Obrázok používateľa CEZ OKNO
Zecharia Sitchin: VÝPRAVY DO MYTICKÉ MINULOSTI

Když jsem se poprvé vydal se skupinkou nadšenců za archeologickými výpravami do Turecka, záměrně jsem s nimi nejprve navštívil Tróju. Ne proto, že by to bylo nejzajímavější či nejpůsobivější místo (což v žádném případě není) nebo že by tam bylo možné spatřit pozůstatky slavného trojského koně (které se nikdy nenalezly; to co tam uvidíte dnes, je jen dřevěná replika jeho pravděpodobné podoby); rozhodl jsem se tak proto, že právě zde vznikla představa trojského koně - něčeho, co vypadá vlídně a přívětivě, co však v sobě skrývá pravý opak. Trója se v mých představách o tom, co nám mají naše výpravy do minulých dob přinést, stala sama jakýmsi trojským koněm.

1. Trojský kůň

Trojská válka je známá zejména díky Homérově Iliadě a Odysseji. Patří k nejromantičtějším válečným konfliktům lidských dějin, o němž se vypráví, že „vyslal na moře tisícero lodí", jež vypluly z Řecka k pobřeží Malé Asie, aby osvobodily krásnou Helenu unesenou trojským princem. V době, kdy tato památná válka vypukla, vládl zde král Priamos a Trója patřila k nejzámožnějším a také nejvlivnějším řeckým územím v této části středomoří, odkud byla řízena značná část obchodu mezi Asií a Evropou, oddělených jen úzkým průlivem. Právě Priamově synkovi, šviháckému Paridovi, přislíbila bohyně Afrodita za ženu Helenu, dceru samotného Dia. Když však Paris dorazil do Řecka, aby proroctví naplnil, zjistil, že Helena už je provdána za Menelaa, krále Sparty. Ten momentálně pobýval na Krétě,a tak Paris Helenu unesl a s ní si vzal na cestu i pořádnou porci ze spartského pokladu. Helenu pak v Tróji přesvědčil, aby se podrobila vůli bohů, a oženil se s ní.

Když se Menelaos vrátil do Sparty a zjistil, co se přihodilo, svolal všechny řecké náčelníky a vyzval je, aby mu pomohli dobýt jeho ženu zpět. Za vůdce tažení si vybrali Agamemnona, krále mykénského a bratra Menelaova. Mezi řeckými hrdiny, zvanými též Achájci, vynikal nade všechny Achilles; na straně Tróji, jíž se jinak také říkalo Ilion, byl hlavním rekem Hektor, nejstarší Paridův bratr.

Hrdiny v boji vedli (a někdy také různě naváděli a provokovali) četní bohové a bohyně. Válka započala nejprve vyjednáváním a posléze obléháním Tróje; trvala několik let, kdy v četných bojích získávala navrch tu jedna, tam druhá strana, s občasnými přestávkami či památnými souboji mezi jednotlivými hrdiny. Někdy obléhaní Trójané prolomili řecké ležení a zaútočili na kotvící loďstvo. Občas bylo vyhlášeno příměří. Postupně však hlavní hrdinové na obou stranách padli a oběma stranám (především Achájcům) začaly ubývat síly. Rekové se v posledním tažení uchýlili ke lsti a s pomocí bohyně Athény postavili dřevěného koně, do jehož útrob skryli své nejlepší bojovníky (obr. 1). Nato spálili vojenské tábory, nalodili se a odpluli (ovšem jenom do nejbližšího přístavu). V domnění, že je po válce, tvářili se Trojane na koně zprvu nedůvěřivě, nakonec se jej však rozhodli dopravit do města, což si ovšem žádalo stržení části opevnění. V noci se Rekové tajně vyplížili z útrob koně ven, pobili trojské stráže a zapálili signální oheň. Rekové při následném útoku nikoho nešetřili a na ulicích i v domech vraždili muže, ženy i děti. Návrat Heleny s Menelaem do Sparty byl šťastným zakončením celé trojské války.

Válečné události i dění, které jim předcházelo, vylíčili vedle Homéra i jiní řečtí básníci; dozvídáme se o nich mimo jiné také z maleb na vázách a dalších užitkových předmětech, pocházejících obvykle z klasického řeckého období (obr. 2 a 3). Pro starověké Řeky byly události kolem trojské války a Trója sama nezpochybnitelnou historickou skutečností. Tak to alespoň vysvítá z historických pramenů o Alexandru Velikém, který ve 4. století př.n.l. vytáhl s patnáctitisícovým vojskem z Řecka, aby porazil Peršany a cestou do Indie dobýval asijské země.

Z dochovaných historických pramenů o Alexandrovi vyplývá, že když připravoval své tažení, pomýšlel i na Tróju. Starověcí dějepisci dokládají, že Alexandr úzkostlivě opatroval rukopis Homérovy Iliady, který mu daroval jeho učitel Aristoteles. Rozhodl se, že z Evropy do Asie přejde přes úzký průliv Hellespont (dnešní Dardanely - viz mapka, obr. 4), významný průsečík, který před tisíciletím střežili právě Trojane. Dále je zaznamenáno, že přepravu vojska přes průliv svěřil Alexandr jednomu ze svých vojevůdců, zatímco sám se ujal kormidla galéry a namířil si to po moři přímo do Tróji. Po vylodění jeho první kroky směřovaly do chrámu bohyně Athény; jak známo, Athéna byla patronkou Achilla, jehož Alexandr ctil ze všech hrdinů nejvíce.


Obr. 4

Peršané však Alexandra i s jeho vojskem již očekávali a utkali s ním v první bitvě na řece Garnikus severovýchodně od Tróji (334 př.n.l.). Záhadu, jak mohli Peršané tušit, kudy se Alexandr přeplaví, lze vysvětlit tím, že perský král Xerxes (jak píše řecký dějepisec Herodotos), který již dříve podnikl vpád na řecké území, se na své cestě do Řecka zastavil v Tróji. Vystoupal na trosky trojské pevnosti, vzdal hold slavnému králi Priamovi a v chrámu bohyně Athény obětoval tisíc kusů dobytka. Protože byla Alexandrova posedlost Trójou, Illiadou a Achillem všeobecně známa, mohl jeho perský protivník předpokládat, že Makedonci přijdou právě tudy.

Pozdější římští dějepisci a umělci se v upomínkách na Tróju a v líčení výjevů z trojské války věrně drželi tradic svých řeckých předchůdců. Časem se však město i slavná válka z literatury i umění vytratily a na dlouhá staletí upadly v zapomnění. Když pak znovu ožily jako vděčné téma středověkých rytířských romancí, nedokázal už nikdo určit, jednalo-li se o skutečný historický příběh nebo jen o výtvor starověkých bájí. A taktéž už nikdo nevěděl, kde se vlastně bájná Trója nacházela. Když se tedy renesanční malíři znovu chopili tématu a zobrazovali Tróju a její hrdiny ve středověké zbroji v kulisách tehdejších západoevropských měst, pouze tím umocnili ony fiktivní aspekty starého města a jeho příběhu. S počátkem novověku již Trója pozbyla všech historických souvislostí a přežívala jako součást mýtické minulosti, o nic skutečnější než fantastická dobrodružství Odyssea, Iasonovo putování za zlatým rounem či hrdinské skutky Herkulovy.

Vypovězení trojské historie do sféry starověkých mýtů ještě umocnila skutečnost, že literární zpracování příběhu o trojské válce se jeví spíše než válka lidí jako střet podnícený, řízený a sehraný olympskými bohy. V jednom z kyklických řeckých eposů se praví:

Toho času nesčetné kmeny lidské obtížily velice náruč země. Když to Zeus spatřil, zželelo se mu jich a ve své nebeské moudrosti rozhodl se tíži země ulevit. Podnítil proto onu velikou válku o Ilion (Tróju), aby smrt pročistila lidské pokolení.

Pro ten účel sezval Zeus olympské bohy a bohyně na hostinu, při níž vyvolal rozepři mezi Hérou, Athénou a Afroditou, v níž šlo o to, která z nich je hezčí. Aby jejich svár rozsoudil, navrhl bohyním, aby se odebraly do Malé Asie, kde poblíž hory Idy pásl svá stáda Paris z Tróje. Každá z nich chtěla jeho hlas, a proto mu nabídla zvláštní odměnu. Paris nakonec za nejkrásnější prohlásil Afroditu, která mu slíbila lásku nejpůvabnější ženy v Řecku; tou se ukázala být Helena, žena Sparťana Menelaa. A tím se spustil sled událostí, které nakonec vedly k trojské válce.

Když se střet rozpoutal, bohové a bohyně pomáhali tu jedné, tam druhé straně, osvěcovali noční oblohu, aby válečníky přiměli k pokračování boje, nebo vyrvali svého oblíbeného hrdinu ze spárů smrti. Bohové a bohyně se tak sami časem začali účastnit války, dokud je Zeus nezarazil.

Skutečnost, že bylo vyprávění o trojské válce spíše o bozích než lidech, je "pochopitelně odsunulo do kategorie mytologických příběhů. Tuto klasifikaci posiloval navíc fakt, že rozvíjející se archeologie nikde nenacházela stopy po trojském osídlení. Všichni učení vědci se shodovali v tom, že se jedná o pouhý mýtus.

Až Heinrichu Schliemannovi (obr. 5) bylo dáno rozptýlit mýtus a dokázat, že Trója skutečně existovala. Schliemann se narodil v roce 1822 v Německu, našel si práci v Amsterodamu, ovládl několik jazyků, stal se zámožným obchodníkem v Rusku a nakonec se v Paříži začal amatérsky zajímat o archeologii. Rozvedl se, vzal si za ženu mladou Rekyni a odstěhoval se do Athén; tam jeho archeologický zájem začaly podněcovat řecké mýty a legendy. Zcestoval značnou část helénského Řecka a vzal si k srdci domněnky některých místních lidí, že starověká Trója se nacházela na místě dnes nazývaném Hissarlik na východním výběžku Dardanelského průlivu.

Sám financoval své vykopávky a nad archeologickým výzkumem na tomto nalezišti dohlížel bezmála dvě desetiletí, od roku 1870 až do své smrti v roce 1890, kdy se pokračování prací ujal jeho spolupracovník Wilhelm Dorpfeld. Schliemannovy vykopávky odkryly několik vrstev osídlení Tróje, přinesly důkaz o pádu města v době odpovídající Homérově příběhu a vydaly mnoho uměleckých památek, které doložily bohatství sídliště i jeho datování. Schliemann dokonce daroval své ženě náhrdelník, diadém a další části královských šperků nazývaných Priamův poklad, aby se jimi zdobila na veřejnosti (obr. 6).

Tyto významné trojské objevy, které Schliemann pečlivě dokumentoval a obratně propagoval, nepřinesly okamžité uznání, které očekával. Tehdejší odborná obec špatně nesla, že se do jejího hájemství vetřel badatel-samozvanec. Málokterý vědec byl ochoten vzdát se názoru, že Homérovo vyprávění je pouhý mýtus. Dokonce se objevila nařčení, že Schliemannovy aktivity jsou podvrh a že některé nálezy ve skutečnosti pocházejí z jiných míst.Dokonce i když se mu v samotném Řecku podařilo odkrýt zbytky starověkých Mykén a královskou hrobku, o níž se domníval, že patřila samotnému Agamemnonovi, byl stále vysmívaným amatérem. Zlatá maska, o níž byl přesvědčen, že představuje posmrtnou Agamemnonovu masku, byla odmítnuta jako padělek. A když jeho nástupce Dorpfeld (a po něm i další archeologové) prokázal, že naleziště v Hissarliku je nade vší pochybnost Trója a že se vyvíjela od třetího 3. tisíciletí před naším letopočtem v devíti osídlovacích vrstvách, nebyly Schliemannovy cenné nálezy stále brány v úvahu, protože se domníval, že Homérova a Priamova Trója se nacházela ve vrstvě II, zatímco odborní archeologové byli přesvědčeni, že skutečná Trója byla až v mladší vrstvě VII.

* * *

Navzdory tomu všemu dnes mnozí pokládají Schliemanna za otce moderní archeologie. Dnešní badatelé již nemají nejmenší pochybnost, že naleziště v Hissarliku skutečně představuje starověkou Tróju a že v tomto ohledu není Homérův příběh mýtem. Rovněž nezpochybňují, že byla Trója zničena obléháním a válkou někdy ve 13. století př.n.l., i když dnes nedokáže nikdo říct, bylo-li to kvůli krásné Heleně nebo Diově záměru ulehčit zátěž lidského pokolení na bedrech matky země.

Právě toto se stalo důvodem, proč jsem chtěl zahájit svou tureckou výpravu návštěvou Tróji: Pokud měl totiž Homér pravdu ve věci bájného města, které bylo skutečně zničeno válkou a jehož nálezy odpovídají době bronzové, do níž Homér svůj příběh zasazuje, proč by nemohly být pravdivé i jiné části jeho eposu - například že se války účastnili kromě lidí také bohové?

Když se pak naše expedice postupně seznamovala s dalšími vzrušujícími památkami na tureckém území, jako jsou chetitská sídliště, asyrské obchodní kolonie či četná muzea, v nichž jsou artefakty těchto dávných civilizací uchovávány, začaly se textové odkazy k „bohům" a jejich podoby na nesčetných monumentech zdát téměř všudypřítomné. Na vyobrazeních bohové často vyčnívali nad své oblíbené pozemské vládce. Odlišovali se od ostatních postav rohatými přilbami či zvláštním oděvem a obuví (obr. 7), jejich jména předcházejí hieroglyfické znaky pro „božský" či „bůh".

Pro starověké národy byli tito „bohové" skutečnými, fyzickými osobami. Pokud bychom to nepřijali, bylo by naše putování po archeologických lokalitách a muzeích jen plýtváním času. Protože však účastníci výpravy četli mé práce, bylo jim zřejmé, že všechny tyto pověsti o bozích se vracejí k několik tisíciletí starým sumerským legendám o Anunnacích, Jež sestoupili z nebes na zemi".

***

Do Tróji se z Istanbulu dostanete bud hustě zalidněným tureckým vnitrozemím přes několik větších i menších měst už na asijské půdě, což je zhruba tři sta kilometrů, anebo se můžete vydat malebnější (a v některých ohledech i historickou) cestou po evropské straně Marmarského moře a trajektem přes Dardanely - podobně jako Alexandr Veliký (viz mapka - obr. 5).

Zvolil jsem tu druhou možnost, a to nejen pro ony dějinné souvislosti, ale také proto, že cesta vede přes poloostrov Gelibolu, kde za první světové války utrpěla vojska Dohody desetitisícové ztráty, když se nezdárně pokusila o rychlé ukončení války útokem na Cařihrad (dnešní Istanbul) zpoza bitevních linií.Turecký generál, který úspěšně odrazil spojenecké útoky, přijal po válce jméno Atatürk („Otec Turků"), zbavil moci feudální sultány a uvedl Turecko do dvacátého století jako Kemal Atatürk - první prezident a zakladatel novodobého Tureckého státu.

Příjemná a osvěžující třicetiminutová plavba trajektem nás dovedla do malého přístavního města na asijské pevnině, odkud jsme se po vydatném obědě z místních ryb vydali autobusem na hodinovou cestu do Tróje.

Prohlídka zřícenin začíná vstupem přes obranné hradby, jejichž hlubší, a tedy starší vrstvy zdiva jsou stejně jako u jiných starověkých památek masivnější a fortelněji stavěné než kamenné bloky ve vyšších vrstvách. Za hradbami na návštěvníka čekají velmi rozsáhlé vykopávky. Je jich velká spousta a necvičenému oku se zdají chaotické: V archeologické literatuře se Trója ne nadarmo honosí označením „nejdůkladněji překopané starověké naleziště". Odkryté zdivo vertikálně vykazuje přinejmenším sedm osídlovacích vrstev, jejichž počátky sahají až do 3. tisíciletí př.n.l.; pozůstatky zdí a budov poskytují návštěvníkovi určitou představu pouze díky orientačním značkám („vrstva II", „vrstva Va"… viz foto 2). Teprve až se postaví na nejvyšší pahorek a rozhlédne se do okolní krajiny, začne si tvořit skutečný historický obrázek.

Vyšplhal jsem se na nejvyšší bod starověkého města a svolal jsem skupinu. Moře za posledních několik tisíc let ustoupilo, nikde se na vodní hladině neodrážely paprsky slunce, jak je zřejmě mohl vidět Priamos a jeho synové - dost možná ze stejného místa, kde se tehdy nacházelo horní město a královský palác - když se rozhlížel po kotvících řeckých lodích. Pobřeží je dnes nějakých 5 kilometrů daleko a ještě tak umocňuje rovinatý ráz Trojské planiny, jíž stále ještě meandruje řeka Skamandros (turecky Menderes). Právě zde se bohové snažili utopit Achilla, protože těla Trojanů jím pobytých zahradila řeku…

Když jsme se rozhlédli dokola po úchvatném panoramatu, zahlédli jsme na jihovýchodě horu Ida, kde trávil Zeus celé dny pozorováním i zkouškami znesvářených smrtelníků. Dalekohledem se na moři kus od tureckého pobřeží dají rozeznat obrysy ostrova Tenedos (turecky Bozcaada), odkud přišel Trojanům na pomoc bůh Apollón.

Právě tady, na návrší staré pevnosti, ožívá v myšlenkách dochovaný příběh o trojské válce. Možná že i onen soudobý dřevěný kůň (vycházející ze starých kreseb, evidentně však žádná historická památka) dodává tomuto místu jeho hodnověrnost. Stojí v zábavním areálu, kam se návštěvník dostane hned, jak ukončí vycházkový okruh v rozvalinách. I přes svou umělou podobu dokáže v návštěvnících budit údiv a připomíná: Ano, toto je skutečně Trója.

Měl jsem pocit, že když se Schliemannovi podařilo dokázat, že Trója existovala a že k trojské válce opravdu došlo, nepochyboval ani o zbytku Homérova příběhu: o přítomnosti bohů. Naše návštěva Tróje byla určitým trojským koněm - oklikou, která měla na účastníky mé výpravy zapůsobit stejnou logikou.

***

-pokračovanie-

Zecharia Sitchin


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

Z anglického originálu The Earth Chronicles Expeditions přeložil Michal Šubrt


KNIHU môžete zakúpiť i na tejto adrese

Ďalšie AUTOROVE KNIHY môžete zakúpiť i na tejto adrese

Súvisiace:

Príbeh dejín
http://www.cez-okno.net/rubrika/pribeh-dejin

Zecharia Sitchin
http://www.cez-okno.net/rubrika/zecharia-sitchin


august 31, 2014 23:11 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top