Obrázok používateľa CEZ OKNO
Zfalšovaná archeologie II.

„Falzifikát se od originálu liší tím, že vypadá opravdověji.“
Ernst Simon Bloch (1885-1977), německý filozof
“Borchardt byl nejen všestranně vzdělaný akademik, ale také zanícený vlastenec. Při všech svých podnicích sledoval také cíl, aby se německá muzea mohla jednoho dne měřit bohatstvím a nádherou svých exponátů s nejvýznamnějšími muzei největších koloniálních mocností Anglie a Francie - se slavným Louvrem a neméně proslulým Britským muzeem. A při uskutečňování tohoto cíle byl ochoten použít jakékoli prostředky.”

LUDWIG BORCHARDT A PODVOD S NEFERTITI

V celých dějinách starého Egypta nenajdeme žádnou druhou královnu, která by byla s trůnem svého chotě spjata tak úzce jako krásná Nefertiti. Do Egypta vlastně přicestovala proto, aby se provdala za Achnatonova otce, faraóna Amenhotepa IV. (1370-1350 př.n.l.). Osud tomu však chtěl jinak. Po náhlém úmrtí faraóna Amenhotepa III. (1403-1370 př.n.l.) skončila v Achnatonově harému a brzy se stala jeho hlavní manželkou. Měli spolu šest dětí. Podle starých textů pocházela tato princezna z daleké země Mitanni a její původní jméno bylo Taduchepa. Ve skutečnosti je však její původ nejasný. Podle teorie anglické egyptoložky Joann Fletcherové z Yorské univerzity byla mumie této panovnice - do té doby považovaná za ztracenou - nalezena v roce 2003 v hrobě KV 35 v Údolí králů. Ostatní egyptologové však tuto hypotézu odmítají a poukazují na řadu vzájemně si odporujících indicií. Dnes převládá v akademické obci názor, že mumie, kterou Fletcherová podrobně zkoumala a pak identifikovala jako Nefertiti, je ve skutečnosti Kija, jedna z Tutanchamonových vedlejších manželek. Druhá mumie, nalezená na stejném místě, je prý královna-matka Teje. Postavu krásné Nefertiti, princezny z daleké země, tak nadále obestírá tajemství. Kdo byla tato žena Nefertiti doopravdy?

Západní svět si udělal o Achnatonově hlavní manželce trojdimenzionální představu až po nálezu její bysty. Objevil ji německý archeolog Ludwig Borchardt v Tell el Amarně 6. prosince 1912. Borchardt a jeho pomocníci našli tento mimořádně půvabný portrét v lokalitě odborně označované „oblast P47-2, místnost 19". Šlo o zbytky starověkého stavení, v němž měl ateliér sochař jménem Thutmose. Tento umělec prý dokázal vytvořit díla tak nádherná, že by před nimi zbledli závistí i renesanční mistři. Nalezenou bystu královny Nefertiti popsal Borchardt těmito slovy:

„Královnina bysta v životní velikosti, vysoká 47 centimetrů. S modrou, nahoře rovně zastřiženou parukou (helmovou korunou), kterou zdobí v poloviční výšce stuha. Původní barvy. Vynikající práce. Popis je k ničemu, musí se vidět!"

Můžeme brát tato slova vážně? Dá se věřit tomu, co Borchardt napsal?

Německý historik dávnověku Adolf Rieth (1902-1984) poskytl na tuto otázku lakonickou odpověď, když v knize Vorzeit gefälscht (Zfalšovaná prehistorie) napsal:

„Každý nález, ať již pravý nebo nikoli, potřebuje - má-li působit věrohodně - nějakou více či méně tajuplnou historku o tom, jak byl učiněn."

Bysta vysoká 47 centimetrů, nalezená ve 47. čtverci plánovací sítě zrovna na Mikuláše, to je více než podivná shoda. Ale když k tomu přistupuje skutečnost, že Borchardt učinil tento fenomenální objev právě v den, kdy byli přítomni prominentní diváci, je to spíš zázrak. Je tady opravdu všechno v pořádku? Kdo vlastně byl Ludwig Borchardt?

Na přelomu 19. a 20. století mezi sebou evropské národy soutěžily o to, komu se podaří nejvýznamnější archeologické objevy. V popředí stály francouzské a britské expedice, které měly k dispozici nejvíc peněz, díky čemuž si dokázaly zajistit potřebné licence pro vykopávky v nejslibnějších archeologických lokalitách. V této konkurenčně priostrené situaci jmenovala Pruská akademie v roce 1898 Ludwiga Borchardta vědeckým atašé při Císařském generálním konzulátu v Káhiře. Díky tomuto přímému zastoupení se věci daly do pohybu a peněžní dary soukromých sponzorů brzy umožnily prvnímu týmu německých archeologů začít s vykopávkami v oblasti Gízy. Počet německých podnikatelů, kteří se jako mecenáši podíleli na financování dalších archeologických podniků, se neustále zvyšoval. Borchardt kromě toho úzce spolupracoval s Německou společností pro Orient, což jeho aktivitám propůjčilo oficiální charakter a navíc mu umožnilo žádat o finanční dary i stát.

Ludwig Borchardt, povoláním vlastně architekt, totiž rozhodně nebyl typ divokého dobrodruha a hledače pokladů. Žil se svou velkou láskou Mimi Borchardtovou (rozenou Emilií Cohenovou, 1877-1938) v přepychové vile na březích Nilu a roku 1909 vstoupil do klubu nazývajícího se Společnost přátel, jehož členy byli také bankéři a podnikatelé, kteří financovali archeologický průzkum v Egyptě. Borchardt byl nejen všestranně vzdělaný akademik, ale také zanícený vlastenec. Při všech svých podnicích sledoval také cíl, aby se německá muzea mohla jednoho dne měřit bohatstvím a nádherou svých exponátů s nejvýznamnějšími muzei největších koloniálních mocností Anglie a Francie - se slavným Louvrem a neméně proslulým Britským muzeem. A při uskutečňování tohoto cíle byl ochoten použít jakékoli prostředky.

Borchardta, který přijel do Káhiry v roce 1895, fascinovala ze všeho nejvíc architektura starověkých vládců Egypta. Byl také prvním, kdo prozkoumal pyramidy v Abúsíru. Díky své neúnavné činnosti si získal pověst odborníka a místní úřady ho pověřily úkolem zkatalogizovat všechny sochy Egyptského muzea v Káhiře. To mu pochopitelně pomohlo získat mimořádný cit pro umělecká díla egyptského starověku. Kromě toho se však Borchardt rád pohyboval i v kruzích padělatelů a jeho soukromou vášní se stalo odhalování falzifikátů. Zašel dokonce tak daleko, že sám zadal těmto podvodníkům několik zakázek - a zdůvodnil to tím, že tak lépe pozná jejich metody.

Obr. Také tento reliéf představující Achnatona s Nefertiti je padělek

Podle názoru současných archeologů se Borchardt pohyboval v tomto podezřelém prostředí jen proto, že sám nakupoval staro-egyptské exponáty pro různá německá muzea a potřeboval mít jistotu, že kupuje výhradně „pravé" zboží. Ale šlo tu skutečně pouze o pravost získaných artefaktů? Nebo se chtěl Borchardt jen ubezpečit, že případný padělek je natolik kvalitní, aby ho příjemci v Německu jako takový neodhalili? Ledacos totiž nasvědčuje tomu, že Ludwig Borchardt byl všemi mastmi mazaný obchodník se starožitnostmi, který neváhal prodávat i padělky. Je znám například vápencový reliéf ukazující faraóna Achnatona s chotí (viz obr.), na němž se Nefertiti stylem zobrazení až nápadně podobá bystě, kterou měl Borchardt - podle vlastního vyjádření - objevit 11. ledna 1913. Přitom se onoho dne vůbec nezdržoval v Tell el-Amarně, nýbrž v Káhiře. Dnes už není pochyb o tom, že reliéf byl narychlo vyroben v dílnách káhirských padělatelů, aby mohl být přidán ke skutečným archeologickým nálezům, jež pak Borchardt rozdělil mezi odběratele nebo vyměnil za jiné artefakty. Prachobyčejný podvod! Tato skutečnost nám také dovoluje vyslovit pochybnosti o tom, zda nakonec i sama slavná bysta Nefertiti není pouze velmi dokonalý padělek.

Stéla, kterou Ludwig Borchardt prodal v roce 1902 Státním muzeím v Berlíně, byla nedávno - díky týmu odborníků pod vedením Dietricha Wildunga - skutečně odhalena jako falzifikát. Při analýze barevných pigmentů našli experti bavlněná vlákna, jež se v daném provedení začala vyrábět až v 19. století. Není nejmenších pochybností, že šlo o kardinální podvod. Je zřejmé, že Borchardt byl všechno jiné, jen ne poctivý obchodník. Bez skrupulí prodával falza a přišel si tak na pěkné peníze. Je vcelku příznačné, že svou zprávu o průběhu archeologických vykopávek v Tell el-Amarně zveřejnil až v roce 1924. Dalo mu nějakou práci, než vymyslel vhodný příběh plný dobrodružství a „zlatokopecké" horečky, který pak posloužil jako důstojný rámec pro tak skvostný objev, jakým byla bysta Nefertiti. Proč by jinak potřeboval dvanáct roků na to, aby zprávu napsal a zveřejnil?

Obr. Královské kartuše z Amarny

Když Ludwig Borchardt odjel v roce 1911 do Tell el-Amarny, ocitl se pod velkým tlakem Berlína, který očekával, že činnost expedice bude korunována úspěchy v podobě významných nálezů. Jeho první starostí bylo postavit dům pro členy týmu a před něj vyvěsit na stožár černo-bílo-červenou vlajku, aby bylo už na dálku patrné, že tam všechno probíhá v německé režii Teprve pak přijel tým odborníků a dalšího personálu. Kromě Borchardtova asistenta Hermanna Rankeho (1878-1953) to byli dva stavební mistři a stavební předák placení německou vládou, zeměměřič, kuchař, kvalifikovaný předák a zhruba stovka pomocných dělníků. Pomocí plánovací sítě rozdělili archeologové oblast, v níž chtěli provádět průzkum, na čtverce, které označili zleva doprava písmeny a odshora dolů čísly. Už během prvního dne vykopávek našli nahrubo opracovanou a zjevně nedokončenou vápencovou sošku. Usoudili z toho, že na tom místě mohl mít dílnu starověký sochař. A skutečně - netrvalo dlouho a Borchardtovi lidé objevili víčko ze slonoviny, na němž byl vyryt nápis Vrchní sochař Thutmose.

Ludwig Borchardt proto rozhodl, že tam budou kopat dál:

„Tak se na ten ateliér sochaře Thutmose podíváme trochu důkladněji!"

Jen o několik dní později už z pouštního písku vyčnívaly zbytky zdiva a začalo se rýsovat, kde asi měl starověký umělec ložnici, kuchyň, dílnu. Protože tam archeologové a jejich pomocníci našli velké množství střepů nádob, nástrojů a portrétových masek, bylo zřejmé, že jde o mimořádně úrodnou lokalitu. Borchardt proto rozhodl, že budou kopat hlouběji, než je při běžném odkrývání zdiva běžné. Pozornost badatelů brzy upoutala místnost označená číslem 19. Nebyla velká, mohla mít nanejvýš deset metrů čtverečních; zdálo se však, že je z archeologického hlediska nejzajímavější. Našel se tu větší počet malých modelových byst z vápence a rukou odlitých ze sádry.

11. ledna 1913, krátce po 13. hodině, právě když se Borchardt oddával polední siestě, přiběhl chlapec s lístkem, na němž byl vzkaz od jeho asistenta: Naléhavé! Kolorovaná bysta v životní velikosti v domě P47! Ranke.

Borchardt se okamžitě vydal na místo nálezu, kde na něj jeho asistent už netrpělivě čekal. Ranke mlčky ukázal do metr hluboké jámy, kde z půdy vyčníval štíhlý ženský krk. Borchardt udělal krok vpřed a svezl se na dno jámy. Pokusil se vytáhnout slibný předmět ze země, nešlo to však.

Obr. Hermann Ranke a Ludwig Borchardt u královny Nefertiti

Velmi opatrně a jen holýma rukama začal odstraňovat okolní materiál. Postupně tak odkryl úzkou bradu, rty a nakonec celý půvabný obličej. Ženskou tvář, která vypadala, jako by se na něj mírně usmívala. Nicméně bystu se ještě stále nedařilo zvednout. Důvodem byla nadměrně velká pokrývka hlavy, nápadně připomínající královskou ozdobu, jíž se na reliéfech pyšnila Achnatonova choť Nefertiti. Trvalo dalších několik minut plných napětí, než se podařilo obnažit i tuto vladařskou insignii a bysta mohla být z jámy bezpečně vyzvednuta. Borchardt neměl od samého počátku nejmenší pochybnosti o tom, že jde o portrét královny Nefertiti, kterou znal z mnoha reliéfových zobrazení.

Bysta pak byla bez velké pompy odvezena do ubytovny archeologů. Povinností Ludwiga Borchardta vlastně bylo neprodleně oznámit vzácný nález egyptským úřadům v Káhiře. Místo toho se však ještě téže noci rozhodl pro něco jiného. Zabalil bystu do několika kusů látky a uložil na dno velké dřevěné bedny. Navrch pak naskládal různé úlomky a střepy z jiných nálezů, takže bedna byla nakonec naplněná až po okraj. Potom ji přikryl víkem, na které napsal červenou křídou: Královská muzea v Berlíně. Úlomky. Teprve pak se odebral na lože, ale tu noc již neusnul.

Tolik tedy příběh vzácného nálezu, jak jej popsal Borchardt. Ale odehrálo se všechno skutečně právě tak, jak to vylíčil? Zcela jistě ne!

-pokračovanie-

Erdogan Ercivan


KNIHU môžete zakúpiť i na tejto adrese

VŠETKY časti tohto seriálu postupne nájdete na tejto adrese


Súvisiace:

ERDOGAN ERCIVAN Výber
http://www.cez-okno.net/rubrika/erdogan-ercivan-vyber


január 07, 2016 23:41 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top