Obrázok používateľa CEZ OKNO
Zecharia Sitchin: NÁVRAT KE GENESIS

Poslední desetiletí dvacátého století byla svědky náhlého, ohromujícího vzestupu lidských znalostí. Náš pokrok v každé oblasti vědy a technologie se už neměří na staletí ani desetiletí, nýbrž na roky či jen měsíce, a zdá se, že vzrůstem rozsahu lidských znalostí předčí vše, čeho člověk dosáhl v minulosti. Je možné, že lidstvo opustilo temný věk a středověk, dosáhlo osvícenství, poučilo se průmyslovou revolucí a vstoupilo do éry hi-tech, genetického inženýrství a vesmírných letů - jen aby se napojilo na své pradávné znalosti?

 

ÚVOD

Po mnoho generací sloužila hledajícímu lidstvu jako útočiště Bible a její učení, zatímco moderní věda nás zjevně všechny nechává napospas konfrontaci, hlavně co se týče evoluce a kreacionismu. V tomto svazku si ukážeme, že tento rozpor je neopodstatněný; a že kniha Genesis a její prameny reflektují nejvyšší stupně vědeckého poznání.

Je možné, že to, co naše civilizace objevuje v současných dnech o planetě Zemi a naší části vesmíru, o nebesích, je jen dramatem, které bychom mohli nazvat „návratem ke Genesis"? Jen znovuobjevením toho, co bylo známo mnohem starší civilizaci na Zemi a na další planetě?

Tato otázka není pouhou vědeckou zvědavostí; směřuje k jádru lidské existence, k jeho původu, k jeho osudu. Dotýká se budoucnosti Země jako životaschopné planety, protože se týká událostí z její minulosti; zabývá se tím, kam směřujeme, protože odhaluje, odkud přicházíme. A odpovědi, jak uvidíme, vedou k nevyhnutelným závěrům, jež budou pro někoho příliš neuvěřitelné, než aby je přijal, a pro jiného natolik ohromující, že jim nebude schopen čelit.

 

1. kapitola

 

ZÁSTUP NEBESKÝ

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.

Samotné pojetí počátku všeho je základem moderní astronomie a astrofyziky. Tvrzení, že dříve, než nastal řád, existovala prázdnota a chaos, odpovídá nejnovějším teoriím o tom, že vesmíru vládne chaos, nikoli permanentní stabilita. Dále se zde hovoří o paprsku světla, kterým započal proces stvoření.

Je to snad odkaz na Velký třesk, teorii, podle níž byl vesmír stvořen prvotní explozí, výbuchem energie ve formě světla, který vyslal hmotu, z níž se zformovaly hvězdy, planety, horniny a lidské bytosti; hmotu letící do všech směrů a vytvářející zázraky, jež vidíme na nebesích a na Zemi? Někteří vědci, podnícení vhledem našeho nejinspirativnějšího zdroje, si to myslí. Jak ale mohl starověký člověk tak dávno teorii Velkého třesku znát? Nebo byl biblický příběh líčením záležitostí bližších, popisem toho, jak byla utvářena naše malá planeta Země a oblast nebes, zvaná Klenba nebeská nebo „tepaný náramek"?

Ano, jak vlastně pradávný člověk vůbec k nějaké kosmogonii dospěl? Kolik toho skutečně znal, a jak se to dozvěděl?

Bude vhodné začít hledat odpovědi tam, kde se události začaly odvíjet - na nebi: tam také člověk odnepaměti hledal svůj původ, vyšší hodnoty - Boha, chcete-li. Ať jsou objevy učiněné pomocí mikroskopů sebevíce vzrušující, jsou to teleskopy a to, co jejich zásluhou vidíme, co nás naplňuje úžasem nad velkolepostí přírody a vesmíru. Zevšech současných objevů a pokroku v nás nepochybně největší dojem zanechávají průzkumy vesmíru kolem naší planety. A jak ohromující pokrok to byl! V průběhu pouhých několika desetiletí jsme se my Pozemšťané vznesli a spatřili tvář své planety; pronikli jsme jejím nebem stovky mil nad povrch; přistáli jsme na jejím osamělém souputníku, Měsíci; a vyslali jsme celou řadu vesmírných sond bez posádky, aby prozkoumaly naše nebeské sousedy - a ony objevily pulsující a aktivní světy, jiskřící a překvapující barvami, tvary, oběžnicemi a prstenci. Snad poprvé můžeme zachytit význam slov tvůrce žalmu a procítit je:

Nebesa hovoří o Boží slávě
a nebeská klenba nese pečeť práce Jeho rukou.

Fantastická éra planetárních výzkumů vyvrcholila v srpnu 1989, kdy sonda Voyager 2 přelétla kolem vzdáleného Neptunu a poslala na Zem fotografie a další údaje. Vážila necelou tunu, avšak byla důmyslně vybavena televizními kamerami, senzory a měřícím zařízením, zdrojem energie na nukleární bázi, vysílacími anténami a malinkými počítači (obr. 1). Vyslala slabé pulsy, kterým trvalo více než čtyři hodiny, než dolétly k Zemi, i když se pohybovaly rychlostí světla. Na Zemi byly tyto pulsy zachyceny soustavou radioteleskopů NASA, zvanou Síť pro hluboký vesmír (Deep Space Network); poté byly ony sotva patrné signály v Jet Propulsion Laboratory v Pasadeně v Kalifornii, která spravovala projekt NASA, elektronickými kouzly převedeny na fotografie, tabulky a další formy dat.

V srpnu 1977, dvanáct let předtím, než došlo k přeletu nad Neptunem, byly obě sondy - Voyager 2 a její společník Voyager 1, vypuštěny s tím, že dosáhnou a prozkoumají jen Jupiter a Saturn, a rozmnoží údaje, získané o těchto dvou plynných gigantech už dříve sondami Pioneer 10 a Pioneer 11. Vědci a technici z JPL však důmyslně a šikovně využili vzácného seskupení vnějších planet v řadě za sebou, použili gravitační síly těchto planet jako „praku", čímž vymrštili Voyager 2 nejprve od Saturnu k Uranu a pak od Uranu k Neptunu (obr. 2).

Tak se stalo, že se po několik dnů koncem srpna 1989 dostávaly na první stránky novin zprávy z jiného světa, a odsunuly stranou obvyklé zprávy o ozbrojených konfliktech, politických převratech, sportovních výsledcích a burze, které jsou jinak lidstvu denním chlebem. Na pár dnů se svět, jenž nazýváme Země, soustředil na svět jiný; my, Pozemšťané, jsme seděli u televize a zírali na detailní záběry z jiné planety, té, které říkáme Neptun. Když se na našich obrazovkách objevily ty úžasné obrázky akvamarínové koule, komentátoři opakovaně zdůrazňovali, že je to poprvé, co člověk tuto planetu opravdu vidí - planetu, která je i skrze ty nejlepší pozemské teleskopy viditelná jen jako mlžná, blikavá tečka v temnotě vesmíru, vzdálená od nás asi tři miliardy mil. Připomněli divákům, že Neptun byl objeven teprve roku 1846, poté, co změny v oběžné dráze planety k nám o něco bližší, Uranu, ukázaly na to, že v jeho blízkosti existuje jiné nebeské těleso. Zmínili se i o tom, že nikdo předtím - ani Sir Isaac Newton, ani Johannes Kepler, kteří v sedmnáctém a osmnáctém století objevili a zformulovali zákony o pohybech planet; ani Koperník, který v šestnáctém století určil, že nikoli Země, ale Slunce je středem naší planetární soustavy; ani Galileo, který o století později dalekohledem objevil čtyři Jupiterovy měsíce - žádný velký astronom až do poloviny století devatenáctého, a rozhodně ani nikdo předtím, o Neptunu nevěděl. Takže nejen řadový televizní divák, ale hlavně sami astronomové měli příležitost vidět něco, co nikdo předtím neviděl - bylo to poprvé, co jsme spatřili Neptunovy odstíny, jeho pravou tvář.

 


Obr. 2

 

Avšak dva měsíce předtím, než došlo k srpnovému odhalení, jsem napsal článek pro několik amerických, evropských a jihoamerických časopisů, článek, který je s výše uvedenými zprávami v přímém rozporu: Neptun byl ve starých dobách znám, napsal jsem; a objevy, které měly zanedlouho přijít, jen potvrdily dávné znalosti. Neptun, napsal jsem, je modrozelený, vypadá jako pokrytý vodou, a má po sobě pásy „bažinaté vegetace"!

Elektronické signály Voyageru 2 to vše potvrdily, a nejen to. Odhalily krásně modrozelenou, akvamarínovou planetu, obklopenou atmosférou, složenou z plynů helia, vodíku a metanu, zmítanou vířícími, rychlými vichry, proti nimž jsou pozemské hurikány mírné. Pod touto atmosférou se objevují tajemné obří skvrny, někdy tmavomodré, jindy zelenožluté, možná v závislosti na tom, jak se jich dotýká sluneční světlo. Podle očekávání je atmosférická i povrchová teplota pod bodem mrazu, překvapivé však je, že Neptun vyzařuje teplo, pocházející z nitra planety. Neptun byl vždy pokládán za planetu „plynnou", Voyager 2 však zjistil, že má kamenné jádro, obalené, slovy vědců z JPL, „řídkou, kašovitou směsí vodního ledu." Tato vodní vrstva, pohybující se kolem kamenného jádra v průběhu Neptunova 16-hodinového dne, funguje jako dynamo, které vytváří poměrně velké magnetické pole.

Bylo zjištěno, že tuto krásnou planetu (viz Neptun, str. 15) obklopují prstence, skládající se z balvanů, kusů hornin a prachu, a krouží kolem ní nejméně osm oběžnic či měsíců. Největší z měsíců, Triton, není o nic méně zajímavý než jeho planetární pán. Voyager 2 potvrdil retrográdní pohyb tohoto malého nebeského tělesa (přibližně o rozměrech našeho Měsíce): krouží kolem Neptunu opačným směrem oproti pohybu Neptunovu a ostatních známých planet sluneční soustavy, ne ve směru hodinových ručiček jako ony, ale obráceně. Kromě toho, že existuje, jakou má přibližnou velikost a že se pohybuje retrográdně, nevěděli astronomové o Tritonu nic víc. Voyager 2 ukázal, že je to „modrý měsíc", a to díky metanu v jeho atmosféře. Povrch Tritonu, viditelný skrz tenkou vrstvu atmosféry, je růžovošedý, z jedné strany pokrytý rozeklanými hornatými útvary; druhá strana je hladká, téměř bez kráterů. Na snímcích povrchu je patrná nedávná vulkanická aktivita, ale velmi podivná; to, co tryská z aktivního, horkého středu tohoto nebeského tělesa, není žhavá láva, ale proudy rozbředlého ledu. Dokonce i předběžné odhady stanovily, že Triton měl v minulosti tekoucí vodu, a v geologicky nedávné době byla na jeho povrchu dost možná i jezera. Astronomové nemají žádné vysvětlení pro „dvojité hřebenovité linie", které se táhnou v přímkách stovky mil a v jednom nebo dokonce dvou místech se protínají jakoby v pravých úhlech, což vyvolává dojem čtverců (obr. 3)

Objevy tudíž plně potvrdily moji předpověď: Neptun je skutečně modrozelený; z velké části je tvořen vodou; a má oblasti, jejichž barva vypadá jako „bažinatá vegetace". Tento mnohoslibný aspekt může vypovídat o něčem více, než je barva, vezmeme-li v úvahu veškeré implikace objevů na Tritonu: „tmavší, zářivě olemované oblasti" zde vědcům z NASA vnukly myšlenku na existenci „hlubokých tůní organického bahna". Bob Davis z Pasadeny napsal do Wall Street Journal, že Triton, jehož atmosféra obsahuje stejné množství dusíku jako pozemská, možná ze svých aktivních vulkánů nevyvrhuje jen plyny a vodní led, ale i „organický materiál s komponenty na bázi uhlíku, který, jak se zdá, pokrývá část Tritonu."

Toto potvrzení mé předpovědi, potvrzení tak uspokojivé a ohromující, nebylo výsledkem jen štastné náhody. Je třeba jít zpět do roku 1976, kdy byla vydána The 12th Planet (Česky Dvanáctá planeta, nakl.- Ivo Železný 1999, pozn. překl.), první kniha řady The Earth Chronicles (Kroniky Země). Závěry, jež jsem v této knize učinil, jsou odvozeny od tisíce let starých sumerských textů, a ptal jsem se: „Až jednou prozkoumáme Neptun, zjistíme snad, že jeho trvalé spojování s vodním živlem vyplývá z faktu, že tam jsou bažiny, které tam kdysi kdosi spatřil?"

Toto bylo otištěno, a pochopitelně i napsáno, celý rok předtím, než byl Voyager 2 vůbec vypuštěn, a znovu jsem o tom psal v onom článku, napsaném dva měsíce před výsledky z Neptunu.

Jak jsem si mohl být tak jist, těsně předtím, než se Voyager 2 setkal s Neptunem, že se moje předpověď z roku 1976 potvrdí - jak jsem se odvážil riskovat, že budou mé závěry do pár týdnů po vyjití článku vyvráceny? Jistoty jsem nabyl poté, co v lednu 1986 Voyager 2 přelétl nad planetou Uran.

I když je nám Uran poněkud blíže - vzdálen „jen" asi dvě miliardy mil - leží tak daleko za Saturnem, že ze Země není vidět pouhým okem. Byl objeven roku 1781 Frederickem Wilhelmem Herschelem, hudebníkem, jenž se začal amatérsky zabývat astronomií hned poté, co byl zdokonalen dalekohled. Uran byl v době svého objevu - a platí to dodnes - uznán a uvítán jako první planeta ve starověku neznámá, posel moderní doby; neboť se mělo za to, že dávné národy znaly a uctívaly Slunce, Měsíc, a pouhých pět planet (Merkur, Venuši, Mars, Jupiter a Saturn), o nichž se domnívaly, že se pohybují kolem Země po „nebeské klenbě"; za Saturnem nebylo spatřováno ani známo nic.

Avšak údaje, které poslal Voyager 2 z Uranu, samy o sobě dokazují opak; totiž že jistí lidé z dávnověku o Uranu, Neptunu a dokonce o nejvzdálenějším Plutu věděli!

Vědci dosud analyzují snímky a údaje z Uranu a jeho úžasných měsíců, a hledají odpověďi na nekonečné hádanky. Proč leží Uran na boku, jakoby po srážce s jiným velkým nebeským tělesem? Proč větry, které tam vanou, jdou retrográdním směrem, naopak oproti tomu, co je ve sluneční soustavě obvyklé? Jak je možné, že teplota jeho odvrácené strany je stejná jako teplota strany vystavené Slunci? A co vytvarovalo neobvyklé formace na některých Uranových měsících? Zvlášť překvapující je měsíc zvaný Miranda, slovy astronomů z NASA „jeden z nejzáhadnějších objektů sluneční soustavy"; je na něm vyvýšená plošina, vymezená 100 mil dlouhými příkrými svahy, které jsou pravoúhlé (útvar, astronomy přezdívaný „Chevron") a na obou stranách této plošiny jsou eliptické útvary, jakoby vyorané soustředné brázdy, které vypadají jako závodní dráhy (Foto A, obr. 4).

Dva jevy však stojí nade vším, co bylo na Uranu objeveno, a co jej odlišuje od ostatních planet. Jedním z nich je barva. S pomocí pozemských teleskopů a vesmírných sond jsme se seznámili s šedohnědým Merkurem, sírově zbarvenou mlhou obklopující Venuši, narudlým Marsem, mnohoodstínovým červeno-hnědo-žlutým Jupiterem a Saturnem. Jakmile se však v lednu 1986 začaly na obrazovkách objevovat záběry Uranu, z nichž se tajil dech, to, co nás ohromilo nejvíc, byla jeho nazelenalá modrá barva - barva naprosto odlišná od všech ostatních planet, (viz Uran, str. 15) Druhé nečekané zjištění se týkalo Uranova složení. Astronomové dříve předpokládali, že Uran je stejně jako giganti Jupiter a Saturn planetou cele „plynnou", avšak Voyager 2 zjistil, že je Uran pokryt nikoli plyny, ale vodou, ne pouhým příkrovem ledu na povrchu, ale celým oceánem vody. Jak bylo zjištěno, planeta je skutečně obklopena plynnou atmosférou; pod ní se však vlní ohromná vrstva - o tloušťce 6000 mil! - „superhorké vody o teplotě okolo 8 000° Fahrenheita" (slovy výzkumníků z JPL). Tato vrstva tekuté, horké vody obklopuje žhavé pevné jádro, kde radioaktivní prvky (či jiné, neznámé procesy) produkují nesmírný vnitřní žár.

Jak se Voyager 2 postupně přibližoval k Uranu a záběry na televizní obrazovce rostly, moderátor z Jet Propulsion Laboratory upozornil na neobvyklou, zelenomodrou barvu. Neubránil jsem se výkřiku „Ach Bože, je to přesně tak, jak to popsali Sumerové!" Spěchal jsem do studovny, popadl výtisk Dvanácté planety a netrpělivě nalistoval stranu 269 (vydání Avon paperback). Znovu a znovu jsem si četl řádky, citující starověké texty. Ano, nebylo pochyb: aniž měli dalekohledy, popsali Sumerové Uran jako MAŠ.SIG, termín, který jsem přeložil „zářivá nazelenalá".

Pár dnů poté přišly výsledky analýzy dat z Voyageru 2, a sumerská zpráva o vodě na Uranu byla rovněž potvrzena. Vlastně tam byla voda všude: jak jsme slyšeli v televizním reportážním cyklu NOVA (s názvem „Planeta, ležící na boku"), „Voyager 2 zjistil, že všechny Uranovy měsíce se skládají z hornin a obyčejného vodního ledu". Taková hojnost, či dokonce sama přítomnost vody na planetách a jejich oběžnicích, o nichž se předpokládalo, že jsou „plynné", byla naprosto neočekávaná.

A bylo tu potvrzení toho, o čem jsem psal ve Dvanácté planetě - totiž že Sumerové, jak vyplývá z tisíce let starých textů, nejenže věděli o existenci Uranu, ale navíc ho přesně popsali - zelenomodrý a pokrytý vodou!

Co to všechno znamená? Jde o to, že moderní věda roku 1986 neobjevila nic neznámého; spíše to objevila znovu a napojila se na dávné znalosti. Na základě toho, co bylo zjištěno roku 1986 a co potvrdilo platnost sumerských textů a mých závěrů z nich vyplývajících z roku 1976, jsem si byl dostatečně jist, natolik, abych předpověděl, v předvečer setkání Voyageru 2 s Neptunem, co tam bude objeveno.

Přelety Voyageru 2 nad Uranem a Neptunem potvrdily nejen prastaré znalosti, týkající se samotné existence obou vnějších planet, ale i některé zásadní detaily. Přelet nad Neptunem roku 1989 přinesl ještě hlubší potvrzení starých textů. Neptun je v nich zmiňován před Uranem, právě tak, jak bychom čekali od někoho, kdo vstupuje do sluneční soustavy zvnějšku, a vidí nejprve Pluto, pak Neptun a pak Uran. Uran je v této části textů, zabývající se planetárními seznamy, nazýván Kakkab šanamma, „Planeta, která je dvojníkem" Neptunu. Údaje z Voyageru 2 tuto prastarou zprávu plně potvrzují. Uran je skutečně jakoby Neptunovo dvojče, barvou, velikostí i obsahem vody; obě planety mají prstence a množství oběžnic či měsíců. Podobnost neočekávaná byla zjištěna v oblasti magnetického pole obou planet: obě mají neobvykle velký sklon vůči svým rotačním osám - Uran 58°, Neptun 50°. John Noble Wilford v New York Times napsal, „Neptun je jakoby magnetickým dvojčetem Uranu". Dále mají obě planety skoro stejně dlouhý den: přibližně mezi šestnácti a sedmnácti hodinami.

Divoké vichry na Neptunu a jeho ledový příkrov jsou důkazem velkého vnitřního žáru, který planeta vyzařuje, stejně jako Uran. V hlášeních z JPL je uvedeno, že již počáteční měření teploty ukázala, že „Neptunovy teploty jsou velmi podobné teplotám Uranu, ačkoli je Uran více než o miliardu mil blíže Slunci". Vědci z toho vyvozují, že „Neptun musí nějakým způsobem produkovat mnohem více vnitřního žáru než Uran" - a kompenzovat tak svou větší vzdálenost od Slunce, aby dosáhl stejné teploty, jakou produkuje Uran, výsledkem čehož jsou podobné teploty na obou planetách - a máme tu navíc další rys podobnosti „mezi velikostí a charakteristickými znaky, které z Uranu činí téměř Neptunovo dvojče".

„Planeta, která je dvojníkem," řekli Sumerové o Uranu ve srovnání s Neptunem. „Velikost a další charakteristické znaky, které z Uranu činí takřka Neptunovo dvojče," říkají vědci z NASA. Nejen výše popsané charakteristiky, dokonce i terminologie - „planeta, která je dvojníkem," „takřka Neptunovo dvojče" - je podobná. Jenže jedno prohlášení, to sumerské, bylo učiněno 4000 let př.n.l., a to druhé z NASA roku 1989, tedy asi o 6000 let později…

V případě těchto dvou vzdálených planet se zdá, že moderní věda jen navázala na starověké znalosti. Zní to neuvěřitelně, avšak fakta hovoří sama za sebe. A navíc, jedná se o první z celé série vědeckých objevů, následujících po vydání Dvanácté planety (http://www.cez-okno.net/serial-dvanacta-planeta, pozn. red.), objevů, které potvrzují závěry této knihy v jedné oblasti za druhou.

***

-pokračovanie-

Zecharia Sitchin


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

NÁVRAT KE GENESIS, Vydavateľstvo: Dobra, 2001


AUTOROVE KNIHY môžete zakúpiť i na tejto adrese

 

Súvisiace:

Anunnaki
http://www.cez-okno.net/rubrika/anunnaki

Zecharia Sitchin
http://www.cez-okno.net/rubrika/zecharia-sitchin

 


august 09, 2014 16:07 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top