Obrázok používateľa CEZ OKNO
Zápisky z minulých životů: Rostlinné inkarnace - Strom v bouři a Zánik stromu (Poznání ve Světle)

Děj se odehrává na Zemi, ale je to hodně dávno před naším letopočtem.1) Nemám žádný pojem o čase. Je to v Austrálii.2) Mám pocit hrozné samoty. Pociťuju ztuhlost a svírání na prsou. Nohy mám dřevěné a ruce ztuhlé. Připadám si jako jednolitý útvar. Cítím silné svírání na hrudi. Bolí mě taky hlava. Nemám lidské tělo, jenom to v něm pociťuju.3)

Strom v bouři

Před sebou vidím nějaký starý, suchý strom. Korunu má zbarvenou dočerna. Je košatý a vzrostlý, život už má ale za sebou. Není moc zelený, je to těmi podmínkami, které tu panují. Prožil toho už hodně. Vypadá jako bez života, nemá už skoro žádné listy.4) Je velký samotář a nechce se se mnou bavit. Stojí blízko, dělí mě od něho úzká trhlina, která je široká tak jeden krok.5)

Kolem je rozpraskaná zem. Je to nějaká poušť nebo něco podobného. Zem je tu červená, hodně jílovitá, není to písek. Všude je strašné sucho a pusto.6) Nefouká ani vítr. Nic se nehýbe. Počasí je zvláštní, nesvítí slunko a není ani zataženo. Je docela světlo, ale zároveň šero od mraků. Není tu žádný život, nikde není ani jeden pták. Kromě toho stromu tu nic není.

Začíná mě bolet v zádech. Pociťuju hroznou ztuhlost v křížové oblasti. Jako kdybych dlouho stála a nehýbala se. Cítím ztuhlost celého těla, včetně tupého pocitu v hlavě. Tu bolest zad znám ze současného života. Bolí mě tak vždycky, když dlouho stojím nebo sedím.7)

Pode mnou je nějaká propast, stojím nad ní vzpřímená. Vnímám pocit sucha, který se projevuje žízní, ze které mě bolí hlava.8) Už jsem nepila hodně dlouho. Cítím sucho v puse.9)

Jako by měla přijít nějaká bouřka. Mám z toho strach. Ještě jsem žádnou bouřku nezažila a bojím se, že ji nepřežiju. Rozhlížím se kolem. Znervozňuje mě to neskutečné a zvláštní ticho. To ticho je strašné. Pořád se nic neděje. To ticho mě děsí. Nikdy tu nebývá ticho. Vždycky je aspoň nějaký vítr nebo se tu pohybuje nějaký živočich.10) Nepřipadá mi, že by z těch mraků mohlo pršet.11)

Domlouvám se s tím zčernalým stromem. Jsem mladší než on. On už přežil hodně bouří, já jsem zatím zažila jenom taková malá sprchnutí. Říká mi, že přijde hodně silná bouřka a budu to muset ustát. Uklidňuje mě, že nemusím mít strach, můžu mu prý věřit, určitě to přežiju. Pak se napiju a už nebudu mít žízeň. Strom vedle mě říká, že je to jenom klid před bouří. 12) Já si myslím, že žádná bouřka přijít nemůže, není z čeho. On má ale hodně zkušeností, a proto bych mu měla věřit. Jsem mu za jeho rady vděčná, ale ten strach přesto neodchází.13)

Rozhoduju se, co mám dělat. Nemám ale jinou možnost, než tu zůstat. Nemůžu se z tohoto místa hnout. Tak nevím, mezi čím se rozhoduju. Bolí mě celé tělo, hlavně záda. Cítím se, jako bych byla ve volném prostoru a nemohla se přitom ani pohnout. Připadám si z toho všeho hodně zmatená.14)
Začíná foukat vítr. Stojím nehnutě. Zatím mi to nevadí. Před větrem jsem částečně chráněná skálou, proto se mě to moc nedotýká. Pořád se dívám k nebi a mám strach, co z něho přijde. Začínají padat kapky. Mám z nich radost. (úsměv) Je to příjemné osvěžení.
Vítr sílí a já cítím bolest na čele. Vítr zvedá věci ze země a omlacuje je o mě. Ten strom měl pravdu, tahle bouřka bude opravdu silná.15) Už je z ní vichřice. Jako by mě měla vyvrátit. Něco mě ale drží na zemi. Špatně se mi dýchá. Začínám být nervózní. Přichází bouřka a blesky. Bojím se těch blesků. Všude kolem létají blesky.

Rukama mi najednou projíždí silné teplo. Nejvíc mě pálí dlaně. 16) Blesk udeřil do skály a část přeskočila i na mě. Začínám hořet. Horko se mi rozlévá po zádech. Je mi hodně horko. Šíří se od vrchu dolů podél páteře. 16) V tento moment lituji, že jsem neodešla. Mohla jsem si to odpustit.17) Ten oheň hodně pálí. (bolestný výraz obličeje)

Vůbec netuším, co se děje. Nemám možnost se rozhodnout. Chtěla bych odtud odejít, ale cítím, že nemůžu. Pořád jenom stojím a snažím se odolávat tomu větru. Cítím velký tlak na křížovou část zad, jako by mě tam něco tlačilo. Je to takový tlak na jedno konkrétní místo, jako by mě v tom místě něco podpíralo. Není to jenom od dlouhého stání, tím místem se opírám o skálu.18) Proto líp odolávám tomu větru. I když je vítr silný, tak mě nedokáže ohrozit. Ta skála není nijak vysoká, dosahuje jenom do toho místa, ve kterém se o ni opírám a kde cítím tu bolest. Na skále je ostrý výčnělek, který se do mě zarývá, proto je ta bolest tak ostrá. 18) Vichr je tak silný, že mě tlačí na tu skálu, až se přes ni ohýbám. Ve skutečnosti tu skálu k podpírání nepotřebuju, ustála bych to i sama. Je to jenom bolestivé a nepříjemné.19) Koukám na sousední strom, už mu chybí pár větví.20)

Najednou je velmi chladno. Vichřice přerůstá v průtrž mračen. Přichází hodně hustá mračna a spouští se z nich silný liják. Vítám to, chladí mi to popálení.21) Prší hrozně dlouho. Vody je tolik, že ji zem není schopná vstřebat a hodně jí teče kolem mě do propasti. Mrzí mě, když vidím, jak se ta voda kolem mě valí bez užitku dolů.22) Půda ji není schopna přijmout a za chvíli bude zase sucho. Je to strašná škoda, z té vody budu moct vypít jenom velmi malou část. Momentálně nejsem schopna přijmout té vody víc.23) Většina jí bez užitku odteče pryč. Vím, že za chvíli to tu bude vypadat jako dřív.

Nemohla jsem odejít a musela jsem snášet tu bolest. Déšť ji trochu zchladil. Budu mít velké rány, ale přežiju to.24) Měla jsem možnost odejít, ale je dobře, že jsem to neudělala. Nevím, jak by to šlo udělat, ale nějak by to šlo.25) Cítila jsem, že tu mám zůstat, prožít si tu zkušenost. Udělala jsem dobře, že jsem tu zůstala. Rozhodla jsem se dobře. Bylo by příliš lehké to vzdát a odejít. Někdo mi nabízel, že můžu odejít, byl to nějaký hlas. Měla jsem při tom vjem velkého světla. Když jsem se nejvíc bála, tak mi dával na výběr, jestli chci zůstat, nebo jestli odejdu. 25)

Musela bych si to ale prožít někdy jindy a za mnohem horších podmínek.26) Přišlo mi to jako příliš snadné řešení. Nechtěla jsem taky zklamat ten starý strom a nechat ho v tom samotný. I ten starý strom mě chválí, že jsem to přestála dobře. Když mě chválí, tak z toho mám příjemný pocit. Jsem na sebe pyšná, že jsem to nevzdala.27) Kamarádím se s tím starým stromem. Je to můj starší kamarád a cítím k němu úctu. Dřív jsem si myslela, že je to takový starý mrzout a měla jsem z něho strach. Nyní jsem v něm našla přítele. Připadá mi jako můj děda. Díky této bouřce jsem v něm získala kamaráda. Už tu nebudu tak sama a nebudu se cítit tak osaměle. Můžu se na něho kdykoli obrátit. Vím, že se na něho můžu spolehnout, že mě vždycky vyslechne a poskytne mi radu.28)

Déšť ustává, uhasil mi ten oheň. Vítr se zklidňuje. Stále cítím mírný tlak v zádech. Pořád tu stojím. Všude kolem je dost vody a už nemám takovou žízeň. Konečně se pořádně napiju. Pršet už přestalo a začalo svítit slunko. Půda už není rozpraskaná. Je to příjemný. Odpočívám po té bouřce. Mám takový příjemný, hřejivý pocit.29)

1) Duch se může libovolně přemisťovat v čase.
2) Duch se může libovolně přemisťovat v prostoru.
3) Člověk se může prožívat v libovolné formě existence. Pokud se duch nachází v jiném těle, jeho prožitky se transformují do současného těla.
4) Životní podmínky a prožitky ovlivňují člověka a zanechávají na něm stopy.
5) Fyzická blízkost nemusí znamenat i blízkost vnitřní.
6) Žít se dá v nejrůznějších podmínkách, i když nevypadají zrovna jako optimální, dá se v nich prožít přínosný život.
7) Pokud naše zdravotní obtíže nemají fyziologickou příčinu, nachází se tato příčina v naší minulosti a jedná se pouze o restimulaci.
8) Příčina problému se často projevuje ve zcela jiné oblasti a naprosto jinak.
9) Sucho se v lidském těle projevuje jako žízeň.
10) Často nevysvětlitelně pociťujeme strach z něčeho neznámého. Je zapotřebí vnímat okolní projevy, které nás informují o nadcházejícím dění.
11) Náš úsudek je založen na naší předcházející zkušenosti, což často vede k přijímání chybných závěrů.
12) V případě potřeby je vhodné obrátit se na někoho zkušenějšího.
13) Na cizí zkušenosti nedáme, potřebujeme udělat zkušenost vlastní.
14) Možnosti našeho rozhodování jsou přímo ovlivněny úrovní našeho poznání.
15) Člověk dá druhému za pravdu až na základě vlastní zkušenosti.
16) Fyzické prožitky, které se vztahují ke zcela jiné formě těla, pociťujeme ve svém současném těle.
17) V životně obtížné situaci si člověk neuvědomuje všechny souvislosti a často lituje svého původního rozhodnutí.
18) Každý náš problém má svou zcela konkrétní příčinu.
19) Úlevy a podpůrné prostředky mají negativní dopad, který je často větší než jejich přínos.
20) Starší člověk snáší obtížné životní situace hůř než mladší a víc se na něm projeví jejich dopad.
21) I pokud se něco v izolovaném pohledu může jevit jako negativní, v širších souvislostech to může být pozitivní.
22) Pokud je něčeho dobrého příliš, nemusí z toho být větší užitek.
23) Naše možnosti a schopnosti jsou omezené.
24) I na nás se projevují okolní vlivy a s postupem let nastoupíme na místo těch starších.
25) Duch je ten, kdo prožívá a ten, kdo může svoje tělo kdykoli opustit.
26) Každý prožitek je potřebný, čím je intenzivnější, tím je pro nás přínosnější. Pokud se mu vyhneme, budeme muset k dané zkušenosti přijít za jiných, náročnějších podmínek.
27) Pochvala je důležitá, když nic jiného, tak člověka potěší.
28) Společné prožitky dokáží lidi sblížit a naučí je pochopit jeden druhého.
29) Nic negativního netrvá věčně a po každém nepříjemném prožitku nastane úleva.

Zánik stromu

Cítím bolest v břiše a hrozně velký tlak v hlavě. Něco mě tlačí. Jsem v něčem uzavřená. Vidím tmu. Hrozně mě tlačí v břiše. Jako když mi po něm někdo šlape, nebo když tam mám něco zapíchnutého. Něco mě tam tíží, bolest jde až do žaludku. Strašně mě bolí hlava vzadu nad krkem. Bolest přechází do očí a tlačí se jima ven. Jako by to tu hlavu chtělo rozbít. Bolest v břichu je chvílema ostrá jako žiletky. Je nárazová. Jinou bolest necítím. Nemůžu se hýbat. Nevím z čeho ta bolest pochází.

Cítím mravenčení v pravé ruce, je to jako od elektřiny. Je mi teplo od noh, jako by odspodu něco hřálo. Je to příjemný. Jsem nějakej válec, nedokážu říct z čeho jsem. Je mě příjemně teplo. Mám pocit bezmocnosti, jako bych nemohla vůbec nic. Nemůžu se hýbat, nemůžu nic. Jsem uvězněná v semínku. Nic se neděje. Vidím jenom tmu. Mám pocit jako když jsem v dece, ve tmě, to dělá to stísnění. Jako bych čekala na něco nepříjemného. Něčeho se bojím, snad té tmy. Můžu se udusit, těžko se mi dýchá a může to být ještě horší. Potřebuji dýchat. Jsem uzavřená jako ve skořápce, nemůžu se pohybovat.

Už nejsem v semínku. Ze semínka jsem narostla ve strom. Jsem dost vysoká, tak patnáct metrů. Mám košatou korunu. Přesně si uvědomuju obrys pokud sahám. Vypadám jako košatá lípa. Nade mnou je modrá obloha. Mohu přemýšlet a uvědomuju si svoje okolí. Kolem fouká vítr. Je teplo, ale sluníčko není. Pode mnou je kamenitá zem. Je mi těžko u srdce, jako by mi tam něco sedělo (ukazuje si na hruď). Cítím bolest v hlavě. Mám pocit jako by mi někdo pořád houpal hlavou. Ty nárazy jdou zezadu a jsou strašně silný. Jakoby se mi hlava houpala dopředu a dozadu. Cítím mrazení v rukách. Napadá mě, „kdyby ten vítr aspoň trošku ustal“. Taky cítím v žaludku zvláštní pálení. Už necítím to teplo v nohách. Víc mě tlačí ten žaludek a mám pocit žízně. Dřív úplnou vyprahlost. Déšť neznám. Už se mi nehoupe hlava, zůstává mi v ní jenom takový zvláštní tlak. Na nebi je pořád modro, jinak nic. Jsem tu sama. Pořád mě tlačí ten žaludek a mravenčí ruce. Taky cítím ten zvláštní tlak v hlavě. Nikoho jiného neznám, jsem tady sama a je mi smutno. Bojím se samoty. Jsem tady jak uvězněná. Trvá to už dlouho, snad sto let.

Mám širokej kmen, velkou, košatou a těžkou korunu. Mám víc volnosti. Už se můžu hýbat, už mám i světlo. Zůstala samota. Kolem sebe nevidím žádné jiné stromy, jenom oblohu nad sebou. V hlavě už přestalo bolet a bolí mě jenom žaludek. Cítím jenom smutek. Je mi smutno, protože jsem tu sama. Když fouká vítr jemně, tak je to hezký a mám pocit, že si se mnou hraje. Když fouká moc, tak mě z toho bolí hlava a všechno. To se ohýbám právě v tom místě kde mám žaludek. Pořád je sucho, mám strašnou žízeň. Je mi příjemně teplo, tak akorát. Mám pocit, že je pořád světlo, jako by nebyla tmavá noc.

Jsem tady dlouho, trvá to tak sto až sto padesát let. Nevidím už modrou oblohu, vidím temno, skoro až černo. Mám hroznej tlak v hlavě, jako když mi v ní vře. Něco mě táhne dozadu (zaklání se). Vítr to není, nevím co to je. Je to něco neznámého. Žádný náraz. Hlava mi klesla dozadu, jako by se mi chtěla zlomit. Láme se mě koruna. Koruna mi přepadá dozadu a já ji už nemůžu unést. Mám hroznou žízeň. Už necítím nic, jenom tu tíhu, jako bych se dusila.

Už mě nic netíží. Vidím bílo. Nic mě nebolí, umřela jsem. Jsem jakoby nikde. Nic nevidím, nic necítím, ani radost, ani smutek. Nic mě nebolí. Jsem zase sama. Vidím něco modrýho, jako oblohu. Necítím žádné tělo. Nikdo jiný tu není.

Cítím mravenčení v rukách (zhluboka dýchá). Jakoby se něčemu bránily. Chtějí něco zvednout. Nevím co to je, ale je to těžký. Nepoznávám to. Mám pocit, že mě to tíží. Když to zvednu, tak mě to uvolní. Brání mi to v pohybu. Vidím černej pás, jak velikánský mračno. Je to dole. Není to mračno. Je to kus hory. Strašně špatně se mi dýchá. Mám málo vzduchu a vody. Jsem tady ve tmě. Bojím se tmy. Jsem tady uvězněná. Nemůžu se nijak natáhnout. Nemůžu nic. Mám těžký nohy, jako bych je ani neměla. V hlavě cítím něco těžkýho, tlak vzadu. Cítím se úplně opuštěná, beznocná, cítím bolest v žaludku. Mám pocit žízně a sucha. Kolem je úplný černo. Jsem pořád uzavřená v té tmě. Zvykám si na ni. Už mě to tak neděsí, ani se tak nebojím, protože mi tady nikdo neubližuje. Jen ta samota je těžká. Je tady smutno, strašně smutno. Bolí mě hlava. Nic se nemění.

Zdroj: probuzeni.blogspot.com

máj 27, 2013 23:58 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top