Obrázok používateľa CEZ OKNO
Zecharia Sitchin: NÁVRAT KE GENESIS II.

Ti, kdo četli mé knihy (Schody k nebesům, Války bohů a lidí (http://www.cez-okno.net/rubrika/serial-sitchin-valky-bohu-a-lidi, pozn. red.), a Ztracené říše (http://www.cez-okno.net/rubrika/serial-sitchin-ztracene-rise, pozn. red.), které následovaly po knize první), vědí, že jsou v prvé řadě založeny na znalostech, které nám zanechali Sumerové.

1. kapitola

ZÁSTUP NEBESKÝ (pokračovanie)

První civilizace, kterou známe, byla ta jejich. Objevila se náhle a jakoby odnikud někdy před 6 000 lety, a patří jí všechna „prvenství" pokročilé civilizace: vynálezy a inovace, pojmy a věrouky, které tvoří základ naší vlastní západní kultury a všech ostatních civilizací a kultur po celé Zemi. Kolo a vozy, tažené zvířaty, čluny na řekách a lodě na mořích, vypalovací pec a cihla, výškové stavby, písmo, školy a písaři, zákony, soudci a poroty, královský úřad a občanské sněmy, hudba, tanec a umění, medicína a chemie, tkaní a textil, náboženství a kněžství a chrámy - to vše začalo tam, v Sumeru, na území jižní části dnešního Iráku, v oblasti starověké Mezopotámie. A především, svůj počátek zde mají znalosti matematické a astronomické.

Veškeré základní prvky moderní astronomie mají skutečně sumerský původ: koncept nebeské sféry, horizontu a zenitu, dělení kruhu na 360°, nebeského pásu, který je rovinou oběhu planet kolem Slunce, seskupování hvězd v souhvězdí, jejich opatřování jmény a obrazy, jimž říkáme zodiak, aplikace čísla 12 na tento zodiak a na dělení času, a pořízení kalendáře, který je základem všech kalendářů i v dnešní době. To vše a ještě mnohem, mnohem více, má počátek v Sumeru.

Sumerové zaznamenávali své obchodní a právní transakce, své příběhy a dějiny, na hliněných tabulkách (obr. 5a); ryli své ilustrace do pečetních válečků - jejich obsah byl vyryt obráceně, jako negativ, a jako pozitiv se objevil poté, co byl váleček obtištěn do vlhké hlíny (obr. 5b). V rozvalinách sumerských měst, objevovaných archeology od poloviny 18. století, byly nalezeny stovky, ne-li tisíce, textů a ilustrací, zabývajících se astronomií. Jsou mezi nimi seznamy hvězd a souhvězdí v jejich správných polohách na obloze, a manuály pro pozorování východů a západů hvězd a planet; též texty, specificky se zabývající sluneční soustavou. Ve vykopávkách se nalezly texty, které uvádějí planety, obíhající kolem Slunce, v jejich správném pořadí; jeden z textů dokonce udává i vzdálenosti mezi nimi. A na pečetních válečcích jsou i ilustrace sluneční soustavy, jako je ta na Foto B, která je nejméně 4500 let stará, a nyní se nachází v oddělení Blízkého Východu ve Státním muzeu ve východním Berlíně, v katalogu pod číslem VA/243.

Podíváme-li se na detail v levém horním rohu sumerského obrázku (obr. 6a), vidíme kompletní sluneční soustavu se Sluncem (ne Zemí!) uprostřed, okolo nějž jsou všechny planety dnes známé. Pro názornost si nakresleme tyto známé planety kolem Slunce v jejich správných poměrných velikostech a pořadí (obr. 6b). Podobnost mezi starověkým zobrazením a moderním nákresem je zcela zřejmá: není pochyb o tom, že dvojčata Uran a Neptun byla ve starověku známa.

Sumerský obrázek však vykazuje určité odlišnosti. Nejedná se o umělcovu chybu ani o špatnou informovanost: naopak, ony odlišnosti - jsou dvě - jsou velmi významné.

První se týká Pluta. Má velmi zvláštní oběžnou dráhu - hodně vychýlenou od obecné roviny (ekliptiky), v níž okolo Slunce planety obíhají, a tak eliptickou, že se Pluto čas od času (jako např. v současné době a až do roku 1999) nachází ne dále, ale blíže ke Slunci než Neptun. Astronomové proto usuzovali (od objevu Pluta roku 1930), že byl původně oběžnicí planety jiné; obvykle se předpokládalo, že byl měsícem Neptunu, který se „nějak" - nikdo si neumí představit jak - vytrhl z Neptunovy vazby a začal obíhat kolem Slunce po své vlastní (ač bizarní) dráze.

To je na starověkém zobrazení potvrzeno, ale s významným rozdílem. Na sumerské tabulce je Pluto zobrazen nikoli poblíž Neptunu, ale mezi Saturnem a Uranem. A sumerské kosmologické texty, jimiž se dále budeme zabývat velmi podrobně, uvádějí, že Pluto byl oběžnicí Saturnu - a vytrhl se mu, aby posléze přijal svůj vlastní „osud" - svou vlastní oběžnou dráhu kolem Slunce.

Starověké pojednání o původu Pluta dokládá nejen faktickou znalost, ale i velkou zkušenost s nebeskými záležitostmi. Zahrnuje pochopení komplexních sil, které formovaly sluneční soustavu, stejně jako rozvinuté astrofyzikální teorie, dle nichž se měsíce mohou stát planetami, případně se může zvrátit proces formování planet a tyto zůstanou měsíci. U Pluta se tak podle sumerské kosmogonie stalo; našemu Měsíci, který nastoupil proces utváření v planetu, bylo nebeskými událostmi zabráněno, aby nabyl nezávislého postavení.

Moderní astronomové došli od předpokladu k přesvědčení, že se takový proces ve sluneční soustavě skutečně udál, teprve poté, co sondy Pioneer a Voyager v minulém desetiletí dokázaly, že Titan, největší měsíc Saturnův, se původně utvářel jako planeta a jeho odtržení od Saturnu nebylo završeno. Objevy okolo Neptunu posílily předpoklad opačný, týkající se Tritonu, Neptunova měsíce, který je jen o 400 mil v průměru menší než Země. Jeho podivná oběžná dráha, vulkanická činnost a další nečekané rysy vědcům z JPL vnukly myšlenku, slovy vedoucího projektu Voyager Edwarda Stonea, že „Triton mohl být původně tělesem, před několika miliardami let volně plujícím sluneční soustavou, které se připletlo Neptunu příliš blízko do cesty, dostalo se do oblasti jeho gravitačního působení a začalo kolem planety obíhat."

Jak daleko je tato hypotéza od sumerské poznámky, že se planetární měsíce mohou stát planetami, měnit pozice v soustavě, nebo se neúspěšně pokusit o vlastní oběžnou dráhu? Při podrobném zkoumání sumerské kosmogonie vskutku začne být zřejmé nejen to, že mnohé z moderní vědy je vlastně jen objeveno znovu, ale i to, že znalosti starověku nabízejí výklady mnoha jevů, které moderní věda musí teprve vyřešit.

Už na počátku, ještě než předložím zbytek důkazů na podporu tohoto tvrzení, nevyhnutelně vyvstává otázka: Jak mohli na Zemi Sumerové toto vše znát, tak dávno, na samém úsvitu civilizace?


Obr. 6

Odpověď najdeme ve druhé odlišnosti mezi sumerským popisem sluneční soustavy (obr. 6a) a našimi současnými znalostmi o ní (obr. 6b). Jde o velkou planetu, umístěnou do prázdného prostoru mezi Mars a Jupiter. O žádné takové planetě nevíme; avšak sumerské kosmogonické, astronomické a historické texty trvají na tom, že v naší sluneční soustavě vskutku existuje ještě jedna planeta - její dvanáctý člen; Sumerové do sluneční soustavy zahrnují Slunce, Měsíc (jakožto nebeská tělesa sama o sobě, z důvodů v textu udaných), a deset, nikoli devět, planet. Uvědomil jsem si, že planeta, v sumerských textech nazývaná NIBIRU („Planeta Křížení") není ani Mars, ani Jupiter, jak se domnívali někteří učenci, ale planeta jiná, která mezi nimi prochází každých 3 600 let - a z toho povstal název mé první knihy, Dvanáctá planeta - planeta, která je „dvanáctým členem" sluneční soustavy (ačkoli, technicky vzato, jakožto planeta je desátá).

A z této planety, jak se opakovaně v sumerských textech zdůrazňuje, přišli na Zemi ANUNNAKI. Doslova přeložen tento termín znamená „Ti, Kdo Přišli Z Nebe na Zem". V Bibli se o nich mluví jako o Anakim, v kapitole 6 knihy Genesis jsou rovněž nazýváni Nefilim, což v hebrejštině znamená totéž: Ti, Kdo Sestoupili Dolů, Z Nebe Na Zem.

Sumerové vysvětlují - jakoby tím předvídali naše otázky - že právě od Anunnaků se naučili všemu svému vědění. Pokročilé znalosti, které nacházíme v sumerských textech jsou tudíž věděním, které patřilo Anunnakům, jež přišli z Nibiru; a jejich musela být i velmi pokročilá civilizace, neboť - jak jsem vydedukoval ze sumerských textů - přišli na Zemi před 445 000 lety. Mohli tudíž už v té době cestovat vesmírem. Široká, eliptická oběžná dráha jejich planety udělala smyčku - toto je přesný překlad sumerského termínu - kolem všech ostatních planet; byla jakoby pohyblivou observatoří, z níž Anunnakové mohli zkoumat všechny ostatní planety. Není pak divu, že vše, co dnes objevujeme, bylo již v dobách Sumeru známo.

Otázka, proč by se někdo obtěžoval přilétat na ten kus hmoty, jemuž říkáme Země, a to ne náhodou, ne z důvodu nehody, a ne jednou, ale opakovaně - každých 3 600 let, je v sumerských textech zodpovězena. Na své planetě Nibiru čelili Anunnakové/Nefilim situaci, se kterou se na Zemi asi rovněž budeme muset brzo vypořádat: zvyšující se ekologické znečištění činilo životní podmínky stále méně únosnými. Bylo potřeba chránit ztrácející se atmosféru, a jediným řešením bylo rozestřít nad ní částečky zlata jako štít. (Okna na amerických vesmírných sondách například jsou pokryta tenkou vrstvou zlata, aby astronauty chránilo před radiací). Tento vzácný kov Anunnakové objevili naplanetě, jíž říkali Sedmá (počítáno od vnějšku sluneční soustavy) a vyslali Misi Země, aby jej získali. Napřed se pokusili jej těžit cestou nejmenšího odporu, z vod Perského zálivu; když se jim to nezdařilo, přistáli a zahájili obtížné dolovací práce v jihovýchodní Africe.

Asi před 300 000 let se Anunnakové, určení pro práci v afrických dolech, vzbouřili. Právě tehdy použili vedoucí vědec a vedoucí lékař výpravy Anunnaků techniku genetické manipulace a oplodňování in-vitro, aby vytvořili „primitivní dělníky" - první Homo sapiens, na těžkou, úmornou dřinu ve zlatých dolech.

Sumerskými texty, které popisují všechny tyto události, a jejich zhuštěnou verzí v knize Genesis jsem se intenzivně zabýval ve Dvanácté planetě. Předmětem knihy této jsou vědecké aspekty oněch dějů a anunnackých technik. Ukážeme si, jakou ohromnou práci dělá ve vědeckém pokroku moderní věda - ale také to, že že cesta do budoucnosti je hustě lemována ukazateli, znalostmi a objevy, pocházejícími z minulosti. Anunnakové, jak uvidíme, zde byli již předtím; a když se vztah mezi nimi a bytostmi, které stvořili, změnil, když se rozhodli dát lidstvu civilizaci, vložili do nás něco ze svých znalostí a schopnost činit vlastní vědecký pokrok.

Mezi vědeckými objevy, které budou probírány v následujících kapitolách, bude rovněž veliké množství důkazů existence planety Nibiru. Byla by to událost nejen kvůli knize Dvanáctá planeta, ale zejména pro astronomii - přesto však by náš běžný denní život neovlivnila více než, řekněme, objev Pluta roku 1930. Bylo by pěkné se dozvědět, že má sluneční soustava „tam venku" ještě jednu planetu, a stejně tak uspokojivé by bylo potvrzení, že planet není devět, ale deset; obšťastnilo by to hlavně astrology, kteří pro dvanáct domů horoskopu potřebují ne jedenáct, ale dvanáct nebeských těles.

Avšak po vydání Dvanácté planety, po důkazech v ní předložených - které nebyly od prvního vydání knihy roku 1976 vyvráceny - a po vědeckých objevech, které následovaly, nemůže objevení Nibiru zůstat pouhým vkladem do učebnic astronomie. Jestli se potvrdí, co jsem napsal - jinými slovy, pokud byli Sumerové ve svých záznamech přesní - bude objev Nibiru znamenat nejen to, že je tam venku ještě jedna planeta, ale že je tam Život. Navíc se potvrdí, že tam existují inteligentní bytosti - lidé, kteří byli před půl miliónem let natolik pokročilí, že mohli létat do vesmíru; lidé, kteří se pohybovali mezi svou planetou a Zemí každých 3 600 let.

Jde o to, kdo je to tam na Nibiru, ne o to, zda existuje - a jakým způsobem ovlivní existující politický, náboženský, sociální, ekonomický a vojenský řád na Zemi. Jaké budou reakce, až - nikoliv jestli - se Nibiru objeví?

To je otázka, která, věřte nebo ne, už byla řešena.

***

-pokračovanie-

Zecharia Sitchin


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

NÁVRAT KE GENESIS, Vydavateľstvo: Dobra, 2001


AUTOROVE KNIHY môžete zakúpiť i na tejto adrese

Súvisiace:

Nibiru (Maldek, Marduk)
http://www.cez-okno.net/rubrika/rubriky/nibiru

Anunnaki
http://www.cez-okno.net/rubrika/anunnaki

Zecharia Sitchin
http://www.cez-okno.net/rubrika/zecharia-sitchin


august 11, 2014 21:48 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top