Trvalo miliony let, než se vytvořily velké části zemské kůry, nebo snad horniny vznikly jako jakési rychle tvrdnoucí betonové směsi, jako produkty z vypáleného jílu anebo kaolinu a různých minerálů? Ať je to jak chce, všem zastáncům evoluce musí běhat mráz po zádech, když jsou konfrontováni s prokázanou přítomností izolovaných izotopů polonia v hornině, neboť z toho lze vyvozovat, že Země je podstatně mladší, než se všeobecně předpokládalo, možná dokonce hodně mladá.
Radiokarbonovou metodou lze stanovit pouze stáří organických materiálů. Stáří anorganických látek (horniny) se touto metodou nedá zjistit. U většiny datovacích metod (termoluminiscenční analýza, postup založený na rezonanci spinu elektronu) je měřítkem poločas rozpadu nebo množství uvolněného záření. Jsou založeny na známých mechanismech rozpadových řad přirozené radioaktivity, především uranu 238, který je v přírodě nejrozšířenější.
Pokusím se zpochybnit tento způsob zjišťování stáří a dokázat, že se jeví jako správný pouze pro speciální teoretický případ, který však není dán, protože chybějí rámcové podmínky.
Předpokládá se, že také v minulosti se vyskytovaly v atmosféře pouze radioaktivní izotopy, které jsou v ní dodnes. Jsou snad v hornině obsaženy zbytky nějakého nám neznámého záření, jež už dnes nelze najít ve vzdušném obalu? Na základě jiné doby rozpadu tohoto izotopu, která se lineárně zahrnuje do výpočtu, by se posléze stanovilo zcela jiné stáří. Kromě toho se předpokládá, že se během údajných 4,5 miliardy let existence Země prakticky vůbec nezměnila intenzita radioaktivního záření. Zjevně a analogicky s dosavadními vývody je třeba striktně odmítnout teoretickou základnu všech datací a tím i metodu jako takovou. Možná dojdeme k lepším a správnějším odhadům stáří Země, až geologie uzná tuto diskrepanci, odmítne darwinismus jako omyl a vezme v úvahu vliv katastrof na dějiny Země.
Pozn. redakce: Podobně mohly vzniknout na Maltských ostrovech záhadné vyjeté koleje, nazývané Cart Ruts. Do kdysi měkkého materiálu vytlačily "nějaká vozítka" rýhy, která pak velmi rychle ztvrdly a dones je můžeme vidět v jejich původní podobě. Vědci se k tomuto maltskému fenoménu vyjadřují jen opatrně a neexistuje žádné spolehlivé vysvětlení jak vznikly. Jedno je ale jisté, jsou tisíce let staré. Záhada vyjetých kolejí a megalitických staveb nás stále zajímá, proto organizujeme expedice na Maltu, kterých se můžete zúčastnit i vy. (http://www.cez-okno.net/rubrika/serial-maltske-koleje, pozn. red.)
Rychlé tvrdnutí sedimentových hornin
Někteří vědci se již několik let kriticky zabývají problémy při datování. Výzkumy Roberta Gentryho, o nichž se blíže zmíním v příští kapitole, potvrzují pochyby o teoretických základech datace žuly, která je vyvřelou prahorninou na rozdíl od později vzniklých usazenin, jako je např. břidlice, vápenec nebo pískovec. Dosud žádný člověk nemohl pozorovat, jak se tvoří hornina, pokud odhlédneme od tuhnutí a chladnutí žhavé lávy. Všechny výklady vzniku nebo lépe řečeno procesu zpevňování původních minerálních složek je proto třeba téměř bez výjimky označit za pouhé domněnky.
Protože ke ztvrdnutí sypkého horninového materiálu je v normálním případě zapotřebí vysoké teploty anebo obrovského tlaku, může geologie vysvětlit výskyt metamorfovaných hornin vzniklých z usazenin nebo magmatu (např. vápenec vykrystalizoval v mramor pod tlakem) na zemském povrchu jen tím, že došlo k mohutnému převratnému procesu: Horniny se údajně vytvořily v hloubce desítek kilometrů pod zemským povrchem působením tlaku a horka. Avšak teprve poté, co se dostaly převracením hluboko do zemské kůry a nato znovu na povrch. Je to dobrodružná a za předpokládaných rovnoměrných podmínek panujících v celé historii Země vysoce nepravděpodobná cesta, která se hodí pouze jako myšlenková konstrukce, chce-li někdo vysvětlit tlak, který je třeba vyvinout pro zjevně nezbytné stlačení a tím i zhuštění sedimentů.
Na zemském povrchu ovšem nemůže ze sypkého materiálu za nám známých normálních atmosférických podmínek vzniknout žádná pevná skála, protože není k dispozici dostatečné horko ani tlak či uhličitan vápenatý (hydraulické ztvrdnutí).
Protože se ale podle základních teorií Země mění jen velmi pomalu, lze procesu převracení zemských vrstev přisoudit pouze místní charakter. Proto také věda nazývá tento proces regionální metamorfózou, podle ní jde o děj probíhající v omezeném prostoru. Je zvláštní, že metamorfované horniny lze najít po celém světě. Výjimka tvoří pravidlo. Není pak ale třeba uvažovat o tom, že tento proces proběhl v celosvětovém měřítku, že šlo o globální metamorfózu? S tím by ovšem souvisely katastrofy, k nimž však prý na Zemi nedošlo, alespoň ne takto a v takovém rozsahu. Dokonce ani geologové sami se nemohou shodnout na tom, zda žula prošla metamorfózou, nebo jde v jejím případě o pravou vyvřelou horninu.
Pomocí zcela jiné teorie se pokusím dokázat rychlé ztvrdnutí těchto hornin a také sedimentů na zemském povrchu. Prahornina žula vznikla z kdysi tekuté substance pravěké Země a ztuhla údajně velmi pomalu v delších časových úsecích v různých krystalických formách. Zrnitá hlubinná hornina sestává především z křemene, slídy a živce nebo obdobného konglomerátu. Zemská kůra se skládá přibližně z 60 % ze živců, a ty se zase zčásti vyskytují jako hlinitokřemičitany vápenaté a sodné. Produktem větrání živce je kaolin: surovina pro výrobu porcelánu (porcelánový jíl). Hlína ale sestává převážně z kaolinu a spolu s pískem a dalšími přísadami se z ní pod vysokým tlakem a za hoření o teplotách nad 900 °C vyrábí keramika. Mohl tento proces proběhnout v přírodě, jestliže došlo ke kataklyzmatickým jevům? Když oproti našemu školskému vědeckému světovému názoru předpokládáme patřičně vysoké teploty během katastrofy, musíme na tuto otázku odpovědět ano.
Za těchto podmínek by horniny tvrdly stejně rychle jako beton nebo pálená keramika. Jak se ještě podrobněji zmíním, vyvolal impakt ( = dopad meteoritu na zemský povrch), po němž následovala potopa, teploty vysoko přesahující 1000 °C, jak ukázaly počítačové animace. Tím byly vytvořeny všechny předpoklady pro rychlé hoření zemní směsi. Hořením vápence a jílu (slinu) se při vysokých teplotách získává cement, který způsobuje rychlé tuhnutí betonu. Důležitý portlandský cement obsahuje až 5 % sádry nebo anhydritu (síranu vápenatého). Zemní směs zpevňuje jako hydraulické tvrdidlo vápník (uhličitan vápenatý), který je znám jako význačný horninotvorný prvek u vápence, mramoru, dolomitu a sádrovce. Také v dnešní mořské vodě jsou obsaženy v nepatrné koncentraci ionty vápníku, které působí jako tvrdidlo. Obsah vápníku byl kdysi v pravěkých mořích pravděpodobně podstatně vyšší, protože:
• mořské dno je z čediče a probíhala výměna příslušných iontů;
• ze dna moří byly vyplaveny také jiné soli a minerálie;
• řeky dopravovaly do moří erozní materiál s rozpuštěnými
látkami;
• vyvření tekutého magmatu do mořské vody vyvolalo výměnu
iontů.
Na druhé straně nahromadím usazenin v kambriu (podle geologického názoru období před pěti sty devadesáti až pěti sty miliony let) svědčí o zvýšené tvorbě vápence, a to představuje záhadu, o níž vědci dosud patřičně nediskutovali. Zemské těleso dodává především substance pro tvorbu vyvřelých (eruptivních) hornin (žula, čedič), avšak pouze nepatrné množství vápníku. Z tohoto důvodu se mohl tento prvek dostat na zeměkouli jenom z vesmíru nebo z tehdejší atmosféry. Spláchl ho na zemský povrch z atmosféry během potopy liják?
Podle těchto úvah mohla tekutá zemní substance, která se vylila z puklin na povrch horečnou vulkanickou činností, rychle ztvrdnout působením přítomného vápníku. A v půdách obsahujících kaolin vznikla porcelánová hornina, zatímco z převážně vápenatých směsí se vytvořil vápenec nebo také jakýsi druh betonu (pískovec). Mohly ale vzniknout všemožné směsi. Tato teorie zní utopicky, potvrzují ji však fakta a přírodní útvary. Proto bych rád trochu podrobněji vysvětlil příslušné chemické a geologické procesy. Pokud totiž jsou mé úvahy správné, musí se od základu změnit náš obraz světa.
Pozn. redakce: Nedaleko města Hat Phra stojíme na černém uhlí, šlapeme po něm a sbíráme horninu údajně starou 286 miliónů let. A široko daleko žádný vodní tok. Nezpochybňujeme datování horniny, to ne. Jen přemýšlíme, proč je tento hlubinný nerost tak blízko povrchu, podobně jako třeba v moravském Třinci. Černé uhlí na Lanta může být skutečně hodné staré. Ale jaká síla ho dokázala vyzdvihnout na povrch, jaká geologická událost se zde odehrála, a kdy? (http://www.cez-okno.net/serial-zkamenela-lod-na-ostrove-lanta, pozn. red.)
Přirozená geopolymerizace
Jíl vznikl větráním minerálů z prahornin, zvláště pak živce. Především působením vody obsahující kyselinu uhličitou, jež se vytvořila jako vedlejší produkt vulkanické činnosti během potopy, vznikly tyto jíly: živec + kyselina uhličitá = hydrát křemičitanu hlinitého (jíl/kaolin) + K2C03. Hydrát křemičitanu hlinitého není nic jiného než pevný běžný jíl, který začne být tvárný, jakmile ho smícháme s vodou. Když se vyskytuje v čisté podobí a má bělavou barvu, v tomto speciálním případě jde o kaolin (porcelánový jíl). Aby jíl byl vodotěsný a stala se z něj pevná hornina, musí se vypálit. Během potopy vládly ve velkých částech světa patřičně vysoké teploty nejméně 10 000°C. Z normálního jílu tehdy odpařením vody vznikla vypálená vodotěsná hlína (křemičitan hlinitý)!
Původně měkká kaše za kataklyzmatických podmínek velmi rychle ztvrdla na kámen. Křemičitan hlinitý a hydroxid vápenatý (hašené vápno) opět tvoří hydrát hlinitanu-křemičitanu vápenatého a hydrát dvojkřemičitanu vápenatého. Tyto chemické procesy ale nejsou nic jiného než vzorec tvrzení anhydritického pojiva (anhydrit = bezvodý síran vápenatý), např. pucolánů sopečného původu: pucolánové hlíny, santorinové hlíny a trasu. Malta z vápna a trasu se dodnes používá při speciálních stavebních technikách a těšila se velké oblibě především u Římanů, protože velmi dobře tuhne pod vodou a používá se při stavbě přehradních hrází a mostních pilířů. Ještě jednou zdůrazňuji, že v přírodě běžně vznikala všemožná rychle tvrdnoucí pojiva, pokud vezmeme v úvahu zvýšení teplot. Tato pojiva pak způsobila vytvrzení usazenin v kámen.
Schopnost vypáleného jemnozrnného jílu reagovat s vápnem vzniká rozbitím molekuly kaolinitu při teplotě 650°C a při odštěpení vody. Tyto chemické procesy, k jejichž spuštění bylo zapotřebí poměrně nepatrných teplot ve srovnání s těmi, které nastaly během potopy, opět umožnily vznik nových sloučenin. Důležité ještě je, že se při tom uvolňovala voda. Protože existovaly vysoké teploty provázející potopu a potřebné pro vyvolání zmíněných chemických procesů – na což dosavadní školská věda dosud nebrala zřetel – vytvořily se před několika tisíciletími za krátkou dobu tyto látky:
• vypálený jíl („porcelán“),
• betonu podobná hornina vzniklá smísením písku a vody s
trasem nebo dalšími hydraulickými přísadami,
• jednotlivé druhy vápence různého stupně tvrdosti podle
množství a kvality příměsí, a pokud nastal dostatečně vysoký
tlak, také mramor,
• směsi uvedených látek,
• přebytečná voda.
Ještě je třeba vysvětlit původ hydroxidu vápenatého. Když se vypálí při teplotách vyšších než 1000°C vápenec (uhličitan vápenatý), vznikne pálené vápno (CaO) a kysličník uhličitý. Když se do páleného vápna přidá voda, jíž byla během potopy opravdu hojnost, vzniká hydrát vápna, hašené vápno. Přitom se uvolňuje teplo. Takto vzniklé hašené vápno vytvořilo s kyselinou uhličitou, uvolněnou při sopečných erupcích (kysličník uhličitý + voda), stálou sloučeninu. Vznikl vápenec, přičemž se uvolnilo teplo a vyloučily se vždy dva díly vody na molekulu. Hydrát vápna + kyselina uhličitá = vápenec + hydrátová voda + teplo.
Pozn. redakce: Po průzkumu západní zátoky jsem šplhal ke starému majáku. Na vrchol vede strmá cesta. Přes okraj útesu jsem nahlížel dolů, na členité mořské pobřeží. Ze dna vystupovaly stejně šedé pásy sopečného bahna jako na protější straně. Místy tvořil vulkanický sediment hladké plotny, jinde byl zanesen pískem a kamením. V tom jsem ji uviděl. V sopečném bahně, které má být staré 298 milionů let, ležela zkamenělá loď! (http://www.cez-okno.net/serial-zkamenela-lod-na-ostrove-lanta, pozn. red.)
- pokračovanie -
Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.
Jiří Matějka
Výtah z knihy: "Darwinův omyl"
Zdroj: http://www.wmmagazin.cz/
Súvisiace:
Mýty verzus fakty
http://www.cez-okno.net/rubrika/serial-myty-verzus-fakty
