Obrázok používateľa CEZ OKNO
Zecharia Sitchin: VÝPRAVY DO MYTICKÉ MINULOSTI IV.

Může kamenný kalendář nabídnout stopu k rozluštění záhady Atlantidy? Pokud se jedná o středoamerickou historickou památku, může; a pokud její tesané poselství nenabízí jasné řešení, pak určitě dosazuje nové kousky do staré skládanky.

4. Cizinci v Novém světě

Národní antropologické muzeum v Mexiko City je bezpochyby jedním z největších muzeí svého druhu. Na rozdíl od Britského muzea v Londýně, pařížského Louvru či Metropolitního muzea v New Yorku, které shromažďují kulturní dědictví zemí a národů z celého světa, je národní muzeum přísně vyhraněné - zabývá se výlučně kulturou, uměním, historií a archeologií svého vlastního národa. Přesto však archeologické poklady soustředěné v tomto mexickém Museo Nacional zahrnují nálezy, jež - i když si to jeho kurátoři neuvědomují - poskytují důkazy o nevysvětlených návštěvách Nového světa v dobách dávno před Kolumbem a přisuzují reálný podklad mýtům známým pouze na druhé straně světa.

Prohlídka muzea, které má tvar písmene U, je koncipována etnologicky i chronologicky: Začíná expozicemi z nejranějších dob v pravém křídle a končí nedávnou historií na opačném konci. Prostřední část je věnována dědictví, kterého si Mexičané považují nejvíce - mexickým kmenům, které připluly v lodích na tichomořské pobřeží a postupovali směrem do vnitrozemí, kde Podle legendy objevili orla sedícího na kaktusu a na tomto místě vybudovali Tenochtitlan (město Tenochovo), dnešní Mexico City. Pýchou a středem zájmu této sekce je velký kamenný kalendář, který shlíží na návštěvníky hned při vstupu (viz obr. 34 a foto 12). Podobný, ovšem zhotovený z ryzího zlata, byl nejposvátnějším předmětem uchovávaným v hlavním aztéckém chrámu a v roce 1519 jej daroval král Montezuma Hernánu Cortésovi, kdy Aztékové pokládali příjezd Španělů za vyplnění proroctví o návratu Boha. (Cortéz tuto relikvii poslal do Španělska, kde ji roztavili, a Aztékové krutě zaplatili za to, že s dobyvatelem zacházeli jako se spasitelem.)

Dochovala se pouze kamenná kopie kalendáře, která byla nesčetněkrát zkoumána, analyzována a interpretována (sám jsem se kalendáři věnoval 〉 ve své knize Ztracené říše). Předpokládá se, že zachycuje Pět věků, do nichž mezoamerické kultury rozdělují historii lidstva a bohů. Každý ze čtyř předchozích věků se završil nějakou katastrofou (včetně velké potopy), pátý, nynější věk je věkem Mexičanů a ostatních národů Země.

V Mexiku jsem byl už bezpočtukrát a pokaždé, když jsem v hlavním městě, nezapomenu navštívit toto skvostné muzeum; znám ho už tak dobře, že když náhodou odstraní nějaký exponát, okamžitě si toho všimnu. Ani nevím, kolikrát jsem už před kamenným kalendářem stál a pozorně jej prohlížel.

A pokaždé jsem se podivoval: Proč asi ta postava uprostřed, božstvo Pátého Věku, vyplazuje jazyk?

Pokud to učebnice a průvodci uvádějí, pak přidávají vysvětlení, že se jedná o zobrazení boha Xolotla, „boha spadlého z nebes", který je takto pokaždé zpodobován (obr. 35). V legendách Mezoameriky se praví, že se znenadání objevil na obloze, padal dolů a přistál na zemi; na místě, kde se tak stalo, vyrostl zdvojený klas kukuřice, která je dodnes základní potravinou v této části světa.

Proč je ale jeho charakteristickým rysem právě vystrčený jazyk?

Na to jsem v žádných populárních ani odborných příručkách nenašel sebemenší odpověď. Tu jsem objevil na úplně opačné straně světa - na starém kontinentě ve Středozemí.

Bylo to tehdy, když jsem si oprašoval starou řeckou mytologii jako součást přípravy na výpravu do Řecka a na Krétu v roce 1996. Tenkrát jsem se poprvé pozorněji zastavil u zobrazení Gorgon (obr. 36). Byly to tři sestry božského či polobožského původu, které kdysi bývaly velkými krasavicemi, bohyně Athéna je však proměnila na odporné příšery. Bývaly zobrazovány s vlnitými vlasy, planoucím pohledem a vystrčeným jazykem. Onen jazyk byl vlastně jejich identifikačním znakem, kdy se jejich podoba na různých místech i v různých dobách obměňovala.

Podle řeckých bájí byly tři Gorgony dcerami sourozeneckého páru mořských božstev Porcyse a Cetó. Jmenovaly se Sthenó („síla"), Euraylé („do výšky skákající") a Medúza („panující královna"). Všechny tři byli velice půvabné, nejvíce však krásou vynikala Medúza. Její krása učarovala pánu moří Poseidonovi, bratru Dia, který se s ní chtěl potěšit a ze všech míst si k tomu vybral právě chrám zasvěcený bohyni Athéně.

Rozlícená Athéna nato Gorgony proklela a proměnila jejich půvab v šerednost. Rovněž přesvědčila polobožského Persea, aby Medúzu zabil. Byl to hodně nebezpečný úkol, protože Medúza měla kouzelnou moc proměnit v kámen každého, kdo na ni pohlédne. Vyzbrojen všemožnými magickými nástroji darovanými bohy i samotnou Athénou, odletěl za Medúzou v okřídlených botách „daleko na západ, za sloupy Herkulovy". Přeletěl přes Afriku a když se dostal k oceánu, „sledoval mořské proudy". Medúzu i s jejími sestrami našel, jak spí v „deštném lese". Nasadil si čapku, která mu dávala neviditelnost, přiblížil se k Medúze, použil bronzového zrcadla, aby ji viděl, aniž by na ni musel pohlédnout (obr. 37) a uťal jí hlavu mečem, který mu darovali sami bohové; její hlavu pak uložil do zvláštního vaku a odletěl.

Zeměpisné stopy v tomto vyprávění ještě posiluje zbytek mýtu. Cestou na východ přes moře se Perseus unavil a tak tak že se mu podařilo přistát na pobřeží severní Afriky, domova Atlantova. Obr Atlas však nebyl vůbec přívětivý, a tak mu Perseus ukázal uťatou hlavu Medúzy a učinil z něj kamennou horu. Pak pokračoval dál na východ před Libyi, Egypt a Palestinu až do Řecka.

Ony zeměpisné detaily v mýtu o Gorgonách nelze jen tak přejít jako pouhé smyšlenky bájného vypravěče. Příbytek Gorgon je označen za „deštný les", tropickou či subtropickou oblast „daleko na západě" za velkým mořem, které se nacházelo za Herkulovými sloupy; místo, kam je možné se dostat po „mořských proudech" - neobyčejně výstižné označení pro Golfský proud, který plyne jako obří oceánská řeka od Mexického zálivu přes Atlantik do Lamanšského průlivu. Když se ochladí v mořských vodách severozápadní Evropy, unáší jej pasáty velkou oklikou zpět do Karibiku a Střední Ameriky.

I když letěl, sledoval podle vyprávění Perseus trasu, kterou znali mořeplavci už ve starověku a po které se rovněž vypravil i Kolumbus. Tyto zeměpisné klíče spolu s oním charakteristickým vyplazeným jazykem poukazují na jasnou spojitost mezi řeckými Gorgonami a ústředním božstvem aztéckého kalendáře.

Gorgony však byly ženského pohlaví a aztécký Xolotl je s největší pravděpodobností muž. Došlo snad k tomu, že se rozdíl mezi mužským a ženským charakterem setřel a jako poslední pojítko zůstal už jen onen vystrčený jazyk?

Až donedávna třídili badatelé zobrazení Gorgon do devíti typů, z nichž některé ztrácely své ženské rysy a nabývaly mužnější podoby (obr. 38). Roku 1995 však objevili dvě velké plastiky gorgonských hlav v Tell Doru, starověkém námořním přístavu na středozemním pobřeží jižně od Haify. Z jedné se našly pouze zlomky; druhá se však dochovala zcela neporušená - a jednoznačně představovala mužského „Gorgona" (obr. 39). Z dalších nálezů vyplynulo, že Tell Dor měl v době bronzové (1500-1200 př.n.l. ) těsné obchodní a kulturní svazky s Mykénami a posléze byl osídlen Féničany a „lidmi z moře" - osadníky z Kypru, Kréty a dalších ostrovů z východního Středozemí. Gorgonská hlava z Tell Doru - vystavovaná s dalšími pozoruhodnými nálezy v Námořním muzeu v Haifě - se datuje do 6. až 5. století př.n.l. Potvrzuje přesun k mužskému zpodobení gorgonského mýtu, a také poskytuje materiální důkaz o přímých kontaktech mezi Středozemím a Mezoamerikou v dávné minulosti.

Jak ukázaly prohlídky dalších muzejních sbírek, nebyly to stopy jediné.

* * *

Velký aztécký kalendář je plný detailů, z nichž každý má bezpochyby svůj zvláštní význam. Mnozí badatelé se z nich snažili vyčíst kalendářní souvislosti s pěti Věky, jiní v nich objevili i prorocké zvěsti. Já přijímám verzi písemných a ústních památek které hovoří o prošlých čtyřech věcích a pátém současném, takže se spekulacím vyhýbám; dostatečně fascinující je pro mne onen vystrčený jazyk a jeho spojitost s oblastí Středozemí.

Jak jsem však zjistil s časovým odstupem, jsou v obrazech kalendáře ještě další náznaky, které vypovídají o spojitosti se Starým světem.

Jeden detail na spodní vnější straně kamenné rytiny vypadá při zběžném pohledu jako změť ozdobných křivek. Musím připustit, že jsem si kalendář prohlížel již nesčetněkrát, ale pokaždé mi uniklo, že se nejedná o zdobný prvek, nýbrž o identické obličeje dvou mužů. Co je však podstatnější: Oba jsou vousatí (obr. 40).

〉 Ve své knize Ztracené říše jsem se podrobně zabýval záhadou „vousatců", jejichž nejrůznější podoby se nacházejí po celém Mexiku na toltéckých, mayských a olméckých archeologických lokalitách (obr. 41). Otazníky budí nejen skutečnost, že zobrazované rasové typy nejsou olmécké, mayské a nepatří ani americkým Indiánům, ale především to, že američtí Indiáni nemají v obličeji vousy; nikdy se neholí, protože jim nic neroste. Takže oni vousatci, jak jsem je překřtil, sem museli přijít z jiné části světa. Pokud bychom je posuzovali podle rasových příznaků, onou jinou částí světa bude Středozemí (obr. 42)

Když jsem zkoumal vousaté středozemní typy, připadlo mi významné, že hlavní řečtí bohové, Zeus (obr. 43) a jeho bratr Poseidon (obr. 44), mají oba vousatou tvář. Jejich vousy navíc nápadně připomínají střih, který nosí postavy na vyobrazeních z Mezoameriky (viz obr. 41). Není možné, aby profily vousatců na kmenném kalendáři patřily bohům a ne lidem?

Tyto úvahy mne přivedli nazpět k řecké mytologii, zejména ke dvěma čelním bohům, vousatému Diovi a Poseidonovi. Zeus jako nejvyšší bůh rozdělil panování nad zemí mezi panteon dvanácti Olympanů a svému bratru Poseidonovi svěřil moc nad vodami. V tom se řecký panteon nápadně podobá sumerskému; Zeus má obdobu v Emilovi, „Pánu vládci", Poseidona lze zase srovnávat se sumerským Eou („Jehož jméno zní voda", později známým jako Enki).

Paralely mezi Poseidonem a Enkim však sahají za božský rodopis i hierarchické postavení. Podle řeckých mýtů byl Poseidon velký záletník a tím, že obcoval s Medúzou, dopustil se krvesmilstva na vlastním rodu. Podobnou nevázanost připisují sumerské báje také Enkimu. Kromě toho, že byl bohem moří a tekoucích vod (obr. 45), byl Enki veleben též jako velký badatel a připisuje se mu genetické zušlechtění rodu Homo sapiens. Jeho symbolem jsou kuriózně propletení hadi, jež reprezentují dvojitou šroubovici DNA. Tentýž symbol byl i hieroglyfem jeho jména Ptah v egyptštině (obr. 46). To může vysvětlovat matoucí skutečnost že Gorgony jsou někdy zobrazovány právě s propletenými hady (obr. 47).

V báji o Gorgonách vystupuje Poseidon jako hlavní podněcovatel událostí za Herkulovými sloupy. Je třeba si dát do souvislosti i to, že byl hlavním božstvem Atlantidy. Je tedy vyobrazení dvou na sebe hledících vousatých obličejů na aztéckém kalendáři jeho zrcadlovým zpodobením nebo společný portrét s bratrem Diem? Byli to vousatí „lidé z moře", oddaní svému bohu vod, kteří připluli do Atlantidy, sídla Gorgon?

Aztécký kamenný kalendář - spíše jako historický dokument než nástroj časomíry - tak vypovídá více způsoby o možných starověkých kontaktech mezi Starým a Novým světem. Všechny tyto doklady mohou naznačovat, že „Atlantida" - ať už legenda nebo skutečnost - se nacházela na americkém kontinentě; přesněji řečeno, v Mezoamerice.


Obr. 46

Při prohlídce expozice kultury starých Mexičanů narazíte na mapku aztéckého hlavního města Tenochtitlanu z doby příjezdu Španělů, jako by byla pořízena z ptačí perspektivy (obr. 48). Byly to jakési středoamerické Benátky - ostrov obklopený jezerem, rozetnutý sítí kanálů s rozsáhlým kultickým areálem uprostřed. Když tam Španělé dorazili, byli přímo zaskočeni vzkvétajícím obchodním ruchem, lodní dopravou, okázalými barevnými oděvy a především bohatstvím zlata.

Když jsem si exponát prohlížel, nemohl jsem se ubránit myšlence: Nespatřili Španělé v Tenochtitlanu repliku Platónovy Atlantidy?

Stále si tím lámu hlavu…

Propojovací vlákno mezi Starým a Novým světem, mezi národy i bohy, sahá mnohem dál, než jsem se doposud stačil zmínit.

Při své první cestě na Yucatánský poloostrov jsem v doprovodu svého vnuka Sala narazil na jisté nálezy, které lze poprávu nazvat ohromujícími; podělil jsem se o ně se skupinami, které se ke mně přidaly na našich pravidelných expedicích.

První objev jsem uskutečnil v zapadlém muzeu v hlavním městě Yucatánu Meridě. Má hodně společného s Enkim, když byl stále ještě Eou, a sumerskou bájí o jeho příchodu na zem v čele skupiny padesáti astronautů. Hlavním zdrojem báje je Enkiho vlastní životopis, dlouhý text, který se bohužel dochoval jen ve zlomcích (a který jsem použil při rekonstrukci Ztracené knihy Enkiho). Text líčí, jak Eovi astronauti po cestě ze své rodné planety Nibiru přistáli dopadem v Perském zálivu a dobrodili se na břeh, kde si postavili přístřešky - první sídliště mimozemšťanů na Zemi, které nazvali Eridu („domov v dáli").

Ve 3. století př.n.l. , po smrti Alexandra Velikého, pověřili Seleukovci (jeho nástupci v Levantě - zemích východního středomoří) babylonského kněze Béróssa, aby pro ně sepsal dějiny a pradějiny světa, lidské i božské, které byly zaznamenány v Mezopotámii (pro Řeky Chaldeji). Jeho dílo, dochované pouze ve zlomcích opisovaných pozdějšími dějepisci, začíná příchodem Ei na Zem, po němž následuje stvoření člověka a zrod lidské civilizace. Když pozdější řečtí historikové Béróssovy spisy převáděli, z Ei se stal Oannes, bůh oděný jako ryba, který vystoupil z vod na břeh a udělil lidem Vědění.

Při své první návštěvě Yucatánu a tamních mayských archeologických památek jsme se zdrželi v Meridě, koloniálním španělském městě, které není historicky ničím pozoruhodné. Náhodou jsem se doslechl, zeje tu k vidění sbírka předmětů objevených na poloostrově, která se nachází v jedné soukromé vile. I když ještě nebyla zcela přístupná veřejnosti, vpustili nás nakonec dovnitř. Celá sbírka se rozprostírala po prvním podlaží (i když nám tvrdili, že mnohem víc exponátů se nachází v suterénu). Provedl nás sám ředitel muzea, kterého se mi u vchodu podařilo přemluvit. Pyšně ukazoval na sbírku pokročilé zubařské technologie starých Mayů, mou pozornost však upoutala rytina na kamenné desce, na níž se objevovala paprskovitá hvězda spolu s mayským znakem pro číslici 8 (obr 49a). Pochází z chrámu v Chichen Itzá a má spojitost s planetou Venuší, upřesnil ředitel.

Nedokázal jsem skrýt své překvapení: ona paprsčitá „hvězda" přesně odpovídala způsobu, jakým zobrazovali planety staří Sumerové (obr. 49b). Navíc pokládali Venuši, planetu bohyně Ištar, za osmou planetu Sluneční soustavy a Ištar často zobrazovali jako osmicípou hvězdu (obr. 49c) nebo s doprovodným symbolem osmi kruhů (obr. 49d). Ve všech těchto detailech se mayské plastiky shodovaly se sumerskými!

Tu jsem si povšiml sošky - spíše většího kamenného kvádru, na jehož přední straně byla vytesána podoba mužské postavy (obr. 50 a foto 13); pod pravou paží držel symbol paprsčité hvězdy!


Obr. 49

Rychlými kroky jsem se přesunul k podivně tvarované plastice. Opracována byla pouze přední strana kvádru, na zadní straně se očividně nepracovalo. Postava měla výrazné obličejové rysy, zjevně nešlo o Maye. Hlavu mu chránila přilba, nezakrývala však tvář. Na sobě měl jednodílný vroubkovaný oděv, jako kombinézu s texturou, která připomínala rybí šupiny. Oblek halil celé jeho tělo od krku až k chodidlům; ty však nebyly tesané vůbec či jen s nejasnou představou o obuvi. Na břiše měla postava záhadný kruhový předmět poutaný dvěma pásy; připomnělo mi to reflektor.

„Co to prosím vás je?" vyzvídal jsem na řediteli.

„Nějaké vodní božstvo," poučil mne.

„To je přece Oannes!" vykřikl jsem na svého vnuka i na zmateného ředitele. Musel jsem pak všechno vysvětlovat; celý příběh o Eově příchodu, přistání, založení tábora, o Béróssových zápiscích a tak dál. Co však dělá tato plastika na Yucatánském poloostrově když by se měla nacházet spíše v Mezopotámii?

Ředitel muzea mi vysvětlil, že předmět pochází ze severozápadní části Yucatánu. Na místě zvaném Oxkintok byly objeveny ještě další velké sochy; archeologové se domnívají, že se jedná o zdobené pilíře, které podpíraly střechu chrámu. Na severozápadním cípu a přilehlých ostrovech se našly nejpodivnější plastiky, povídá s úsměvem; na nalezišti v Dzibilchaltúnu se našlo proslulých sedm panenek…

Pořídil jsem několik fotografií záhadné sochy a zpátky doma jsem je pozorně prostudoval. Zvláště zajímavá mi připadala otázka, kolik paprsků hvězda má, protože část jich zakrývala postava paží. Mohlo jich být pět nebo šest. Pokud je šestka správně, mohla by postava představovat Mars - šestou planetu, na niž Anunnakové narazili při vstupu do Sluneční soustavy (první až pátá jsou Pluto, Neptun, Uran, Saturn a Jupiter, šestý je Mars, sedmá Země a osmá Venuše). Má-li hvězda šest cípů, pak lze plastiku z Meridy spojovat s vyobrazením na válcové pečeti nalezené v Mezopotámii, která se datuje do doby kolem roku 2500 př.n.l. a dnes je uložena v petrohradské Ermitáži. Na pečeti je znázorněn astronaut oděný do „rybího" obleku na Marsu, druhý do „orlího" na Zemi a mezi nimi na obloze kosmické plavidlo (obr. 51). Mars je zobrazen jako šesticípá hvězda, Země je označena sedmi tečkami a její souputník Měsíc v podobě srpku opodál.

Vše je to velmi pozoruhodné a tajemné. Kdo tu sochu vytesal? Kdo či co bylo předlohou? Tyto otázky zůstávají nadále nezodpovězeny, avšak spojitost mezi tímto cizincem a Sumerskými bájemi je nesporná.

Jak asi tušíte, nemohl jsem odjet z Yucatánu, aniž bych navštívil Dzibilchaltún, lokalitu zmíněnou ředitelem muzea v Meridě. Tenkrát to bylo spoře navštěvované místo; od doby, co jsem tam zavítal s několika skupinami, opravily úřady chodníčky a zpřístupnily místní muzeum. Místní i návštěvníci toto místo znají pod označením Chrám sedmi panenek.

Naleziště je vůbec jedno z největších - či přesněji nejprotáhlejších - archeologických lokalit Mayů na Yucatánu. Vyvýšený pěší chodník se řadou staveb táhne z jednoho konce na druhý dobrého půldruhého kilometru. Hlavní chrám se nachází na severním konci a má tvar stupňovité pyramidy s věží. Je vystavěn tak, že pokud někdo (astronom? kněz?) stojí na stupínku v určité vzdálenosti od chrámu, vidí při rovnodennosti procházet paprsky vycházejícího slunce otvory ve věži. Právě v této věži bylo oněch sedm panenek, které daly místu jméno, nalezeno.

Otázal jsem se místního průvodce, kde jsou zmíněné panenky uloženy. Předpokládal jsem, že půjde o nějaké slušně velké kousky. Dovedl mne do muzea a ukázal: „To jsou ony."

Ve vitrínce bylo do kruhu rozestavěno sedm drobných figurek.

Byl jsem na rozpacích. „To je vážně všechno?"

Co je tak zvláštního na několika drobných panenkách?

Když jsem šije prohlížel pozorněji, vypadaly jako drobní astronauti s batohy na zádech (foto 14) - připomenuly mi fotografii na níž sestupuje americký astronaut z přistávacího modulu na povrch Měsíce (obr. 52).

Kdo tyto sošky vytvaroval, kdo byl předlohou a proč jich je sedm?

Kdyby tak mohly promluvit…

Postskriptum:

Podnícen sedmi panenkami z Dzibilchaltúnu, požádal jsem účastníky následujících výprav do Mexika, aby se tam po dalších kosmických batozích poohlédli. Za zmínku zde určitě stojí drobná plastika „anděla" stojící u vchodu do muzea v Chichen Itzá, který má opeřená křídla a vyčnívající batoh (foto 15), a petroglyf (kamenná rytina) vystavený v expozici raných mexických památek velkého muzea v Mexico City, který znázorňuje obří postavu se zřetelnými rysy batohu (foto 16).

Jedná se o pozoruhodné nálezy; naznačují, že představy o bytostech, které se mohou potulovat po obloze, byly ve staré Mezoamerice mnohem rozšířenější.

-pokračovanie-

Zecharia Sitchin


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

Z anglického originálu The Earth Chronicles Expeditions přeložil Michal Šubrt


KNIHU môžete zakúpiť i na tejto adrese

Ďalšie AUTOROVE KNIHY môžete zakúpiť i na tejto adrese

Súvisiace:

Atlantída
http://www.cez-okno.net/rubrika/rubriky/atlantida

Príbeh dejín
http://www.cez-okno.net/rubrika/pribeh-dejin

Zecharia Sitchin
http://www.cez-okno.net/rubrika/zecharia-sitchin


Štítky: 
september 13, 2014 20:26 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top