Obrázok používateľa CEZ OKNO
Historické pramene dokazujúce život Ježiša Krista

Už pred Lukášom boli zápisy o Ježišovi. Samotný Lukáš začína svoje evanjelium slovami: „Už mnohí sa pokúsili zaradom vyrozprávať udalosti, ktoré sa u nás stali, ako nám ich odovzdali tí, čo ich od začiatku sami videli a boli služobníkmi slova“ (v tomto prípade pod pojmom „slovo“ má na mysli Ježiša) Kresťanský historik Eusébios (cca 275-339) z Cézarey (grécky Kaisareia) vo svojej „Cirkevnej histórii“ cituje Papiasa (cca 100-150) z Hieropola ktorý píše: „Matúš spísal výroky Pána v hebrejčine, a každý, kto ich prekladal, prekladal ich ako len najlepšie vedel.“

Doba Ježíše Nazaretského

Thallus sepsal po r. 52 třísvazkové světové dějiny, jež se však nedochovaly. Pasáž, která připadá v úvahu, se dochovala díky kronikáři Juliu Africanovi (170-240), který uvádí Thallův výklad temnoty, jež nastala při Ježíšově ukřižování po celém Judsku a na celém světě: Tuto temnotu nazývá Thallos ve třetí knize Historií zatměním slunce. Julius Africanus zmiňuje Thallovu racionální interpretaci temnoty v souvislosti s Ježíšovým ukřižováním a namítá proti ní, že je nesprávná, neboť v době Ježíšovy smrti byl úplněk. Pokud se Thallus opravdu vyjadřoval k Ježíšovu ukřižování a tradici, která hovořila o přírodním divu, pak bylo jeho cílem jakožto nekřesťana a historika tento podle něho falešný údaj uvést na „správnou míru“. Víc než o okolnostech Ježíšovy smrti by tento text svědčil o pozoruhodném zájmu nekřesťanského historika a snaze se vyrovnat s křesťanskou zvěstí o Ježíšově ukřižování racionálním způsobem.

Dopis syrského stoika Mary bar Sarapion

Podle Theissen-Merz vznikl dopis krátce po r. 73 n. l. Historické události, na které dopis zřejmě naráží, jsou sesazení a vyhnání krále Antiocha IV. z Kommagene (Válka žid. VII, 219-243) Římany a zničení Jeruzaléma a konec židovské samostatnosti v Židovské válce (66-73/74). Autorem byl syrský stoik, pohan, který má ke křesťanství vcelku pozitivní vztah. Dopis píše svému synovi z vězení. Srovnává v něm Sokrata, a Pythagora, protože všichni zemřeli násilnou smrtí, žijí však v lidské paměti a tradici, a ti, kdo je zabili, byli postiženi katastrofou:

„...co za užitek měli Atéňané z toho, že zabili Sokrata, což jim jako odplatu přineslo hladomor a mor? nebo Samosané za upálení Pythagora, neboť jejich země byla celá v jediném okamžiku pokryta pískem?

Neboť Bůh spravedlivě pomstil ony tři moudré: Atéňané umřeli hladem, Samosané byli zaliti mořem, Sokrates není mrtev: díky Platonovi, ani Pythagoras: díky soše Héry, ani ten moudrý král: díky novým zákonům, které ustanovil.“

Josephus Flavius (37/38-100) Židovské starožitnosti XVIII, 3,3.:

„V té době žil Ježíš, moudrý člověk, pokud ho ovšem máme/smíme nazývat člověkem. Byl vykonavatelem podivuhodných skutků, učil lidi, pro které bylo potěšením přijímat pravdu; a získal jak mnoho Židů, tak i mnoho Řeků/pohanů. Tento byl Mesiáš (=Christos). A když ho na základě udání našich předáků Pilát odsoudil k smrti ukřižováním, ti, kdo ho prve milovali, (s tím) nepřestali. Zjevil se jim totiž třetího dne znovu živý, jak o něm předem hlásali Boží proroci toto i přemnoho jiného podivuhodného. A ještě dodnes nezanikl ,rod´ křesťanů (christianoi), kteří se tak nazývají podle něho.“

Zatímco Eusebios ve svých Církevních dějinách (I,111,7-8 ) se na toto svědectví odvolává, Origenés ho nezná, neboť ve svém spisu „Proti Celsovi“ říká, že Josephus Flavius Ježíše za Mesiáše nepovažoval. Text je díky tomu často považován:

1. buď za starokřesťanskou vsuvku, která se dostala do textu v době mezi Origenem a Eusebiem,

2. nebo za křesťanské přepracování nějakého stručnějšího původního textu. Této hypotéze napomáhá skutečnost, že bylo nalezeno nové znění Flaviova textu (uveřejněno bylo r. 1971), které pochází z díla křesťanského arabského historika a biskupa hierapolského Agapia (10. stol.). Ten ho uvedl v následující podobě:

„V té době žil moudrý muž jménem Ježíš. Jeho způsob života byl dobrý a byl znám jako ctnostný. A mnoho lidí z Židů i jiných národů se stalo jeho učedníky. Pilát ho odsoudil k ukřižování a ke smrti. Říkali, že se jim zjevil třetí den po ukřižování a že byl živ; podle toho byl pokládán za Mesiáše, o němž proroci předpovídali zázraky.“

Josephus Flavius (37/38-100) Židovské starožitnosti XX, 9,1 – událost z roku 62:

„...Ananos svolal zasedání synedria/velerady soudců a předvedl před ni bratra Ježíše zvaného Mesiáš (Christos) jménem Jakub a některé další, obvinil je, že překračovali zákon, předal je, aby byli ukamenováni“.

Suetonius (70-kolem 130) - Životopisy dvanácti císařů, Život Claudia 25,3:

Tacitus (55/56-kolem 120) – Anály, XV, 44:

V roku 64 vypukol veľký požiar Ríma. V Ríme sa šírili správy, že požár dal založit samotný cisár Nero (aby vraj nanovo mohol vystavať pompézne mesto - Anály, XV, 40).

Proto Nero aby potlačil tieto reči nastrčil viníky a nejvybranějšími tresty potrestal ty, koho lid nazýval křesťany Původce jejich jména Christa dal za vlády Tiberiovy popravit Pontius Pilatus I při umírání je ještě zahrnuli posměchem; pokryti kůžemi šelem museli hynout sápáni psy nebo byli přibiti na kříž, aby za soumraku hořeli na způsob nočních luceren. Nero poskytl tomuto divadlu své zahrady a také pořádal hry v cirku, při kterých se v obleku vozataje mísil mezi lid nebo stál na voze. A tak, ačkoliv šlo o viníky, zasluhující nejhorší tresty, rodil se soucit s nimi, protože byli utráceni jakoby ne k veřejnému prospěchu, ale pro ukrutnost jednotlivce.“

Josephus Flavius, Suetonius a Tacitus sú najvýznamnejší historici, ktorý opisujú udalosti 1. storočia a pravdepodobne aj jediní, ktorých diela sa pre toto obdobie zachovali a všetci traja Ježiša spomínajú!

Lucián zo Samostaty (120-180?) – O smrti Peregrina, 11 hovorí o Kristovi ako o „prvom zákonodarcovi kresťanov“, ktorý ich presvedčil, že sú si všetci navzájom bratia a hovorí o nich, že uctievali toho ukrižovaného sofistu a žili podľa jeho zákonov.

To isté sa dá povedať aj o pohanských starovekých polemikoch proti kresťanstvu (Celsus, Porfirius): nie je medzi nimi ani jediný, ktorý by pochyboval o historickej existencii Ježiša.

V celom staroveku (a staroveký pisatelia mali predsa prístup k oveľa väčšiemu množstvu prameňov a dokumentov než my), ba až do konca 18. storočia sa nenašiel nikto, kto by pochyboval o Ježišovej existencii. Prvý kto vyslovil pochybnosti o Ježišovej existencii bol asi francúzsky historik Constantin Francois Voney v roku 1791.

 

Z knihy Mireie Ryškovej: „Doba Ježíše Nazaretského“

 


KNIHU je možné kúpiť na tejto adrese

 

 

- krátené -

Zdroj: dolezite.sk

 

jún 29, 2010 14:36 popoludní
  • krát komentár

1 krát komentár

  1. Obrázok používateľa maeve
    maevejún 30, 2010 15:45 popoludní

    Komentár: 

    či Ježiš žil alebo nie, to asi na veci nič nemení. Dôležitejšie je, že dáva jeho nasledovníkom vieru v spravodlivosť (božiu)a pomáha im žiť. Kresťanská viera a pomoc je jednou z mnohých možných. No možno by mali hľadači pravdy ľahšiu cestu ak by sa ranokresťanský biskup Theofil v r. 391 n.l. nerozhodol dať vypáliť Alexandrijskú knižnicu a dobyvatelia v časoch Kolumba,/z iniciatívy kresťanských zástupcov/ mnohé kódexy- posvätné knihy pôvodných obyvateľov Južnej a Strednej Ameriky. Čo sa ale dá robiť, keď je viera súčasťou mocenských bojov?

 

 

Top