Obrázok používateľa CEZ OKNO
Zecharia Sitchin: NÁVRAT KE GENESIS IV.

Všechno to začalo, praví sumerské texty, když byla sluneční soustava ještě mladá. Slunce (v sumerských textech APSÚ - „Ten, kdož byl od počátku"), jeho malý společník MUM.MU („Ten, kdož se narodil," náš Merkur), a dále od něj TI.AMAT („Panna života") byli prvními členy sluneční soustavy; ta se postupně rozrostla „zrozením" tří planetárních dvojic; planet, které my nazýváme Venuše a Mars mezi Mummu a Tiámat, obří dvojice Jupiter a Saturn (abychom použili jejich moderní jména) za Tiámat, a ještě dále pak Uran a Neptun (Obr. 8).

2. kapitola

PŘIŠLO TO Z DALEKÉHO VESMÍRU (pokračovanie)

Všechno to začalo, praví sumerské texty, když byla sluneční soustava ještě mladá. Slunce (v sumerských textech APSÚ - „Ten, kdož byl od počátku"), jeho malý společník MUM.MU („Ten, kdož se narodil," náš Merkur), a dále od něj TI.AMAT („Panna života") byli prvními členy sluneční soustavy; ta se postupně rozrostla „zrozením" tří planetárních dvojic; planet, které my nazýváme Venuše a Mars mezi Mummu a Tiámat, obří dvojice Jupiter a Saturn (abychom použili jejich moderní jména) za Tiámat, a ještě dále pak Uran a Neptun (Obr. 8).


Obr. 8

Do této původní sluneční soustavy, ještě nestabilní, brzy po jejím zformování (já odhaduji dobu asi před čtyřmi miliardami let), vnikl vetřelec. Sumerové ho nazývali NI-BIRU; Babyloňané jej přejmenovali na Marduk, na počest jejich národního boha. Dorazil ze vzdáleného vesmíru, slovy starých textů z „Hlubiny". Jak se ale přibližoval vnějším planetám naší sluneční soustavy, začal do ní být vtahován. Předpokládá se, že první vnější planetou přitahující Nibiru svým gravitačním tahem byl Neptun - v sumerštině E.A („Ten, jehož domem je voda"). „Tím, kdo jej zplodil, byl Ea," vysvětluje starý text.

Na Nibiru/Marduka musel být impozantní pohled; okouzlující, zářící, vznešený, důstojný - to jsou některá adjektiva užitá k jeho popisu. Když zblízka míjel Neptun a Uran, dštila z něj záře a záblesky. Mohl přicestovat s vlastními satelity, nebo nějaké mohl získat působením gravitačního tahu vnějších planet. Staré texty hovoří o jeho „dokonalých součástech… těžko k rozeznání" - „čtvero bylo jeho očí, čtvero bylo jeho uší."

Když proplouval kolem Neptunu, začala se jedna strana Nibiru/Marduka vydouvat, „až vypadal, jako by měl druhou hlavu." Oddělila se tehdy tato výduť, aby se stala Neptunovým měsícem, Tritonem? Jedním z důvodů, proč je to pravděpodobné, je fakt, že Nibiru/Marduk vstoupil do sluneční soustavy po retrográdní oběžné dráze (ve směru hodinových ručiček), tedy opačné, než mají ostatní planety (obr. 9). Jedině tento sumerský detail, podle nějž byl orbitální pohyb planety-narušitele vůči pohybu planet ostatních opačný, může vysvětlit retrográdní pohyb Tritonu, vysoce eliptickou oběžnou dráhu dalších satelitů a komet, a jiné důležité události, jimiž se budeme ještě zabývat.


Obr. 9

Ještě více satelitů se vytvořilo, když Nibiru/Marduk minul Anu/Uran. Texty podávají popis tohoto míjení Urana - „Anu přinesl a zrodil čtvero větrů" - nikdo by si nemohl přát jasnější odkaz na čtyři Uranovy měsíce, které, jak dnes víme, mohly vzniknout jedině jako následek kolize, která položila Uran na bok. Zároveň se z další pasáže starého textu dovídáme, že i sám Nibiru/Marduk v důsledku tohoto střetu získal tři satelity.

Ačkoli sumerské texty popisují, jak se po svém definitivním uchycení ve sluneční soustavě Nibiru/Marduk znovu přiblížil k vnějším planetám a nakonec je uspořádal v soustavě, jak ji známe dnes, už samo první setkání vysvětluje různé hádanky, jimž moderní astronomie čelila, nebo ještě stále čelí, ohledně Neptunu, Uranu, jejich měsíců a prstenců.

Po průchodu kolem Neptunu a Uranu byl Nibiru/Marduk přitažen ještě více ke středu planetární soustavy, poté, co se dostal do vlivu obrovských gravitačních sil Saturnu (AN.ŠAR, „Nejpřednější na nebesích") a Jupiteru (KI.ŠAR, „Nejpřednější z pevnin"). Jakmile se Nibiru/Marduk „přiblížil a postavil jak k boji" poblíž Anšaru/Saturnu, obě planety „se políbily na rty." V oné chvíli se „osud", oběžná dráha Nibiru/Marduka, navždy změnil. Tehdy byl také hlavní satelit Saturnu, GA.GA (pozdější Pluto), odmrštěn ve směru Marsu a Venuše - ve směru umožněném jedině retrográdními silami Nibiru/Marduka. Gaga učinil široký eliptický oběh a nakonec se vrátil na nejzašší okraj sluneční soustavy. Tam, když po obrátce zpět míjel jejich oběžné dráhy, se „zaměřil" na Neptun a Uran. To byl začátek procesu, v jehož průběhu se Gaga stal naším Plutem, s nakloněnou a zvláštní oběžnou dráhou, která ho občas přivede mezi Neptun a Uran.

Nový „osud", neboli oběžná dráha, Nibiru/Marduka byl nyní neodvolatelně namířen proti dávné planetě Tiámat. V té době, relativně brzy v období svého formování, byla sluneční soustava nestabilní, hlavně (jak se dovídáme z textu) v oblasti Tiámat. Zatímco ostatní planety poblíž dosud kolísaly ve svých oběžných drahách, Tiámat byla přitahována z mnoha směrů dvěma giganty za ní a dvěma menšími planetami mezi ní a Sluncem. Jedním důsledkem bylo to, že se od ní odtrhl nebo kolem ní shromáždil „zástup" satelitů, „planoucích hněvem", řečeno poetickým jazykem textu (učenci pojmenovaného Epos o stvoření). Tyto satelity, „řvoucí stvůry", byly „oděny děsem" a „korunovány božskou září," vířily zuřivě kolem a obíhaly, jako by byly „nebeskými bohy" – planetami.

Největším ohrožením stability ostatních planet byl Tiámatin „vůdce zástupů", velká oběžnice, která narostla do téměř planetární velikosti a chystala se dosáhnout svého nezávislého „osudu" - svého samostatného oběhu kolem Slunce. Tiámat „jej obdařila kouzlem, mezi nebeské bohy ho pozvedla." V sumerštině se jmenoval KIN.GU - „Veliký posel."

Nyní text zdvihá oponu před odvíjejícím se dramatem; vylíčil jsem jej, krok za krokem, ve Dvanácté planetě. Jako v řecké tragédii, následná „Nebeská bitva" byla nevyhnutelná, když do hry neúprosně vstoupily gravitační a magnetické síly, vedoucí ke kolizi mezi blížícím se Nibiru/Mardukem s jeho sedmi satelity („větry" ve starém textu) a Tiámat a jejím „zástupem" jedenácti satelitů v čele s Kinguem.

I když mířily proti sobě, Tiámat obíhající proti směru a Nibiru/Marduk ve směru hodinových ručiček, nesrazilyse spolu přímo ony planety - což má obrovský astronomický význam. Byly to satelity, neboli „větry" (v sumerštině to doslova znamená: „Ti, kteří jsou po stranách") Nibiru/Marduka, které udeřily do Tiámat a srazily se s jejími satelity. Při tomto prvním střetu (obr. 10), v první fázi

Nebeské bitvy,
Čtvero větrů rozmístil
tak, že nemohla uniknout:
Jižní vítr, Severní vítr,
Východní vítr, Západní vítr.
Po boku síť zavěsil,
dar svého otce Anua, jenž stvořil
vítr zlý, bouří, smršť…
Vyslal větry, které stvořil,
sedm z nich; aby rozbouřily nitro Tiámat
vykročily za ním.

Tyto „větry", čili satelity Nibiru/Marduka, „sedm z nich", byly hlavními „zbraněmi", kterými byla Tiámat napadena v první fázi Nebeské bitvy (obr. 10). Ale útočící planeta měla i jiné „zbraně":

Položil blesk před tvář svou,
spalujícím ohněm naplnil své tělo;
Pak upletl síť, aby do ní Tiámat chytil…
Děsivou zář měl kolem hlavy,
byl strašlivou hrůzou zahalen, jako pláštěm.

Jakmile se obě planety a zástupy jejich satelitů k sobě přiblížily dost na to, aby Nibiru/Marduk mohl „prozkoumat nitro Tiámat" a „odhalit Kinguův plán," Nibiru/Marduk zaútočil na Tiámat svou „sítí" (magnetickým polem?), aby ji „chytil," a vystřelil na starou planetu nesmírné proudy elektřiny („božských blesků"). Tiámat zpomalila, „naplněna jasem" se rozpálila, „počala se zvětšovat." V její kůře se otevřely mocné trhliny, zřejmě chrlící kouř a lávu. Do jedné rozevřené pukliny vrhl Nibiru/Marduk jeden ze svých hlavních satelitů, zvaný „Zlý vítr". Ten rozerval Tiámatin „břich, vnitřnosti její proťal, rozpoltil jí srdce."

Kromě rozervání Tiámat a „uhašení jejího života," zpečetilo první střetnutí osud měsíců, které ji obíhaly - všech, kromě planetoidního Kingua. Chycení v „síti" - magnetickou a gravitační silou - Nibiru/Marduka, „zničení, rozbití" členové „Tiámatiny družiny" byli staženi z jejich předchozího kurzu a vrženi do nových oběžných drah, v opačném směru: „chvějící se strachem, otočily se vzad."

Tak byly stvořeny komety - tak, dozvídáme se z 6 000 let starých textů, přišly komety ke svým velmi eliptickým a retrográdním oběhům. Co se týče Kingua, Tiámatina hlavního satelitu, informuje nás text, že v první fázi nebeské kolize byl jen připraven o svůj téměř nezávislý oběh. Nibiru/Marduk mu odebral „osud." Nibiru/Marduk přeměnil Kingua v DUG.GA.E, „masu neživé hmoty," bez atmosféry, vodstva, radioaktivních látek a scvrknutou; a „okovy ho spoutal" - aby zůstal na oběžné dráze kolem rozdrcené Tiámat.

Poté, co zničil Tiámat, vyrazil Nibiru/Marduk za svým novým „osudem." Sumerské texty nepřipouštějí pochybnosti o tom, že někdejší vetřelec obíhal kolem Slunce:

On křižoval nebesa a zkoumal území, a čtvrtinu Apsú odměřil; Pán rozměry Apsú vyměřil.

Poté, co oběhl kolem Slunce (Apsú), pokračoval Nibiru/Marduk do dalekého vesmíru. Ale teď, provždy zachycen na oběžné dráze kolem Slunce, se musel vrátit. Při obratu zpět ho vítal Ea/Neptun, a Anšar/Saturn provolával slávu jeho vítězství. Pak ho jeho nová oběžná dráha vrátila na scénu Nebeské bitvy, „vrátil se zpět k Tiámat, již spoutal."

Spočinul pán, na Tiámatinu mrtvolu hledí. Stvůru rozdělit chce a stvořit věci nádherné. Pak jako slávku ji roztrh vedví. (V Enuma eliš je druhý a třetí řádek: ten kus masa rozdělit chce a stvořit věci nádherné. Roztrh ji vedví jako tresku. Pozn. překl.)

Tímto aktem dospělo stvoření „nebes" do své poslední fáze, a začalo stvoření Země a jejího Měsíce. Nejdřív byla novými nárazy Tiámat rozlomena na dvě poloviny. Horní část, „lebka", byla zasažena Nibiru/Mardukovým satelitem zvaným Severní vítr; náraz ji odnesl, a s ní i Kingua, „do míst, která byla neznámá" - na zbrusu novou oběžnou dráhu, po níž dosud nekroužila žádná planeta. Země a Měsíc byly stvořeny (obr. 11)!

Druhá polovina Tiámat byla nárazem rozbita na kousky. Tato spodní polovina, její „chvost", byla „ukována", aby se stala „náramkem" na nebesích:

Uzamknuv kousky dohromady, jako strážce je rozmístil…
Skroutil Tiámatin chvost do tvaru Velkého pásu jako náramek.

Tak byl vytvořen „Velký pás," pás asteroidů. Když se zbavil Tiámat a Kingua, Nibiru/Marduk ještě jednou „křižoval nebesa a zkoumal území." Tentokrát se soustředil na „příbytek EA" (Neptunu), a dal planetě a jejímu dvojčeti Uranu jejich konečnou podobu. Nibiru/Marduk také určil, podle starověkého textu, konečný „osud" pro Gaga/Pluto, tím že mu přidělil „skryté místo" - doposud neznámou část nebes, až za dráhou Neptuna; bylo to, jak se dozvídáme, „v Hlubině" - daleko ve vesmíru. V souladu s novou pozicí nejvzdálenější planety mu bylo dáno nové jméno: US.MI - „Ten, kdo ukazuje cestu," první planeta, s níž se setkává příchozí do sluneční soustavy - to jest, z vnějšího vesmíru směrem ke Slunci.

Tak byl stvořen Pluto a umístěn v na oběžné dráze, kterou má dosud.

Když takto „vybudoval pozice" pro planety, udělal Nibiru/Marduk dva „příbytky" pro sebe. První byl na „nebeské klenbě", jak býval pás asteroidů ve starověkých textech také nazýván; druhý, vzdálený „v Hlubině," byl nazván „Velký/vzdálený příbytek," alias E.ŠARRA (Příbytek/domov vládce/prince). Dnešní astronomové nazývají tyto dvě planetární pozice perigeum (bod na oběžné dráze, který je nejbližší Slunci) a apogeum (bod nejvzdálenější) (obr. 12) (Autorovo zmatení pojmů - perigeum, apogeum - body nejblíže a nejdále od Země (přízemí-odzemí), body vztahující se ke Slunci - perihelium, afelium. Pozn. překl.) Je to oběh, který, jak je doloženo důkazy uvedenými ve Dvanácté planetě, celý zabere 3 600 pozemských let.


Obr. 12

Tak se stal vetřelec, který přišel z vnějšího vesmíru, dvanáctým členem sluneční soustavy, soustavy se Sluncem v centru, s jeho dávným společníkem Merkurem, se třemi starými dvojicemi (Venuše a Mars, Jupiter a Saturn, Uran a Neptun); se Zemí a Měsícem, pozůstatky veliké Tiámat, odkázanými na nové místo; s Plutem, který se stal nezávislým; a s planetou, která tomu všemu dala konečný tvar, Nibiru/Mardukem (obr. 13).

Moderní astronomie a nejnovější objevy tyto tisíce let staré příběhy potvrzují a jsou s nimi v souladu.


Obr. 13

Když Země ještě nebyla stvořena

V roce 1766 J. D. Titius předložil a v roce 1772 Johann Elert Bode zpopularizoval to, co je známo jako „Bodeův zákon," který ukazuje, že vzdálenosti planet stoupají, víceméně, v posloupnosti 0, 2, 4, 8, 16, atd., pokud se se vzorcem pracuje tak, že je vynásoben 3, jsou přičteny 4, a vydělen 10. Vzorec jako míru používá astronomickou jednotku (AU-astronomical unit), která je vzdáleností Země od Slunce, a dokazuje, že mezi Marsem a Jupiterem by měla být další planeta (jsou tam asteroidy) a další planeta za Saturnem (byl objeven Uran). Vzorec vykazuje přijatelné odchylky do vzdálenosti Uranu, od Neptunu se ale stupňují.

Bodeův zákon, který byl odvozen empiricky, tudíž používá Zemi jako aritmetický počáteční bod. Avšak podle sumerské kosmogonie byla nejprve mezi Marsem a Jupiterem Tiámat, zatímco Země ještě neexistovala.

Dr. Amnon Sitchin poukázal na to, že jestliže se v Bodeově zákonu nepoužije aritmetických postupů, a je zachována pouze geometrická posloupnost, vzorec pracuje správně jen pokud je vynechána Země - čímž potvrzuje sumerskou kosmogonii:

-pokračovanie-

Zecharia Sitchin


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

NÁVRAT KE GENESIS, Vydavateľstvo: Dobra, 2001


AUTOROVE KNIHY môžete zakúpiť i na tejto adrese

Súvisiace:

Nibiru (Maldek, Marduk)
http://www.cez-okno.net/rubrika/rubriky/nibiru

Anunnaki
http://www.cez-okno.net/rubrika/anunnaki

Zecharia Sitchin
http://www.cez-okno.net/rubrika/zecharia-sitchin


august 16, 2014 04:18 dopoludnia
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top