Obrázok používateľa CEZ OKNO
Zecharia Sitchin: VÝPRAVY DO MYTICKÉ MINULOSTI II.

Následující příběh má téměř vzorový šťastný konec: Díky mé neodbytnosti a vytrvalosti byl po téměř čtvrtstoletí záměrného ukrývání před očima veřejnosti nakonec zpřístupněn jeden fantastický, naprosto ojedinělý předmět. Domníval jsem se, že každý, kdo je natolik zvídavý, aby se pokusil rozluštit záhadu s ním spojovanou, má právo jej vidět a udělat si vlastní obrázek.

 

2. Případ bezhlavého astronauta

Následující příběh má téměř vzorový šťastný konec: Díky mé neodbytnosti a vytrvalosti byl po téměř čtvrtstoletí záměrného ukrývání před očima veřejnosti nakonec zpřístupněn jeden fantastický, naprosto ojedinělý předmět. Domníval jsem se, že každý, kdo je natolik zvídavý, aby se pokusil rozluštit záhadu s ním spojovanou, má právo jej vidět a udělat si vlastní obrázek. Ona záhada má jeden významný důsledek: Je tento předmět konkrétním důkazem přítomnosti dávných astronautů a kosmických lodí na naší planetě nebo jde o umně zhotovený podvrh nedávného data bez jakékoli historické či vědecké hodnoty?

Mám spoustu důvodů k radosti nad tím, že záchrana tohoto artefaktu před zapomněním a jeho opětovné zpřístupnění v muzejních sbírkách je právě mou osobní zásluhou. Brzy se však dočtete, proč toto své vítězství označuji za téměř šťastný konec.

Nejdříve se blíže podívejme na onen záhadný předmět (viz foto 3). Jedná se sošku, která z dnešního pohledu vypadá jako raketa s kuželovou přídí (obr. 8). Je 23 cm dlouhá, 9,5 cm vysoká a 8 cm široká. Za pohon jí slouží skupina čtyř plynových motorů, které vzadu obemykají jednu větší pohonnou jednotku. Ve středu sošky je prostor pro jednoho pilota - a ten je tam skutečně zpodoben.

 


Obr. 8

 

Sedí s pokrčenýma nohama a má na sobě vroubkovaný skafandr; jedná se o jednodílný oděv, který zcela zakrývá jeho tělo. Dolů směrem k nohám nabírá podoby holínek. Obepíná i ruce složené na prsou, které jsou zakončené tvarem rukavic. Vroubkovaný a pravděpodobně pružný oděv zahaluje celý trup - až k pilotovu krku.

Jak tento oblek pokračoval dál? Následovala nějaká pokrývka hlavy, byla hlava odkrytá nebo měl pilot snímatelnou přilbu či jinou ochrannou součást výstroje? Lze se jen domnívat, protože pilot má uraženou hlavu, která se nenašla.

Ví někdo, jak o ni přišel? Ví či věděl někdo o tomto předmětu vůbec něco určitého?

Mně samotnému bylo známo jenom tolik, kolik jsem se mohl dočíst - a sice, že byl nalezen v jisté archeologické lokalitě někde v Turecku. Vzpomněl jsem si, že jsem již viděl jeho nákres; jeden člověk, který náhodou četl jednu moji knihu, mi o něm napsal. Předmět byl objeven v oblasti jezera Van - v jeho blízkosti stojí hora Ararat (spojovaná s Noemovou archou). Jestli se někdy objevím v Turecku - stálo v dopise - mohu si dotyčný předmět prohlédnout v Národním archeologickém muzeu v Ankaře.

V roce 1990 jsme spolu s manželkou v Turecku navštívili na pozvání turecké vlády několik archeologických nalezišť a muzeí - jak se nakonec ukázalo, díky intervenci manželky jednoho tureckého diplomata ve Washingtonu, která byla amatérským nadšencem do archeologického výzkumu a náhodou četla některé mé knihy. Neváhal jsem využít této příležitosti, abych zmíněný předmět, jehož závažnost pro mou práci byla nasnadě, blíže prozkoumal. Když jsme dorazili do hlavního města Ankary, byli jsme srdečně a štědře přijati a já se směl podívat, kam jsem chtěl. V Národním muzeu však soška nebyla vystavena a ředitel trval na svém, že nic takového nikdy neviděl, tím méně držel v ruce. Sdělil mi, že pokud dotyčný předmět skutečně existuje, pak jedině v Muzeu starověkého Orientu v Istanbulu.

Když jsme se opět objevili v Istanbulu, zmíněné muzeum jsem se svým hostitelem a průvodcem navštívil. V expozici jsme však hledanou sošku nenašli, ředitel nebyl zrovna přítomen a nikdo ze zaměstnanců zjevně o tajemné plastice nic nevěděl.

Roky ubíhaly, když tu jsem znenadání narazil na jeden článek v podzimním čísle britského časopisu Fortean Times. Pod titulkem Starověký kosmický modul…? se objevila povědomá fotografie. (viz obr. 8) a následující text:

Tento předmět byl objeven při vykopávkách ve městě Torpakkale (ve starověku známém jako Tušpa). Je 22 cm dlouhý, 7,5 cm široký a 8 cm vysoký a jeho stáří se odhaduje na 3 000 let. Z dnešního pohledu jako by představoval jednomístný vesmírný dopravní prostředek s pilotem bez hlavy.

Krátký článek dále informoval, že „někteří odborníci jeho dataci zpochybňují. Pochází z Archeologického muzea v Istanbulu, není však vystaven."

Zdroj, uvedený pod touto překvapivou zprávou, zněl Bilinmeyen, ročník 3, str. 622. I když mi britský časopis poskytl kontakt na tohoto tureckého dopisovatele, stopa se ztratila; šlo o nové uvedení starší zprávy, kterou někdy před deseti lety vydal jistý turecký časopis, který mezitím zanikl.

I když byla zpráva dosti stručná, obsahovala nicméně několik detailů, které vzbudily mou pozornost. Nejdříve fotografie - doklad, že takový objekt, ať už záhadný či nikoli, skutečně existuje. Bylo uvedeno také jeho stáří: 3 000 let znamená z doby někdy kolem roku 1000 př.n.l. Uvedeno bylo také místo, kde byl nalezen: starověká Tušpa. Běžnému čtenáři tohoto britského periodika toto místo asi sotva co řekne. Já si však vzpomenul (a později i ověřil), že Tušpa je označení sídelního města starověké říše Urartu, z Bible známé jako Ararat na březích jezera Van; právě tam se pyšně tyčí k nebi dva majestátní vrcholky stejnojmenného masívu (obr. 9).V 1. tisíciletí př.n.l. bylo Urartu významným státem a soupeřem Asýrie z jihu. V té době se zde zapisovalo klínopisnou sumerštinou a státní listiny byly psány akkadsky. Původním jazykem raných osadníků však nebyl jazyk ani ze semitské (jako akkadština), ani indoevropské rodiny (jako u jejich západních sousedů), ale nějaký předchůdce sumerštiny. Byl Ararat domovem prapůvodních Sumeřanů, kteří podle Bible „táhli na východ, nalezli zemi Sineáru (hebrejsky Sumeru) a usadili se tam"? To by odpovídalo starým urartským legendám, podle nichž vznikl tento národ z těch, kteří vyšli z Noemovy archy.

 


Obr. 9

 

Jakkoli se zdála tato historie zajímavá, hlavním důvodem mého zaujetí „bezhlavým astronautem", jak jsem sošku překřtil, byl jeho vesmírný význam. Kdo četl mou knihu Dvanáctá planeta, ví, že v sumerských písemných památkách pojednávajících o Potopě (o níž vypráví též známý příběh z knihy Genesis) se hovoří o anunnackých „bozích", jak během přívalu vod kroužili kolem země ve svých vzdušných a vesmírných korábech a také přistáli na vrcholcích Araratu. Podle dochovaných mezopotamských textů přivábil boha Enlila pach pečeného masa, když zapálil Noe oběť svým bohům.

Nález starověkého zpodobení astronauta a rakety v místech spojovaných s vyprávěním o Potopě tedy pro mne nebyl až tak přehnaně tajemný.

Nejzajímavějším detailem v oné krátké zprávě však bylo tvrzení, že se předmět nachází v istanbulském muzeu.

Když se v dubnu roku 1994 chystal šéfredaktor německého časopisu Magazín 2000 Michael Hesemann do Turecka, požádal jsem jej, aby využil své tiskové akreditace a pokusil se onen předmět i jeho historii vystopovat. To se mu podařilo a v 94. čísle svého časopisu o své návštěvě publikoval článek.

Ano, je u nás - dozvěděl se, když se v muzeu na předmět dotazoval a ukázal kopii britského článku, kterou jsem mu zaslal; netrvalo ani pět minut a přinesli mu jej ukázat! Mohl si jej prohlédnout, nesměl však fotografovat.Jak a kdy se předmět dostal do majetku muzea? Cituji z jeho publikované zprávy:

Předmět byl zabaven před několika lety jednomu turistovi při výjezdu ze země. Měl v úmyslu jej vyvézt za hranice, ačkoli je vývoz historických památek z Turecka zakázán.

Proč však není tento pozoruhodný předmět vystaven? Na tuto otázku dostal Hesemann tuto odpověď: Protože se jedná o padělek! Když se dále otázal, odkud berou tu jistotu, odpověděli mu pracovníci muzea následovně:

Neodráží se v něm styl předpokládané doby vzniku. Připomíná kabinu kosmické lodi, a ty se v té době přirozeně nevyskytovaly. Někdo se tedy pokusil o historický vtip…

Jinými slovy: nemůže být autentický, protože by potvrzoval něco (astronauty, kosmické lodi), co nemůže být v žádném případě věrohodné…

Teprve až svůj článek sepisoval, došlo německému novináři: Jestliže se jedná o padělek, tedy o dnešní výrobek, proč byl konfiskován a proč nebyl navrácen „turistovi"?

Článek v Magazínu 2000 podnítil redaktory konkurenčního německého časopisu Gral, aby se pustili do vlastního pátrání. Po několika korespondenčních výměnách obdrželi v červnu 1994 dopis od pracovníků muzea, podepsaný Dr. Esinem Erenem, v němž se uvádělo, že „předmět" je padělek zhotovený „ze sádry a jemné mramorové drti". Současně však předkládal zcela odlišnou verzi, jak muzeum k exponátu přišlo.

Předmět přinesl do Istanbulského archeologického muzea obchodník se starožitnostmi s prokazatelným záměrem jej zpeněžit. Když byl informován, že se jedná o padělek, ani jej nevyžadoval nazpět. Po nějaké době uvedla na svých stranách zprávu o předmětu encyklopedie The Unknown, a tím tuto informaci zveřejnila. To je také zdroj zprávy publikované v dubnovém čísle časopisu Magazín 2000. Výše uvedený předmět je velmi lehký, což prokazuje, že jde o odlitek.

Podle této verze tedy nebyl předmět zabaven žádnému turistickému nenechavci, ale jistý nejmenovaný obchodník se snažil vylákat z muzea nějaké peníze, od svého záměru však upustil, jakmile zjistil, že předmět není pravý.

Tato verze o starožitníkovi, jehož jméno ani adresu pracovníci muzea neznají, byla také zopakována dvěma reportérům Gralu, kteří muzeum navštívili koncem téhož roku. Vyšli z předpokladu, že předmět nemůže být pravý, protože jenom blázen by věřil na starověké astronauty, a došli k závěru, že se jedná o sádrový odlitek nějaké dnešní dětské hračky.

Ony dvě protichůdné verze spolu s počátečním popřením pracovníků muzea, že by se takový předmět v jejich sbírkách nacházel, pouze posílily mou zvědavost - zvláště když jsem měl pádný důvod věřit, že předmět je autentický až moc.

Za mé vytrvalé podpory se mí turečtí fanoušci snažili vypátrat ono 3. číslo časopisu Bilinmeyen, což se jim nakonec podařilo. Nebylo datováno, dalo se však předpokládat, že pocházelo ze začátku 80. let, a zmiňovaný článek reprodukoval text z Encyklopedie neznáma (The Encyclopedia of the Unknown), která vycházela na pokračování v 70. letech v Turecku.

Pod názvem Soška kosmické lodi ukrývaná v Istanbulském archeologickém muzeu se v článku uvádělo, že zmiňovaný nález, k němuž byla reprodukována i fotografie, byl nalezen „…při běžných archeologických vykopávkách v roce 1973 v lokalitě starověkého města Tušpa (dnešní Toprakkale), ležící jihovýchodně od jezera Van, kde v době 830-612 př.n.l. existovala říše Urartu. Tento neobvyklý objekt se v současnosti nachází v Istanbulském archeologickém muzeu, není však součástí expozice. Důvod není znám, neboť v této věci nebylo vydáno žádné oficiální prohlášení."

Rozhodl jsem se, že tuto záhadu prošetřím a tajemství okolo tajemného předmětu odhalím, a tak jsem se zjara roku 1997 vydal na expedici do Turecka. Vyzbrojen doporučujícím dopisem z tureckého konzulátu ve Washingtonu, vypravil jsem se do muzea a setkal se s jeho ředitelem Dr. Alpayem Pasinlim a jeho kolegy. Když jsem mu na stůl z kufříku vyskládal několik časopiseckých článků, byl jsem si jist, že jej nakonec přiměji k přiznání, že se tento předmět někde v jejich muzeu nachází. „Proč jej nevystavíte?" vyzvídal jsem.

„Nevystavujeme padělky," odpověděl. Když jsem se tázal, na základě čeho předmět pokládají za padělek, uvedl dva důvody: Zaprvé, že ve starověku žádní astronauti ani kosmické lodi neexistovali, a zadruhé, že za artefakt nelze považovat žádný ojedinělý či osamocený objekt - existuje pravidlo, podle něhož musí být nalezeny nejméně dva podobné předměty s podobným zobrazovaným tématem, v podobném stylu a podobného tvaru; protože však nelze náš předmět s ničím srovnávat, nepokládá se dosud za důvěryhodný.

Se žádným z důvodů jsem nemohl souhlasit, zaměřil jsem se však na ten druhý. Objekt lze pokládat za autentický, i když se jedná o ojedinělý nález; například proslulý disk z Faistu, který nalezla na Krétě roku 1908 skupina uznávaných archeologů. Obsahuje nápis v hieroglyfickém písmu, které doposud nebylo rozluštěno, protože nikde jinde zatím nebyl nalezen podobný předmět ani podobný druh písma; přesto je předmět pokládán za zcela autentický (obr. 10).

 


Obr. 10

 

Dále jsem také připomenul, že podobná zobrazení „kosmických raket" nebo jejich uživatelů byla nalezena i jinde - pokud ne v Turecku, pak zcela jistě v Severní a Jižní Americe.

„V Americe?" zareagoval ředitel muzea. „Můžete mi je ukázat?" - Hned jak se vrátím do New Yorku, odpověděl jsem. Mohl bych zatím onen předmět shlédnout? Zaváhal. Prý musí na důležitou schůzku; máme se vrátit ve dvě.

Odešel, my jsme se však nehnuli z místa. „Zůstaneme tady," sdělil jsem svému průvodci. „Posadíme se do vstupního sálu a počkáme."

Po dlouhém čekání se objevil zástupce ředitele muzea, Sefer Arapoglu. Sdělil nám, že volal Dr. Pasinli a že se zpozdí. Prý nám mají předmět ukázat.

Zástupce nás odvedl do svého kabinetu. Když jsme vstoupili, šel rovnou k podlouhlé skříni a otevřel zásuvku. Z ní vytáhl podnos zakrytý tmavomodrým sametem. „Tady je," řekl a přizvedl podnos. „Můžete si jej prohlédnout, ale žádné fotografování!"

Všichni tři jsme tam stáli a já poprvé spatřil ten záhadný předmět; vypadal přesně jako na ilustracích. Ale co teď?„Mohu se posadit?" požádal jsem Dr. Arapoglua. Trochu rozpačitě mi pokynul: „Prosím, sedněte si."

U okna byl konferenční stolek a nízká pohovka. „Můžu se podívat blíž?" požádal jsem. „Můžete ten podnos položit sem na stůl?"

Poněkud zaváhal, ale nakonec mi vyhověl. Zdráhavě mi dovolil, abych předmětem otáčel, a dokonce jsem jej mohl i vzít do ruky. Neochotně také uvolil, aby jej můj průvodce vyfotografoval starým aparátem, který jsem měl s sebou, ovšem nesměl jsem se objevit v záběru (dostal jsem na něj alespoň své ruce - viz foto 4). Během té trapné přetahované se objevil Dr. Pasinli, který nás uvedl do své pracovny, zatímco předmět opět spěšně zmizel v zásuvce.

„Tak co na to říkáte?" vyzvídal ředitel. „Zdá se, že je ten předmět zhotoven z nějakého porézního materiálu, nějakého lehkého kamene, rozhodně však ne ze sádry," odpověděl jsem. Pečlivě jsem zkoumal známky po odlévání, neobjevil jsem však žádný šev, který vzniká při spojení dvou polovin a je následně odstraněn. Viditelné vruby či drážky jsou součástí tvaru tohoto dopravního prostředku. Pokud by se jednalo o zvnějšku pomalovaný sádrový odlitek, objevila by se v místě ulomené hlavy bílá sádra; po celém povrchu byl však předmět žlutohnědý - v přirozené barvě použitého měkkého kamene.

Dr. Pasinli nařídil, aby předmět znovu přinesli, a pak jej začal pozorně prohlížet, aby si ověřil mé připomínky. „Ještě něco?" ptal se.

„Nevšiml jste si na té věci něčeho zvláštního? Je to létající stroj bez křídel… Pokud za předlohu sloužila nějaká hračka, nejspíš by napodobovala okřídlené letadlo; i dnešní raketoplány jsou vybaveny křídly. Náš předmět však žádná křídla nemá: co tedy sloužilo modelem, jestli představuje raketu s pilotem?" "Vy se tedy domníváte, že jde o pravý nález?" vyzvídal Dr. Pasinli.

„Oba víme, že není-li známo, kdo, kdy a kde nějaký archeologický nález objevil, nedokáže nikdo zaručit jeho pravost. Může se přece jen jednat o padělek. Kdo by se však snažil napodobovat létající objekt, který se nepodobá žádnému z dnes používaných strojů či hraček? Předmět existuje už od 70. let; kdo měl tehdy plastovou hračku, která sloužila za předlohu?"

V té chvíli vstoupili do pracovny dva pánové v obleku, což jsem považoval za znamení, abych se vzdálil. „Zůstaňte," vybídl mě Dr. Pasinli. „Tito lidé jsou z Ministerstva památek. Pokračujte, prosím…"

Zopakoval jsem tedy své předchozí připomínky a dodal: „Když jsem byl u vás v muzeu naposled, bylo oddělení starého Orientu ještě otevřené, dnes jste však nuceni jej z nedostatku financí uzavřít. Rád bych vám řekl toto: Pokud tento předmět není padělek, máte ve svých sbírkách věc významnější než pyramidy v Gíze. Zatímco totožnost stavitelů pyramid je diskutabilní - já a mnozí jiní tvrdíme, že to byli mimozemšťané, jiní zase, že faraóni - vy máte v rukou nezvratný důkaz o starověkých astronautech a létajících strojích. Tedy něco naprosto výjimečného. Tisíce, ba desetitisíce lidí budou přicházet do Istanbulu, do vašeho muzea, aby si tento exponát prohlédli. Jestli se domníváte, že jde o padělek, prosím, pak to u něj uveďte, ale vystavte jej, ať se lidé přesvědčí sami! Tržby ze vstupného bezpochyby převýší náklady, které potřebujete na udržování oddělení dávného Orientu v provozu."

Ředitel, zástupce i dva pánové z ministerstva si vyměnili významné pohledy. „Pošlete mi fotografie těch nálezů z Ameriky a my se rozmyslíme," řekl Dr. Pasinli. „To se spolehněte," nechal jsem se slyšet já.

Nasedli jsme s průvodcem do taxíku a odjeli do restaurace, kde se naše skupina zastavila na oběd. Když jsme vešli dovnitř, naši přátelé ztichli. Najednou se kdosi ozval: „Koukejte, Zecharia se usmívá!" A měl pravdu.

Když jsem jim odvyprávěl, co všechno jsme zažili, shodli jsme se všichni na tom, že nejpodivnější částí příběhu byl fakt, že věc,kterou všichni pracovníci Muzea svorně prohlašovali za padělek, měla výsadu odpočívat po dvě desetiletí v zásuvce samotného zástupce ředitele přikrytá sametovou rouškou…

* * *

Když jsem se vrátil do New Yorku, zaslal jsem Dr. Pasinlimu slíbené fotografie, které se již dříve objevily v mých knihách. Některé z nich, například raketa v podzemní sýpce na Sinaji (obr. 11) mu měly ukázat, že pilotované lety nebyly ve starověku žádnou absurdní představou. Další zachycovaly četné podobnosti se samotným záhadným předmětem - zejména dvě kamenné tabulky z Tuly v Mexiku (obr. 12), uchovávané v tamním muzeu, na nichž je vyobrazen létající stroj podobný tomu z Istanbulu.

Zvláště jsem zdůraznil význam dalšího nálezu z Tuly, na němž je vidět osobu oděnou téměř stejně jako bezhlavý astronaut, ale se zachovanou hlavou a přilbou (obr. 13). Pochází z rytiny na kamenném sloupu, jemuž návštěvníci Tuly jen zřídkakdy věnují pozornost (foto 5).

 


Obr. 14

 

Tula bylo hlavní město Toltécké říše, která předcházela Aztékům ve středním Mexiku. Byla v té době známá jako Tollán („místo mnoha sousedů") a má se za to, že její vznik sahá až k roku 200 př.n.l. Vykopávky dokládají, že tato říše měla rozsáhlé nábožensko-obřadní centrum, v němž se nacházela jedna velká a dvě menší pyramidy (obr. 14). Na toto místo chodí jen málo návštěvníků, většinou si přicházejí prohlédnout atlanty - čtyřiapůlmetrové obří sochy tesané do kamene (obr. 15) či jinak "válečníky" z dávných dob (takto označované podle toho, že mají v rukou zbraním podobné nástroje). Všichni jsou oděni stejně, každý má však jinou tvář neznámého etnického původu.

 


Obr. 15

 

Kamenní obři byli nalezeni v rozebraném stavu, zasypáni v příkopu kolem pyramidy B. Archeologové je přemístili na rovný vrcholek pyramidy, protože předpokládají, že atlanti sloužili jako karyatidy, rovné sloupy na podpěru střešní konstrukce. To ostatně dokládají i rovné čtyřhranné sloupy, které s největší pravděpodobností plnily stejnou funkci a které byly nalezeny na vrcholku pyramidy. Na sloupech jsou rovněž rytiny, průkazně však zpodobují toltécké náčelníky (obr. 16).

V roce 1985 jsem se ženou navštívil Mexiko. Setkali jsme se s Gerardem Levetem, inženýrem, který ve své útlé knížce s názvem Mision Fatal („Osudná mise") popsal objev, který v Tollánu učinil: Na jednom z čtyřhranných sloupů je vytesána postava v ochranném oděvu s batohem na zádech, která drží v ruce nástroj podobný „pistoli" atlantů, a používá jej jako plamenomet (obr. 17). Potom nás vzal přímo na místo, abychom si plastiku prohlédli. Zastával teorii, že ona pistoli podobná zbraň, kterou drží atlanti a zmíněná jedna postava na sloupu, představují jakousi smrtonosnou zbraň bohů. Když jsem si však prohlédl plastiky na kamenných tabulkách v místním muzeu, došel jsem k přesvědčení, že šlo skutečně o plamenomety, ovšem ve funkci nástrojů, nikoli zbraní - využívaných při důlních pracích.

Tento výjev z Tollánu se mi vynořil v mysli brzy poté, co jsem si přečetl zprávy o tureckém astronautovi. Podobnost mezi ním a jeho mexickým kolegou - zvláště pokud jim dosadíme ochrannou přilbu (obr. 18) - byla pozoruhodně nápadná. Pod dojmem všech těchto toltéckých výjevů jsem se stále více klonil k přesvědčení, že záhadný předmět z Istanbulu je pravý. Doufal jsem, že když pošlu Dr. Pasinlimu všechny zmíněné obrázky, opraví svůj názor.

Vyměnili jsme si několik dopisů, několikrát jsem se znovu připomínal. V říjnu 1997 přišel konečně na hlavičkovém papíře Istanbulského archeologického muzea dopis, v němž mi jeho ředitel oznamoval: „Rád bych vás uvědomil, že jsme onen padělek kosmické rakety nakonec přece jen zařadili mezi vystavované exponáty; předpokládám, že vás tato zpráva potěšila."

Ano, měl jsem radost, třebaže se muzeum rozhodlo poněkud zmírnit účinek tohoto „padělku" tím, že jej vystavilo společně s několika dalšími předpokládanými falzifikáty, jak ukazuje fotografie, kterou přiložili do dopisu (foto 6).

Proč jsem tedy začal toto vyprávění tvrzením, že šlo o případ s téměř šťastným koncem? Protože když Dr. Pasinliho zastoupil nový ředitel muzea, předmět z vitríny zmizel…

A kde je teď? Jsem si jistý, že je zpátky v temné zásuvce na podnose, přikrytý svým sametovým závojem.

 

-pokračovanie-

Zecharia Sitchin


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

Z anglického originálu The Earth Chronicles Expeditions přeložil Michal Šubrt


KNIHU môžete zakúpiť i na tejto adrese

Ďalšie AUTOROVE KNIHY môžete zakúpiť i na tejto adrese

 

Súvisiace:

Príbeh dejín
http://www.cez-okno.net/rubrika/pribeh-dejin

Zecharia Sitchin
http://www.cez-okno.net/rubrika/zecharia-sitchin

 


september 04, 2014 01:43 dopoludnia
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top