Obrázok používateľa CEZ OKNO
Zecharia Sitchin: VÝPRAVY DO MYTICKÉ MINULOSTI V.

V roce 1869 učinili mexičtí rolníci prazvláštní objev. Rozpaky, které vyvolal, zřetelně budí ještě dnes. Můj příběh, který o něm vypráví, zahrnuje dvě muzejní návštěvy, zmizelého slona a náhlý „skok víry" jednoho astronauta.

5. Slon a astronaut

Zbytky předkolumbovských civilizací Mexika okouzlují, poutají a udivují. Jeden druh památek také mnohé badatele nechává na rozpacích: Jsou nejstarší a patří národu, jemuž se říká Olmékové. Stále se jedná o problematickou záhadu, protože žádá na vědcích i hrdých nacionalistech zodpovězení otázky, co dělali lidé z Afriky v Novém světě ne stovky, ale tisíce let před Kolumbem, a jak mohli dát - zdánlivě přes noc - základ všem pozdějším vyspělým kulturám celé Mezoameriky. Jestliže uznáme Olméky a jejich kulturu jako původní civilizaci Mezoameriky, znamená to i uznání, že jsou předchůdci Mayů a Aztéků, jejichž dědictví se Španělé pokusili vykořenit a na něž jsou dnešní Mexičané tolik hrdí.

Dnes víme, že Olmékové pocházeli z Afriky, protože víme, jak vypadali. A to, jak vypadali, víme díky tomu, že po sobě zanechali bezpočet kamenných soch a rytin, které je věrně zpodobují. Některé jsou kamenným portrétem jejich vůdců, včetně gigantických kamenných hlav.

První z početného zástupu těchto kolosálních plastik objevili mexičtí rolníci ve státě Veracruz ve zmíněném roce 1869. Dobová zprava je popisuje jako „skvostné umělecké dílo, které neuvěřitelně věrně zpodobuje Etiopana." Doprovodné ilustrace zobrazovaly obličej negroidních rysů a nákres podával představu o tom jak je socha velká vedle stojícího člověka.

Jakkoli byla tento nález díky svému znepokojujícímu původu jedinečný, brzy upadl do zapomnění. Pak ovšem byla roku 1925 objevena další obří hlava (měřila okolo 2,5 metru a vážila dobrých 24 tun), tentokrát v sousedním státu Tabasco týmem profesionálních archeologů. Tento následný objev dokázal, že první kamenná hlava nebyla pouhou neobvyklou anomálií. Během následujících let pak bylo objeveno mnohem více těchto kolosálních kamenných portrétů. Jejich vzájemné porovnání jasně dokazuje, že se jedná o podobizny odlišných jedinců s pestrými přilbami (obr. 53). Rovněž je evidentní, že jde o černé Afričany.

Protože jeden archeologický objev střídal druhý, začalo být zřejmé, že „Olmékové" nejprve osídlili pobřeží Mexického zálivu šířili se do vnitrozemí, až konečně dorazili na Tichomořské nobřeží (viz mapka obr. 54). Doposud bylo objeveno na dvacet olméckých sídlišť, některé se honosí dnes proslulými názvy jako La Venta, Tres Zapotes, San Lorenzo či Cerro de la Piedras. Se svými skupinami jsem na výpravách navštívil většinu z nich. Když jsem se na cestu vydal poprvé sám jen se svým vnukem, chtěl jsem si prohlédnout hlavní nálezy z La Venta, které byly převezeny do města Villahermosa a vystaveny v muzejním parku, aby byly uchráněny před poškozením naftaři.


Obr. 54

Gigantické kamenné hlavy jsou hlavní atrakcí a jejich velikost si můžete odvodit z jedné z fotografií (foto 17). Velikost však není jedinou, ani tou nejzajímavější skutečností; co na mne zapůsobilo nejvíce, bylo umělecké a řemeslné mistrovství, s jakým byla zhotovena. A nešlo pouze o hlavy - po celém muzeu se nacházejí velké kamenné desky, na nichž jsou vyobrazeny obličeje s těmi nejsložitějšími detaily: Na některých jsou olméčtí rodičové držící své děti (obr. 55) nebo ukazují do detailu vyvedené pokrývky hlavy (obr. 56). Zdálo se mi jisté, že ne-li ve většině, pak v několika jasných případech mají pokrývky hlavy a nástroje zobrazených Olméků spojitost s těžbou a hornictvím.

Tyto archeologické objevy nenechávají na pochybách, že Olmékové budovali rozsáhlá městská centra - některá, jako například La Venta, s pyramidovými stavbami obřích rozměrů a v astronomickém postavení (obr. 57). Olmékové se zabývali těžbou, dosáhli vysokého stupně umělecké tvořivosti, zavedli v Mezoamerice hieroglyfické písmo a byli také první, kdo v této části světa sestavil kalendář. Jinak řečeno, stali se zárodkem kultury celé Mezoameriky.

Tajemství Olméků předestírá dvojí hádanku: Jak se mohli dostat černí Afričané přes Atlantik tak dlouho před Kolumbem? A kdy se to stalo?

Počátky olmécké záhady se nejdříve datovaly k nejzazšímu roku 250 př.n.l., což je zařazovalo do kategorie později příchozích. Jakmile však byla odkrývána stále nová a nová naleziště, datum se začalo posouvat k r. 500, později dokonce k 1250 př.n.l. Protože já osobně odhaduji jejich příchod do doby 3100 př.n.l., potěšilo mě, když jsem v oficiálním historickém průvodci našel jistý „ústupek". Dočetl jsem se tam, že první osídlení na pobřeží Mexického zálivu se datuje do „období mezi 1350 až 1250 př.n.l.," na dalším místě však jde text ještě dál, když tvrdí, že „první civilizace se v Mezoamerice objevila před téměř 4 000 lety" - tj. někdy kolem roku 2000 př.n.l.

Čím větší stáří však bylo olmécké civilizaci přisuzováno, tím víc se z ní stával problém národní hrdosti. Když už mexičtí antropologové nedokázali popírat existenci a stáří Olméků, začali prohlašovat, že samotná představa, že by se Afričané už před tisíciletími dostali přes oceán, je zcela nepodložená, neboť takzvaní Olmékové byli domorodým národem - Mezoameričany, jejichž obličejové rysy čirou náhodou připomínaly rasu afrického kontinentu.

Tento vynalézavý výklad, který má rozptýlit jakoukoli pochybnost o původu Olméků, si našel cestu i do oficiálního katalogu největšího muzea věnovaného Olmékům, Antropologického muzea ve městě Jalapa (někdy psáno též Xalapa) v mexickém státě Veracruz. V úvodu sepsaném uznávaným mexickým odborníkem se v souvislosti s rasovou příslušností osob zobrazovaných na olméckých plastikách píše, že „navzdory obecné podobnosti rysů - plochý nos s rozšířenými nosními otvory a masivní rty (jezněkteré vedou k mylnému závěru, že jsou Olmékové afrického původu)," šlo o původní domorodý národ a nikoli přistěhovalce ze zámoří.

A právě tato tvrzení o tom, že všechny předpoklady o africké domovině Olméků jsou pouhou smyšlenkou, mě přivádějí k případu ztraceného slona.

Jalapa, nádherné město v chladivých horách, které leží asi dvě hodiny jízdy od dusného a vlhkého Veracruzu (kde roku 1519 přistál Hernán Cortés), se dnes pyšní novým muzeem, které co do znamenitosti následuje hned za Národním muzeem v Mexico City. Na rozdíl od hlavního města však vystavuje exponáty objevené v místě - převážně z olméckých nalezišť.

Muzeu se podařilo velmi novátorsky a účinně zpřístupnit bohatství památek z olméckého období, včetně několika gigantických kamenných hlav. Jedna z nich stojí hned u vchodu a přímo vybízí k tomu, aby se u ní člověk vyfotografoval; další hlavy jsou umístěny mezi stromy a zelení na venkovním prostranství, které je zasazuje do přirozenějšího prostředí (foto 18).

K vidění jsou i menší předměty, jež se vážou ke každodennímu životu starých Olméků. Zvláštní pozornosti se mezi nimi těší hračky, které jsou vystaveny ve speciálních vitrínách. Patří mezi ně i různá zvířátka na kolečkách - ano, na kolečkách, která podle dnes přijímaného mínění odborníků nebyla v té době na americkém kontinentě známa, a proto se nemohla používat (foto 19). A mezi hračkami jsou (či lépe řečeno byli) i sloni zhotovení z hlíny (foto 20).

Se skupinou nadšenců jsme muzeum v Jalapě navštívili poprvé v dubnu roku 1995 na našich pravidelných výpravách. Význam sloní hračky byl zřejmý na první pohled: V Americe se žádní sloni nevyskytují. Aby tedy někdo v tomto případě Olmékové) mohl pro své děti vyrobit hračku slona, musel jej někde vidět, to znamená na jiném kontinentu. Tvůrce hraček je mohl spatřit bud v Africe, nebo Asii; podle charakteristických rasových příznaků olméckých skulptur to muselo být v Africe.Na pravidelném večerním setkání v hotelu jsem toho dne porovnal objev hračky slona s vrcholnou scénou filmu Planeta opic v níž astronauti vracející se z daleké vesmírné výpravy procitnou po umělém spánku na Zemi a zjistí, že planetu mezitím obydlely inteligentní opice. Podezření, že jde skutečně o jejich domovskou planetu, se jim potvrdí ve chvíli, kdy najdou v jedné přímořské jeskyni hadrovou panenku lidského děvčátka. „Tento hliněný slon je naší obdobou hadrové panenky," vysvětloval jsem tenkrát skupině. „Jedná se o nezvratný důkaz, že Olmékové nejenže vypadali jako černí Afričané, ale skutečně z Afriky, domova slonů, pocházeli."

V prosinci 1999 jsem se v Jalapě objevil znovu, zejména abych opět navštívil tamní muzeum. Neztrácel jsem čas a vedl skupinu nadšenců do oddělení, kde byly vystavovány menší předměty včetně hraček. Vyprávěl jsem skupině o slonu, kterého jsem tu naposled objevil, a všechny fotoaparáty byly připravené.

Po hliněném slonu však nebylo ani památky. Byl pryč – zmizel!

Pracovníci muzea, s nimiž jsem hned nato hovořil, nejprve naznačovali, že nemají nejmenší tušení, o čem mluvím. Když jsem však ukázal na zjevně uprázdněné místo, kdosi připustil, že je exponát nejspíš „zapůjčen" nějakému jinému muzeu.

Nechtělo se mi tomu věřit, především kvůli dalšímu kousku, který z muzea zmizel také.

* * *

Mohl bych to nazvat „případ ztraceného sloupu"; je na něm zaznamenán časový údaj, který se přímo týká datování příchodu Olméků do Mesoameriky.

Zatímco oficiální archeologové uznávají data sahající až do období 1500 př.n.l. na základě průzkumu jednotlivých vrstev, já jsem se na problém díval ze zcela odlišného úhlu. Jedním z nesporných vrcholů olmécké kultury bylo zavedení nejstaršíhoze tří kalendářů kontinentu. Mezoamericané používali posvátný kalendář s 260 dny, který nazývali Tzolkin; praktický občanský kalendář zvaný Haab měl 365 dní; a konečně dlouhodobý kalendář který začal záhadného dne 1, od nějž se následně datovaly všechny události či mezníky (obr. 58). Právě tento dlouhodobý kalendář byl příspěvkem Olméků a vědci dospěli k závěru, že onen den 1 započal 11. srpna roku 3113 př.n.l.

A. Dlouhý letopočet: počet dní od 13. srpna 3113 př. n. l.
B. Tzolkin: posvátný rok v délce 20 krát 13 dní
C. Haab: sluneční rok v délce 365 dní sestávající z 18 měsíců po 20 dnech plus 5 „bezejmenných dnů"
Posvátný kruh: vzájemné proplétání kalendáře B a C do velkého cyklu, který se vrací do výchozí pozice každých 52 let a připadající na Cortésův příchod v roce 1519


Obr. 58

Zdálo se mi logické, aby kalendář začínal datem, které bylo pro Olméky něčím mimořádně významné, podobně jako se na Západě používá označení „před Kristem" a „po Kristu" (či poetičtěji Léta Páně z latinského Anno Domini). Říkal jsem si, jestli by takovou událostí pro ně nemohl být příchod do Mezoameriky - nebo snad příchod velkého boha Quetzalcoatla, „Opeřeného Hada"?

Mezoameričané věřili, že se Quetzalcoatl vrací pokaždé, kdy se oba kalendáře - tedy posvátný a světský - znovu sejdou ve výchozím bodu. K tomu docházelo každých 52 let (včetně neblahého roku 1519, kdy Aztékové jako navrátilého boha přivítali Cortése). To číslo mi připadalo povědomé: Bylo posvátným číslem egyptského boha Thótha - schraňovatele božských tajemství, nebeského architekta a tvůrce kalendářů.

Thóthovu příběhu z egyptské mytologie, který jsem rozvedl ve svých knihách Schody do nebe a Ztracené říše, dominuje vzájemná řevnivost s jeho bratrem Ra. Egyptský kněz-kronikář Manehtón, který zpracoval dynastický seznam egyptských panovníků, se zmiňuje o době, kdy Egyptu vládl Thóth, dále o době, kdy vládli jemu podřízení polobozi, a konečně o době, kdy Ra Thótha vypudil z Egypta. Právě tehdy začala vláda faraónů - egyptská civilizace. Její počátky se všeobecně datují rokem 3100 př.n.l. Proto mne napadlo: Nemohlo by přesnější datum 3113 př.n.l. označovat okamžik, kdy zapuzený Thóth přistál v Mezoamerice se skupinou svých afrických přívrženců (nezapomínejme, že Egypt je v Africe)?

Takové řešení záhadného Dne 1 skvěle korespondovalo s významem čísla 52 v mezoamerických kalendářích. Pokud jsem se nemýlil, pak toto datum - kolem 3100 př.n.l. - bylo počátkem olmécké civilizace.

Zkuste si představit můj neskrývaný údiv, když jsem poprvé navštívil muzeum v Jalapě a na zdi vlevo od vchodu spatřil nepřehlédnutelný graf, který znázorňoval různé mexické kultury v chronologickém pořadí. První sloupec byl zároveň nejdelší a zachycoval Olméky. Jeho začátek sahal téměř k podlaze. Když jsem se k němu sehnul, nevěřil jsem vlastním očím: Za počátek Olmécké civilizace se tam uváděl letopočet 3000 př. n. L!

Ihned jsem svolal skupinu. „Podívejte se! Jen se podívejte!" vykřikoval jsem nezvladatelným vzrušením. „Tři tisíce let před naším letopočtem! Prosím vás, vyfotografujte to někdo!" (foto 21) Prožil jsem toho dne neuvěřitelné zadostiučinění.

Když jsem tenkrát v roce 1999 vedl znovu skupinu nadšenců do olméckého muzea, nasměroval jsem je k chronologické tabuli ještě dřív, než stačili zapózovat před fotoaparátem s pozadím obří kamenné hlavy. A tehdy jsem nemohl věřit vlastním očím podruhé: Celý sloupec znázorňující vývoj olmécké kultury byl pryč. Vymazán.

Naštěstí byli ve skupině jedinci, kteří tu byli se mnou při první návštěvě, a odpřísáhli, že údaj s letopočtem 3000 př.n.l. tu skutečně byl. Pro jistotu jsem pak ještě po ukončení výpravy zmíněnou fotografii všem účastníkům rozeslal, aby neutrpěla moje čest.

Odstranění časového sloupce ve mně vzbudilo pochybnosti, zda byl zmizelý slon pouze zapůjčen nebo zmizel záměrně. Dopisy, v nichž jsem se na to pracovníků muzea dotazoval, zůstaly nezodpovězené.

Mám tedy vážně jenom tu fotografii, na níž se skláním k časovému údaji, jako jediný důkaz svého jalapského případu a datování počátků olmécké civilizace?

To jsem se domníval až do následujícího roku, kdy americký astronaut Gordon Cooper vydal knižně své vzpomínky. Nesou název Skok víry s podtitulem Cesta do neznáma a na zadní straně obálky se uvádí, že Cooper, jeden z členů legendární kosmické Posádky Mercury 7 „vážně zpochybňuje smysl letů do vesmíru v následujícím tisíciletí, neboť je přesvědčen o existenci mimozemské inteligence -a dokonce o velké pravděpodobnosti, že jsme s ní již přišli do kontaktu."

Na základě této charakteristiky jsem si knihu koupil s nadějí že se v ní dočtu něco o tom, co tehdy se svými kolegy ve vesmíru viděl či co tají NASA a co by tedy mělo přímou spojitost s Anunnaky a kontakty lidstva s mimozemšťany. Nejdříve jsem byl poněkud zklamán, že Cooperův „skok víry" nemá nic společného s tajnými složkami NASA, opět jsem se však rozzářil, když jsem zjistil, že byl vyvolán jeho stykem s olméckými památkami.

„Během svých posledních let strávených u NASA," píše astronaut, jsem se začal zabývat dalším dobrodružstvím: honbou za podmořskými poklady u pobřeží Mexika." Jednou, v doprovodu fotografa z National Geographic, bylo jeho malé letadlo přinuceno přistát na jednom z ostrovů v mexickém zálivu. Když si jich všimli místní obyvatelé, dovedli je ke starým pyramidovým pahorkům, protože se domnívali, že je přijeli shlédnout. Návštěvníci tam našli ruiny, lidské výrobky a kosti. Když je v Texasu podrobili důkladnému zkoumání, zjistilo se, že jsou 5 000 let staré!

„Když jsem se dozvěděl, z jaké doby nálezy pocházejí," pokračuje Cooper v kapitole nazvané Jak jsem zakopnul o dějiny, „uvědomil jsem si, že máme co do činění s historií mnohem dávnější, než ji definovali španělští dobyvatelé… Kontaktoval jsem mexickou vládu a dostal jsem spojení na předsedu Národního archeologického ústavu, Pabla Romera." Spolu s mexickými archeology se vrátili na místo nálezu. Najevo vyšlo následující:

Společně jsme se vrátili k troskám, o nichž vláda tehdy neměla nejmenší tušení. Vláda nakonec zajistila nějaké dotace a zahájila výkopové práce, které nakonec potvrdily stáří památek: 3000 př.n.l.

Civilizací, k níž se pozůstatky vázaly, byli podle archeologu relativně málo známí Olmékové.

Cooper dále shrnuje známé skutečnosti: Olmékové byli prapůvodní civilizací Mezoameriky, připisuje se jim objevení písma v Mexiku, zavedení nuly a pozičních čísel, plošného zemědělství a velkých veřejných staveb. Jako zdatní předhistoričtí inženýři dokázali Olmékové převážet obrovské čedičové bloky z lomů vzdálených až 80 kilometrů od monumentálních stavenišť. „Na naší lokalitě se našlo množství hieroglyfů," uvádí Cooper, "a na místě nalezené kamenné skulptury představovaly něco mezi nadpřirozenými bytostmi a humanoidy." Ve vzpomínkách se dále píše:

Mezi nálezy, které mne však fascinovaly nejvíce, byly symboly pro astronomickou navigaci a záhadné vzorce. Když byly přeloženy, vyšly z nich matematické aplikace, které se dodnes používají v orientaci podle hvězd. Kromě toho také přesné nákresy souhvězdí, z nichž některé byly oficiálně „objeveny" až s příchodem moderních teleskopů.

Ani ne tak vesmírné zážitky jako právě toto odstartovalo Cooperův skok víry:

Jedna věc mi nedávala spát: K čemu je někomu navigace podle hvězd, pokud ji nepoužívá? Vyvinulo se ve starověku toto navigační umění nezávisle na třech místech zeměkoule v podstatě ve stejnou dobu? Pokud ne, jak se potom doslalo z Egypta a Kréty do Mexika nebo naopak? A pokud ano, pak jim k němu musel někdo pomoci. Ale kdo?

Sám bych to nedokázal říct jasněji. Napsal jsem Gordonovi Cooperovi děkovný dopis, že tak přesvědčivě potvrdil moje předpoklady.I tento příběh má svůj postskript.

23. ledna 2001 jsme byli s Gordonem Cooperem prostřednictvím dálkových telefonů hosty v jednom oblíbeném rozhlasovém pořadu. Moderátor Mike Siegel požádal bývalého astronauta aby posluchačům pověděl o svých objevech v Mexiku, a já měl zase vysvětlit jejich úctyhodné stáří. Nakonec jsem se jej zeptal zda ví, co se s nálezy stalo. Prý byly odvezeny do Mexico City. A mělo to nějaké pokračování, dozvěděl se o objevu něco dalšího? Prý ne. A nemohl by se to pokusit zjistit? Slíbil, že to zkusí.

Někteří mí fanoušci si pořad nahráli a věnovali mi kopii.

Pokud někdo z vás náhodou bude mít cestu do Jalapy a zjistí, že je v muzeu opět k vidění sloní hračka nebo že je zpátky sloupec s datem o počátcích olmécké kultury nebo při prohlídce narazí na nálezy z Cooperova ostrova - dejte mi vědět. Sám tomu ale moc nevěřím…

-koniec-

Zecharia Sitchin


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

Z anglického originálu The Earth Chronicles Expeditions přeložil Michal Šubrt


KNIHU môžete zakúpiť i na tejto adrese

Ďalšie AUTOROVE KNIHY môžete zakúpiť i na tejto adrese

Súvisiace:

Atlantída
http://www.cez-okno.net/rubrika/rubriky/atlantida

Príbeh dejín
http://www.cez-okno.net/rubrika/pribeh-dejin

Zecharia Sitchin
http://www.cez-okno.net/rubrika/zecharia-sitchin


Štítky: 
september 17, 2014 21:21 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top