Člověk se nemůže chránit před infarktem nebo mrtvicí tím, že vyřadí ze stravy cholesterol (tuk). Je potřebné odstranit chlór!
Spisovatel Tomáš Kašpar po shromáždění materiálů a konzultacích s některými českými lékaři vydal v minulém roce knihu Nespěchejte do rakve, v níž poukázal na několik závažných faktů týkajících se našeho zdraví, zdravotnictví, stravování a další aspekty (de)formující náš zdravotní stav. Jelikož kniha zaznamenala nebývalý ohlas nejen v České republice, ale i v sousedním Slovensku a autor od čtenářů dostal mnoho otázek, rozhodl se obsahově rozšířit některé kapitoly, aby ozřejmil několik v knize popsaných skutečností.
Voda z vodovodu obsahuje volný chlór, který nás pomalu zabíjí
Jedna z kapitol se zabývá otázkou pitné vody a chlóru, který se do ní přidává kvůli dezinfekci. Na základě Kašparových poznatků ovšem chlór v pitné vodě pravděpodobně dělá více škody, než užitku. Voda z vodovodu tedy není takový zázrak, jak o tom před časem hovořila reklama…? Více o tématu chlóru v pitné vodě už sám autor Tomáš Kašpar.
První podnět poskytli zranění vojáci
Psal se rok 1968 a ve Vietnamu zuřila válka. Ve 199. pěším praporu americké armády sloužil chirurg MUDr. Joseph Price, který dával dohromady zraněné vojáky. Přitom si povšimnul něčeho zvláštního: vojáci, jimž bylo v průměru 22 let, měli tepny a žíly zanesené tukem (arterioskleróza) podobně, jako 50 až 60 let staří muži! To pro něj bylo velkou záhadou.
Když o tom Joseph přemýšlel, vzpomněl si na své dětství. Jako chlapec umýval nádoby od mléka, na jejichž hladkých stěnách se vytvářely velmi houževnaté nánosy nažloutlého tuku. Bolo zřejmé, že s mlékem nebo některou jeho částí reagovala nějaká látka ve vodě na mytí a výsledkem byl těžko odstranitelný nános. Není tu náhodou něco společného? Co když existuje společný jmenovatel? A pak ho jako blesk z čirého nebe napadla vzrušující myšlenka. V obou případech (kromě tuku) byla přítomna jen jedna jediná složka. Voda se musela ošetřit a používal se chlór.
Protože ve Vietnamu bylo extrémně teplo a hrozilo znečistění pitné vody, bylo nařízeno ošetřit veškerou pitnou vodu značnou dávkou chlóru. Pokud by někdo z kontaminované vody onemocněl, mohl zodpovědný čekat těžký postih.
Určeno bylo jen minimální množství, a tak vojáci reagovali následovně: „Když je málo dobré, více bude lepší.“ Vojáci tedy pili silně přechlórovanou vodu, která smrděla tak, že se téměř nedala pít. Jenže při extrémním teple byla samozřejmě velká žízeň, a tak jí všichni pili hodně. A v Josefově hlavě se usídlila neodbytná otázka: „Nehraje v tom nějakou roli chlór?“
Infarkty v minulosti takřka neexistovaly
Po návratu z Vietnamu dále hledal odpověď na svou otázku. Shromažďoval informace, hledal v archívech, zkoumal pravdivost všech lékařských výzkumů a závěrů. Mimo jiné zjistil, že srdeční infarkt byl až do roku 1920 téměř neznámý, a to i u lidí, kteří jedli stejně nebo i více tučných jídel, než my dnes, včetně obézních. Kolem roku 1920 začaly vlády prosazovat nouzové používání elementárního chlóru kvůli epidemiím tyfu. Přistoupili k tomu bez jakýchkoli testů a výzkumů škodlivosti. A používání chlóru už nám zůstalo.
Proč se někomu cévy neucpávají?
Objevil také, že tradiční Eskymáci mohou sníst na posezení až několik kilogramů velrybího tuku, dělají to po celý život, aniž by znali infarkty nebo mrtvice způsobené usazováním tuků v cévách. Jejich tepny a žíly jsou čisté. Může to být tím, že pijí nechlórovanou vodu přímo z ledovců?
Také u divoce žijících zvířat, je ucpávání cév absolutně neznámý jev, zato jím začínají trpět zvířata chovaná v zoologických zahradách, jimž dávají vodu z vodovodu.
Stejně tak neznámý je srdeční infarkt lidem žijícím v primitivních podmínkách (kde nejsou vodovodní potrubí s chlórovanou vodou), avšak jakmile se tito lidé přestěhují do „civilizace“ s chlórovanou vodou, stane se infarkt běžnou záležitostí i u nich.
Záleží i na tvrdosti vody
Je tu ještě jedna záhada, kterou lékaři neumí vysvětlit: Jak je možné, že tam, kde je ve vodovodu tvrdá voda, mají lidé méně infarktů, než tam, kde je voda měkká? Jejich teorie o nebezpečném cholesterolu to nedokáže vysvětlit, ale teorie beroucí k zodpovědnosti chlór to snadno objasní: agresivní extrémně aktívní chlór reaguje s částicemi tvrdé vody na chloridy, takže ho k přímému ovlivňování našich cév zůstane méně.
Zajímavé je i to, že počet úmrtí na cévní choroby v civilizovaných zemích, přes konzumaci nízkotučných jídel, neklesá – je tedy zjevné, že hlavní příčinou asi nebude cholesterol. Fakta se kupí jedno na druhé a všechna mají jednoho společného jmenovatele.
Experiment s kohouty
Price se pak rozhodl pro experiment, který by všechno objasnil. Doma na farmě vybral 100 jednodenních kohoutků a rozdělil je na 2 skupiny po 50. Jedna skupina byla pokusná a druhá kontrolní. Obě skupiny dostávaly naprosto stejné krmivo a žily v úplně stejných podmínkách. Po 12 týdnech začal pokusné skupině přidávat do krmiva a vody ve zvýšené koncentraci chlór.
Co se stalo? Po třech týdnech už byly zřetelně pozorovatelné rozdíly ve vzhledu i chování kuřat. Zatím co kontrolní skupina byla přímo ukázkou pevného zdraví – kohoutci měli vztyčené jasně červené hřebínky, krásné hladké a čisté peří, byli aktívní, hašteřiví a mohutní, ptáci v pokusné skupině jevili známky lhostejnosti, kohouti se choulili v rozích, byli menší, chodili se zježeným peřím, jakoby jim byla zima, byli shrbení a měli bledé (neprokrvené) a svěšené hřebínky.
Chlór je postupně zabíjel
Po čtyřech měsících začali kohouti z pokusné skupiny umírat. Byli podrobeni pitvám, které ukázaly silné žluté nánosy v aortách a ostatních cévách. Smrť nejčastěji způsobilo krvácení do plic (embolie). Běžným nálezem bylo zvětšené srdce (následek dlouhodobě zvýšeného krevního tlaku). Po sedmi měsících už většina kohoutů nežila a zbytek, s chabými životními projevy, byl raději utracen. Pitevní nálezy byly stejné. Zároveň bylo utraceno i 16 zdravých kohoutů z kontrolní skupiny a bylo zjištěno, že jejich tepny a žíly jsou úplně čisté!
Výsledky byly přesvědčivé, ale Joseph se přesto rozhodl provést doplňující kontrolní experiment. Zbývajících 34 zdravých kohoutů opět rozdělil do 2 skupin po sedmnácti. První skupině začal do stravy a vody přidávat chlór, zatímco ptákům v kontrolní skupině zachoval čistou stravu, tedy bez chlóru.
Chlór zabil i předtím zdravé
Už po třech týdnech začínali kohouti s chlórovanou stravou vykazovat změny vzhledu a chování. První změnou bylo poblednutí hřebínku z jasně červené na téměř oranžovou (ucpané vlásečnice) a hřebínky začínaly postupně ochabovat. A už krátce nato následovaly stejné příznaky, jako u první pokusné skupiny. Po třech měsících byly v aortách kohoutů druhé skupiny nalezeny velké nánosy tuku. Kontrolní skupina 17 kohoutů měla tepny i žíly opět úplně čisté.
Doktor Joseph Price byl ohromen a cítil za povinnost oznámit to, co objevil, odbornému světu. Sepsal o svých objevech podrobnou zprávu a zaslal ji na všechna kompetentní místa. Stalo se však něco neuvěřitelného: lékaři se jednomyslně postavili na odpor a doktora Price označili za blázna. Jeho zcela jasnému a srozumitelnému vysvětlení oponovali tvrzením, že „Pokud tomu dokázal porozumět laik, nevědec, nemůže to být pravda.“
Nikdo se však nikdy nenamáhal zopakovat jeho experiment. Nevěříte tomu? Říkáte, že nemá pravdu? Že to nedělá volný chlór? Zkuste to vyvrátit zopakováním stejného pokusu s jinými výsledky.
Chemické společnosti (výrobci chlóru) pochopitelně mlčí. Ale stejně tak překvapivě mlčí i zodpovědní úředníci, z nichž někteří se dokonce snaží zakázat vydávat jeho knihy (v „nejsvobodnější zemi světa“ – hádejte ve které). Jeho kniha se však stala „tajným bestsellerem“ a díky tomu se o objevu postupně dozvěděli lidé po celém světě.
Co z toho vyplývá?
Člověk se nemůže chránit před infarktem nebo mrtvicí tím, že vyřadí ze stravy cholesterol (tuk). Je potřebné odstranit chlór – mocný extrémně aktívní jed působící jako katalyzátor usazováni tuků v cévách.
Na usazování tuku v cévách jistě může mít vliv celá řada dalších faktorů (kouření, volné radikály, atd.), avšak chlór působí jako prvotní činitel, spouštěč, urychlovač a sprostředkovatel (katalyzátor) celého procesu. Tučná jídla nebo nadváha jen napomáhají tomu, že se má v cévách co usazovat.
Máte studené ruce, nohy, je vám zima? Může to být důsledek tukem ucpaných vlásečnic, právě díky chlóru. Vidíte staré lidi, trpící Alzheimerem, demencí či senilitou? To je důsledek odumíráni částí mozku v důsledku ucpávání vlásečnic. Ty se ucpou jako první.
Následují žilky a žíly a dostavují se další problémy – impotence u mužů, vysoký krevní tlak atd. atd. Nakonec se ucpávají tepny a dostaví se angina pectoris, infarkt nebo mrtvice. Na ucpání cév tukem zemřelo od vzniku této choroby více lidí, než padlo ve všech válkách v historii lidstva.
To, že vlády bez výzkumů a testů škodlivosti zavedly užívání chlóru, se dá odpustit. Byly zde akutní hrozby, které bylo nutné řešit. Stejně tak se dá pochopit i to, že si lékaři a vědečtí pracovníci nedali do souvislosti chlór s cévními chorobami (projevilo se to až o mnoho let později).
Avšak skutečnost, že dnes zavírají oči před jasnými důkazy a fakty, se nedá označit jinak, než jako zločin.
Zažil jsem na vlastní kůži pocit pacienta, kterému lékaři nedokáží pomoci, a nemoc a problémy se stále vrací a zhoršují. Prožil jsem, jaké to je, když lékaři zlomí nad pacientem hůl nebo nabízejí drastické řešení s nezvratnými důsledky (invaliditou). A zažil jsem ten úžasný pocit naděje, když jsem objevil, že řešení existuje, a pak pocit radosti ze skutečného uzdravení a velké hrdosti, že jsem to dokázal. Od té doby mne provázela touha podělit se o tuto naději se všemi lidmi.
Moderní medicína a její stoupenci nás žádají, abychom akceptovali únavu, spoustu nemocí a ztrátu vitality jako přirozený projev stárnutí. Jak je však možné, že tyto příznaky postihují čím dál mladší lidi? To stárneme rychleji? Kolik je tedy dítěti, které dostalo cukrovku? Jak starý je potom 30 letý člověk, který dostal infarkt? Není náhodou všechno jinak?
Jak je možné, že v posledním desetiletí přibývá tolik srdečních infarktů a tolik případů rakoviny? Jak je možné, že cukrovka byla před sto lety vzácným onemocněním a dnes se šíří jako epidemie? Kde je pravda? Věříte lékařům, kteří vás léčí? Věříte lékům, které vám předepisují?
Kniha "Nespěchejte do rakve" by se také mohla jmenovat "Zbytečné nemoci", protože to je přesně to, na co poukazuje. Moderní lékařská medicína úspěšně bojuje s důsledky nemocí, aniž by se příliš zajímala o příčiny. Tato kniha se zaměřuje především právě na příčiny a přináší často šokující odhalení. Připravte se na dávku emocí, až odhalíte zákulisí průmyslu, podobného továrnám na smrt (utajované informace o tom, jak z nás vyrábějí pacienty, abychom se (ne)dobrovolně stali jejich zákazníky).
Nespěchejte do rakve; Kašpar, Tomáš; ISBN: 978-80-9045-292-3; EAN: 9788090452923
VAROVÁNÍ: Aplikace informací z této knihy může vážně ohrozit nemoci, které si pěstujete!
Tomáš Kašpar
Zdroj: http://www.wmmagazin.cz/
KNIHU môžete zakúpiť i na tejto adrese.
Súvisiace:
