Obrázok používateľa CEZ OKNO
Zecharia Sitchin: ZTRACENÉ ŘÍŠE III.

"Záhady a mystéria Mayů, Aztéků, Inků a jejich předků, které konquistadory tolik mátly, jsou i dnes, po pěti stech letech, hádankou jak pro odborníky, tak pro laiky. Jak, kdy a proč ony mocné civilizace v Novém světě vznikly, a je to pouhá shoda náhod, že čím více se o nich dozvídáme, tím více nám připomínají civilizace starověkého Blízkého východu? My tvrdíme, že odpověď na tyto otázky nalezneme, pouze přijmeme-li jako fakt, nikoliv jako mýtus, že Zemi navštívili Anunnakové, „Ti, kteří přišli na Zem z nebe". Tato kniha o tom přináší důkazy."

1. kapitola

EL DORADO (pokračovanie 2)

Proč honba za El Doradem tak dlouho neustávala, ani když už byly objeveny neuvěřitelné stříbrné a zlaté poklady Mexika a Peru, o méně výnosných zemích ani nemluvě? Pokračující a neutuchající hledání se dá připsat hlavně faktu, že stále nebyl objeven zdroj toho nesmírného bohatství.

Španělé se domorodců nepřestávali vyptávat, odkud se všechny ty cennosti berou, a neúnavně prověřovali každou stopu, kterou jim Indiáni poskytli. Brzy bylo zřejmé, že z Yucatánu a karibské oblasti zlato nepochází. Mayové přece koneckonců tvrdili, že drahý kov obdrželi při obchodování se svými jižními a západními sousedy, a kovotepectví se prý naučili od původních obyvatel (kterým vědci dnes říkají Toltékové). Dobrá, říkali Španělé, ale odkud mají zlato jejich sousedé? Od bohů, odpovídali Mayové. V tamním jazyce se zlatu říkalo teocuitlatl, což doslova znamená „co vychází z bohů", jejich slzy a pára v dechu.

V aztéckém hlavním městě se Španělé dozvěděli, že zlato je skutečně považováno za božský kov, jehož krádež byla hrdelním zločinem. I Aztékové tvrdili, že zpracovávat kov se naučili od Toltéků. A od koho se to naučili Toltékové? Prý od velkého boha Quetzalcoatla, říkali Aztékové. Cortéz ve své zprávě pro španělského krále psal, že se aztéckého panovníka Moctezumy podrobně vyptával na zdroj indiánského zlata. Moctezuma mu řekl, že zlato pochází ze tří provincií jeho království - jedna prý je u tichomořského pobřeží, jedna v zálivu poloostrova a třetí ve vnitrozemí na jihozápadě, kde jsou doly. Cortéz vyslal své muže, aby ony tři udané lokality prověřili. Ve všech případech jeho lidé zjistili, že Indiáni získávají zlato ze dna řek nebo sbírají zlaté nugety v místech, kde je ze země vyplavil déšť. Ve vnitrozemské provincii byly opravdu doly, ale zdálo se, že už se dlouho nepoužívají; Indiáni, které Španělé potkali, se dolování zřejmě vůbec nevěnovali. „Nebyly nalezeny žádné doly, které by byly v provozu," psal Cortéz ve své zprávě. „Nugety se nacházely na zemi; nejvíce jich bylo v písku na březích řek. Zlato se uchovávalo v podobě prášku v malých rákosových trubičkách, nebo se tavilo v malých tyglících a odlévalo se do tyčí. A když byla tyč hotová, poslala se do hlavního města, zpátky bohům, kterým zlato odedávna patřilo."

I když většina báňských odborníků a specialistů na metalurgii Cortézovým závěrům věří - že tedy Aztékové zlaté nugety a prach pouze rýžovali z písku a dna řek a nehloubili šachty a tunely do horských stěn - tato otázka ještě není ani zdaleka vyřešena. Španělští dobyvatelé i důlní odborníci v následujících stoletích znovu a znovu hovořilio prehistorických dolech na zlato, nalezených na různých místech Mexika. Jelikož se zdá velice nepravděpodobné, že by dřívější obyvatelé Mexika, jako například Toltékové, jejichž historie sahá několik set let před počátek křesťanského letopočtu, znali pokročilejší důlní technologii než jejich následovníci (a tudíž s největší pravděpodobností zkušenější) Aztékové, ony nalezené „prehistorické doly" byly jednoduše prohlášeny za šachty, které začali budovat španělští dobyvatelé, ale záhy je opustili. Alexander Del Mar ve své knize A History of the Precious Metals vyslovuje na počátku století běžnou domněnku, že „co se týče prehistorických dolů, musíme vycházet z faktu, že Aztékové neznali železo, a tudíž je podpovrchová těžba… prakticky vyloučena. Je ovšem pravda, že novodobí prospektoři našli v Mexiku staré šachty a zbytky po důlní činnosti, které se jim jevily jako pozůstatky prehistorických dolů." I když se zprávy tohoto druhu dostaly i do několika vědeckých publikací, Del Mar tvrdil, že ona místa „se nalézala v blízkosti šachet vzniklých vulkanickou činností nebo u nánosů lávy a strusky, což bylo považováno za důkaz jejich starověkosti". „Tento výklad," uzavírá pak, „můžeme však jen stěží přijmout."

Ovšem samotní Aztékové říkali něco jiného. O svých předchůdcích Toltécích tvrdili nejen, že uměli kovy zpracovávat, ale že také znali tajné místo, odkud zlato pochází, a uměli ho dobývat ze skalnatých hor. Aztécký rukopis Codice Matritense de la Real Academia (svazek VIII), známý pod názvem Aztec Thought and Culture, popisuje Toltéky následovně:

„Toltékové byli velmi zruční; všechna jejich díla byla umná, krásná, dobře provedená a obdivuhodná. Ať už to byli malíři, sochaři, hrnčíři, tkalci, či pracovali s drahými kameny a s peřím, vždy byly jejich výrobky vynikající. Objevili drahé zelenomodré kameny, tyrkysy; věděli, kde je těžit. Znali, ve kterých místech se nacházejí, a také nalezli hory, ve kterých se skrývalo stříbro a zlato a měď a cín a měsíční kov, a dobývali je."

Většina historiků se shodně domnívá, že Toltékové přišli do středního Mexika ve stoletích před počátkem křesťanského kalendáře - nejméně tisíc, možná i patnáct set let předtím, než se na scéně objevili Aztékové. Jak je možné, že oni znali dolování, opravdové dolování zlata a jiných kovů, stejně tak jako drahokamů, například tyrkysů, a jejich následovníci, Aztékové, uměli jen sbírat a rýžovat zlaté nugety z písku? A kdo to Toltéky naučil tajemství těžby?

Jak už jsme slyšeli, odpověď zní Quetzalcoatl, božský Opeřený had.

***

Záhada nahromaděných zlatých pokladů na straně jedné a na straně druhé omezená schopnost Indiánů zlato získat se opakovala i v říši Inků.

V Peru, stejně jako v Mexiku, domorodci jen sbírali nugety a zrnka zlata, které z hor do říčních koryt spláchl déšť. Ale roční produkce zlata pomocí těchto metod nemohla ani zdaleka stačit na nahromadění takových pokladů, jaké incký panovník vlastnil. O množství zlata si můžeme udělat představu na základě španělských zpráv, které se uchovávaly v Seville, oficiální bráně přílivu bohatství z Nového světa do Španělska. Ve spisech Archives of the Indies - které se uchovaly dodnes - se zaznamenávalo množství zlata, které bylo do Španělska dovezeno. V letech 1521-1525 to bylo 134.000pesos de oro. V následujících pěti letech (po vyplenění Mexika!) se číslo vyšplhalo na 1.038.000 pesos. A od roku 1531 do roku 1535, kdy se k mexickým pokladům přidaly ještě zásilky z Peru, hodnota dovezených cenností dosáhla 1.650.000 pesos. A v letech 1536-1540, kdyse hlavním zdrojem zlata stalo Peru, vážilo všechno ukořistěné zlato 3.937.000 pesos. A v padesátých letech šestnáctého století se celková suma rovnala téměř 11.000.000 pesos.

Jeden z tehdejších nejznámějších kronikářů, Pedro de Cieza de Leon {Chronicles of Peru) napsal, že v letech po dobytí Peru „získali" Španělé z incké říše ročně 15.000 arrobas zlata a 60.000 stříbra; to se zhruba rovná 5.000.000 kilogramů zlata a více než 20.000.000 kilogramů stříbra ročně! I když Cieza de Leon neříká, jak dlouho trvala ta doba, kdy bylo každoročně takové množství vzácných kovů „získáno", přesto si dokážeme udělat obrázek, kolik pokladů museli Španělé v říši Inků naloupit.

V kronikách stojí, že po obrovském výkupném, které dostali hned na začátku za inckého panovníka, a po zničení Cuzka a posvátného chrámu na pobřeží v Pachácamacu, se Španělé osvědčili i v „získávání" zlata z provincií, a to v neztenčeném množství. Po celé říši Inků bylo mnoho paláců a chrámů, které byly bohatě zdobeny zlatem. Dalším zdrojem byla pohřebiště, kde byly shromážděny mnohé zlaté předměty. Španělé se také dozvěděli, že Inkové mají ve zvyku zapečetit rezidence zemřelých šlechticů a panovníků a nechat tam jejich mumifikovaná těla uprostřed všech cenností, které za života vlastnili. Španělé také Inky (právem) podezřívali, že některé zlaté předměty odnesli do úkrytů; některé byly skryty v jeskyních, jiné byly zakopány nebo ukryty ve vodách jezer. A v neposlední řadě existovaly také huacas, posvátná místa, která byla určena pouze k náboženským účelům - schraňovalo se v nich zlato a to zde bylo k dispozici svým skutečným vlastníkům – bohům.

Zprávy o nalezených pokladech, ke kterým Španělům v nemálo případech pomohly výpovědi Indiánů na mučidlech, se často objevují v prvních padesáti letech po dobytí indiánských říší a několikrát se o nich dočteme i v sedmnáctém a osmnáctém století. Takto nalezl i Gonzalo Pizzaro ukrytý poklad inckého panovníka, který vládl sto let předtím. Jistý Garcia Gutiérrez de Toledo zase našel několik terénních vyvýšenin, ze kterých bylo v letech 1566 až 1592 vyzvednuto zlato v hodnotě přes milión pesos. A ještě v roce 1602 získal z jedné huacy jménem La Tosca předměty za 60 000 pesos. A když byl odkloněn tok řeky Moche, objevil se poklad, který měl cenu přes 600.000 pesos. V kronikách se píše, že mezi jiným byla v pokladu i „veliká zlatá socha".

Před sto padesáti lety, a tudíž mnohem blíže současnosti, popsali dva badatelé, M. A. Ribero a J. J. von Tschudi (Peruvian Antiquities), tehdejší situaci takto: „Ve druhé polovině šestnáctého století, v rozmezí pouhých pětadvaceti let, dovezli Španělé z Peru do své domovské země více než čtyři sta miliónů dukátů ve zlatě a stříbře, a můžeme si být jisti, že devět desetin tohoto množství tvořila válečná kořist dobyvatelů; do našich výpočtů nezahrnujeme nezměrné poklady, které domorodci před hrabivými vetřelci zakopali do země, ani nepočítáme pověstný zlatý řetěz, který incký panovník Huajna Kapak nechal vytvořit na oslavu narození svého prvního syna Inti Cusi Huallapa Huáscara a kterýžto řetěz byl údajně vržen do vod jezera Urcos." (Řetěz byl prý dlouhý čtvrt kilometru a byl silný jako mužské zápěstí.) „Také nepočítáme jedenáct tisíc lam, které byly naloženy vzácnými zlatými vázami naplněnými zlatým prachem, se kterými chtěl nešťastný Atahualpa uprchnout do bezpečí, ale které jejich poháněči zavedli do řeky Puny, jakmile se dozvěděli, jaký že hrozivý osud potkal jejich zbožňovaného panovníka."

Že bylo toto bohatství získáno loupením nahromaděných pokladů a nikoliv dolováním, vyplývá nejen z kronik, ale koneckonců i z čísel. O několik desetiletí později, kdyžuž byly ze země odvezeny viditelné i uschované poklady, se zásilky zlata do Sevilly snížily na pouhých 3000-3500 kilogramů zlata ročně. A právě v oné době začali Španělé nutit domorodce k práci v dolech. V dolech pod španělským vedením ale panovaly tak kruté podmínky, že na konci století byla země téměř vylidněna a španělský král stanovil omezení, týkající se využívání domorodých dělníků. Byly nalezeny velké stříbrné žíly, které se rychle vytěžovaly, jako například Potosí - ale množství vytěženého zlata se mu nikdy nevyrovnalo a rozhodně nevysvětlovalo, odkud se jeho obrovské zásoby, které byly v zemi před příchodem Španělů, vzaly.

I Ribero a von Tschudi hledali na tuto hádanku odpověď: „Zlata, kterého si ze všech kovů Peruánci nejvíce vážili, měli zároveň i nejvíce. Když ale srovnáme množství, které vlastnili Inkové, s množstvím, které se podařilo Španělům v průběhu čtyř set let vytěžit z dolů a řek, je naprosto zřejmé, že Indiáni museli znát žíly tohoto drahocenného kovu, které se dobyvatelům a jejich následovníkům nepodařilo nikdy objevit." (Také předpovídali, že „jednou nadejde den, kdy i Peru odloží z tváře roušku, která odhalí ještě úžasnější poklady, než jich v současnosti skýtá Kalifornie". A když na konci devatenáctého století posedla Evropu nová zlatá horečka, mnoho důlních odborníků věřilo, že takzvaná „mateřská rudní žíla", zdroj veškerého zlata na Zemi, bude nalezena právě v Peru.)

Stejně jako o Mexiku i o Peru platil rozšířený názor (slovy Del Mara), že „drahé kovy, které Peruánci získali před příchodem španělských dobyvatelů, pocházely především z říčního rýžování. Nebyly nalezeny žádné domorodé šachty. Našlo se jen několik chodeb do stěn hor bohatých na zlaté a stříbrné žíly." To platí, pokud jde o Inky z And (a Aztéky z Mexika); ale v Andách ani v Mexiku není zdaleka vyřešena otázka prehistorických dolů - dolů na dobývání drahých kovů ze skal obsahujících rudné žíly.

Vysvětlení, že už dávno před dobou Inků znal kdosi tajemství zlatých žil a uměl ho využívat (v místech, kde je Inkové neobjevili nebo o nich vůbec nevěděli), se zdá, vzhledem k nahromaděným pokladům, poměrně pravděpodobné. Podle jedné z nejlepších současných prací zabývajících se tímto tématem (S. K. Lothrop, Inca Treasure As Depicted by Spanish Historians) „se dnešní doly nalézají v místech, kde je původně založili domorodci. Často byly nalezeny starověké šachty, a v některých případech i primitivní nástroje a dokonce těla pohřbených horníků."

Shromažďování zlata americkými Indiány, i když pomineme otázku, odkud se bralo, vyvolává ještě další otazníky; a sice: proč?

Kronikáři stejně jako současní vědci po stoletích bádání docházejí shodně k závěru, že ony kultury neměly pro zlato žádné praktické využití, kromě toho, že s ním zdobily chrámy bohů a ty, kteří nad nimi jménem oněch bohů vládli. Aztékové doslova nakupili zlato Španělům k nohám, protože měli za to, že jde o navrátivší se bohy. A Inkové, kteří ve Španělech také zpočátku viděli naplnění proroctví, že se jejich bůh vrátí z moře, později nechápali, proč Španělé zacházejí tak daleko a chovají se tak ukrutně kvůli kovu, pro který člověk nemá užitek. Všichni odborníci se shodují, že Inkové ani Aztékové nepoužívali zlato jako platidlo ani mu nepřipisovali žádnou obchodní hodnotu. Přesto ale od svých poddaných národů požadovali dávky ve zlatě. K čemu?

Ve zříceninách staveb civilizací před dobou Inků v Čimú na pobřeží Peru nalezl významný objevitel devatenáctého století Alexander von Humboldt (povoláním důlní inženýr) v několika hrobech vedle těla i velké množství zlata. Nález vzácného kovu ale vyvolal otázku, proč by se zlato, o kterém se soudilo, že nemá praktického využití, mělo pohřbívat spolu s mrtvými. Nemohlo to být tak, že Indiáni věřili, že ho jejich zesnulí budou v posmrtném životě potřebovat, nebo že až půjdou za svými předky, použijí zlato stejně, jako kdysi dávno jejich předchůdci?

Kdo to byl, kdo přinesl tuto víru a zvyky, a kdy?

Kdo způsobil, že bylo zlato tak ceněné, a kdo ho dost možná uměl i získávat?

Jediná odpověď, kterou Španělé na tyto otázky dostali, byla „bohové".

Zlato vzniklo z božích slz, říkali Inkové.

A tímto poukazováním na bohy nevědomky citovali biblického Pána ústy proroka Agea:

Mé je stříbro,
mé je zlato,
je výrok Hospodina zástupů.

Věříme, že v této větě se skrývá klíč k záhadám, mystériím a tajemstvím bohů, lidí a starobylých civilizací v Americe.

-pokračovanie-

Zecharia Sitchin


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

ZTRACENÉ ŘÍŠE, Vydavateľstvo: Dobra, 2001


AUTOROVE KNIHY môžete zakúpiť i na tejto adrese

Súvisiace:

Inkovia
http://www.cez-okno.net/rubrika/rubriky/inkovia

Aztékovia
http://www.cez-okno.net/aztekovia

Zecharia Sitchin
http://www.cez-okno.net/rubrika/zecharia-sitchin


júl 26, 2014 23:56 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top