Obrázok používateľa CEZ OKNO
Vychováváme generaci „slabých idiotů“?

Většina měřítek mě stále řadí do „mladé generace“, byť už do její horní poloviny. Komunistické školství jsem prakticky nezažil (listopad 1989 mě zastihl jako prvňáčka) a tak nemohu snad být obviňován z toho, že chci zpět nějaké rudé pořádky, které z žáků dělaly manipulovatelnou masu. To opravdu nechci, přesto si však myslím, že liberální trendy v českém školství již překročily nejen mez obecné prospěšnosti, ale místy i únosnosti.



Nebyl jsem vzorné dítě, spíše naopak. Už na základní škole mě stíhaly třídní a ředitelské důtky, většinou za nějaké ty klukovské rvačky, vykřikování a tak podobně. V šestnácti jsem se poněkud zklidnil, nicméně ještě předtím jsem se v prvním ročníku gymnázia stihl „zapsat“ trojkou z chování, poté co se nám s kamarády na výletě vymkl z rukou alkoholový dýchánek.

Proti tomu, co čím dál častěji slýchám dnes, si ale připadám jako učiněný andílek.

Často jsme se jako kluci prali, ale naše jednání oproti dnešním „prohřeškům“ v sobě neslo podstatně méně zákeřnosti a zbabělosti. Dnes mám spíše dojem, že dětičky se bojí jít do konfrontace, kde jim hrozí nějaký ten šrám a tak dusí podstatně slabší spolužáky, provokují učitele, kteří „na ně nemůžou“ a obecně se uchylují k podpásovkám. To, co bylo za nás považováno za projev „srabství“ (terminus technicus z let mé povinné školní docházky), dnes část školáků (zdaleka ne všichni), považuje za „rebelství“.

„Seber si to sám, šmejde“ opáčil patnáctiletý spratek na učitelův požadavek, aby si posbíral nepořádek na své lavici. Učitel jej za to – z mého pohledu naprosto oprávněně – profackoval, načež ublížený grázlík uraženě opustil hodinu. Druhý spratek vše nahrál mobilním telefonem a zveřejnil na internetu.

Něco podobného se přirozeně může stát, neboť každé společenství v sobě zahrnuje jistý procentuální počet kreatur, nicméně průběh okolností po zveřejnění nahrávky mě šokoval.

Popotahován byl totiž namísto spratků samotný učitel. Od rodičů zfackovaného školáka chodily stížnosti, učitel byl donucen se omlouvat, škola vyjadřovala lítost nad „pochybením“… a já nevěřil vlastním uším.

Proti učiteli byla téměř vedena mediální kampaň, uražený spratek si hrál na chudinku, která dokonce kvůli „brutalitě“ učitele musela změnit školu a vedení školy se ještě kaje, místo, aby se vší rozhodností hájilo skutečnou oběť, tedy dehonestovaného pedagoga. Vedení, které se za svého kolegu není schopno v podobné situaci postavit a nechá věc dojít až k „řešení provazem“, zasluhuje pohrdání.

Dámy a pánové, osobně si myslím, že pokud nám ještě zůstal rozum, musíme učitelovo „napadení žáka“ vnímat jako v dané situaci naprosto adekvátní čin. Po takové větě považuji za plně přiměřené chytnout spratka pod krkem a vrazit mu pár poctivých facek. Následně by ještě měla být „zbitému školákovi“ napařena neomluvená hodina za svévolné opuštění třídy.

Pojmu – li celou situaci poněkud všeobecněji, pak musím říci, že už se mi zajídá neustálé tlachání o tom, že žák je učiteli partnerem a kamarádem. To platí částečně pro vysokou školu, velmi omezeně to může fungovat ve středoškolském procesu, ale na základní škole něco takového nemá absolutně co dělat. Učitel je především nadřízený – na všech stupních vzdělávání, tedy určitá autorita. Nemusím ho mít rád, ale měl bych v jednání s ním dodržovat určité formální znaky. Tykání a nadávání do šmejdů mezi ně nepatří.

Mimochodem, všimli jste si, že zatímco jméno nešťastného pedagoga bylo ihned uveřejněno většinou médií, jména spratků jsme se nedověděli? Jsou totiž ještě nezletilí, mají svá práva a zveřejnění jejich jmen by poškodilo jejich citlivé duše. Vítejte ve zvrácené realitě.

Z vlastní zkušenosti vím, že je možné mít k učiteli dobrý vztah a zároveň ho brát jako autoritu. Jen v nejlepším vzpomínám na našeho gymnaziálního zeměpisáře a tělocvikáře, pana profesora Hýžu (zdravím, pokud čtete tyto řádky, pane profesore), se kterým jsem si párkrát zašel po škole i na pivko, ale vždy to pro mě byl maximálně respektovaný „pan profesor“.

Ve školství zkrátka existuje jistá hierarchie, jejíž principy musí být dodržovány a vymáhány, pokud nechceme mít ze školy…. Však víte co.

Ze všech stran se na mě valí názory o nepotřebnosti „biflování“ a naopak „rozvoji osobnosti“ studenta. Tento přístup považuji za sebevražedný, protože produkuje zejména sebevědomé blbce, kteří budou s výrazem odborníka žvatlat pitomosti na úrovni opileckých tirád ze čtvrté cenové.

Pokud chci se svým vyučujícím diskutovat kupříkladu o správnosti či nesprávnosti bombardování nacistického Německa, pak musím mít „nabiflovanou“ strategii spojeneckého letectva, průmyslovou situaci „Třetí říše“ a vědět o základních souvislostech. Tolik vychvalované „vyhledávání informací“ na internetu je naprosto nedostačující.

Sám jsem na gymnáziu často polemizoval s třídním profesorem. Učil nás češtinu v kombinaci s dějepisem a mne historie i literatura vždy velmi zajímala. Pan profesor vzájemnou debatu připouštěl zejména ze dvou důvodů – k problematice jsem měl „nabiflovánu“ solidní informační základnu a své poznámky jsem vyslovoval s veškerou formální slušností a respektem k jeho postavení. Má osobnost tím nijak dotčena nebyla.

V dnešním pojetí totiž „rozvoj žákovy osobnosti“ znamená odbourávání pravidel slušnosti. Spratek s čerstvě nabytým občanským průkazem tedy může učitele celkem bez problémů nazývat šmejdem, ovšem pokud mu pedagog „střihne výchovnou“, vrhají se na celou věc média a nafukují zanedbatelný incident do absurdních rozměrů.

Dětičky jsou vlastně chráněny. Mají svá neporušitelná práva, která jim zaručují rozvoj osobnosti. Chovají – li se jako dva výše zmiňovaní spratci, musíme pro ně mít pochopení, neboť rozvíjejí svou osobnost.

Ministr školství, Ondřej Liška, se nechal slyšet, že se s liberálními trendy ve školství musíme smířit a přizpůsobit jim systém výuky. To mě nepřekvapuje, protože od Strany Zelených se konstantně nedá očekávat nic dobrého. Ovšem když i někdejší stínový ministr školství za ODS doporučoval zrušit vstávání studentů a nahradit ho podáním ruky s pedagogem, domníval jsem se, že obě strany patrně fúzovaly.

Osobně zastávám poměrně pesimistickou teorii, že naše (post)západní společnost si již několik let vychovává do budoucna generace „slabých idiotů“. Generace které – zjednodušeně řečeno – nesportují a nečtou. Obojí je přitom nesmírně důležité. Četba rozšiřuje obzory a vytváří slovní zásobu, sport zvyšuje fyzickou kondici, přičemž zároveň nutí člověka dodržovat určitou disciplínu. I proto jsme byli s bratrem k oběma činnostem vedeni.

Dnes ovšem kolem sebe vidím všudypřítomné tažení proti „biflování“ a proti „přetěžování dětí“. Hloupá tvrzení, že tělocvikář páchá na dítěti násilí když ho učí proti jeho vůli kupříkladu kotoul nazad jsou dnes poměrně častou tezí nejrůznějších „expertů“.

V kombinaci s neustálým vysedáváním před počítači a osvojováním si jakéhosi podivného zkratkovitého jazyka – „PCspeaku“ se nám před očima vytváří neradostný obraz : Fyzicky slabý hlupák se sklony k citové plochosti. Jedná se o nejhorší trojkombinaci ze všech možných.

Jedinou výraznou předností takto vychovaných generací pak zůstává nadprůměrná znalost používání IT technologií. Není to poněkud málo?

Důkazem budiž opticky rostoucí počet rachitických nebo naopak „vyžraných“ puberťáků s kšiltovkami nakřivo, jejichž hovory se točí výhradně okolo konzolí, péespéček a podobných věciček.

Jistě, jedná se o celospolečenský problém, z něhož nemůže být viněno pouze školství. Výrazný vliv sehrává upadající prestiž rodiny jako instituce. Vztáhnu – li opět svou úvahu na případ mrtvého učitele, pak je jistě hodno pozornosti, jak se k celé záležitosti staví rodiny obou spratků.

Nevím, jakou zkušenost prodělal laskavý čtenář, ovšem kdyby moje maličkost doma sdělila, že byla učitelem zpohlavkována za vulgární nadávku, okamžitě by ze strany otce přiletěl pozdrav od horní končetiny.

Ale to je přece dnes nemoderní, co kdyby utrpěla má křehká dětská osobnost, že?

Abych nekončil negativně – zdaleka netvrdím, že je vše ztraceno. Pouze chci říci, že zavádění nějakých demokratických principů do oblasti výuky a výchovy samo sebe více a více diskredituje a zdá se být cestou špatným směrem.

Možná bychom měli mít na paměti slova Thomase Jeffersona o existenci jisté přirozené hierarchie, zahrnující systém tradičních autorit.

Třeba i proto, aby učitelé těch provazů nepotřebovali víc.

Marek

Článek vyšel 27. února na serveru www.svice.cz


Prevzaté zo: Zvedavec.org


Odporučiť


Rubriky: 
marec 03, 2009 22:56 popoludní
  • krát komentár

5 krát komentár

  1. Obrázok používateľa Renáta
    Renátamarec 04, 2009 13:55 popoludní

    Komentár: 

    Srdečne Váís zdravím, Marek,
    Už dávno som si neprečítala taký trefný článok.Situácia, ktorú popisujete,pretrváva nielen v Česku, ale aj u nás na Slovensku.Som učiteľka a doteraz som,chvalabohu, nemala takýto problém, ale mnoho učiteľov niečo podobné zažilo.Nesúhlasím s nejakými telesnými trestami,ale výchovná facka, či jedna po zadku ešte nikomu neublížila a určite nie vtedy, keď si ju dieťa zaslúži. Som za demokraciu, ale ,samozrejme, za demokraciu, ktorá má svoje práva ale aj povinnosti,demokraciu, z ktorej sa nevytratí slušnosť a rešpekt.To sa ,bohužiaľ, naozaj deje,naši žiaci poznajú len svoje práva a rešpekt je pre nich len neznámym slovom. Všetko ostatné ide mimo nich.Aj ja vidím pôvod tejto situácie vo výchove v rodine.Rodičia by si naozaj mali uvedomiť, že sa nestačí o dieťa postarať len na materiálnej úrovni. Renáta

  2. Obrázok používateľa Jan
    Janmarec 05, 2009 09:44 dopoludnia

    Komentár: 

    Ano suhlasim. Uvediem priklad zo svojho stredoskolskeho obdobia. Boli sme na skolskom vylete v tatrach, ked vecer jeden spoluziak to mierne prehnal s hruskovicou. Nasiel ho triedny a poriesil to velmi diplomaticky. Pomohol nam ho osprchovat a ulozit do postele. Nadruhy den, vsak nemohlo to ostat bez trestu, nas vuhnal na 4-hodinovu turu. A ked ten spoluziak po riadnej kocovine nevladal tak ucitel si ho stale doberal slovamy ze vcera prehanal nech prehana aj teraz a pod. Voci spoluziakovy sa po navrate samozrejme neuplatnili dalsie opatrebna ko znamka z chovania apod.
    Preco to uvadzam? Asi preto, ze ak by sa to stalo v dnesnej dobe a niekto to zverejni na nete tak budu vsetci lutovat toho ziaka, mamicka sa do toho obuje a ucitel bude ten kto bude potrestany, lebo mal zodpovednost. A to by ma mrzelo. Zijeme v sterilnom svete rozmaznanych jedinacikov, ktorim rodicia nahradzuju lasku a cas im venovany konzolami a inymi materialnymi darmi a ktori sa nemaju ani skym bratsky poskriepit a povadit.

  3. Obrázok používateľa Anonym
    Anonymmarec 05, 2009 15:31 popoludní

    Komentár: 

    Veľmi výstižný článok.Všetka česť,škoda že takto nepremýšťajú tvorcovia zákonov,ktorí sa snažia za každú cenu urobiť z malých nespratníkov chránený druh!Minule som čítala nejakú diskusiu na podobnú tému a čuduj sa svete,väčšina dospelých tam bola dokonca aj za návrat trstenice do škôl,kedže mnohí pochopili,že tadiaľ kam sa uberá dnešné školstvo,cesta nevedie.Je nepredstaviteľné a absolútne scestné aby mal žiak väčšie práva ako učiteľ.Týmto trendom nám skutočne porastie generácia arogantných,necitlivých kreténov.

  4. Obrázok používateľa Vlado
    Vladomarec 05, 2009 21:58 popoludní

    Komentár: 

    Úplne a vrelo súhlasím s obsahom článku.

    Obchádza ma hrôza keď sledujem, čo sa deje na našich základných školách a do akej, neraz bezvýchodiskovej situácie sú stavaní naši učitelia.

    Sám si pamätám na svoje školské časy, s prirodzeným rešpektom voči učiteľovi - rešpektom podopretým trstenicou. Rodičia dokonca v škole podpísali súhlas s fyzickými trestami pri porušení disciplíny. A napriek tomu mi nie je známe, že by čo ilen jeden z nás školopovinných, fyzicky či psychicky utrpel. Pravidlá boli jasne dané a rovnako aj trest za ich porušenie. Pri relatívne vážnejších prehreškoch sa rozpútal aj dvojťýždňový kolotoč pohovorov za účasti rodičov a spomienka na tento psychický tlak, alebo stres ak chcete, bola ideálnou prevenciou pri budúcom pokušení zopakovať si takýto výstrelok.

    Primeraný fyzický trest sa nesmie vnímať ako pomsta. Je to jeden z najdokonalejších výchovných prostriedkov v období vývoja dieťaťa, kedy ešte nie je schopné plne akceptovať argumenty slovné. Tento fyzický argument je základným zástupným argumentom do doby primeraného dozretia psychiky.

    Deti ubezpečujeme, že sa im nič nemôže stať, nech by vykonali čokoľvek. Takto ich učíme žiť vo falošnom, nereálnom svete, bez prípravy na zodpovednosť pri dosiahnutí veku trestnej zodpovednosti. Prečo sa potom čudujeme, že nedokážu pochopiť, prečo sú dnes súdne stíhaní za to isté, čo ešte včera bolo beztrestným a teda "dovoleným"? Kedy a ako sa majú pripraviť na zodpovedný život dospeláka, keď im upierame ich právo na aplikáciu princípu, kedy porušenie práva znamená postih a to veku primeraným spôsobom? Tak, ako im to neskôr skutočný život ukáže v plnej sile.

    Som proti fyzickým trestom za nezvládnutie učiva. Som plne za tenkú štipľavú trstenicu pri porušení disciplíny, úcty a slušnosti. Právo školákov nebyť fyzicky trestaní, musí byť založené na ich povinnosti rešpektovať pravidlá.

  5. Obrázok používateľa Babylon
    Babylonmarec 11, 2009 13:51 popoludní

    Komentár: 

    Jakmile se prehoupne vek pres 30let, provazi tuto zmenu naprosta ztrata zivotniho nadhledu. Copak uz jste zapomeli jak nam nasi otcova a dedove rikali "co to poslouchas za kraval" "co to mas na sobe za hadry" "to by se za nasich mladych let nestalo". Pokazde kdyz ctu takovyto clanek, nerozumim tomu jak je to mozne, ze si autor nevzpomene co delala nase generace v detskych letech. Copak si na to vazne nepamatujete???

 

 

Top