Obrázok používateľa CEZ OKNO
Naše životní rituály

Kdybychom spolu jednoho odpoledne před několika lety seděli v parku na lavičce, povídali si a přeskakovali z jednoho tématu na druhé a vy se mně zeptali, o čem v těchto dnech přemýšlím a píšu, odpověděl bych vám: „O rituálech.“ A ještě bych dodal: „Překvapuje vás to? Mě to překvapuje taky.“ Proč právě o „rituálech“? Je to téma, jímž se obvykle zabývají teologové a etnografové. Já tak akademické zájmy obvykle nemívám. Mě nejvíce zajímají běžné, každodenní stránky života. A to, co vidím, pak obvykle předávám formou humorného eseje.

Proč tedy o „rituálech“?

Celý ten můj myšlenkový pochod odstartovali lidé, kteří věděli, že jsem byl po mnoho let pastorem, a chodili se se mnou radit o různých oslavách a obřadech. Chtěli vědět, co se říká při promoci, pohřbu a vítání novorozenců. Vyptávali se na modlitbu před jídlem, obnovení manželského slibu a také jak zahojit rány po různých osobních bitvách. Lidé chtěli poradit se soukromými rituály, které provádíme o samotě – jako jsou třeba meditace, modlitba a rozjímání.

Já mám mít o takových věcech přehled. Fakt ale je, že i když jsem se takových rituálů po mnoho let aktivně zúčastňoval, nikdy jsem o tomto tématu nepřemýšlel tak, jak by si zasloužilo.

Snažil jsem se těm prosbám vyhovět a přitom jsem vlastní i okolní život začal vnímat jako život ritualizovaný. Uvědomil jsem si, že důležité rituály nejsou uloženy v knihách a v příručkách pro pastory – každý den je totiž všichni žijeme.

Kdyby téma „rituálů“ bylo budovou, byl by to dům velmi honosný – něco jako historická správní budova nějaké menší univerzity. A ani při vstupu hlavním vchodem do foyeru by vás pocit formálnosti nepřestával děsit.

Kdybyste u přepážky v hale požádali o informace o univerzitě, dostali byste oficiální prospekty a brožurky, což jsou takové idealizované mapky znázorňující dění v oné instituci. To je jeden způsob, jak se dívat po informacích a poučeních.

Kdybyste ale místo toho šli zadem do kuchyně univerzitní jídelny v přízemí a promluvili si s kuchaři a personálem, a pak zašli do menzy a tam si popovídali se studenty a zaměstnanci, hned byste se cítili lépe a zřejmě by se vám univerzita jevila daleko přátelštěji.

Vždycky dávám přednost tomuto neformálnímu pohledu do zákulisí.

Právě tam jsem hledal surový materiál, z něhož sestávají rituály.

Veden vlastní intuicí jsem šel přímo za nosem a ocital jsem se s nečekanými myšlenkami na nečekaných místech. Vždycky mám radost, když něco známého spatřím v novém světle a pochopím, že to, co hledám, mám na dosah ruky. Jako najít „ztracené“ brýle na špičce nosu. Přesně tak to bylo i s cestou za pochopením rituálů. Celou dobu jsem to měl přímo před sebou.

Kdybychom spolu nějakou dobu pravidelně obědvali, vyprávěl bych vám, co teď vím o rituálech, a čekal bych, že se přidáte s tím, co víte vy. A počítám, že byste byli stejně překvapeni, jako jsem byl i já, kolik toho o rituálech víte a jak velká část vašeho života vlastně probíhá jako rituály.

Naši diskusi takto odhaduji na základě dvou zážitků z léta roku 1994. Když jsem své myšlenky o rituálech dál na papír, požádal jsem osmnáct přátel, aby si během našeho společného raftingu na řece Rogue v Oregonu můj rukopis přečetli. O dva týdny později jsem opravený rukopis vzal na letní setkání rodin, kde si jej přečetlo sto osmnáct dospělých. A na řece i v prázdninovém táboře to dopadlo stejně – probíhal takový ten dlouhý, zaujatý rozhovor, jaký lidé vedou dlouho do noci, když hovoří o podstatných věcech.

Jestliže mezi námi panují takové plodné vztahy, užíváme intimního jazyka – spíše než jazyka univerzitní posluchárny; jazyka neformálního. Hovoří z nás vlastní zkušenost – to, co známe z první ruky…

 

Robert Fulghum

 

Zdroj: www.jitrnizeme.cz

 

december 31, 2009 03:34 dopoludnia
  • krát komentár

1 krát komentár

  1. Obrázok používateľa andrejka p.
    andrejka p.február 26, 2010 16:04 popoludní

    Komentár: 

    Rituály ma hlavne ukludnuju vo chvílach,ked je to v živote ťažké a rituály sů to jedine stabilné,tým dokážeš prežiť to najhoršie.

 

 

Top