., The Struggle For Europe, Wordsworth Editions Ltd, Hertfordshire, 1997, p. 617.
22. ibid.
23. Führer Naval Conference, 8 July 1943.
24. Report sent by Goebbels to Dönitz, 6 March 1945.
25. Wilmot, op. cit.
26. Directive to the Wehrmacht, 1 May 1945, reported in The Times, London, 2 May 1945.
27. The Times (London), 2 May 1945.
28. The National Police Gazette, January 1977.
29. The former Kriegsmarine officer was from Dresden and was interviewed in December 2003. I investigated claims that Hitler and Eva Brauns child had been born there in 1942.
30. Officer Naval Directive, 1944.
31. Nuremberg Trials, 1946.
32. Hart, Basil Liddell, History of the Second World War, Cassell, London, 1970, p. 411.
33. Neville Chamberlain, Parliamentary Speech, 2 April 1940.
34. A total of 2,140,00 German soldiers and more then 100,000 German military railway carriages crossed Sweden until the traverse was officially suspended on 20 August 1943.
35. The Nazis were fascinated by polar myths, and with the USSR and the USA more accessible via the frozen Arctic Ocean and Murmansk the only port available in Europe for the Soviet Union, the Arctic convoys were constantly harassed, whilst scientific studies increased in the Arctic.
36. Spitzbergen has numerous mysteries surrounding it, from anomalous plant and animal fossils to ancient ruins. Many believed it to be ancient Thule. Also, Spitzbergen cannot be mentioned without the rumour concerning a UFO crash there in the 1950s; British scientists were supposedly involved in the retrieval.
37. Atlantis had a name-change to Tamesis before being sunk by HMS Devonshire near the Ascension Islands on 22 November 1941.
38. The Pinguin was sunk off the Persian Gulf by HMS Cornwall on 8 May 1941.
39. The Stier visited Antarctica and Kerguelen in 1942.
40. The Komet was sunk off Cherbourg in 1942 by a British destroyer.
41. The Washington Post, 29 June 1945.
42. The Times, London, June 1945 (exact date not available).
43. An official Soviet statement released in September 1945 claimed that "mysterious persons were on board the submarine, among them a woman..." With Stalin going on record with his view that Hitler was alive, and contradictions coming from his own generals, the USSR only added to the mystery.
44. A 50-year extension on the mining ban was agreed in 1998; it runs until the year 2048.
45. Stevens, Henry, The Last Battalion and German Arctic, Antarctic, and Andean Bases, The German Research Project, Gorman, California, 1997.
46. Scientists, with NASAs assistance, have drilled to within 500 metres of the lake. Russia recently declared that during the Antarctic 2006-07 summer season it will drill into the lake.
47. Rumours that the Nazis built bases in the Andes and/or the Amazon rainforest go hand in hand with stories that the Nazis were in league with alien races and are definitely TBTBs (Too Bizarre to Believe), yet there may be some truth in the rumours.
48. Halley, Britains premier Antarctic station, is named after the British astronomer Sir Edmund Halley, who extraordinarily was the first person to state that the Earth is hollow, consisting of four concentric spheres. Another Antarctic enigma?
49. The experiments involved freezing the victim until unconscious, then rapidly plunging the victim into hot water. Other experiments, heinous in their morality and beneficial to the Nazi cause, meant that all the results and documentation detailing the experiments were amongst the information most sought by the Allies. It is well known that without Nazi human experiments, the United States would not have gone to the Moon in 1969.
50. "The Final Surrender: For Lt Onoda, the shooting stops 29 years late", Daily Mirror, UK, 11 March 1974. Lt Onoda killed 39 people between the end of the war and his capture in 1974.
51. In June 1945, a Werewolf bomb exploded in Bremen Police Headquarters, killing five Americans and 39 Germans. The Werewolves were created by Himmler in 1944 and went on to fight against the occupying forces until at least late 1947.
52. "Operation Highjump", typed into Google, produces 46,700 results, far exceeding any other Antarctic mission mentions by thousands!

Článok sme uverejnili už v roku 2008 avšak v skrátenej verzii, s celým textom sa budete mať možnosť oboznámiť v ďalších dvoch častiach seriálu, pozn. red.

Preklad: Ladislav Kopecký

http://kopecky.rtyne.net/


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

Súvisiace:

Zamlčaná UFO vojna v Antarktíde?
http://www.cez-okno.net/clanok/duta-zem/zamlcana-ufo-vojna-v-antarktide

V Antarktíde vchod do podzemného sveta?
http://www.cez-okno.net/clanok/danicina-rubrika/v-antarktide-vchod-do-po...

Nad Antarktídou sa objavil smrtiaci časový vír
http://www.cez-okno.net/clanok/silvia/nad-antarktidou-sa-objavil-smrtiac...


august 21, 2012 15:42 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top