Obrázok používateľa CEZ OKNO
Kryptohistorie I.: Na úrovni doby (UTAJOVANÉ DEJINY ZEME časť XXXV.)

Existují dva výklady nejranějších dějin lidstva. Oficiální věda tvrdí, že vývoj probíhal plynule. Druhý výklad vypráví o existenci vznešených civilizací, které zničila hrůzná katastrofa. Tak dlouho jak existují historikové, jsou zde dvě verze nejranějších dějin lidstva, které se ucházejí o přijetí. Ta momentálně oficiální říká, že vývoj civilizace probíhal víceméně plynule od barbarství až k moderní době. Druhý výklad, který nikdy skutečně nevymizel - dokonce ani tehdy, když načas vyšel z módy - vychází z myšlenek obsažených v nejranější mytologii téměř každé kultury. Tradice sahající daleko zpět do mnoho milénií vzdálené minulosti praví, že existovala řada vznešených civilizací, které nakonec vždy zničila nějaká hrůzná katastrofa.

Novější pohled lze nalézt například v učení o světových érách, Yugas. V indická Mahabharáta říká, že nejlepší byla první Yuga, Krita, a že po ní je lidská společnost na neustálém sestupu. Maya a Hopi vědí o několika uplynulých světových věcích, střídavě ukončených gigantickou záplavou, ohnivou smrští nebo globálním zemětřesením. Klasická západní literatura zná Hesiodovo učení o prvotní zlaté rase následované úspěšnou rasou stříbrnou, bronzovou, heroickou a železnou, což je do jisté míry příběh vyprávěný současnou historickou vědou. Avšak ze všech pověstí o ztracených nebo padlých světech, asi žádná neovlivnila všeobecnou představivost více, než Platonův popis ostrova Atlantis.

Plato, píšící tento příběh asi v roce 355 př. n. l., ve věku sedmdesáti let, v něm vylíčil velmi vyspělou námořní civilizaci, která údajně existovala devět tisíc let před jeho časem. Její centrum umístil za Heraklovy sloupy (Gibraltarský průliv). Uvedl, že tento příběh vyprávěl athénskému politikovi Solonovi za jeho poslední cesty do Egypta (okolo 590 př. n. l.) kněz Isidina chrámu. Atlanťané, nespokojení s vládou své vlastní země, si prý podrobili okrajové části skutečné pevniny a řadu středomořských oblastí, včetně Egypta. Neuspěli však s pokusem podrobit si Solonovy předky - udatné Athéňany. Nedlouho po této expanzi přišlo obrovské zemětřesení a záplavy a Atlantis nakonec během jediného dne a jediné noci zmizela pod hladinou oceánu. Plato který ztracené velkoměsto a ostrov Atlantis popisuje velmi podrobně, se zmiňuje o Sokratově nadšení pro tento příběh, o němž egyptský mudrc tvrdil, že není smyšlenkou, ale součástí skutečné, autentické historie.

Platonovo vyprávění rozprostřené v dialozích Timaeus a Critias později inspirovalo sepsání více než pěti tisíc knih, jejichž autoři usilovali o uspokojivé vysvětlení nebo identifikaci potopené země. Téměř všechny lokality, od Palestiny po Brazílii, od západní Indie a přilehlých oblastí až po severní pól, byly různými autory navrženy jako zaručená místa pravé polohy Atlantis.

Zastánci školy pozvolného civilizačního vývoje tvrdí, že Platon buď přeháněl (argumentují třeba tím, že Atlantis byla vlastně řeckým ostrovem Thera, který ovšem nezmizel před 11.500 lety, ale zanikl ve vulkanické erupci, možná roku 1.500 př. n. l.), či že si Platon příběh vymyslel za účelem objasnění vlastních politických představ, nebo že je alegorií sloužící ke zprostředkování jakéhosi bodu arkanických matematických či astronomických znalostí. Konec konců, Platonovo vyprávění popisující zmizelý ostrov jménem Atlantis nenašlo podporu v žádném jiném raném řeckém nebo egyptském dokumentu; mimoto je známo, že autoři za jeho éry běžně vkládali smyšlené rozhovory do úst proslulých historických osob, za účelem objasnění myšlenek konkurenční filozofie. Z tisíců dialogů přežívajících z prastarých časů je jen pár, pokud vůbec nějaké, považováno za věrný záznam skutečné diskuze.

Platonův příběh by zřejmě nikdy nevyvolal takovou polemiku, kdyby neobsahoval jisté, velmi zajímavé útržky faktů poukazujících na očividný vliv jakési neznámé prvotní civilizace s vysoce vyvinutými vědeckotechnickými schopnostmi, což je skutečnost, která už po staletí krátí spánek badatelům i dějepiscům. Jelikož konvenční historie, pokud jde o tyto důkazy, nikdy nenabídla žádného možného kandidáta jako zdroj, vraceli se teoretikové donekonečna k myšlence Atlantis.

Tajemství kamenů

Samostatným a nejčastěji citovaným bodem, svědčícím o přítomnosti jakési zmizelé vznešené kultury, je Velká pyramida v Gíze; jediný ze sedmi divů starověkého světa, který přežil. Obsahuje přes dva milióny kamenných bloků, většinou o váze od dvou do šesti tun, nicméně mnoho jich je hodně těžších. Jelikož se Velká pyramida vypíná do výše čtyřicetipodlažní budovy, museli se stavitelé s pokračující stavbou vyrovnat s enormním úkolem zvedat nebo vléct tyto bloky stále výše. Dosud nevíme, jak to doopravdy dělali, ačkoli i zde se to teoriemi doslova hemží. Jisté je, že naše největší jeřáby mohou sotva nadzvednout 200 tun vážící bloky, jako ten uvnitř pyramidy, přisuzované faraonu Chefrénovi. Žádná stavební firma světa by nevážila pokus okopírovat kteroukoliv, byť i tu nejmenší ze tří úžasných staveb. Projektantům a stavitelům Velké pyramidy bývají obvykle přisuzovány pouze základní matematické znalosti a užívání velmi primitivních nástrojů, avšak preciznost jejich práce, posuzováno podle libovolného standardu je opravdu ohromující. Mnohé bloky byly zhotoveny takřka v toleranci užívané v optice, zatím co struktura je čtverec, orientovaný podle světových stran s přesností, kterou by bylo obtížné zdokonalit pomocí aktuální geodézie a vyměřovacích zařízení.

Mystéria Velké pyramidy ovšem sahají daleko za hranice famózní inženýrské dovednosti, která je zde tak velkolepě vystavena na odiv. Jde o podstatu jejích dimenzí. Historikové vědy zastávají názor, že číslo pí - vztah poloměru k obvodu kružnice - objevili Řekové, ale na čtyři desetinná místa ho vypočítal až hinduistický mudrc Arya Bhata ve čtvrtém století n. l. Buď jak buď, číslo pí je vtěleno do poměru výšky pyramidy k obvodu její báze, a to s přesností na pět desetinných míst. Obvod drážky okolo báze stavby se rovná polovině minuty rovníkové zeměpisné délky, čili 1:43 200 zemského obvodu a výška pyramidy, včetně kamenné platformy, na níž spočívá, se rovná 1:43 200 polárního poloměru Země. To ovšem svědčí o tom, že stavitelé pyramidy měli dokonalou představu o tvaru a velikosti naší planety, a že tyto geodetické informace ztělesnili v plánovaném monumentu.

Diskuse o Velké pyramidě je nevyhnutelně zaneřáděna otazníky. Jak? Proč? Kdy? Byla pyramida postavena jako královská hrobka, jak stojí v téměř všech učebnicích? Je-li tomu tak, proč by někdo použil tak úžasných čísel, aby vystavěl takřka věčné okázalé mausoleum, a pak ani na něm ani uvnitř nezanechal žádný náhrobní nápis? Stěny hrobek většiny faraonů doslova pokrývají hieroglyfy a kartuše; ve Velké pyramidě není jediný nápis, snad vyjma několika značek, které na vnitřní straně bloků zanechali dělníci v kamenolomu. Z těchto sporých (a sporných, protože zčásti patrně zfalšovaných!) indicií egyptologie vyvozuje, že stavitelem byl farao čtvrté dynastie jménem Chufu. V pyramidě ovšem nebylo nalezeno žádné tělo, ani jakýkoliv jednoznačný znak toho, že by v ní byl kdykoli někdo pohřben. Nepřekvapí, že kryptohistorici vždy tvrdili, že Velká pyramida - včetně základního chrámu, geodetického vytýčení a jiných ukazatelů - sloužila jinému účelu pozůstalým z Atlantis.

Chufevova pyramida je oficiálně datována do doby okolo 2500 př. n. l., tedy do jedné z raných period egyptské historie. Ale dokonce i egyptologové nepopírají, že špičkových uměleckých a inženýrských výkonů dosáhla tato civilizace téměř na svém počátku. Jestliže zde tedy je tak málo svědectví o pozvolném kulturním vývoji před věkem pyramid, nemělo by nás zajímat, jak tito lidé tak rychle přišli ke svým dovednostem a znalostem, a proč je postupně promarnili během dalších dvou tisíciletí své historie? Samotní Egypťané očividně věří, že jejich kultura je mnohem starobylejší než současní experti připouštějí, a že jejich historie sahá třicet nebo více milénií do šeré minulosti.

Zatímco Velká pyramida asi je tím nejvelkolepějším, je zde i řada jiných důkazů o existenci ztracené vyspělé civilizace. Za takový lze považovat například peruánskou Velkou inckou pevnost v Sacsayhuamanu, jejíž hradby obsahují kameny o váze až 400 tun, mnohdy doslova přiříznuté do dvanácti styčných ploch, přesně lícovaných do ploch na sousedních blocích; dále 75 metrů vysokou Černou pagodu v Indii, zastřešenou jediným blokem kamene, jehož váha je odhadována na více než 1000 tun; platformu Jupiterova chrámu v libanonském Baalbeku, obsahující tři bloky, z nichž každý má zhruba 750 tun. Každopádně jde o případy nesporně globálního charakteru, přičemž nejranější kamenné monumenty se často zdají být největší a nejdokonaleji provedené.

A jakoby už tu nebylo i tak dost potíží pro udržitelnost verze pozvolného historického vývoje, jsou zde ještě opravdu bizarní anomálie, jimiž ovšem konvenční dějepisci naprosto pohrdají: železný pohár, nalezený v neporušené uhelné vrstvě oklahomského kamenouhelného dolu, kovová trubka vyjmutá z 65 milionů let starého vápencového ložiska, zlatý řetízek zapouzdřený v hroudě illinoiského uhlí, drážkovaná kovová koule vyjmutá z prekambrického minerálu nebo hřebík uložený v neporušeném skotském pískovci. Kdo se nebojí zašmátrat hlouběji, nalezne mnohem více důvodů k úvahám o tom, že standardní pohled na historii opomíjí jakousi životně důležitou kapitolu v lidské minulosti.

Mohly by domněle starými národy vylámané a otesané gigantické kameny být odkazem Platonovy Atlantis? Zatímco doložený materiál je sugestivní, má věda naneštěstí daleko k tomu, aby ho považovala za přesvědčivý důkaz. V případě dobře doložených zaniklých civilizací - třeba mayské, mykénské či babylonské - mohou archeologové poukázat na jejich zeměpisnou vlast, rekonstruovat obecný jazyk a narýsovat specifické styčné plochy se současnými kulturami. Co se týče Atlantis, nic z toho není možné. Spojení Velké pyramidy se Stonehenge nebo Macchu Picchu vyžaduje dlouhý krok z reality do říše dohadů. Podle mínění atlantických teoretiků zde však nic podstatného nechybí.

Záplava spekulací

I když s jistotou nevíme, odkud Plato získal svou představu o Atlantis, pozdější vývoj této myšlenky je podchycen v literatuře. Platonův slavný žák Aristoteles patrně nenavázal na pasáže o Atlantis v Critias a Timaeus, ale Poseidonius, Strabo a Plinius starší tak patrně učinili. Za časů církevních otců byl tento příběh sice akceptován jako daný, ale jen výjimečně zmiňován. Ve středověku cirkulovala řada pověstí o zemích uprostřed nebo za Atlantským oceánem, obydlených kanibaly, kteří se vzájemně požírají a lidmi jimž rostou hlavy pod rameny. Středověké mapy vykazovaly legendární země se jmény jako Antilly, ostrovy St. Brendana a Avalon. Následovala osudná Kolumbova plavba, jejíž výsledek popustil uzdu pověstem o neprozkoumaných zemích. Za éry objevování (či invazí a genocid; v závislosti na úhlu vašeho pohledu) přetékaly mapy jmény, mnohdy v důsledku bídné navigace, oblačnosti, či přepjatého zraku, nově objevovaných a opět mizících ostrovů: Ďábelský ostrov, Drogio, Estotiland, Grocland, Frisland.

 

Richard Heinberg

 

Preklad: GeWo

Zdroj: wmmagazin.cz

 

Celý seriál "Kryptohistorie" nájdete postupne na tejto adrese.

 

Svoje tipy do seriálu UTAJOVANÉ DEJINY ZEME môžete posielať na redakčný mail.

 

Celý seriál "Utajované dejiny Zeme" nájdete postupne na tejto adrese.

 

 

máj 21, 2010 15:55 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top