Obrázok používateľa CEZ OKNO
Zecharia Sitchin: ZTRACENÉ ŘÍŠE II.

"Záhady a mystéria Mayů, Aztéků, Inků a jejich předků, které konquistadory tolik mátly, jsou i dnes, po pěti stech letech, hádankou jak pro odborníky, tak pro laiky. Jak, kdy a proč ony mocné civilizace v Novém světě vznikly, a je to pouhá shoda náhod, že čím více se o nich dozvídáme, tím více nám připomínají civilizace starověkého Blízkého východu? My tvrdíme, že odpověď na tyto otázky nalezneme, pouze přijmeme-li jako fakt, nikoliv jako mýtus, že Zemi navštívili Anunnakové, „Ti, kteří přišli na Zem z nebe". Tato kniha o tom přináší důkazy."

 

1. kapitola

 

EL DORADO (pokračovanie)

V té době si Španělé vybudovali základnu na Panamě na tichomořské straně Ameriky a odtamtud vysílali výpravy do Střední a Jižní Ameriky. A tam se také seznámili s čarovnou legendou o El Doradu - což byla zkratka pro el hombre dorado, Zlatý muž. Měl to být král, jehož království bylo tak bohaté, že se každého rána nechal natřít olejem či kaučukem a poté posypat od hlavy k patě zlatem. Večer se pak ponořil do jezera, smyl olej i zlato, a ráno se pak celý rituál zase opakoval. Vládl ve městě, které se nalézalo uprostřed jezera na zlatém ostrově.

Podle kroniky s názvem Elejias de Varones Ilustres de Indias se první konkrétní zpráva o El Doradu donesla Franciscovi Pizzarovi v Panamě od jednoho jeho kapitána v následující verzi: říkalo se, že jeden Indián z Kolumbie slyšel o „zemi bohaté na smaragdy a zlato. Mezi jiným patřilo k obyčejům oné země toto: jejich král se svlékl a plul na voru doprostřed jezera, aby tam obětoval bohům. Jeho vznešené tělo bylo potřeno vonným olejem a posypáno zlatým práškem, od špiček nohou až po urozené čelo, takže se pak třpytil nádherně jako samotné Slunce." Proto k jezeru přicházelo mnoho poutníků, aby tento rituál spatřili, a „štědře a hojně obětovali bohům zlaté šperky a smaragdy a rozličné další cennosti", a sice tak, že je do posvátného jezera házeli.

V jiné verzi, která napovídala, že se ono jezero nalézá někde v severní Kolumbii, se tvrdilo, že zlatý král vozí doprostřed jezera „veliké množství zlata a smaragdů". Tam pak, coby zástupce početných davů, které stojí na březích a volají a hrají na hudební nástroje, vrhne poklad do vody jako obětinu bohu jezera. A ještě další verze vyprávěla, že to zlaté město se jmenuje Manoa a nalézá se v zemi Biru - což bylo pro Španěly Peru.

Pověst o El Doradu se mezi Evropany v Novém světě šířila jako požár a zanedlouho dorazila i do Evropy. A vyprávění se brzy dočkalo i písemné podoby; po Evropě začaly kolovat pamflety a knihy, ve kterých se popisovala ona země, jezero, město i král, kterého ještě nikdy nikdo neviděl, a jeho každodenní ranní rituální pozlacování (Obr. 2).

Zatímco někteří se při výběru země, ve které budou pátrat, řídili vlastním rozumem - jako například Cortéz, který zamířil do Kalifornie, nebo jiní, kteří prozkoumávali Venezuelu - Francisco Pizzaro a jeho pobočníci se plně spoléhali na výpovědi Indiánů. Několik se jich opravdu vydalo do Kolumbie a prohledávali tam vody jezera Guatavita - a toto hledání pokračovalo s různou intenzitou i v následujících čtyřech stoletích, kdy bylo několik zlatých předmětů skutečně nalezeno a celé generace hledačů pokladů byly tudíž přesvědčeny, že pokud by se celé jezero vysušilo, z jeho dna by byl vyzvednut zlatý poklad.

Ale Pizzaro sám považoval za hledanou zemi Peru. Dvě expedice vypravené z Panamy podél tichomořského pobřeží Jižní Ameriky přivezly tolik zlata, že to svědčilo o tom, že hledačská snaha v Peru nevyjde naprázdno. A taksi Pizzaro nechal vystavit za tímto účelem královské povolení a už dopředu se prohlásil za vrchního velitele a vládce území, která ještě nedobyl, a vyplul v čele dvou set mužů do Peru. Psal se rok 1530.

Jak chtěl s tak malou armádou převzít vládu nad obrovským územím, které navíc bránily tisíce bojovníků zcela loajálních svému vládci, Inkovi, který pro ně byl ztělesněním boha? Pizzaro měl v plánu znovu použít léčku, se kterou tak uspěl Cortéz: zajmout panovníka, uvěznit ho, požadovat zlato coby výkupné, a potom Inku propustit a udělat z něj loutku ve vlastních rukou.

Španělé ovšem nepočítali s tím, že se po vylodění ocitnou uprostřed občanské války Inků, jak začali říkat celému tomu národu. Zjistili, že po smrti inckého panovníka jeho prvorozený syn, který se ovšem narodil druhé panovníkově manželce, zpochybnil nástupnické právo svého mladšího bratra, jehož matkou byla hlavní panovníkova žena. Když se k prvorozenému synovi - jmenoval se Atahualpa - donesla zpráva o blížících se Španělech, rozhodl, že je nechá klidně postupovat hlouběji do vnitrozemí, čímž se dostanou daleko od svých lodí a posil, a mezitím se mu podařilo dobýt hlavní město Cuzco. Když Španělé dorazili do jednoho většího města v Andách, poslali za Atahualpou vyslance s dary a radili mu, aby s bratrem vyjednával o míru. Navrhovali, ať se oba protivníci sejdou na náměstí ve městě, beze zbraní a ozbrojeného doprovodu na důkaz dobré vůle. Atahualpa souhlasil. Ale když na náměstí dorazil, Španělé zaútočili na jeho doprovod a Inku zajali.

Za jeho propuštění požadovali takovéto výkupné: nechť je jedna velká místnost naplněna zlatem tak vysoko, kam až dosáhne natažená ruka dospělého muže. Atahualpa tomu rozuměl tak, že se má ona místnost naplnit zlatými předměty, a souhlasil. A tak na jeho příkaz byly z chrámů a paláců vynášeny všemožné zlaté nádoby - poháry, konvice, podnosy a vázy všech tvarů a velikostí - a ozdoby ve tvaru různých zvířat a rostlin, a zlaté desky, které pokrývaly stěny veřejných budov. Zlaté předměty proudily do vybrané místnosti celé týdny. Ale poté Španělé prohlásili, že dohoda zněla tak, že se má prostor vyplnit kompaktním zlatem, nikoliv dutými zlatými předměty. A tak inčtí kováři déle než měsíc tavili všechna ta umělecká díla do prutů.

Jakoby si dějiny samy řekly, že se budou opakovat, osud Atahualpy byl zcela totožný s osudem Moctezumy. Pizzaro ho měl v úmyslu propustit, ale nadále mu rozkazovat, co má dělat; jenže horliví Pizzarovi zástupci a představitelé církve uspořádali zinscenovaný proces, při němž Inku odsoudili k smrti za modloslužebnictví a vraždu jeho bratra, soupeře v boji o trůn.

Výkupné, které dostali za inckého panovníka, se podle jedné z kronik rovnalo 1.326.539 pesos de oro - asi 60.000 kilogramů - a Pizzaro a jeho muži si ho okamžitě rozdělili, poté co dali stranou jednu pětinu náležící králi. Ale ačkoliv díl, který každý z mužů obdržel, zdaleka přesahoval jejich nejbujnější sny, stále to nebylo nic proti tomu, co mělo teprve přijít.

Když konqistadoři dorazili do hlavního města Cuzka, viděli tam chrámy a paláce doslova naplněné a pokryté zlatem. V královském paláci byly tři pokoje vybaveny zlatým nábytkem a pět stříbrným, a Španělé tam také našli zásobu sta tisíc zlatých cihel, z nichž každá vážila asi dva a půl kilogramu a které tam čekaly, až z nich budou postupně vytvořeny umělecké předměty. Zlatý trůn vybavený zlatou stoličkou a zkonstruovaný tak, aby se dal přeměnit na lůžko, na němž král odpočíval, vážil 25.000 pesos (asi 1200 kilogramů); dokonce i sloupy, na kterých trůn spočíval, byly pokryty zlatými pláty. Všechny chrámy a pohřební kaple, vybudované na paměť předků, byly naplněné soškami a obrazy ptáků, ryb a drobných zvířat; byly tam i různé šperky a části brnění. V jednom obrovském chrámu (kterému Španělé začali říkat Sluneční chrám) byly stěny pokryty masivními zlatými deskami. I v zahradě, která k chrámu patřila, bylo všechno ze zlata - stromy, keře, květiny, ptáci, fontána. U chrámu bylo navíc kukuřičné pole, jehož každé stéblo bylo vytvořeno ze stříbra a klasy ze zlata. Pole měřilo sto krát dvě stě metrů - dvacet tisíc metrů čtverečních zlaté kukuřice!

V Peru ale Španělé brzy pochopili, že jejich počátečním snadným vítězstvím je u bojovných Inků konec a že na jejich nabytém bohatství se tvrdě podepíše inflace. Pro Inky, stejně jako pro Aztéky, bylo zlato dar bohů, nikoliv prostředek pro výměnný obchod. Nikdy zlato nepoužívali jako platidlo. Naproti tomu pro Španěly bylo zlato prostředkem, aby získali, po čemkoliv jen jejich srdce zatouží. Sice tedy měli ohromné množství zlata, ale nedostávalo se jím jídla a věcí denní potřeby, a tak zanedlouho platili za láhev vína šedesát zlatých pesos, za kabát sto a za koně deset tisíc.

Ale doma v Evropě zapříčinil příliv zlata, stříbra a drahých kamenů skutečnou zlatou horečku a nové a nové spekulace o El Doradu. I když do Evropy proudily přívaly zlata, panovalo přesvědčení, že El Dorado nebylo stále ještě nalezeno a že pokud se hledači nebudou vzdávat a budou mít štěstí a správně rozluští indiánské pověsti a mapy, někdo ono město určitě objeví. Němečtí hledači byli přesvědčeni, že Zlaté město leží ve Venezuele někde u pramenů Orinoka, nebo možná v Kolumbii. Jiní zase soudili, že jde o jinou řeku - někdo mluvil i o Amazonce v Brazílii. Asi nejromantičtější ze všech byl básník Sir Walter Raleigh (jehož mecenáškou byla samotná královna Alžběta), který v roce 1595 vyplul z Plymouthu, aby objevil bájnou Manou a složil její zlatou slávu k nohám své panovnice.Ve svých vizích viděl Manou jako

Skvostné El Dorado se střechami ze zlata!
Stíny, ke kterým se upíná -
přes všechna nebezpečenství,
přes vrtkavou náklonnost Štěstěny -
nezdolná naděje mnoha mužů
která nikdy neochabne.

On, stejně jako mnoho ostatních, stále ještě věřil, že El Dorado - král, město i jeho země - je sen, který stále čeká na vyplnění, „nezdolná naděje, která nikdy neochabne". A v tom byl, spolu se všemi hledači El Dorada, pouhým článkem řetězce, který začal ještě před dobou faraónů a i dnes stále žije v tom, že si vyměňujeme svatební prstýnky a shromažďujeme národní poklady.

A právě tito snílci a dobrodruhové, kteří v touze po zlatě vypluli ze západu a objevili pro Evropu neznámé kultury a civilizace, nevědomky obnovili spojení, které už v dávných dobách existovalo.

***

-pokračovanie-

Zecharia Sitchin


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

ZTRACENÉ ŘÍŠE, Vydavateľstvo: Dobra, 2001


AUTOROVE KNIHY môžete zakúpiť i na tejto adrese

 

Súvisiace:

Inkovia
http://www.cez-okno.net/rubrika/rubriky/inkovia

Aztékovia
http://www.cez-okno.net/aztekovia

Zecharia Sitchin
http://www.cez-okno.net/rubrika/zecharia-sitchin

 


júl 23, 2014 22:22 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top