Obrázok používateľa CEZ OKNO
Záhada spadlá z nebe (+VIDEO)

Karel Wágner | Mezi roky 2007 a 2009 se ve Velké Británii objevovaly v trávě hrudky či chuchvalce z jakési neurčité hmoty v podobě gelu, které se zdály padat z nebe. Hrudky byly nachá­zeny ve Spoje­ném království v poměrně značném množství. Jak uváděla BBC, z ničehož nic se objevovaly, kromě jiných lokalit, i na past­vinách po celém Skotsku (pročež také leckdy byly internetovými Všeználky z roztrušování želatinových hrudek podezírány ovce). A jak se později ukázalo, identické formy gelu se objevovaly v té době i ve Spojených státech.


Samozřejmě hledala BBC pro tuto záhadu vysvětlení. Dr. Andy Taylor z výzkumného ústavu v Aberdeenu, zabývajícího se mikrobiologií půdy a molekulární ekologií, zavrhl možnost, že by se mohlo v tomto případě jednat o houby. Jeho tým měl dokonce v laboratoři Macaulay Land Use Research Institute (dnešní James Hutton Institute) provádět DNA analýzu odebraného vzorku, avšak k žádným výsledkům tehdy nedospěl. Podle vyjádření doktora Taylora se totiž ukázalo, že vzorek, který měli badatelé k dispozici, byl kontaminován. Dr. Hans Sluiman, expert Královské botanické zahrady v Edinburgu, po prozkoumání vzorků dospěl k názoru, že podivný gel sám o sobě ve skutečnosti zcela jistě není rost­linného pů­vodu, jak se občas soudilo. A tak se o slovo v tisku přihlásili zastánci tzv. žabí hypotézy, podle nichž star jelly představuje nestravitelný sliz z žabích vajíček, který vyvrhují dravci.

 

Rosolovitá látka, označovaná za hvězdné či astrální želé, byla v Anglii nacházena, a to již od 14. století, nejen v trávě, ale i na kamenech a na větvích stromů. Ve zdejším folklóru byly tyto gelové hrudky spojovány s „padajícími hvězdami“, tedy především s pozorováním meteorických rojů, známých nám třeba jako Perseidy, Orionidy či Leonidy. Odtud také vlastně pochází jejich název „star jelly“ nebo „star rot“. Thomas Pennant v 18. století dospěl k závěru (podobně jako později někteří zoologové v Německu) že star jelly musí být "něco, co bylo vyzvraceno ptáky nebo zvířaty". V roce 1910 pak zveřejnil T. McKenny Hughes v časopise Science článek, ve kterém sledoval historii hvězdného či astrálního želé a popsal jeho vzorek z jihozápadního Walesu. Bohužel nedokázal provést chemický rozbor získané hmoty a vzorek nakonec předal jednomu z botaniků na Cambridge University. Ten dospěl k závěru, že se jedná o želé bakteriálního původu, s čímž ale Hughes nesouhlasil.

 


Star jelly 8. 09. 2011 v Pittsburgu:
https://www.youtube.com/watch?v=dKEs-qgBuL8

 

Za zmínku zde stojí fakt, že nezisková vědecká a vzdělávací instituce National Geographic Society nedávno pověřila několik biologů analýzou tajemného star jelly. Ti skutečně provedli v laboratořích testy na vzorcích pocházejících ze Spojených států. Ale tak jako týmu doktora Taylora, ani jim se nepodařilo ve vzorku nalézt DNA a původ star jelly se nepodařilo určit. Podle některých badatelů je hrudkovitý gel zvaný „star jelly“ schopen absorbovat vodu, což způso­buje, že je pak více čirý a průhledný. Postupně se má také rozkládat a jevit „tendenci končit jako ně­kolik beztvarých skvrn“. U pravého či skutečného „hvězdného želé“ tak s největší pravděpodobností při jeho nálezu hraje významnou roli doba, která uplynula od jeho dopadu na zem (pokud předpokládáme že padá z oblohy), ať už by ve skutečnosti byl jeho původ jakýkoliv. Že může padat tzv. hvězdné želé z oblohy, naznačuje fakt, že jej lidé nacházejí v trávě a na kamenech po dešti, nebo že je britskými farmáři po dešti nalézáno na střeše traktoru. Ale někdy i na plotech, nebo na střechách garáží a domů. Navíc některé čerstvé hrudky hvězdného želé mají vzhled ledových útvarů známých jako měkké kroupy, který by mohl nasvědčovat tomu, že se v atmosféře formovaly v procesech do jisté míry blízkých těm, jimiž se v oblacích formují hrudky zmrzlé vody, dopající na zem při krupobití.

Zde bude třeba na chvilku odbočit ke kroupám, které v oblacích rostou zachycováním přechlaze­ných vodních kapek ze zásob oblačné vody. Většina velkých krup se při svém pohybu v oblacích převaluje ze strany na stranu, rotuje nebo vykonává krouživý pohyb, proto se také oblast na po­vrchu kroupy, která zachycuje přechlazenou vodu, může při pádu kroupy měnit. Velké kroupy tak mohou být zcela nesymetrické a často se u nich objevují ledové výrůstky nebo zaoblené le­dové výstupky označované jako rampouchovité laloky (icicle lobes). Jejich vznik se připisuje po­stupnému mrznutí vody, která stéká po povrchu padající kroupy. Prvním stádiem vzniku každé kroupy je vývoj ledového zárodku, který je dostatečně velký, aby mohl dále efektivně sbírat pře­chlazenou vodu. Tento proces je spojen s uvolňováním latentního tepla, které ohřívá kroupu a může ovlivnit průběh mrznutí. Jestliže kroupa sbírá kapky tak rychle, že všechna zachycená voda nemůže okamžitě zmrznout, blíží se teplota rostoucí kroupy hodnotám kolem 0 °C. Labo­ratorní simulace růstu krup ukazují, že při tzv. mokrém růstu může být významná část kapalné vody zatažena do dutin kroupy a může se tak vytvořit houbovitá kroupa nebo též houbovitý led (spongy ice). Růst houbovitého ledu lze pozorovat i u přirozených krup, kde je však poměrně vzácný. Na druhé straně může být houbovitý led součástí struktury tzv. měkkých krup (soft hail), jejichž proces vzniku nebyl zatím objasněn.

Mezi popularizátory vědy dosud přetrvávající představa, že vrstevnatá struktura krup je důsled­kem jejich pohybu v oblaku směrem nahoru a dolů, při němž se střídá proces mrznutí a tání, není správná. Takovéto představy vznikaly v době, kdy ještě nebyla dostatečně zhodnocena přítomnost pře­chlazené kapalné vody v oblaku. Tehdy se vycházelo z úvahy, že kroupy mohou zachycovat ka­palnou vodu pouze pod hladinou mrznutí a musí vysoko nad tuto hladinu vystou­pat, aby voda zmrzla. Naproti tomu vrstevnaté struktury získané v aerodynamickém tunelu při laboratorním sledování namrzání vodních kapek na ledovém povrchu prokazují, že vrstvy jsou důsledkem změn obsahu přechlazené vody a teploty oblaku. A jako dodatek k poznatkům o kroupách je třeba zde ještě podotknout, že hrudky star jelly z Evropy, které byly na trávě objevo­vány v ranních hodinách, v některých případech nálezci popisují jako částečně zmrzlé, což připi­sují na vrub nočním mrazíkům. Pokud by však mělo astrální želé padat spolu s kapkami deště z oblaků, pak by mohlo být „částečně zmrzlé“ spíše proto, že se formovalo v oblacích.

Atmosférickému původu tzv. hvězdného želé se zdají nasvědčovat případy, kdy kousky hvězd­ného želé na zem padaly z mraků spolu s kapkami deště, tedy doslova „pršely z nebe“. K podobné události mělo dojít 7. srpna roku 1994 ve Spojených státech v malém městečku Oakville, ve státě Washington. Drobné želatinové hrudky zde údajně během bouřky napršely na plochu více než dvaceti čtverečních kilometrů. V rozmezí tří týdnů zde k tomuto dosud neobjas­ně­nému přírodnímu jevu docházelo opakovaně, neboť želatinový déšť se tu v průběhu měsíce srpna objevil celkem šestkrát. Drobné hrudky našedlé či bílošedé barvy se na první po­hled zdály podobat kroupám, jakmile se jich však nálezce dotkl, hned zjistil, že mají zvláštní, ro­solovitou strukturu. Záhadné želé tu nepadalo jenom do trávy, mělo se objevovat i na větvích stromů.

Vzorky tohoto želé byly odeslány do laboratoře Hygienického ústavu státu Washington (Wa­shington State Department of Health), kde měl mikrobiolog Mike McDowell zjistit, že jím zkou­maná neznámá látka obsahuje dva druhy bakterií. Krajský zdravotní odbor (Washington State Department of Ecology's hazardous materials) pak oznámil, že jím zkoumaný vzorek obsahoval glykoproteiny podobné těm, které se nacházejí v lidských bílých krvinkách. V důsledku těchto zpráv se nakonec ve sdělovacích prostředcích objevila úvaha, že gel před­stavuje odpad, vy­pouštěný z letadla. Avšak federální předpisy vnitrostátního leteckého úřadu vy­žadují, aby odpad z letadel byl vždy obarven na modro, zatímco vzorky podivného želé nebyly žádnou z chemických příměsí zabarveny. Kromě toho v té době předpisy již řadu let zakazovaly pilotům odpad (dříve nalézaný jako tzv. modrý led) z nádrží vypouštět během letu.

Poté co případ „napršeného“ želé ministerstvo zdravot­nictví odložilo, poslala jedna obyvatelka Oakville malý vzorek látky, který doma uchovávala v mrazáku, do akreditované analytické laboratoře AmTest. Zde měl při analýze vzorku mikrobiolog Tim Davis zjistit, že gel obsahuje bakterie, které nedokázal určit. Avšak ve vzorku objevil eukaryotickou buňku, což potvrzovalo hypotézu, že v případě želé se jedná o látku biologické povahy. Substanci nebylo možné podrobněji prozkoumat, neboť se rozpadla a vyschla. Na informaci o tom, že gel je organického původu, novináři reagovali vyspekulovaným závěrem, že tedy musel pocházet z medúz, vznášejících se při hla­dině oceánu. Ty do oblak měly vynést letouny amerických vzdušných sil při cvičném bombardování v Pacifiku, aby pak ve vnitrozemí po padesáti kilomet­rové pouti atmosférou údajné medúzy, rozdrobené na malé kousíčky, napadaly do ulic a zahrad městečka Oakville. Žádná z amerických laboratoří však nikdy nedospěla k závěru, že by záhadný gel pocházel z klobouků či zvonů medúz. A aby toho nebylo dost, v Oakville se podivný želatinový déšť po třech letech objevil znovu. Konkrétně v červnu 1997, kdy už nikdo nepochyboval o tom, že zdejší hvězdný gel nemá s letadly nic společného.

Nakonec bylo některými institucemi za zdroj želatinového deště ze státu Washington označeno průmyslové znečištění atmosféry. To však nevysvětluje fakt, že hvězdné želé v minulosti lidé v trávě či na stromech nacházeli ne po desítky, ale již po celé stovky let. A tak začala ve výkladu podivného jevu široká veřejnost ve Spojených státech upřednostňovat starou ang­lickou legendu, podle níž bývá želé nalézáno po průletu meteoru, nebo při pozorování me­teoric­kého roje. Obzvláště po tom, co se ve večerních hodinách 3.11.1996 na obloze nad australským Kempto­nem, který se nalézá zhruba 40 kilometrů severně od Hobartu, hlavního města australského ost­rov­ního státu Tasmánie, objevil "zářící meteor, pohybující se od severovýchodu na jihozápad“. Na druhý den ráno začali obyvatelé Hobartu nacházet na trávnících a městských chodnících hrudky bělavého, průsvitného želé, podle pozorovatelů adekvátního anglickému „star jelly“. A nikoho zřejmě nepře­kvapí, že původ kemptonského želé dodnes nebyl objasněn.

Nelze se tedy divit, že ve Spojených státech po roce 1997, jenž byl doslova ve znamení komet, bylo hvězdné želé laickou veřejností nejčastěji spojováno, tak jako tomu bývá v Anglii, s astronomickými či atmosférickými jevy. V prosinci 1997 pozornost sdělovacích prostředků upoutala zpráva o explozi velkého meteoritu nad Grónskem, kdy na místě dopadu byly pozoro­vány významné atmosfé­rické úkazy. Bolid explodoval poblíž osady Qaqortoq 9. prosince 1997, 50 km severně od měs­tečka Narsarsuaq. Tento úkaz začal být laiky spojován s výskytem želati­nového deště v dalším z měst státu New York. Želatinový déšť se totiž dostavil 9. prosince 1997 i v Everetu, největším městě okresu Snohomish, které proslavil zdejší civilní přístav, ale i nejmo­dernější zá­kladna ame­rického námořnictva. Drobné hrudky gelu, které zde byly objeveny po bouřce, se evidentně po­dobaly těm, které již v minulosti napršely v Oakville. Podle televizního zpravodajství byly vzorky gelu z Eve­retu opět „odeslány do laboratoře k testování“, přičemž vý­sledky analýz měly být podle televiz­ních moderátorů známy za týden. Ale jak už to tak v případě hvězdného želé bývá, s konkrétními výsledky analýz, které by původ záhadného gelu objasnily, žádná laboratoř znepoko­jenou veřejnost neobeznámila.

 

Obr.: Nejčastější podoba tzv. Star Jelly z Anglie

 

V poslední době však nejvíce popustili uzdu své fantazii nálezci tzv. astrálního želé ve Velké Británii. Tajemná průsvitná látka, připomínající gel, opět označovaná za hvězdné želé, se za typického deštivého počasí objevovala ve větším množství v kopcích poblíž vesnice Patterdale z hrabství Cumbria, kde tentokrát nebyla spojována se snůškou vajec obojživelníků, ani s jejich vejcovody, vyvrhnutými dravci. V říjnu 2011 zde chuchvalce tajemné látky (která se podle internetových zpráv očitých svědků poměrně rychle rozkládala) byly po dešti nalézány nej­častěji v kalužích. Přičemž předešlého roku, v listopadu 2010, byly stejné hrudky hvězdného želé nalézány v mokřinách Dartmoorského národního parku (Dartmoor National Park) v hrabství Devon na jihozápadě Anglie.

 


Star Jelly found on Dartmoor (6/11/2010):
https://www.youtube.com/watch?v=B1StlD1ijuA

 

Sdělovací prostředky se při objasňování původu tajemného želé z hrabství Cumbria obrátily s žádostí o pomoc na doktora Hanse Sluimana, experta z Královské botanické zahrady v Edinburghu, který byl zapo­jen do vyšetřo­vání kauzy star jelly, nacházeného na skotských pastvinách v roce 2009. Neboť novináři předpokládali, že záhadu podivného želé odborníci za dva roky již vyřešili. Dr. Sluiman jim odpověděl tě­mito slovy: "V té době jsem některé vzorky prohlížel pod mikroskopem, když jsem se snažil zjis­tit, zda obsahují řasy. Objevil jsem několik velmi malých buňek, ale do­spěl jsem k závěru, že tyto se do želé dostaly prostřednictvím kontaminace rostlinnou hmotou. Zjistil jsem tehdy, že se vzo­rek skládá téměř výhradně z vody, ale nebyl jsem schopen určit, co přesně to bylo. Potíž je v tom, že se želé moc často neobjevuje a že vzorek, který se dostane do laboratoře, nebývá příliš čerstvý.“

A protože se záhadě hvězdného želé nedostávalo řešení od botaniků ani mykologů, dávala laická veřejnost tajemný sliz znovu do souvislosti s výskytem meteorických rojů, konkrétně s výskytem rojů zvaných Drakonidy a Orionidy. Mateřskou kometou Drakonid je periodická ko­meta náležící k jupiterově rodině komet. Zvýšená akti­vita tohoto roje sice mohla být 8. října večer v kopcích poblíž vesnice Patterdale pozorována, avšak s hvězdným želé ještě spojována nebyla. Této cti se ve sdělovacích prostředcích dostá­valo až pravidelnému meteoric­kému roji zvanému Orionidy (jehož mateřským tělesem je známá Halleyova kometa), který toho roku vr­cholil v průběhu noci z 21. na 22. října. Přičemž jedny z prvních fotografií, které ukazovaly tajemné želatinové objekty v loužích, se na internetu obje­vily už 20. října 2011.

 


Star Jelly 2011 - YouTube:
https://www.youtube.com/watch?v=YEoOl411G4M

 

S meteorickým rojem coby zdrojem tzv. hvězdného želé vědecká obec, jako již mnohokrát, po­chopitelně nesouhlasila. O slovo se přihlásili zastánci zoologické koncepce, kteří s původní žabí hypotézou, vydávajících star jelly za snůšku žabích vajíček, ve sdělovacích pro­středcích (vzhle­dem k tomu, že se vše odehrávalo v půli října, kdy se žáby nepáří) tentokrát ne­uspěli. Na inter­netu se obje­vila jejich nová spekulace, v níž želatinové chuchvalce, povětšinou mléčné barvy, nalé­zané v kop­cích na území hrabství Cumbria, byly údajným důsledkem jelení říje. Jinak ře­čeno, zde se už ne­mělo z hlediska zoologie jednat o souvislost s obojživelníky, ani s medúzami napadanými z mraků - tentokrát měly po­divné chuchvalce mléčné barvy představo­vat shluky je­leního ejakulátu. Ovšem vzhledem k tomu, že byly z kopců hlášeny nálezy gelových útvarů, z nichž některé se vzdáleně podobaly hlenkám známým jako síťovka pýchavkovitá (Enteridium lycoperdon), dosahující až velikosti pomeranče, můžeme po kopcích roz­sévané sperma pářících se jelenů z výkladu fenoménu zvaného star jelly vyloučit. Ostatně, identické hrudky tajemného želé byly v posledních letech nalézány i na jiných místech a v jiných ročních obdobích.

V roce 2013 se 15. února v ranních hodinách nad uralskou oblastí Ruska, poblíž města Čel­jabinsk, objevil na obloze jasný bolid. S hlasitým třeskem se rozpadl na kusy, z nichž ten nej­větší, o hmotnosti půl tuny, se podařilo vylovit z jezera Čebarkul až ke konci roku. Nárazová vlna, způsobená pádem meteoritu, byla tak silná, že rozbíjela okna a spouštěla autoalarmy. Pouhé tři dny po událostech v Čeljabinsku, tedy 18. února 2013, se pak ve Velké Británii ve sdělovacích pro­středcích objevuje zpráva, že západně od Glastonbury, v Národní přírodní rezervaci Ham Wall v hrabství Somerset, bylo členy Královské společnosti pro ochranu ptáků (RSPB) nalezeno velké množství podivného želé, označovaného obyvateli Somersetu za star jelly. Hrudky želé, milovníky záhad na internetu dávané do souvislosti s událostmi v Čeljabinsku, byly nalézány i na trávě u vody, přičemž shluky podivného želé měly zhruba 10 cm v průměru. Členové společnosti požádali odborníky o vysvětlení podivného jevu, ale nikdo z oslovených vědců si nebyl původem zdejšího astrálního želé jistý. Tony Whitehead coby mluvčí RSPB tehdy prohlásil: "I když ne­víme, co to vlastně je, podobné látky byly popsány už dříve. V záznamech se objevují od 14. století a jsou známy jako hvězdné želé, astrální želé, nebo astromyxin. Ve folklóru se objevuje názor, že pocházejí z brázdy meteorických rojů." Celou záležitost pak uzavřel manažer RSPB, který k tomu dodal: "Ať je to cokoliv, je to velmi divné."

Názory vědců na to, co je podivný sliz ze Somersetu vlastně zač, se již tradičně rozcházely. Někteří z biologů přišli s tím, že v případě po několik století ve Velké Británii nacházeného star jelly se ve skutečnosti jedná jen o formu sinic, známých jako jednořadky (Nostoc), které tvoří kulovité shluky nebo kolonie zvané „blob“, tedy beztvaré objekty či hrudky nezřetelného tvaru, složené z buněk v rosolovitém obalu. V půdě většinou není kolonie jednořadek příliš patrná, ale po dešti se může zformovat v nápadnou slizovitou masu, o které si podle vědců lidé neznalí sinic mohou myslet, že spadla z nebe, obzvláště když mohou kolonie sinic poměrně rychle růst v kalužích. Ovšem tato v celku lákavá hypotéza je v evidentním rozporu s případy, kdy nebylo hvězdné želé nalézáno jenom v trávě na loukách, ale i na větvích stromů, na střechách traktorů, či dokonce ve formě maličkých hrudek spolu s kapkami deště při bouřce napršelo na zem.

 


Nález ze 13. 10. 2012. Myxomycetes or "Star Jelly"?
https://www.youtube.com/watch?v=GIIveCMBGdI

 

Obr.: Nejčastější podoba tzv. Star Jelly z Anglie

 

Údajným astrálním želé, nacházeným v Národní přírodní rezervaci Ham Wall v hrabství Somer­set, se zabývali badatelé z Muzea přírodní historie v Londýně. Podle zjištění zdejšího Centra bi­ologické rozmanitosti má zkoumané želé obsahovat glykoprotein. Ovšem se zajímavou infor­mací ve sdělovacích prostředcích v lednu 2014 přišel Stuart Hine z poradenské služby (Identifi­cation and Advisory Service), který prohlásil: "Udělali jsme nějaké molekulární analýzy a našli jsme ve vzorku DNA straky a DNA žáby. Teď by to mohlo znamenat, že tu jde o žábu, která byla požita strakou a její nestravitelné části byly strakou vykašlány jako lepkavý gel. Nicméně, mu­síme zkoumat vzorek dál."

Že straky kromě jiných živočichů požírají i žáby, je obecně známo: názornou ukázku najde pří­padný zájemce ve videošotu (Magpie eating frog) na YouTube. Ovšem to, že ve vzorku byla nalezena DNA straky a DNA žáby ještě neznamená, že se v případě zkoumaného želé jedná o vyvržené zbytky žáby, kterou pozřela straka. Dokonce není možné ani tvrdit, že tu jde o ne­zvratný důkaz toho, že veškeré zdejší star jelly má původ v žabích vají­čkách, pozřených strakou. Neboť vzorek, kterým se zabýval Stuart Hine, mohl být (tak jako tomu bylo již v minulosti u jiných vzorků star jelly) kontaminován. Případnou kontaminaci badateli z londýnského Muzea přírodní historie zkouma­ného želé může vyloučit jen sekvenace DNA ze vzorku kontrolního, odebraného na jiném místě Národní přírodní rezervace Ham Wall.

A pokud jde o zjištění, že zkoumané želé obsahuje gly­koprotein, pak k podobným závěrům došli již před časem badatelé ve Spojených státech, kde star jelly s žabími vajíčky vůbec nespojovali. Přičemž útržkovité zprávy z dosavadního výzkumu buněk star jelly se zdají nasvědčovat tomu, že se jedná o eukaryota či eukarya (jaderní), která tvoří velkou skupinu či doménu jednobuněč­ných a mnohobuněčných organismů. K eukaryotním organismům se ovšem neřadí archea (dříve archebakterie), které patří mezi prokaryota. Jinak řečeno, pokud není astrální želé pouhým důsledkem průmyslového znečištění atmosféry, pak s největší pravděpodobností jeho různé formy budou organického původu, a tudíž budou obsahovat glykoprotein.

Za glykoproteiny jsou označovány proteiny s navázanými sacharidy a najdeme je na povrchu eukaryotic­kých buněk, tedy buněk, které mají jádro (karyon). U glykoproteinů se rozlišuje několik tříd komplexů označovaných za MHC (major histo­compatibility complex). Jako molekuly lokali­zované na povrchu buňky se glykoproteiny obyčejně dělí podle jejich struktury a funkce na dvě třídy: MHC glykoproteiny I. třídy se nacházejí ve většině buněk známých organismů, za MHC glykoproteiny II. třídy se pak považují povrchové glykopro­teiny bílých krvinek, které se uplatňují při zahájení specifické imunitní reakce. Odtud také s největší pravděpodobností pochá­zela dříve již zmiňovaná, různě v tisku komolená zmínka americké laboratoře o tom, že mělo zkoumané star jelly ze Spojených států, které údajně na zem na­pršelo při bouřce, obsahovat glykoproteiny podobné těm, které se nacházejí v lidských bílých krvinkách.

Ale vraťme se k žábám. Většina žab v Evropě obývá různé typy vodních nádrží a jejich okolí, ne­boť se vyhýbá suchým místům. Žáby patří mezi menší živočichy a pro mnoho dravců tedy před­stavují lákavé sousto. Zrovna tak pulci mohou představovat pro mnoho hladových zvířat snadné zpestření jídelníčku, což žáby kompenzují tím, že samice do vody naklade až několik tisíc vají­ček. Žáby se probouzejí časně na jaře, když odtává led. A pokud přezimovaly na dně nějaké vodní nádrže, většinou se ve stejné nádrži i páří, přičemž následná snůška vajíček mívá podobu rosolovitého chuchvalce, plovoucího při hladině. U žab ve Velké Británii dochází k páření zpravi­dla od března, ovšem žáby se v některých oblastech probouzejí i na konci ledna, kdy samice jsou připraveny se třít okamžitě po probuzení ze zimní strnulosti. Co je však nejdůležitější, všem snůškám žabích vajíček, nakladeným ve formě želatinových chuchvalců, je společný jeden zá­kladní rys: žabí vajíčka mimo rosolovitou hmotu, v níž se nacházejí glykoproteiny, obsahují mini­aturní zárodky budoucích pulců, laiky popisované jako „tmavé tečky“, viditelné pouhým okem. Neboť jak říkají zoologové, horní animální pól vajíčka je vždy tmavý, dolní vegetativní je světlý.

Naproti tomu chuchvalce slizu, označované za star jelly, v neobvykle velkém množství nachá­zené roku 2013 v Národní přírodní rezervaci Ham Wall v hrabství Somerset, miniaturní zárodky či „tmavé tečky“ neobsahovaly. Zdejší želé bylo čiré, bez příměsí. Přičemž zastánci žabí hypo­tézy zapomínají na podstatný fakt, že v Národní přírodní rezervaci Ham Wall bylo hvězdné želé nacházeno ornitology. Pokud tedy straky požíraly rosolovité snůšky zdejších žab, je s podivem, že tak ostražití pozoro­vatelé přírody, jakými jsou právě členové zdejší Královské společnosti, mimořádnou aktivitu ptáků, slétajících se k hodování na žabích snůškách, vůbec nezazname­nali. A je také s podivem, že nikdo z ornitologů, přes dlouhou tradici pozoro­vání zdejšího ptactva, o slizu z žabího po­těru, vyvrhovaném ptáky na zdejších loukách, doposud nehovořil.

Je pravda, že všelijaké zbytky potravy vyvrhuje celá řada ptáků, kteří se živí drobnými živočichy nebo jejich mršinami. Protože ptáci nemají žádné zuby, je jejich zažívací soustava speciálně přizpůsobena pro přijímání celých, nepřežvýkaných kousků potravy. Žaludek ptáků je vždy rozdělen alespoň na dva oddíly – přední žláznatý žaludek (chemické natrávení) a zadní svalnatý žaludek (mechanické rozmělnění), který často obsahuje ptáky polykané kamínky. Přesto si jejich žaludek se vším neporadí a zbytky potravy, které pták není schopen strávit (srst, kosti, peří), podobně jako tomu činí sovy, následně vyvrhne.

Avšak žabí hypotéza nikterak nevysvětluje, co straky z přírodní rezervace Ham Wall přinutilo požívat neobvykle velké množství žabích snůšek, i když jsou pro ně nestravitelné, a tudíž je stejně pak musely všechny vyzvrátit. Pro takovéto počínání ptáků neposkytuje žabí hypotéza žádné vysvětlení. A jestliže snůšky žabích vajíček straky vyzvrátily, jak je možné, že spolu se slizem nevyzvrátily i zárodky z vajíček? Zde však zůstává nezodpověze­nou především otázka, proč želé z žabích vajíček, které může bez problémů prochá­zet celým jejich zažívacím traktem, je vlastně pro ptáky nestravitelné. Není tedy divu, že řada zastánců stoleté žabí hypotézy začala preferovat novější verzi původu želé, se kterou přišel britský odborník na obojživelníky. Profesor Malcolm W. Kennedy z University of Glasgow se zabývá výzkumem pěnových hnízd, do kterých tropické a subtropické žáby kladou svá vajíčka. Roku 2012 přišel s koncepcí, ve které se mu podařilo v krátkosti objasnit původ hvězdného želé z Velké Británie touto větou: „Když dojde k napadení žáby, pak ze strachu vypudí želé, které běžně používá k ochraně vajec.“

U žab je skutečně známa celá řada obranných reakcí, i když nejčastější u nich bývá předstírání smrti. Některé druhy žab reagují na napadení predátorem velmi hlasitými zvuky, které nemají jen zastrašit útočníka, ale i varovat ostatní žáby. A třeba takové ropuchy se při napadení nafukují, aby se zdály větší, přičemž se mnohdy snaží prudkým výpadem vylekat útočníka. Ovšem fakt, že evropské žáby vyměšují při napadení predátorem (a ještě k tomu v různých ročních obdobích) obrovská množství jalového slizu, jímž by jinak při snůškách chránily svá vajíčka, nám zoologové z nějakého zvláštního důvodu zatajili.

 

Karel Wágner

Zdroj: karelwagner.blog.idnes.cz


"ANALÝZY" nájdete na tejto adrese.

 

Súvisiace:

Karel Wágner
http://www.cez-okno.net/rubrika/karel-wagner

 


Autori: 
Štítky: 
február 28, 2014 21:56 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top