Obrázok používateľa CEZ OKNO
Zecharia Sitchin: NÁVRAT KE GENESIS III.

Existuje důkaz o dolování v Jižní Africe během starší doby kamenné? Archeologické studie svědčí o tom, že ano. Přední jihoafrická těžební společnost, Anglo-American Corporation, si uvědomila, že opuštěné starověké doly mohou ukázat, kde lze nalézt zlato, a v sedmdesátých letech si najala archeology, aby se po takových starověkých šachtách porozhlédli.

Těžba zlata - jak dávno?

Publikované zprávy (v časopisu korporace - Optima) detailně zkoumají ve Svahilsku a jiných místech v Jižní Africe rozsáhlé těžební oblasti s šachtami do hloubky padesáti stop. Kamenné objekty a pozůstatky uhlí poukazují na těžbu v době 35 000, 46 000, a 60 000 let před Kristem. Archeologové a antropologové, kteří se účastnili datování objevů, věří, že technologie těžby byla používána v Jižní Africe „v období od roku 100 000 před Kristem."

V září 1998 přijel mezinárodní tým fyziků do Jižní Afriky určit dobu lidského osídlení území Svahilska a Zulu. Nejmodernějšími technikami stanovili období od 80 000 do 115 000 let před Kristem.

Ohledně pradávných zlatých dolů Monotapy v jižním Zimbabwe legendy Zuluů říkají, že tam pracovali „uměle vyrobení otroci z masa a krve, stvoření Prvními lidmi." Tito otroci, dodávají legendy Zuluů, „se pustili do bitvy s Lidoopem," když „se na nebesích objevila velká válečná hvězda" (viz lndaba My Children od medicinmana Zuluů Credo Vusamazulu Mutwa).

2. kapitola

PŘIŠLO TO Z DALEKÉHO VESMÍRU

„Byl to Voyager (projekt), co zaměřilo naši pozornost na význam kolizí" uvádí Edward Stone z California Institute of Technology (Caltech), vedoucí vědců z programu Voyager. „Kosmické kolize byly mocnými sochaři sluneční soustavy."

Sumerové už o téže skutečnosti věděli o 6 000 let dříve. Středem jejich kosmogonie, pohledu na svět a náboženství byla kataklyzmatická událost, kterou nazývali Nebeská bitva. Byla to událost, o níž jsou zmínky v nesčetných sumerských textech, hymnech a příslovích - právě takových, jaké najdeme v biblických knihách Žalmů, Přísloví, v Jobovi a různých dalších. Sumerové však popisují tuto událost podrobně, krok po kroku, v dlouhém textu, který si vyžádal sedm tabulek. Ze sumerských originálů byly nalezeny jen fragmenty a citace; úplnější texty se k nám dostaly v jazyku akkadském, jazyku Asyřanů a Babyloňanů, kteří obývali Mezopotámii po Sumerech. Text se zabývá uspořádáním sluneční soustavy před Nebeskou bitvou, a ještě podrobněji pak původem, příčinami a důsledky této děsivé kolize. Jednoduchou kosmogonickou premisou pak vysvětlují to, co našim astronomům a astrofyzikům stále zůstává hádankou.

Ještě podstatnější je, že pokaždé když moderní vědci dospějí k uspokojivé odpovědi - je tato v souladu se sumerskou a potvrzuje ji! Až do objevů, jež učinil Voyager, převládající vědecký názor popisoval dnes nám známou sluneční soustavu tak, že nabývala dnešní podoby brzy po svém vzniku, formována neměnnými zákony nebeského pohybu a gravitačních sil, Jistěže tam byli i přivandrovalci - meteority, odkudsi přilétající, srážející se se stabilními objekty sluneční soustavy a poznamenávající je krátery, a komety přibližující se ve velmi elongovaných oběžných drahách, vynořující se odněkud a kamsi mizející. Předpokládalo se však, že tento kosmický odpad pochází z dob prvopočátku sluneční soustavy, tedy z doby před nějakými 4,5 miliardami let, a že se skládá z kousků planetární hmoty, kterým se nepodařilo sloučit se s planetami nebo jejich měsíci a prstenci. O něco nepochopitelnější byl pás asteroidů, houf balvanů, které tvoří řetězec obíhající mezi Marsem a Jupiterem. Podle Bodeova zákonu, empirického pravidla, které osvětluje proč planety vznikaly na tom kterém místě, mohla existovat mezi Marsem a Jupiterem planeta dvakrát větší než Země. Jsou trosky, obíhající v pásu asteroidů, zbytkem takové planety? Proti kladné odpovědi stojí dva problémy: celkové množství hmoty v pásu asteroidů není adekvátní velikosti této hypotetické planety, a neexistuje přijatelné vysvětlení pro to, co mohlo způsobit její rozpad; pokud to byla nebeská kolize - kdy, v důsledku čeho a proč? Vědci na to nemají odpověď.

Představa, že proběhla jedna nebo více kolizí, které pozměnily původní formu sluneční soustavy, se potvrdila po obletu Uranu v roce 1986, jak připustil Dr. Stone. To, že Uran leží jakoby na boku, bylo dobře známo už z pozorování dalekohledy a jinými přístroji ještě před průletem Voyageru. Ale byl tak už od samého počátku, nebo ho převrátila nějaká vnější síla - mohutná kolize či střet s jiným velkým nebeským tělesem?

Odpověď měl poskytnout fotografický průzkum měsíců Uranu Voyagerem 2. Skutečnost, že tyto měsíce krouží kolem Uranova rovníku v jeho nakloněné pozici, čímž vytvářejí jakýsi terč čelem ke Slunci (obr. 7), vede vědce k přemítání nad tím, zda tam ony měsíce byly už v době, kdy došlo k naklonění, nebo zda se vytvořily až po této události, možná z hmoty vyvržené silou kolize, která Uran položila na bok.

Teoretický základ pro odpověď byl položen ještě před průletem nad Uranem, mezi jinými Dr. Christianem Veilletem z French Centre ďEtudes et des Recherches Geodynamiques. Jestliže se měsíce vytvořily ve stejné době jako Uran, nebeská „surovina", z níž se seskupily, mohla kondenzovat těžší hmotu poblíž planety; na vnitřních měsících mohlo být více těžší, skalnaté hmoty a na měsících vnějších naopak více hmoty lehčí (více vodního ledu, méně hornin). Podle téhož principu, jakým se rozdělovala hmota ve sluneční soustavě - větší podíl těžší hmoty poblíž Slunce, více lehčí hmoty (v „plynném" skupenství) dále od něho - by měsíce vzdálenějšího Uranu měly být proporcionálně lehčí, než měsíce bližšího Saturnu.

Jenže nálezy odhalily okolnosti této domněnce odporující.

V rozsáhlých souhrnných zprávách o průzkumu Uranu, publikovaných v časopisu Science 4. června 1986, dospěl tým čtyřiceti vědců k závěru, že hustoty Uranových měsíců (až na měsíc Miranda), „jsou podstatně větší než hustoty ledových satelitů Saturnu." Rovněž údaje Voyageru 2 ukázaly - opět navzdory tomu co „by mělo být" - že dva větší vnitřní Uranovy měsíce, Ariel a Umbriel, jsou lehčího složení (silné vrstvy ledu, malé kamenité jádro) než vnější měsíce Titania a Oberon, u nichž bylo prokázáno, že jsou tvořeny velkým množstvím těžké, kamenité hmoty a mají jen tenkou vrstvu ledu.

Tyto objevy Voyageru 2 nebyly tím jediným, co naznačovalo, že Uranovy měsíce nevznikly ve stejné době jako planeta sama, ale spíše poněkud později, za neobvyklých okolností. Dalším objevem, který vědce překvapil, bylo, že prstenec kolem Uranu byl velmi temný, „černý jako uhel," podle všeho složený z „hmoty bohaté na uhlík, typu prvotní dehtovité látky nasáté z vesmírného prostoru" (zdůraznění je mé). Tyto tmavé prstence, zvlněné, nakloněné a „bizarně eliptické," byly dost nepodobné symetrickým prstencům z ledových částic, obíhajícím Saturn. Uhlově černých bylo též šest nově objevených měsíců Uranu, z nichž některé se chovaly jako „pastýři" prstenců. Zřejmým závěrem bylo, že prstence a měsíce se zformovaly z pozůstatků „bouřlivé události v Uranově minulosti." Asistent projektu v JPL, vědec Ellis Miner to shrnul jednoduchými slovy: Je tu velmi pravděpodobná možnost, že se do Uranovy soustavy zvenčí dostal narušitel, a narazil do jednoho z měsíců tak silně, že ho rozdrtil."

Teorie katastrofické nebeské kolize jako události, která by mohla vysvětlit všechny podivné fenomény na Uranu a jeho měsících a prstencích byla dále potvrzena objevem, že velké černé balvanovité sutiny, které tvoří Uranovy prstence, obíhají planetu jednou za každých osm hodin - jejich rychlost je dvojnásobná rychlosti jedné otočky planety kolem své osy. Nabízí se otázka, cože to tuto velikou rychlost sutinám v prstenci udělilo?

Na základě veškerých údajů se pravděpodobnost nebeské kolize jeví jako jediná přijatelná odpověď. „Musíme vzít v potaz velmi pravděpodobnou možnost, že podmínky formování oběžnic byly ovlivněny událostí, jež zapříčinila Uranův mohutný náklon," prohlásil čtyřicetičlenný tým vědců. Jednoduše řečeno to znamená, že zkoumané měsíce se vší pravděpodobností vznikly jako důsledek stejné kolize, která položila Uran na bok. Na tiskových konferencích NASA byli vědci ještě otevřenější. „Mohla to způsobit kolize s něčím o velikosti Země, co se pohybovalo rychlostí okolo 40 000 mil za hodinu," tvrdili a dodali, že k tomu zřejmě došlo asi před čtyřmi miliardami let.

Astronom Garry Hunt z Imperial College v Londýně to shrnul v šesti slovech. „Uran kdysi dávno dostal mohutný úder."

Avšak ani v ústních shrnutích, ani v dlouhých písemných zprávách nebyl učiněn pokus vysvětlit, co bylo ono „něco", odkud to mělo přijít, a jak došlo ke kolizi či střetu s Uranem.

Pro tyto odpovědi se budeme muset vrátit zpět k Sumerům…

***

Dříve než od poznatků, nabytých v období let sedmdesátých a osmdesátých, přistoupíme k tomu, co bylo známo o 6 000 let dříve, podíváme se ještě na jeden aspekt hádanky: Jsou zvláštnosti Neptunu výsledkem kolize, nebo „nárazů," nemajících vztah k těm Uranovým - nebo jsou všechny důsledkem jedné katastrofické události, která postihla všechny vnější planety?

Předtím, než Voyager 2 oblétl Neptun, byly známy jen dvě oběžnice planety, Nereida a Triton. U Nereidy byla zjištěna zvláštní oběžná dráha; byla neobvykle nakloněna vůči rovníku planety (sklon až 28 stupňů) a obíhala kolem Neptunu po velmi výstředné oběžné dráze, nikoli přibližně kruhové, ale velmi elongované, která měsíc od Neptunu vzdaluje až šest milionů mil a přibližuje až na milión mil. Nereida, třebaže by podle pravidel planetární formace měla být kulatá, má neobvyklý tvar, podobný zmáčknuté koblize. Navíc je z jedné strany jasná a z druhé uhlově černá. Všechny tyto zvláštnosti vedly Marthu W. Shaeferovou a Bradleyho E. Shaefera, v podrobné studii k tématu, publikované v časopise Nature (2. června 1987), k následujícímu závěru: „Nereida se utvořila jako měsíc někde kolem Neptunu či jiné planety, a jak ona, tak Triton byli vrženi na své zvláštní oběžné dráhy nějakým obrovským tělesem nebo planetou." „Představme si," uvádí Brad Schaefer, „že Neptun kdysi míval normální soustavu oběžnic jako Jupiter nebo Saturn; pak do soustavy vniklo nějaké obrovské těleso a vším pořádně zamíchalo."

Tmavou hmotu, objevující se na jedné straně Nereidy lze vysvětlit dvěma způsoby - oběma ale na základě kolizní varianty. Podle prvního náraz na jedné straně oběžnice smetl tamní existující tmavou vrstvu a odkryl světlejší materiál pod povrchem, nebo tmavá hmota náležela k narážejícímu tělesu a „byla připlácnuta na jednu stranu Nereidy." Tato druhá možnost je podle prohlášení týmu JPL z 29. srpna 1989 navrhována coby přijatelnější, a to na základě poznatku, že všechny nové satelity Neptunu (dalších šest) objevené Voyagerem 2, „jsou velmi tmavé" a „nepravidelného tvaru," dokonce i měsíc označený 1989N1, jehož velikost by předpokládala sférický tvar.

Teorie týkající se Tritonu a jeho elongované a retrográdní (ve směru hodinových ručiček) oběžné dráhy kolem Neptunu také předpokládají kolizi jako jedinou možnost.

V článku ve velmi prestižním časopisu Science v předvečer setkání Voyageru 2 s Neptunem, tým vědců Caltechu (P. Goldberg, N. Murray, P. Y. Longaretti a D. Banfield) předpokládá, že „Triton byl přitažen z heliocentrické oběžné dráhy - z oběžné dráhy kolem Slunce - „v důsledku kolize s něčím, co bylo jedním z Neptunových řádných satelitů." V této variantě mohl být původní malý satelit Neptunu „pohlcen Tritonem," ale mohutnost kolize byla zřejmě taková, že odčerpala dost z Tritonovy oběžné energie na to, aby ho zpomalila natolik, že mohl být přitažen Neptunovou gravitací. Jiná teorie, podle níž byl Triton původně satelitem Neptunu, se podle této studie ukázala být chybnou a neschopnou obstát v kritické analýze.

Údaje, shromážděné Voyagerem 2 při vlastním obletu Tritonu, tento teoretický úsudek podpořily. Byl rovněž v souladu s jinými studiemi (například od Davida Stevensona z Caltech), které ukázaly, že Tritonova vnitřní teplota a povrchové útvary mohou být vysvětleny jedině v souvislosti s kolizí, po níž byl Triton zachycen na oběžnou dráhu kolem Neptunu.

„Odkud se vzala tato narážející tělesa?" tázal se řečnicky Gene Shoemaker, jeden z vědců NASA, v televizním pořadu NOVA. Ale otázka zůstala bez odpovědi. Nezodpovězeno také zůstalo, zda kataklyzmata na Uranu a Neptunu byla součástí jediné události, nebo zda šlo o nesouvisející náhody.

Není to ironie; je potěšující shledat, že odpovědi na všechny tyto hádanky byly zodpovězeny ve starých sumerských textech, a že všechny informace objevené nebo potvrzené sondami Voyager potvrzují a doplňují informace sumerské a způsob, jakým jsem je prezentoval a vyložil ve Dvanácté planetě.

Sumerské texty hovoří o jediné, ale rozsáhlé události. Co se týče vnějších planet, objasňují více, než se pokusili vysvětlit moderní astronomové. Staré texty též objasňují záležitosti dotýkající se událostí blíže k nám, jako původ Země a jejího Měsíce, pásu asteroidů a komet. Dále pak vyprávějí příběhy, které spojují krédo stoupenců kreacionismu s teorií evoluce, příběhy, které nabízejí zdařilejší vysvětlení než je moderní pojetí toho, co se událo na Zemi a jak vznikl člověk a jeho civilizace.

***

-pokračovanie-

Zecharia Sitchin


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

NÁVRAT KE GENESIS, Vydavateľstvo: Dobra, 2001


AUTOROVE KNIHY môžete zakúpiť i na tejto adrese

Súvisiace:

Nibiru (Maldek, Marduk)
http://www.cez-okno.net/rubrika/rubriky/nibiru

Anunnaki
http://www.cez-okno.net/rubrika/anunnaki

Zecharia Sitchin
http://www.cez-okno.net/rubrika/zecharia-sitchin


august 13, 2014 17:38 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top