Obrázok používateľa CEZ OKNO
Žijeme ve čtvrté dimenzi???

Karel Wágner | Tento článek navazuje na ›› soubor předešlých informací o fenoménu zvaném materializace, který nemusí zrovna každého zajímat. Ale představa, že všichni žijeme nejen ve třech, ale dokonce ve čtyřech prostorových dimenzích (v případě časoprostoru pak pěti dimenzích), to už je jiná káva. A proč ty tři otazníku v titulku? Inu, ty reprezentují naše třírozměrné vnímání reality.


Ve druhé půli 19. století publikované články uznávaných učenců, jakými byli například v Anglii matematik Charles Howard Hinton (1853-1907) či v Německu fyzik Johann Karl Friedrich Zöllner (1834-1882), vzbudily neob­vyklý zájem široké veřejnosti o čtvrtou dimenzi, tedy o čtvrtý rozměr lidmi pozorovaných objektů. Toto téma se objevovalo na stránkách renomovaných vědeckých časopisů, jakými byly např. Nature, Science a Scientific American. Roku 1884 se však v zá­bavných časopisech vedle nejrůznějších speku­lací na toto téma objevuje i Hintonův článek Co je čtvrtý rozměr? s mno­haslibným podtitulkem Vysvětlení duchů. Čtvrtá dimenze totiž začala být spojována s du­chař­skými příběhy, navíc se spolu s matematiky a fyziky o ni začali zajímat i teolo­gové. Čtvrtý roz­měr prostoru tak nakonec ve druhé půli 19. století proniká do celé populární kultury a ovlivňuje tvorbu řady spi­sovatelů, hudebníků i malířů.

Mezi málo známá fakta patří skutečnost, že německý fyzik Johann Karl Friedrich Zöllner již ve druhé půli 19. století pro zdánlivě nepochopitel­nou čtvrtou dimenzi ve svých experimentech ově­řujících projevy mediumity podával důkaz. A i když se před pouhými ně­kolika desítkami let řada akademiků jeho čtvrté dimenzi vysmí­vala, teoretická fyzika se dnes k vícerozměrnému (multidimenzionál­nímu) prostoru oblou­kem znovu vrací. A tak přestávají být Zöllnerovy experi­menty v odborné lite­ratuře tabuizo­vány, o čemž svědčí např. studie Klause B. Stauber­manna - Tying the knot: skill, judge­ment and authority in the 1870s Leipzig spiritistic ex­periments (The British Journal for the History of Science / Volume 34 / Issue 01 / March 2001, pp 67-79), která nahlíží na Zöllne­rovy experi­menty s rozvazováním uzlů ve čtvrté dimenzi v kontextu nově se rozvíjející vědecké praxe. Přesto jsou dosud Zöllnerem na­shro­mážděné empi­rické důkazy o existenci čtvrté dimenze historie neznalými přírodovědci ignorovány, i když pa­ra­doxně drtivá vět­šina teoretických fyziků dnes o samotné existenci čtvrté dimenze v celém vesmíru (a tedy i všude kolem nás) nepo­chybuje.

Technokraté, netknutí vzděláním v takových vědních disciplínách, jakými jsou psychologie a psy­chiatrie, dodnes očitá svědectví a dochované popisy fyzikálních jevů z Zöllnerových experi­mentů označují nejen za neodhalené podvody subjekta (mé­dia), ale i za haluci­nace a smyslové klamy. Ovšem poly­histor Zöllner nebyl jen zkuše­ným a pečlivým experi­mentátorem v oboru fy­ziky, ale díky jeho spolupráci s fyziolo­gem a psy­cho­logem Gustavem Fechnerem se dobře ori­entoval i v navazujících oborech: stačí nahlédnout do se­znamu Zöllne­rových předná­šek Univer­zitní knihovny v Lipsku (Historische Vorlesungsver­zeich­nisse der Uni­versität Leipzig), kde na­jdeme jeho přednášky O optických ilu­zích, nebo O haluci­nacích. Odtud pak také název optic­kého klamu známého jako Zöllnerova iluze.

Zöllner a jeho kolegové si byli dobře vědomi toho, že každý subjekt při experimentálních sean­cích může podvádět a namísto prezentace jakýchsi mimořádných schopností v málo osvětlené místnosti vědce jen ohlupovat šikovnými triky. Proto se také snažili případným podvo­dům přede­jít jed­noduchým, ale účinným opatřením. A tak když byly při experimentu na jednom z provázků zavázány uzly, jeho oba konce byly pak na desce stolu zality pečetním voskem, do kterého Zöll­ner otiskl své osobní pe­četidlo. Teprve pak byl subjekt (médium) požádán o prezentaci „tajem­ných sil“, při níž se měly uzly na provázku samy od sebe rozvázat bez toho, že by došlo k poru­šení pe­četi, ale i bez toho, že by se subjekt uzlů dotýkal. A že nešlo z hlediska matematiky a kvantové mechaniky o pouhý nesmysl, dokládá pasáž z knihy Hyperprostor. Její autor Michio Kaku, jenž působí jako profesor teoretické fyziky na City University of New York, k tomu říká: "Máme-li si ukázat, jak lze uzly ve vyšším než třetím roz­měru rozmo­tat, představme si dva do sebe zavě­šené prs­tence. Udělejme nyní dvourozměrný průřez touto konfi­gurací tak, že jeden z prstenců bude ležet v ro­vině řezu a druhý se stane bo­dem (pro­tože leží kolmo k rovině řezu). Máme tedy nyní bod uvnitř kružnice. Ve vyšších rozmě­rech máme mož­nost vynést bod zcela mimo kruh, aniž by­chom na­rušili jeden z prstenců. Oba prstence jsou teď zcela oddělené, jak jsme si přáli. To zna­mená, že uzly ve více než třech roz­měrech lze vždy rozvázat, neboť na to máme dost místa. Všimněme si také, že v trojroz­měr­ném prostoru ne­mů­žeme odstranit bod z kruhu, což je důvod, proč uzly zů­stávají zauzlené pouze ve třech roz­mě­rech."

Mezi málo známá fakta patří též skutečnost, že Zöllnerovy závěry veřejně podpořil sám Gustav Theodor Fechner (1801–1887), jeden ze zakladatelů experimentální psychologie, který se zabý­val mimo jiné i problematikou smyslových klamů. Důkaz na­jdeme např. ve Fechnerově eseji na­zvaném Der Raum hat vier Dimensionen, který končí konstato­váním, že v Zöllnerových experi­mentech lze nalézt empirické důkazy pro existenci čtvrté prostorové dimenze. Díky těmto závě­rům byl Fechner ve druhé půli 20. století “popularizátory vědy“ z řad historických nihilistů ozna­čo­ván za spiritistu. Dnes se mu již dostává rehabilitace ze stran oficiální vědy, viz např. stať v peri­odiku Matematický zpravodaj z roku 2011: Fellner, Hans; Lindgren, William - Gustav Theo­dor Fechner: Pioneer of the Fourth Dimension (Mathematical Intelligencer; Sep2011, Vol. 33 Is­sue 3, p126), kde se čtvrté dimenzi, prezento­vané Fechnerem, do­stává zaslouženého uznání. A nutno zde podotknout, že označovat prof. Fechnera pro jeho výzkum projevů mediumity a ob­hajobu exis­tence čtvrté dimenze za stoupence spiritismu je absurdní. Neboť G. T. Fechner pro­slul svým vý­rokem, že „spiritismus sám představuje jen určitý druh pomatenosti“.

Teorie vyšších rozměrů spatřila světlo světa de facto už 10. června 1854, kdy Gaussův student Riemann na univerzitě v Göttingenu přednesl svoji slavnou přednášku O hypotézách, na nichž se zakládá geomet­rie. O té doby se čtvrtou prostorovou dimenzi, kterou svými smysly nevní­máme, badatelé našemu chápání snaží zpřístupnit. Jules Henri Poincaré (1854-1912), fran­couzský matematik, fyzik a astronom, který dospěl současně s Alber­tem Ein­steinem v roce 1905 k základním pojmům speciální teorie relativity, je auto­rem dodnes některými badateli opisova­ného povzdechu: „Jestliže někdo zasvětí celý svůj život geometrii čtyřrozměrného prostoru, do­vede si snad posléze čtyřrozměrný prostor i představit.“ A právě Poincaré vy­slovil domněnku známou jako Poincarého věta, později označenou za jeden z problémů pro třetí tisí­ciletí, když hledal odpo­věď na otázku, jak od sebe rozeznat dva objekty. Nejde tu o rozlišení našimi smysly, nýbrž o rozlišení matematické. Pro topologii, jako jedno z mnoha odvětví matematiky, jsou všechny trojrozměrné objekty stejné. Ale jak nahlížet na čtyřrozměrné ob­jek­ty? Slavná Poinca­rého věta se vyjadřuje o charakterizaci povrchu čtyřrozměrné koule mezi třídimenzionál­ními va­rietami. Říká, že každá uzavřená třírozměrná varieta, na které můžeme každou uzavře­nou křivku převést na bod, je po­vrchem čtyřroz­měrné koule. Poincaré sice navrhl řešení pro­blému, ale pro jeho tvrzení chyběl důkaz. Ten podal až osmatřicetiletý ruský mate­matik Grigorij Jako­vlevič Perelman v roce 2002.

V bývalém Československu se čtvrtou dimenzí (a to i v souvislosti s projevy mediumity na expe­rimentálních seancích, kterých se na pozvání Fechnera a Zöllnera několikrát při svém po­bytu v Lipsku zúčastnil i doktor filozofie T. G. Masaryk, pozdější první československý prezident) do pro nás osudného roku 1948 zabývala řada významných vědců. V odborném tisku se v Če­chách dokonce objevila koncepce čtyřrozměrné biologie profesora Herčíka. Profesor MUDr., RNDr. Ferdinand Her­čík, DrSc. (1905-1966), biolog a biofyzik, je znám jako zakladatel českoslo­venské radiobiologie, zakladatel a první ředitel Biofyzikálního ústavu ČSAV v Brně, v letech 1949-1950 děkan Lékařské fakulty Ma­sarykovy univerzity. Prof. Herčík se věnoval mimo jiné i výzkumu účinků zá­ření na buňku a organi­smus (odtud také jeho členství ve Vědeckém vý­boru OSN pro zkoumání účinků záření, či funkce místopředsedy rady guvernérů v Mezinárodní agentuře pro atomovou energii ve Vídni). Dnes se však zapomíná na skutečnost, že profesor Herčík považo­val cítění na dálku (telepatii) a fenomén clairvoyance (telegnozi) za zcela re­álné, prokázané jevy. K tomu pak ve své knize Život na ruby (Na­kladatel L. Mazáč, Praha, 1945) podotýká: „Kdo jed­nou uvěří v tyto dva jevy, musí být logicky připraven věřit i v jevy další, jako je zvedání před­mětů (levitace) anebo projevy materialisační. Není úniku z tohoto lo­gického ře­tězce, avšak tím není určeno, že je nutné věřit v posmrtný život.“

V této publikaci pak prof. Herčík mluví o tom, jak jej na myšlenku čtyřrozměrné biologie přivedl významný český matematik profesor Otakar Borůvka (1899-1995), který se zabýval matematic­kou analýzou, dife­renciální geometrií, v algebře vybudoval teorii rozkladů a po 2. světové válce založil moderní školu dife­renciálních rovnic. Je také považován za objevitele prvního a v jistém smyslu dodnes nejlepšího algo­ritmu pro nalezení minimální kostry konečného souvislého grafu, publikovaného v roce 1926. Herčík svoje setkání s Borůvkou a vznik představ o čtyřrozměrné biologii popisuje těmito slovy: „Jednou jsem se setkal s matematikem profesorem O. Borůvkou, který jen tak mezi řečí se zmínil, že má svou čtyřroz­měrnou teorii života. Dal jsem si ji od něho vyložit a viděl jsem, že je zde slibná perspektiva k dalším úvahám. Sešli jsme se potom ještě mnohokrát, přepracovali ji společně na širokou základnu bi­ologickou a uveřejnili v odborném tisku.“

V jejich prvním článku nazvaném Prostorový model života (Sborník lékařský, 1943) odborné ve­řejnosti objasňují svoje úvahy spočívající na předpokladu, že organismy představují čtyřroz­měrné útvary, zasa­hující do námi vnímaného trojrozměrného prostoru. Článek vzbudil značný zájem jak v odborných kruzích, tak mezi laiky, proto se Borůvka s Herčíkem rozhodli pojednat nastolené téma i před širší veřejností a roku 1944 vzniká článek Čtyřrozměrný model života (Věda a život, 1944), který je stručnějším pojedná­ním dané problematiky. Nutno zde podotknout, že v následných ohlasech Borůvka obdržel jak sám říká „dopisy od dvou profesorů matematiky z Karlovy university a to od prof. Hlavatého a prof. Kösslera, kteří mně sdělili, že se sami také po­dobnými myšlenkami zabývali a dospěli k úsudkům podobným, jaké jsem uvedl ve svém mo­delu.“ Profesor Miloš Kössler (1884-1961) působil na přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity, věnoval se teorii analytických funkcí a teorii čísel, byl děkanem přírodovědecké fakulty Kar­lovy univerzity, předsedou JČMF, členem korespondentem ČSAV. Profesor Václav Hlavatý (1894-1969), jehož jméno dnes nese knihovna v pražském Karlíně, byl profesorem geometrie a filozo­fie matematiky Karlovy uni­verzity, od roku 1948 působil na matematickém institutu na Indiana University v Blooming­tonu, kde se věnoval diferenciální a algebraické geometrii a obecné teorii relativity, přičemž také spolu­pracoval s Al­bertem Einsteinem.

První předpoklad, kterého při konstrukci svého modelu Herčík s Borůvkou používají, je ten, že náš troj­rozměrný prostor R3, v němž žijeme, je částí většího prostoru R4, který je vlastním dě­jištěm všeho ži­vota. Prostor R4 se tedy skládá jak z míst, jejichž souhrn tvoří prostor R3 a v nichž se odehrávají děje tohoto světa, tak i z dalších míst, která leží mimo prostor R3. Svými smysly jsme ovšem vázáni na prostor R3 a nemáme schopnosti smyslově vnímat něco, co existuje mimo něj:

„Představíme-li si např. kus pa­píru a na něm ploché bytosti, dovedeme po­chopit, že by tyto bytosti mohly smyslově vnímat děje ode­hrávající se v rovině papíru, avšak neměly by těchto schopností pro děje mimo tuto rovinu. Jestliže si tedy pomocí svých smyslů nemůžeme učinit představu o poměrech v prostoru R4, musíme svůj předpo­klad v tomto směru doplnit. Zdá se nám přirozené předpokládat, že poměry v prostoru R4 jsou obdobné poměrům v prostoru R3 a jsou dány geometrií čtyřrozměrného prostoru, jak ji vybudovali matematikové. Proto jsme také onen větší prostor označili R4. K úplnému pochopení našeho modelu je ovšem znalost základů čtyřrozměrné geometrie nezbytná, avšak v této krátké stati snad vystačíme se stručnou po­známkou. Čtyřrozměrná geometrie učí, že trojrozměrný útvar ve čtyřrozměrném pro­storu rozdě­luje tento prostor na dvě části tak, že bod spojitě se pohybující z jedné části do druhé v jistém okamžiku oním útvarem pro­chází. Je to úplná obdoba toho, že dvojrozměrný útvar v na­šem pro­storu trojrozměrném, tedy plocha, např. rovina, rozděluje prostor na dvě části a že pro­tíná kaž­dou spojitou čáru vedoucí z jedné části do druhé. Připomeňme, že analogie jsou vě­decké sondy, které často vedly k nejcennějším poznatkům a proto se nemohou apriorně odmí­tat. Atomová fy­sika zaznamenala největší pokrok, když se Bohr odvážil porovnat atom se sou­stavou oběžnic analogií, která zmenšuje měřítko z milionů kilometrů na desetimili­ontiny milime­tru.

Naše předpo­klady o dějišti života můžeme tedy shrnout takto: Náš prostor R3 je částí jakéhosi čtyřrozměr­ného prostoru R4, rozděluje tento prostor na dvě části, které nazveme část + a část -, a protíná dráhu každého bodu, který se spojitě pohybuje z jedné části do druhé. K pochopení tohoto dě­jiště nám dobře poslouží model, který si pro stručnost pojmenujeme m, v němž je prostor R3 zná­zorněn kusem papíru a prostor R4 okolním prostorem. Model m skresluje tedy v jis­tém smyslu naše pojmy o jeden rozměr. Že prostor R3 rozděluje prostor R4 na část + a část -, jest na modelu m znázor­něno tím, že papír rozděluje okolní prostor na dvě části, např. na část horní a dolní.

Nuže, náš model života spočívá na těchto dvou předpokladech: 1. Organismy jsou čtyřrozměrné útvary v prostoru R4, které zasahují do našeho trojrozměrného prostoru R3 a jakýmsi difusním dějem prostorem R3 pronikají. 2. Trojrozměrné organismy v našem prostoru R3 jsou průniky těchto čtyřrozměrných orga­nismů s prostorem R3. Podle tohoto názoru je tedy člověk a jiné or­ganismy bytostí čtyřrozměrnou, která zaujímá část prostoru R4 a zasahuje do našeho prostoru R3. Jednotlivé pomyslné částice této by­tosti, puzeny jakýmsi difusním dějem, opisují dráhy ve­doucí např. z části + prostoru R 4 do části -, a souhrn částic, které v jistém okamžiku jsou právě v prostoru R3, vytvářejí člověka, jak jej v tom okamžiku vnímáme. V místech průniku s prosto­rem R3 dochází k reakcím čtyřrozměrné bytosti s atomy a moleku­lami tohoto světa a tyto reakce působí zpětně na čtyřrozměrný organismus, který se během difusního procesu pozměňuje. Situ­ace je přibližně podobná, jako když červeným lakmusovým papírem proniká plynný čpavek. Zmodralé místo na papíru je průnikem čpavku s papírem. Ploché bytosti, žijící na pa­píru, vní­maly by ve svém dvojrozměrném světě modrou skvrnu, neznajíce, že je částí obláčku plyn­ného čpavku, který ji vyvolal“ (O. Borůvka, F. Herčík - Čtyřrozměrný model života. Věda a život X, 1944, 481-484).

Tolik tedy sonda do historie vědy, respektive do období, kdy se ještě mnozí výzkumníci řídili apelem, jímž k respektování zásad objektivity vědeckou obec vyzýval přírodovědec Thomas Henry Huxley: "Stůjte před fakty jako malé dítě, připraveni vzdát se jakéhokoliv apriorního ná­zoru. Následujte přírodu, ať vás vede kamko­liv, ji­nak nepoznáte nic". Nezdráhali se tak pozoro­vat ani vě­deckým mainstrea­mem zavrhované projevy mediumity na místech jejich výskytu a své mapování objektivní reality podkládat zku­šeností. Ne­boť všechny přírodní jevy jsou pozorova­telné a pozoro­vání tvoří základnu pro přijetí či od­mítnutí jakékoliv navrhované teorie při jejich interpretaci. Zde rovněž platilo a dodnes platí, že empi­rické poznatky samy o sobě představují holá fakta. A jak k tomu výše již zmiňovaný Thomas Henry Huxley podotýká: Fakta nepřestávají trvat, i když jsou ig­norována.

Pozn. V tomto směru se zajímavým článkem Zöllner’s Universe (Physics in Perspective, December 2012, Volume 14, Issue 4, pp 392-420) přišel dánský profesor dějin přírodních věd Helge Kragh, který vědeckou obec upozorňuje na málo známý Zöllnerův přínos pro kosmologii.

Karel Wágner

Zdroj: karelwagner.blog.idnes.cz


Súvisiace:

4D
http://www.cez-okno.net/stitok/4d

Priestor a čas
http://www.cez-okno.net/rubrika/rubriky/priestor-a-cas

KAREL WÁGNER Výber
http://www.cez-okno.net/rubrika/karel-wagner-vyber


Autori: 
Štítky: 
január 05, 2015 22:06 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top