Obrázok používateľa CEZ OKNO
Žít podle Bhagavana

D. Godman ve své knize zaznamenal vyprávění Annamalai Swamiho, který mnoho let žil s Ramanou Mahárišim a byl jeho přímým žákem a později dosáhl poznání sebe. Líčí život v Ramanašramu i chování mudrce bez příkras a podle skutečnosti a také podává jeho učení z té plně praktické stránky. Tím, že kniha líčí současně osobu mudrce – jaký opravdu byl i jeho učení současně a nezdůrazňuje jedno nad druhým, jak je časté, dostává se nám čisté pravdy a nikoliv uctívatelské hagiografie. Líčení nesmírně cenné a současně strhující. Překladateli patří za převedení knihy do češtiny velký dík. Významně tím obohatil česky přístupnou duchovní literaturu. I překlad je dobrý.



Lze si jen přát větší hojnost tak věcně a střídmě napsaných knih bez nadbytku emocí, i když by bylo pochopitelné, kdyby je Swami za okolností, které prožíval, vyjádřil. Vzato ryze zevně, mohli bychom říci, že se k němu Bhagavan nechoval vždy „dobře“. Nechal jej tvrdě pracovat celé dny ve velkém žáru na výstavbě ášramu a současně jej svými příkazy neustále vrhal do ostrých sporů s manažerem ašramu, jehož plány na výstavbu byly velmi rozdílné. Sám Annamalai nazývá toto Bhagavanovo počínání „mysteriozní“, ale nekritizuje je ani v něm nevyvolávají emoce které by byly, když nic jiného, pochopitelné. On však svého mistra nekritizuje, ale poslouchá. Příklad hodný následování. Nakonec jej sám mudrc z ašramu po dlouhých létech celodenní nepřetržité práce jen za stravu poslal pryč. Protože byl zevně naprosto nezajištěný, někteří obyvatelé ášramu Swamiho podporovali. I proti tomu se Bhagavan postavil s tím, že ášram má přednost. Zevně vzato nic pěkného. Naši duchoborci by nad takovým počínáním spustili obrovský poprask. Jak si oni sami sebe považují a chválí i za každou malou službu, kterou mistrovi prokáží. Jak je mají dobře spočítané. Dokonce si myslí, že by měl jim být mistr vděčný.

Vzato vnitřně, jak si Swami správně uvědomoval, že Bhagavan vždy sledoval pouze jeho duchovní prospěch. Tím se nám zase dostává velmi cenné poučení, které Maháriši sám zdůrazňoval, že nesmíme osobu mistra a jeho chování posuzovat zevně. Něco takového je pro naše vševědoucí duchoborce zcela nepřijatelné. Pravdu mají vždy oni a ne mistr.

Oni znají vše lépe než sám mistr. Vědí lépe než on, co smí a co nesmí. Zejména mistr nesmí kritizovat žáky, vytýkat jim chyby, poučovat je, něco po nich chtít a podobně. Oni jsou zde od toho, aby mistra poučovali a nikoliv, aby se od něho učili. Mistr na ně musí být stále milý, se vším souhlasit a chovat se podle jejich přání.

Od začátku tvrdím pravý opak na podkladě samotného Mahárišiho. Sklidil jsem za tuto pravdu jen velké rozhořčení hledajících se silným egem, kteří si představují mistra jako hodného strejdu, ze kterého si nemusí nic dělat, který je poslouchá a dělá jim pomyšlení. Pro ně je mistr jen sluha jejich ega. Dokonce i sám překladatel této knihy mně rozhořčeně před lety napsal: „Maháriši nikdy a nikoho nekritizoval“, jako by kritika byla něco z principu špatného a nepřípustného.

Jak píše Annamalai, nejen kritizoval, ale také se zlobil, káral, nesouhlasil, prosazoval svou vůli a dovedl být i velmi tvrdý a nepříjemný. Právě v tom je obrovský přínos této knihy: zcela vyvrací tak oblíbené pohádky o věčně milém mistrovi, který na žácích nic nechce, nikdy se na ně nezlobí, nic nevyžaduje, ale je vždy milý a podobně. To jsou jen výmysly ega, v lepším případě nepravdivá hagiografie nemyslících obdivovatelů a nic víc.

Čtěme tuto knížku dobře a důkladně se z ní poučme. Třeba z toho, co bhagavan říká o osazenstvu ášramu: „Většina z nich nemá o něco duchovního zájem, tak o tom s nimi nemluvím“. Tečka a konec. Perly se těm, kteří o ně nestojí, nedávají. Ti si však právě proto myslí, že je s nimi mistr spokojen a že nepotřebují se o nic snažit. Pravda je přesně opačná. Jelikož, jak říká Ježíš „jsou vlažní“, jsou zavrženi.

Bhagavan také nežil v nějaké falešné jednotě, kterou se chlubí někteří pseudoadvaitisté. Někteří mně píší, že oni žijí jednotu, ve které, protože existuje jen Jedno, je doslova vše jedno. Jelikož odpovídám na lži, učím úsilí a rozlišovat, proto prý v jednotě nežiji. Je-li skutečně vše tak jedno, jak si myslí, tak ten Vacek je kamenem úrazu jejich jednoty. Kdo, komu a proč píší, je-li vše jedno, jak si myslí, když podle nich žádné zlo či dobro neexistuje nebo je to jedno: dobro je zlo a zlo je dobro, což je jejich jednota.

Takovou jednotu Bhagavan ani nežil, ani neučil. Právě naopak učil nás dobro a zlo rozlišovat a nejen dobro a zlo, ale i to, co je spásné a co nikoliv. Učil nejen slovy, ale i osobním příkladem. Dokud mohl, pracoval těžce od časných hodin v kuchyni. Pečlivě také dbal, aby nikdo nebyl opomíjen v jídle a on sám upřednostňován. Jasně dával znát, co si v ášramu přeje a co nikoliv. Když nesouhlasil s nějakým názorem nebo chováním, jasně dal znát svůj nesouhlas dokonce i pomocí své hole. Jednou ji dokonce o někoho z vedení ášramu zlomil… Takže žádné falešné jedno, ale ostré duchovní rozlišování, vivéka. Pokud někdy mlčel, ač nesouhlasil, bylo to proto, že si byl vědom neúčelnosti svého vyjádření. Komu není rady, tomu není pomoci. V takových případech je zbytečné se namáhat. Jeho mlčení v takových případech rozhodně nebyl souhlas, jak si je někteří nesprávně vykládali. Často jej neposlechli ani jeho nejbližší. Například Maruganar. Pak často říkal: „Co mohu dělat!“.

Dočteme se, že Bhagavan i třikrát dokonce lhal; z jiných vzpomínek vím, že lhal i vícekrát. Viz str. 147. Samozřejmě, že není lež jako lež. Jedna věc je lhát, abychom ublížili, úplně jiná, abychom neublížili.

Také se nechoval ke všem stejně, ale rozlišoval, proč, z jakého důvodu k němu kdo přišel, jakou má duchovní úroveň, jak dlouho se zdrží a podobně. Každému neříkal nejvyšší poučení a od pouhých návštěvníků nevyžadoval absolutní poslušnost jako od těch, které vedl cestou odevzdanosti. Zdaleka také všichni nebyli doopravdy jeho žáky, ač se za ně pyšně prohlašovali.

Líčení všech, kteří k Bhagavanovi přicházeli, je proto cenné, ale nesmíme jejich podání generalizovat. Annamalai výslovně říká, že mnoho Bhagavanových výroků bylo situačních odpovědí na probíhající události nebo vycházely z úrovně chápání tazatele. Vydávat tyto výroky za obecně platné pravdy se zdůvodněním, jak se často dělá: „Bhagavan to řekl, a proto je to pravda“, je nesprávné. Takové generalizace odvozované ze situačních odpovědí a reakcí mistra jsou naprosto neoprávněné a často jen zavádějící. Byl-li milý na krátkodobého návštěvníka, je nesmyslné, když se rozepíše o tom, jak Bhagavan byl stále milý a nikdy se nehněval. Na trvalé obyvatele ášramu se uměl, když bylo třeba, tak rozhněvat, až se mu ze strachu vyhýbali. Věčně milý Bhagavan je nepravdivá, a proto i nebezpečná mýlka. Nic takového neexistovalo. Nic takového samozřejmě není také oprávněné od mistra očekávat nebo dokonce vyžadovat.

Úkolem mistrů není pěstovat naše ega, ale právě naopak je rozbíjet. Mistři tak činí někdy velmi tvrdě, zevně viděno dokonce hrubě. Nemusí jít vždy o uřezávání ucha, jak se traduje v zenu. Mistři ani tak nevedou každého, ale jen ty, kteří ze všech sil usilují a jsou mu správně odevzdáni. Pokud takto někoho nevedou, neznamená to, že takové zacházení nepotřebuje, ale spíše, že takovou milost si nezaslouží.

Sám Bhagavan vedl svou matku tak „hrubě“, že celé dny zoufale plakala a ještě jí „necitelně“ říkal: „Čím víc pláčeš, tím mám větší radost“. Zevně viděno sadismus, vnitřně ve skutečnosti projev osvobozující milosti.

Jak málo hledajících je schopno tuto pravdu pochopit. Často si myslí, že když denně meditují, je proto s nimi vše v pořádku a veškeré výtky a rady mistra odmítají s tím, že se mýlí, že jim křivdí a že je s nimi vše v pořádku. Pak se na mistra začnou mračit nebo se litují, jak jsou nepochopeni a nedoceněni. Jasné projevy ega, které se nechce vzdát sama sebe pro Boha. Neklamný důkaz, že mistr má pravdu. Nejoblíbenějším trikem ega je obrátit nauku proti mistrovi a s její pomocí jej kritizovat. To však má docela jiný účel: pomáhat nám k poznání a vysvobození a nikoliv hledání chyb na druhých nebo dokonce na mistrovi.

Řiďme se proto naukou, ale důsledně my sami a nepoužívejme ji k obraně a záchraně svého ega. K tomu nebyla lidem dána. Její úkol je přesně opačný. Má naše ego ničit a nikoliv bránit. Totéž platí o mistrovi. Komu se to nelíbí, tomu nepomůže ani nauka ani mistr. Dává přednost egu před obojím, a proto mu ego se všemi důsledky zůstane. To je vážné varování a nikoliv vyhrožování. Kdo je odmítá jako vyhrožování a strašení zlem a peklem, toho má jeho vlastní zlo, ego tak silně ve své moci, že vidí vše obráceně. Svůj skutečný prospěch považuje za zlo a své zlé ego za dobro. S tím na stezce nepořídí. Pokud chová takové přesvědčení, dává jasně znát, že ji ještě ani nenastoupil. O to víc zlostně a nenávistně křičí a brojí proti skutečným nositelům světla. Jsou jeho – rozuměj jeho zla a ega – skutečnými nepřáteli. K jejich potírání je pro ně doslova každé zlo dobré. Jak málo si tito lidé uvědomují, že činí pravý opak toho, co je smyslem stezky a jejím cílem. Brání své ego a dokonce je posilují místo, aby je rozpouštěli.

Jejich meditace pak ztrácejí smysl a dokonce jim škodí.

Jiří Vacek

Čerpané z: Jiří Vacek


Knihu môžete objednať priamo vo vydavateľstve ONYX tu.




Rubriky: 
august 12, 2008 23:09 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top