Obrázok používateľa CEZ OKNO
Zecharia Sitchin: NÁVRAT KE GENESIS V.

Pradávný příběh je protkán detaily, z nichž každý je sám o sobě ohromující. To, že byly v dávnověku známy, je tak neuvěřitelné, že jediné přijatelné vysvětlení je to, které podávají Sumerové sami - totiž že pramenem oněch vědomostí byli ti, kdož přišli na Zemi z Nibiru. Moderní astronomie už mnoho z těchto detailů potvrdila, čímž nepřímo doložila klíčová tvrzení starověké kosmogonie a astronomie: Nebeskou bitvu, která vyústila v rozbití Tiámat, vytvoření Země a pásu asteroidů, a uchycení Nibiru/Marduka na trvalou oběžnou dráhu kolem našeho Slunce.

 

3. kapitola

 

NA POČÁTKU (pokračovanie)

Pojďme se podívat na jeden aspekt pradávného příběhu - na „zástup" satelitů, či „větrů", které měli „nebeští bohové".

Dnes víme, že Mars má dva měsíce, Jupiter šestnáct velkých a několik malých, Saturn dvacet jedna nebo více, Uran nějakých patnáct, a Neptun osm. Dokud Galileo svým dalekohledem roku 1610 neobjevil čtyři nejzářivějšía největší Jupiterovy satelity, bylo nepředstavitelné, že by planeta mohla mít více než jednu oběžnici - podle modelu Země-Měsíc.

V sumerských textech však čteme, že když se gravitace Nibiru/Marduka střetla s gravitací Uranu, „zplodil" Útočník tři satelity („větry") a Anu/Uran „vypustil" čtyři takové měsíce. Než Nibiru/Marduk dospěl k Tiámat, měl už celkem sedm „větrů", jimiž na ni zaútočil, a Tiámat měla „zástup" jedenácti - mezi nimiž byl „vůdce zástupu", který se měl stát nezávisle obíhající planetou, náš budoucí Měsíc. Dalším prvkem sumerského příběhu, který měl pro dávné astronomy velký význam, je tvrzení, že odpad ze spodní poloviny Tiámat se rozptýlil do prostoru, kde se Tiámat předtím nacházela.

Mezopotamské texty a jejich biblická verze v Genesis detailně zdůrazňují utvoření pásu asteroidů - to, že tento „náramek" odpadu existuje a obíhá kolem Slunce mezi Marsem a Jupiterem. Naši astronomové to však až do devatenáctého století nevěděli. Prvním náznakem, že prostor mezi Marsem a Jupiterem není jen prázdnou pustinou, byl objev Giuseppe Piazziho, který 1. ledna 1801 spatřil malý nebeský objekt v prostoru mezi těmito planetami, objekt, který nazval Ceres a který známe jako první známý (a pojmenovaný) asteroid. Tři další (Pallas, Juno a Vesta) byly objeveny do roku 1807, pak až do r. 1845 žádný, a stovky dalších potom, takže jich až dodnes známe více než 2 000. Astronomové věří, že se tam může nacházet až 50 000 asteroidů o průměru nejméně 1 míle, jakož i mnohem více, až miliardy dalších kusů odpadu, příliš malých na to, aby byly ze Země vidět.

Jinými slovy, moderní astronomii trvalo skoro dvě století, než objevila to, co Sumerové znali už před 6 000 lety. I přes tento poznatek však biblické prohlášení, že „Tepaný náramek", Šamajitn - alias „Nebesa" oddělil „vody, které jsou pod Klenbou" od „vod, které jsou nad Klenbou", zůstává hádankou. O čem to, ve jménu Božím, Bible mluví?

Samozřejmě víme, že Země je vodní planetou, ovšem mělo se za to, že je to výjimečné. Mnozí si nepochybně vybaví příběhy science-fiction, v nichž přicházejí na Zemi vetřelci, aby z ní odčerpali jedinečnou, životodárnou tekutinu, vodu. I kdyby tedy měly starodávné texty na mysli vody Tiámat, a odtud vody Země, a kdyby tedy tyto vody byly tím, co je označováno jako „vody pod Klenbou", o jakých vodách to mluví, když říkají „vody nad Klenbou"?

Víme - nebo snad ne? - že pás asteroidů rozdělil, jak čteme v pradávných textech, planety na dvě skupiny. „Pod" ním jsou planety terestrické neboli vnitřní, „nad" ním planety plynné neboli vnější. S výjimkou Země však mají vnitřní planety povrch pustý, a planety vnější nemají žádný, a dlouho udržované obecné povědomí říká, že se na žádných planetách (s výjimkou Země) nevyskytuje voda.

Díky výsledkům misí kosmických letů sond bez posádky ke všem planetám kromě Pluta však dnes víme více. Merkur, který byl sledován sondou Mariner 10 v letech 1974/75, je příliš malý a příliš blízko Slunci na to, aby si udržel vodu, pokud kdy jakou měl. Ale Venuše, podobně jako Merkur považovaná za bezvodou vzhledem ke své relativní blízkosti ke Slunci, vědce překvapila. Jak americká, tak sovětská sonda zjistily, že za extrémní teploty na povrchu planety (skoro 900 stupňů Fahrenheita) nemůže ani tolik blízkost Slunce, jako spíše „skleníkový" efekt: planeta je obklopena silnou vrstvou atmosféry z kysličníku uhličitého a mračen, obsahujících sirné kyseliny. Výsledkem čehož je, že je teplo ze Slunce zadrženo a nemůže se během noci zpětně rozptýlit do vesmíru. To vytváří neustále vzrůstající teploty, které by odpařily jakoukoli vodu, pokud by na Venuši byla. Měla však někdy vodu?Pečlivá analýza výsledků ze sond vědce přiměla důrazně odpovědět ANO. Topografické rysy, odhalené pomocí radarového mapování, vypovídají o dávných oceánech a mořích. To, že na Venuši takové vodní plochy v minulosti existovaly, bylo potvrzeno zjištěním, že její „pekelná atmosféra" (jak ji někteří vědci nazývají) nese stopy obsahu vodní páry.

Údaje ze dvou sond, které zkoumaly Venuši v období od prosince 1978, Pioneer-Venus I a II, přesvědčily tým vědců, který analyzoval výsledky, že Venuše „byla možná kdysi pokryta vodou o průměrné hloubce 30 stop"; Venuše, jak uvedli, (Science, 7. května 1982) měla kdysi „minimálně l00x více vody v tekutém skupenství, než jí má nyní ve formě páry". Následné studie ukázaly, že něco z oné dávné vody se podílelo na formování sirných kyselých mračen, a něco dalo kyslík na oxidaci skalnatého povrchu planety.

„Ztracené oceány Venušiny" je možné vystopovat na jejích skaliscích; to je závěr společné zprávy amerických a sovětských vědců, publikované roku 1986 v květnovém vydání Science. Voda tedy „pod Klenbou" skutečně byla, nejen na Zemi, ale i na Venuši.

Poslední vědecké objevy přidaly na seznam vnitřních planet, jejichž vody potvrzují dávné texty, i Mars.

Na konci devatenáctého století byla existence tajemných „kanálů" na Marsu zpopularizována pozorováními, která dalekohledem prováděli italský astronom Giovanni Schiaparelli a Američan Percival Lowell. Obecně byla přijímána s posměchem; převládalo přesvědčení, že Mars je suchý a pustý. První sondy, vyslané k Marsu v šedesátých letech, zdánlivě potvrzovaly mínění, že jde o „geologicky mrtvou planetu, podobnou Měsíci". Toto mínění bylo zcela vyvráceno poté, co se sonda Mariner 9, vypuštěná roku 1971, dostala na oběžnou dráhu Marsu a fotografovala celý jeho povrch, nejen oněch cca 10 procent, prozkoumaných při předešlých misích. Výsledky byly, slovy vědců řídících projekt, „omračující". Mariner 9 ukázal, že na Marsu jsou četné sopky, kaňony a vyschlá říční koryta (obr. C). „Voda hrála při vývoji planety aktivní roli", prohlásil Harold Masursky z U.S. Geological Survey, který řídil tým, analyzující fotografie. „Nejpřesvědčivější důkaz nacházíme na mnoha fotografiích, kde jsou vidět hluboké, klikaté kanály, které kdysi mohly být prudkými toky…Vede nás to k jedinému závěru, a sice že jsme svědky působení vody na Marsu".

Zjištění, která přinesl Mariner 9, byla potvrzena a rozšířena výsledky ze sond Viking 1 a Viking 2, vypuštěných o pět let později; zkoumaly Mars jak z oběžné dráhy, tak prostřednictvím modulů, které přistály na povrchu planety. Ukázaly některé útvary, které prokázaly několik toků s velkým vodním průtokem v oblasti Chryse Planitis; kanály, které kdysi obsahovaly a byly formovány tekoucí vodou, pramenící v oblasti Vallis Marineris; cyklické tání polárních ledových čepiček; skaliska se stopami působení vodní eroze; a stopy bývalých jezer, tůní a dalších „vodních nádrží".

Ve slabé vrstvě atmosféry Marsu byla objevena vodní pára; Charles A. Barth, vedoucí vědec sekce ultrafialových měření Marineru 9, odhadl, že vypařování dosáhlo objemu 100 000 galonů vody denně. Norman Horowitz z Caltech uvedl, že „v minulosti existovalo jak na povrchu, tak v atmosféře Marsu velké množství vody", což je potvrzeno velkým obsahem (téměř 90%) kysličníku uhličitého v atmosféře. Ve zprávě o vědeckých výsledcích projektu Viking, uveřejněné roku 1977 Americkou geografickou unií (Journal of Geophysical Research, 30.9.1977) je uvedeno, že „před dávnými dobami rozryly krajinu Marsu na mnoha místech prudké proudy o objemu vody, rovné objemu, který by vznikl, kdyby se protrhlo jezero Erie a vyrylo kanály…"

Přistávací modul sondy Viking 2 hlásil na místě, kde přistál, přítomnost ledu. Led se skládal z vody, vodního ledu a zmrzlého kysličníku uhličitého (suchý led). Debata o tom, zda ledové čepičky na pólech Marsu obsahují led vodní nebo suchý, se vyřešila v lednu 1979, kdy vědci z JPL podali na 2. Mezinárodní konferenci o Marsu v kalifornském Institute of Technology (Caltech) v Pasadeně zprávu o tom, že „severní pól je pokryt vodním ledem", kdežto pól jižní nikoliv.

Závěrečná zpráva NASA o projektu Viking (Mars: The Viking Discoveries) uvádí, že „Mars měl kdysi tolik vody, že její vrstva, několik metrů hluboká, pokrývala celý povrch planety." Což bylo umožněno tím, jak dnes víme, že se Mars (stejně jako Země) při rotaci kolem své osy lehce kymácí. To má za následek výrazné klimatické změny, opakující se každých 50 000 let. V dobách, kdy planeta byla teplejší, měla zřejmě jezera stejná jako jsou pozemská Velká Jezera v severní Americe, hluboká kolem tří mil. Jde o téměř nepochybný závěr", prohlásil Michael H. Carr a Jack McCauley z U.S. Geological Survey roku 1985. Ve zprávě ze dvou konferencí o Marsu, které se konaly ve Washingtonu, D.C. v červenci 1986 pod patronátem NASA, napsal Walter Sullivan v New York Times, že vědci věří, že v kůře Marsu je skryto tolik vody, že by mohla pokrýt planetu až do průměrné výše nejméně 1 000 stop. Vědci z Arizona State University, pracující pro NASA, upozornili sovětské vědce v souvislosti s jejich projekty přistání na Marsu na to, že na dně některých hlubokých kaňonů nebo alespoň těsně pod vyschlými říčními koryty může dosud být tekoucí voda.

To, co bylo pokládáno za suchou a pustou planetu, se v uplynulém desetiletí projevilo jako místo, kde byl kdysi vody dostatek - vody nejen pasivně přítomné, nýbrž i tekoucí, tryskající, a tvarující tak povrch planety. Mars se přidal k Zemi a Venuši a stvrdil tak pojem ze sumerských textů o vodě „pod Klenbou" na vnitřních planetách.

***

Dávné tvrzení, že pás asteroidů oddělil vody pod Klenbou od vod nad ní, implikuje skutečnost, že voda by se měla nacházet i na nebeských tělesech vnějších. Už jsme se zde zabývali posledními objevy Voyageru 2, který potvrdil sumerský popis Uranu a Neptunu jakožto „vodních planet". Ale co další dvě nebeská tělesa, která obíhají mezi Uranem a pásem asteroidů, tedy Saturn a Jupiter?

Saturn sám, plynný obr více než osmsetkrát větší než Země, nebyl dosud prozkoumán - nepodařilo se zatím proniknout k jeho povrchu - předpokládá se, že někde pod vrstvou atmosféry z helia a vodíku má pevné nebo tekuté jádro. O jeho různých měsících a úžasných prstencích (obr. 18) je už známo, že se skládají, alespoň z velké části, z vodního ledu a možná i z vody.

Původně bylo při pozorování Saturna ze Země vidět jen sedm prstenců; dnes díky vesmírným sondám víme, že jich je mnohem více, užší prstence a tisíce drobných prstenců, vyplňujících prostor mezi sedmi hlavními; společně vytvářejí efekt disku, který je jako gramodeska pokryt rýhami. Vesmírná sonda Pioneer 11 roku 1979 potvrdila, že se prstence skládají z ledového materiálu, a mělo se tehdy za to, že jde o malé částečky ledu, podobné sněhovým vločkám. To, co bylo původně označeno jako „kolotoč zářivých ledových částeček" odhalily údaje z Voyageru 1 a 2 v letech 1980 a 1981 jako soustavu ledových balvanů, velkých místy jako „domy". Vidíme „moře třpytivého ledu", řekli vědci z JPL. Led býval v pradávných dobách tekutou vodou.

Několik Saturnových větších měsíců, zkoumaných třemi sondami (hlavně Voyagerem 2) má, jak se zdá, mnohem více vody, a to nejen ve formě ledu. Pioneer 11 roku 1979 vyslal zprávu, že skupina Saturnových vnitřních měsíců - Janus, Mimas, Enceladus, Tethys, Dione a Rhea - se jeví jako „ledová tělesa…z větší části se skládající z ledu". Voyager 1 roku 1980 potvrdil, že tyto vnitřní satelity, stejně jako nově objevené malé měsíce, jsou „ledovými koulemi". Na Enceladu, který byl zkoumán detailně, se ukázalo, že jeho hladké pláně pocházejí z toho, jak se staré krátery plnily vodou, která prosákla na povrch a pak zmrzla.

Voyager 1 odhalil, že i vnější Saturnovy měsíce jsou pokryté ledem. Měsíc Japetus, který astronomy mátl svými temnými a zářivými plochami, se ukázal být právě na oněch zářivých místech „pokryt vodním ledem". Voyager 2 roku 1981 potvrdil, že Japetus vznikl jako „ledová koule se skalnatým jádrem". Von R. Eshleman ze Stanfordské univerzity z údajů učinil závěr, že Japetus se skládá z 55% vodního ledu, 35% hornin, a 10% zmrzlého metanu. Saturnův největší měsíc, Titan - větší než planeta Merkur - má, jak bylo zjištěno, atmosféru a povrch skládající se z uhlovodíků. Pod nimi však je ledový plášť, a asi o šedesát mil níže, jak vnitřní teplo nebeského tělesa roste, je silná vrstva ledové kaše. Ještě blíže k jádru tělesa by měla dle předpokladů být vrstva vroucí horké vody o hloubce asi 100 mil. Sečteno a podtrženo, údaje z Voyageru 2 ukázaly, že Titan se skládá z 15% hornin a 85% vody a ledu.

Je Saturn sám větší variantou Titanu, svého největšího měsíce? Budoucí mise na tuto otázku snad odpoví. Prozatím je jasné, že všude tam, kam se dostaly moderní stroje - tedy na měsíce, menší měsíce a prstence - byla voda. I Saturn tedy potvrdil starodávná tvrzení.

Jupiter zkoumaly sondy Pioneer 10, Pioneer 11 a oba Voyagery. Výsledky se od těch ze Saturnu mnoho nelišily. Bylo zjištěno, že obří plynná planeta vyzařuje nesmírná množství radiace a tepla a že je obklopena hustou atmosférou, zmítanou divokými bouřemi. Jak se ukázalo, skládá se tento neproniknutelný obal zejména z vodíku, metanu, čpavku, vodní páry, a pravděpodobně i z vodních kapiček; vědci se shodli na tom, že kdesi pod hustou atmosférou Jupiteru se nachází voda.

Stejně jako v případě Saturnu, i Jupiterovy měsíce se ukázaly být mnohem úžasnější a překvapivější než planeta sama. Na Io, jednom ze čtyř Galileových měsíců, byla prokázána zcela neočekávaná vulkanická aktivita. I když to, co jeho sopky chrlí, se skládá hlavně ze síry, obsahuje vyvržená hmota částečně i vodu. Povrch Io vykazuje široké planiny, křižované koryty, která jakoby byla vyryta tekoucí vodou. Má se za to, že Io má „jisté vnitřní vodní zdroje".

Europa, stejně jako Io, je kamenné těleso, avšak její poněkud nižší hustota signalizuje, že uvnitř se nachází zřejmě ještě více vody než v Io. Její povrch je pokryt mřížovím, skládajícím se z čar, podobných žilám, což týmům NASA připomínalo mělké praskliny zamrzlého moře. Voyager 2 přinesl snímky povrchu Europy, které ukázaly vrstvu kašovitého vodního ledu pod popraskaným povrchem. V prosinci 1984, na schůzce American Geophysical Union v San Franciscu, dva vědci (David Reynolds a Steven Squyres) z Ames Research Center NASA přednesli názor, že pod ledovým příkrovem Europy se mohou nacházet teplejší oázy tekuté vody, která by mohla obsahovat živé organismy. Po novém prozkoumání fotografií z Voyageru 2 se vědci z NASA nezávazně shodli na tom, že sonda zaznamenala vulkanické erupce vody a čpavku, vycházející z nitra měsíce. V současné době se má za to, že Europa je pokryta ledovým příkrovem, silným několik mil, který „kryje oceán tekuté vody o hloubce asi třiceti mil, chráněný před zmrznutím radioaktivními procesy a třením slapových sil."

Ganymed, největší Jupiterův měsíc, je, jak se zdá, pokryt vodním ledem a kamením, což naznačuje, že na něm proběhly otřesy půdy, které roztrhaly ledový příkrov. Má se za to, že je tvořen převážně vodním ledem, a vnitřním oceánem tekuté vody kolem jádra. Čtvrtý Galileův měsíc, Callisto - velký přibližně jako planeta Merkur - má rovněž svrchní vrstvu, bohatou na led; pod ní je ledová kaše a voda, obklopující malé kamenné jádro. Předpokládá se, že Callisto je z 50% tvořen vodou. Prstenec, objevený kolem Jupiteru, je také z velké většiny, ne-li celý, tvořen ledovými částečkami.

Moderní věda plně potvrdila starodávné tvrzení: „vody nad Klenbou" skutečně jsou.

***

Jupiter je největší planetou sluneční soustavy - je velký jako 1 300 Zemí. Jeho hmota tvoří 90% hmoty celé planetární soustavy Slunce. Jak bylo dříve uvedeno, Sumerové jej nazývali KI.ŠAR, „Nejpřednější z Pevnin", z planetárních těles. Saturn, i když je menší než Jupiter, zaujímá mnohem větší plochu díky svým prstencům, jejichž „disk" má průměr 670 000 mil. Sumerové jej nazývali AN.ŠAR, „Nejpřednější z nebes". Zcela evidentně věděli, o čem mluví.

 

-koniec-

Zecharia Sitchin


Všetky časti nájdete na tejto adrese.

NÁVRAT KE GENESIS, Vydavateľstvo: Dobra, 2001


AUTOROVE KNIHY môžete zakúpiť i na tejto adrese

 

Súvisiace:

Nibiru (Maldek, Marduk)
http://www.cez-okno.net/rubrika/rubriky/nibiru

Anunnaki
http://www.cez-okno.net/rubrika/anunnaki

Zecharia Sitchin
http://www.cez-okno.net/rubrika/zecharia-sitchin

 


august 21, 2014 18:10 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top