Obrázok používateľa CEZ OKNO
Sny o UFO III.

Třetí díl seriálu o snech o UFO 〉 navazuje na předchozí dva a není potřeba jej nijak zvlášť uvádět ani komentovat, neboť to, co bylo řečeno o prvních dvou, téměř shodně platí i pro tento vzorek snů. Opakují se zde shodné motivy a charakteristiky, témata jsou podobná, a stejně tak závěry.


Nejčastější témata jsou:
pozorování UFO (různé charakteristiky, tvary lodí - trojúhelníkové, čtvercové, atd...)
kontakt s mimozemskými bytostmi (kategorie přátelský x nepřátelský; prvky únosů, lékařského vyšetření..)

 

Sny o konci světa
Jako jediná novinka zde jsou uvedeny dva sny dětí (51, 52), 8 a 9 let, ve kterém je jednou setkání s mimozemskou bytostí, druhý sen je o konci světa. Dětské sny jsou zajímavější oproti snům dospělých tím, že malé děti mohly být jen minimálně ovlivněny tématikou UFO, konce světa a lze předpokládat, že nemají znalosti o syndromu únosů do UFO, nejsou seznámeny s odbornými fakty, přesto se jejich sny shodují s realitou UFO, jak ji známe z naší badatelské činnosti. Např. ve snu č. 51 slečna K. vypráví, že se dostala na jinou planetu, kde ji léčil "doktor UFO", což může souviset s lékařskými vyšetřeními v souvislosti s únosy.
Sny s kontaktem s mimozemšťany opět vykazují časté prvky strachu a pronásledování. Prvek útěku, ukrývání se a paniky se vyskytuje v devíti případech (48, 49, 50, 58, 59, 60, 62, 69, 72). Negativní kontakt s bytostmi (48, 49, 58, 76) v tomto vzroku snů je co do počtu vyrovnaný s pozitivním (54, 55, 62, 68). Jako neutrální můžeme označit dva (63, 75). Celkem vysoký je počet prvků lékařského zákroku, nebo jeho náznaku, ze strany mimozemských bytostí, kterých je zde pět (48, 51, 56, 66, 75). V jednom případu je náznak únosu (59). Příprava na odvoz je také v jednom případě (63). V několika případech konec světa nebo přílet mimozemšťanů předchází svítání, světlo nebo silná záře (46, 65, 77).
Nakonec je zde překvapivě vysoký počet snů o konci světa, celkem osm (46, 47, 52, 53, 58, 59, 65, 71). To nepovažuji za náhodu, ani za nevýznamnou skutečnost. Jak jsem již dříve psal, považuji sny za určitou bránu k vyššímu vnímání a vyšším realitám. Sny o mimozemšťanech a UFO považuji za to, čím jsou - pozorováními a kontakty s bytostmi z vyšších, pro nás méně uchopitelných světů, avšak stále skutečných. Zapsané zážitky ze snů mne v tom utvrzují - všechny dohromady totiž vykazují docela dobrou konzistenci, jakoby vycházely ze skutečné, jedinečné reality, i když odlišné od té naší, materiální.
Zdroje:
46-52: ČERNÁ, J. Spánek, sny a snění u dětí mladšího školního věku. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, 2014.
53-56: Věk Zlatého Světla - Age of Golden Light. http://inner-light.ning.com/, 57: http://viziebosorky.wordpress.com/, 58-61: www.mujsen.cz, 62: http://all-is-magic.blog.cz/1302/vyklad-snu-ufo, 63, 64: Nová Země 2010 http://novazeme2010.ning.com/, 65: http://www.alternativni-medicina.eu/32-sen-o-konci-sveta.html, 66 a dál: další různé sny
Sny:
(46)
Všeobecně se ví, že bude konec světa. Někdo z kamarádů mi říká: ,Hele, dívej, za chvíli to bude.‘ Podívám se vzhůru na oblohu a vidím tam nakupené tmavě šedé hrozivé mraky. Takové jsem ještě v životě neviděla. Přímo proti sobě v těch mracích na sebe míří dva plastické obrazce – několik metrů široký čtverec a černý kruh. Rychle se k sobě přibližují a najednou se spojují. Mezi nimi je možno chvilku pozorovat v momentu spojení zář. Když to uvidím, pomyslím si, že ty dva obrazce musí slisovat celou naši planetu. Je slyšet všelijaké dunění, hřmot a tlak. Všichni se krčíme a víme, že je konec všeho.
(47)
Nadešel konec světa. Země kolem nás se začíná měnit. Zemské jádro, které bylo oranžové a žhavé, se začíná posouvat dolů. Kolem nás je vše celé černé a všude jsou vyobrazené nějaké grafy a vesmírné věci. Najednou se to všechno začíná rychle měnit a zasouvat dolů. Bojím se. Jsem úplně u zdi, koukám se na to všechno a nevím, co přijde dál.
(48)
Jsem venku a na obloze najednou vidím obrovské červeně ohraničené obrazce – UFO. Jsem tam ještě s nějakými lidmi. Utíkáme se k někomu schovat tak rychle, jak to jen jde. Cítím bezmoc a zoufalství při pomyšlení, že mimozemšťané shora vědí o každém mém kroku. Nejdřív jsme ukrytí venku ve vykopané díře a ani nedutáme, ale pak se raději přesouváme ukrýt dovnitř. Na obloze zahlédnu další UFO – tentokrát podlouhlé, bíle blikající. Někdo mi říká, že byli nejdříve v Anglii a teď přilétli sem, ale že existují i lidé, kterým prý nic špatného neudělali a zase odletěli pryč. Strašně se třesu, když si pomyslím, že by mě zkoumali. Dále se bavíme o tom, že jsou asi neviditelní. Najednou pocítíme závan pachu. Sedí tam i můj strýc a ptáme se ho, jestli to jsou jeho ponožky. Přísahá, že ne. Máme pocit, že tu s námi někdo je. Najednou mě začíná strašně bodat mezi žebry, jako by mi tam někdo něčím rýpal. Nakonec v odrazu v okně vidíme úzkou vysokou hlavu mimozemšťana, takže víme, že tam nejsme sami.
(49)
V televizních novinách se objevuje zpráva, že jsou tu mimozemšťané. Po celé obloze je vidět několik UFO. Tvarem UFO vypadá podobně jako létající balón, ale je mnohem větší, tmavě hnědé, železné a masivní. Všichni lidé venku utíkají, bojí se. Já, maminka přítele Davida a jeho bratr Jiří se ukrýváme v přístřešku na zahradě a já nás tam rychle pro jistotu i zamykám. Po nějaké době vylezeme, abychom se podívali, jestli už jsou pryč. Ale objevují se další mimozemšťané a snáší se na zem. Vidí mě. Rychle se snažím utéct. Jeden mimozemšťan, co vypadá jako člověk, ale je hodně vysoký, říká některým lidem, ať jdou do domu a mně oznamuje, že zůstanu venku s ním. Ale já rychle běžím s ostatními dovnitř. On mi však říká přísným hlasem: ,Řekl jsem ti, že zůstaneš tady.‘ Já se mu hned omlouvám a bojím se, co se mnou bude dělat. Mám se postavit před něj, a najednou celým mým tělem projede proud. Naštěstí mi nakonec dává jen otázky, jako např. co mám na sobě žlutého, modrého, bílého, atd. a já mám odpovídat. Mluvím anglicky. Mimozemšťan objevuje, že mám zevnitř riflí dole na nohavici nějakou skrytou kapsu a ptá se mě, co tam mám. Odpovídám, že nic. Ale on se tam podívá a mám tam hodně starých mincí. Říká mi, že jsem mu lhala a je na mě rozzlobený. Já se mu omlouvám a přísahám, že jsem o těch mincích opravdu nevěděla. Pak se ho ptám, kolik umí jazyků. Odpovídá mi, že asi 133. Říká mi, že oni jsou ti nejhodnější mimozemšťané, ale že je jich několik druhů a někteří jsou hodně zlí a unášejí lidi.
(50)
Jsem večer v Bukovince před domem s kamarády a najednou si všimnu, že se na obloze objevuje velký červený kulatý obrazec a začíná se rychle přibližovat k nám. Rychle, jak to jen jde, všichni utíkáme do zahrady vedle domu jedné staré paní z ulice. Krčím se co nejvíc k zemi a schovávám se mezi keře a trávu. Ani nedutám. Bojím se, že nás stejně uvidí a unesou. Naštěstí to pak odlétá. Pak se ale dívám z okna a vidím na noční obloze další obrazce – trojúhelník, dalším obrazcem je znak čerpacích stanic, všechny jsou červené a je jich čím dál víc. Pak rychle běžím za maminkou a chci jí říct, co jsem viděla a že UFO rozhodně existuje, ale odpovídá mi, už od někoho ví, co jsem viděla.
(51)
Mně se jednou zdálo, že jsem byla nemocná a z té nemoci mně najednou narostly křídla a když jsem spala, tak jsem se vznesla do vzduchu a až ráno jsem se probudila a zjistila jsem, že letím, tak jsem letěla pořád dál a dál a projížděla jsem mrakama a potom mi naskakovaly na těch křídlech nějaký ještě takový další tři, takže jsem vzletěla ještě trošku výš nahoru, až jsem tam přiletěla na nějakou planetu, která tam byla a tam jsem potkala nějakýho doktora UFA a ten mě z té nemoci vyléčil, takže mně ty křídla zase odrostly a spadla jsem z té planety dolů a potom jsem zase ležela v postýlce a maminka už říkala, že to je dobrý.
(52)
Mně se jednou zdálo, že jsem byla dospělá a mně máma řekla, že viděla ve zprávách, že planeta Země nebude asi za měsíc nebo dva existovat, tak jsem se vyděsila a křičela jsem, že chci vědět, jaký bude můj život a že chci vědět, jestli si pořídím farmu s holkama, tak jsem se jí zeptala, jak umřeme a ona řekla, že umřeme tak, že už nebude na Zemi kyslík a že černá díra tu naši planetu vcucne a že vybouchneme všichni z toho, že nebudeme mít kyslík.
(53)
Ocitl jsem se ve velkém městě plném bílých vysokých budov, asi mrakodrapů. Viděl jsem, jak se mírně zatemnila obloha a vynořily se tři velké planety žhnoucí jako uhlíky v ohništi. Měly skvrny s červenou, hnědou, žlutou a šedou barvou. Byly různě velké a různé intenzity záření. Pomyslel jsem si, že vidím tři slunce. Na zemi začaly dopadat velkou rychlostí žhavé částice, které po dopadu i hořely. Jedna dopadla blízko mne a já ji opatrně vzal do rukou a přehazoval ji jak horkou bramboru z jedné ruky do druhé. Až byla celkem chladnější, prohlížel jsem si ji. Měla žlutou barvu s místy nádechem do rezava a šeda. Vzaj jsem ji opatrně do domu a změřil Geiger-Mullerovým měřičem, zda není radioaktivní. Nebyla, ale pak jsem dostal zvláštní pocit blaženosti a štěstí z ničeho nic. Po probuzení jsem si snažil zapamatovat, co jsem viděl a napsal to. Zajímavé je to, že jsem viděl celkem dost obrazů plných zkázy, ale nic moc se nepřihodilo špatného. (Vik.)
(54)
Byla jsem s přítelem v nějakém pokoji, kde jsme se měli milovat. Ovšem najednou se otevřelo vířivé okno. Přítel jen na to koukal a nebyl schopen něco říct. Řekla jsem mu, aby vstoupil do tohoto okna a syna si zavolá v duchu, bezeslov. Vešel a já jsem utíkala domů, abych převedla i mou rodinu. Ale nemusela jsem spěchat, protože ono okno bylo na každém kroku a kdo chtěl, tak mohl vstoupit. Mé děti už tam byly a tak jsem vstoupila také do tohoto okna. Přeneslo nás to na nějakou hodně prostornou meziplanetární loď, kde seděli dva "řidiči" této lodě. Od nich jsem dostávala informace telepaticky, že mám okamžitě vypnout mozek, přestat myslet, jen otevřít srdce. Šlo to samo a jen jsem se usmívala. Mé děti stály u předního okna a pozorovaly tu krásu vesmíru, která protékala kolem nás. Přítel se synem stáli a nevěděli, co mají dělat. Tak jsem jim předala také info, že vypnout mozek, myslet srdcem. Nějak nechápali, tak jsem k nim přistoupila a jen je pohladila a pak už to šlo ráz na ráz. Přítelův syn (10 let) je mírně při těle. Když jsme na něj zaměřili pozornost, okamžitě z něj šla všechna obezita pryč, ale také všechno šatstvo šlo dolů, nebo to na něm viselo jako na věšáku. Tak přešel k jedné stěně, kde se převlékl do oblečení, které mu padlo. Pak už jsme se jen usmívali a bylo příjemně teplo. To byl asi zhruba celý prožitek. (I.J.)
(55)
Žila som v krásnej prírode pri mori, bola tam reštaurácia a niekde v diaľke bol koncert a odtiaľ bolo počuť nádhernú hudbu; všetkých ľudí na vôkol som začala presviedčať, že cítim, že sa o chvíľu niečo stane; vedela som pri tom, že si ľudia o mne myslia svoje, nikto mi neveril. V tom to ale prišlo. Niektorí sme stáli na brehu mora a zrazu obloha sýto zmodrala a rozžiarila sa, akoby sa odkryl závoj; nebo bolo plné korábov a lietajúcich tanierov, ostatné planéty sa priblížili k Zemi neskutočne blízko, až tak, že sme sa všetci navzájom videli. Boli tam bytosti (akoby ľudia) oblečené hlavne v bielych a zlatých šatách, kývali na nás, kričali, mávali a smiali sa. Na jednej z tých planét som uvidela všetkých nanebovzatých majstrov, ktorý sa doslova pučili od smiechu a tlieskali nám, mala som pocit, akoby boli maturitnou komisiou, ktorá gratuluje svojim žiakom; pocítila som, ako v tom okamihu zavládol na Zemi pokoj a mier, akoby zo všetkých padlo neskutočné bremeno a ľudí zaplavila len čistá láska. Nikto nič nerobil, iba sa všetci smiali. Najkrajší z celého toho sna bol ten liečivý pocit, ktorý ešte stále vo mne pretrvá... (Car.)
(56)
Byla jsem venku a najednou začaly blesky, ale bez hromů, nejdřív malé a pak větší a větší, vždy se pak znovu setmělo, protože podle "času" byla noc, pak ale byl "ohňostroj" větší a větší; světla (bílého, jako při úplňku) bylo víc a víc a pak už se ani nestmívalo. Blesky nebyly a přesto bylo světlo. Lidi kolem to nijak nevyrušilo z jejich činností, já tam jásala a skákala a volala: Už je to tady! Pak jsem se potřebovala dostat přes nějakou bránu, vypadalo to spíš jako stan, tam kódem odemknout truhličku, ten kód všichni znali, ale stejně to nešlo, já to otevřela bez problémů. No a pak jsem se dostala na nějaké vozítko, jakoby vlak bez střechy a tím jsme jeli a nad námi létaly kosmické lodě asi tak velikosti auta a pak najednou ta jedna se ke mně víc přiblížila a vysunula se z ní vidlice a jakoby mě píchla přímo do očí. Nebolelo to, jen jsem věděla, že se dotýká mých očí, vůbec nic jsem necítila, jenom jednu chvíli mi před očima letěla písmenka, asi jako v Matrixu, ale rychleji. Já věděla, že jde o nějakou světelnou operaci, ale jelikož se vlastně vůbec nic nedělo, nechala jsem to být. (I.M.)
(57)
Dnes nad ránom som mala sen. Boli sme skupina ľudí, ktorá prišla na verejnú obhajobu nejakého muža. Miesto vyzeralo ako nejaké popravisko. On sám sa za svoj skutok necítil vinný, len všetci zúčastnený vedeli, že čo urobil. V tom sa na nebesiach zjavila silná žiara a zostúpila z neho svetelná bytosť. Predstúpila pred neho a myšlienkach sa k nemu prihovárala, aby si uvedomil svoj čin. Lenže ten muž sa stále cítil nevinný. Bytosť zmizla. Na nebi sa zjavila ešte silnejšia žiara a prišla vyššia svetelná bytosť, ale ani ona si nič nezmohla. Posledná bytosť, ktorá sa zjavila najsilnejšou žiarou (žltobiela žiara prežiarila celé nebo) mi prišla ako Stvoriteľ, ale tá len z oblohy sa v myšlienkach prihovorila a potom zmizla. Zrazu sme boli v dome a cez okna som videla ako pristávalo nejaké vesmírne teleso pred domom. V myšlienkach nám vydali signál, aby sme odišli do bezpečného úkrytu oddelene zvlášť ženy a muži. Na mieste mal ostať len ten muž. Viedla som ako sme niekde v pivnici, ja som bola s viacerými ženami a dievčatami v malej miestnosti a mala som pocit, že už sa nás tam veľa nezmestí a tam, kde mali byť muži, bolo len zopár chlapcov, ale aj tí utiekli, pre svoju zvedavosť, čo sa bude diať. Kričala som za nimi, ale neposlúchli.
(58)
Prvy sen sa mi sníval asi pred rokom, že bol koniec sveta a prišla velka lod a z nej vyšiel nejaký svatý, ktorý prišiel za mnou, ja som bola schovana s ludmi v jednom dome a dal mi požehnanie. Ja som ho pytala aj pre moju mamu, lebo je chora. Druhy bol asi pred mesiacom som bola s akoby mimozemstanmi a tý sa ma pytali, po čom najviac tužim a ja že zahrat si v reklame a oni mi zacali odličovat tvar a potom ma zavolali slovami: pod sa pozret ako vyzeráš bez mejkapu a naozaj, ja som sa pozrela do zrkadla a videla som tam tvar rozširenú vrchnu čast hlavy a celá som bola albinka, obočie strašne daleko od seba a uplne biele vlasy. Vyzerala som ako ufon a oni mi povedali toto si naozaj ty... Tretí sen: dostala som sa do nejakej vesmirnej lode, kde boli same pocitace a gombiky všade okolo, take zvlaštne bytosty mi to ukazovali a išla som hore po voziacych schodoch a tam som videla ženu a muža s pištolmi v ruke ako držia pri hlave druhym ludom. Začala som utekat (mam handikep v normalnom živote tažko chodím ), vacsinou vo sne beham akoby mi nič nebolo, ale tu som citila, že je to ako v realnom živote a nemožem poriadne utekat kvoli mojim problemom. Tak som sa schovala pod stol, kde ma nenasli a som sa nejako odplazila a prišla som na take namestie, kde bolo vela ludí a zrazu sa spustila akoby velka plazma a tam nejaká žena začala strašne kričat nejaké satanovske slová stále dokola a stále ich kričala hlasnejšie a hlasnejšie. Ludia začali byt zhypnotizovaný a ja som si zapchavala uši a kričala som aby som to nepočula lebo budem pod ich vplyvom aj ja a budem počuvat satana. Ludia začali chodit ako duchovia a išiel z nich velky strach. Potom sme sa stretli nejaký piati ludia, ktorý sme to nepočuli a nam sa nič nestalo...
(59)
Šla jsem kamsi a všude byli lidi, najednou se zatáhla obloha, nebylo vidět slunce, jen velký tmavý stín a všichni vzhlédli k obloze. Tam byl ohromný talíř s UFO, bylo to tam i napsáno. Všude panika. Jeden z nich k nám promluvil a řekl, že toto je konec naší Země a že nás všechny unesou k nim. Stále jsem volala svého muže a syna. Muž přiběhl ke mně, ale syna už jsme viděli jakoby na půli cestě k nim, byl posazenej někde výš a koukal na nás a já brečela, že o něj přijdeme. Pak všichni běželi a byl asi třesk, po němž jsem zůstala naživu a pár lidí taky, jinak země spustošená a syna tedy unesli...
(60)
Byla jsem doma s mamkou, ale byt vypadal velmi zanedbaně a dveře byly popsány sprostými nápisy. Nejednalo se o panelák jako v reálu, ale byla to pevnost. Obrovská a černá. Kolem létalo něco, co se podobalo "ufounům" a fialovým paprskem to ničilo vše kolem sebe a snažilo se to probourat do budovy. Měla jsem pocit, jako by právě probíhala válka. Poslední výstřel zasáhnul místo, kde se ukrývala naše malá skupinka. Zasáhnul mi oči a ty změnily barvu z hnědé na zelenou. Běžela jsem to povědět mamce, ale ta reagovala velmi lhostejně a s nezájmem.
(61)
Nejdříve jsem uviděla UFO, jak prolétalo nad naším barákem, bylo jich spousta různých tvarů, pyramidy, hvězdy, čtverce. Pak se objevil sníh a rázem pokryl celou zem, najednou ze všeho, co jsem viděla jsem oslepla, nemohla jsem otevřít oči. Pak jsem se probudila.
(62)
Sen se odehrával v mém domovském městě. Začalo se stmívat a obloha se zatáhla. Cítila jsem změnu, a proto jsem se spolu se svou kamarádkou rychle vydala domů. Bohužel jsme to ale nestihly, a tak jsme zapluly do nejbližšího knihkupectví a schovaly se pod stůl. Chvilku po nás přiběhl dav vyděšených lidí a prosil o to, abychom je pustily dovnitř. Nakonec jsme se slitovaly. Chvilku poté začala venku bouře - vodní hladina začala stoupat a za nějakou půlhodinu už voda sahala nad střechu domu. Modlila jsem se, aby to brzo přestalo, protože nám pomalu ale jistě docházel vzduch. Nakonec mé prosby byly vyslyšeny a voda opadla. Jakmile jsem vyšla ven, cítila jsem, že vše je jinak. Vzduch byl cítit jinak a i obloha vypadala jinak. Největší změna však byla ve hvězdách - obloha byla jasná a pohybovala se po ní světla. Věděla jsem, že se Země posunula dál a to na obloze jsou naši vesmírní přátelé. Pak následoval kus snu, který byl určitě blbost - přiletěl poměrně velký talíř a z toho vylezly nějaké mixované mutant obludky, které nás chtěly zabít. Nakonec jsme je zlikvidovaly. Ostatní ale utekly do domů, protože se "UFO" moc bály. Já jako jediný zoufalec jsem zůstala venku a začala jsem mávat a křičet, aby mne vzali pryč. Z nebe se snesl podivně vyhlížející zlatý talíř - i když vypadal trochu jinak než takové ty klasické - byla to spíš zářící U-ovitá podkova se světýlky... Z oné věci vyšla skupina zlatě zářících bytostí. Jejich vůdce byl oděn do modré, zářila mu kůže, zlaté rovné vlasy pod ramena a jeho zářící oči. Na tváři měl laskavý úsměv. Za ním stáli jeho druhové, kteří vypadali nějak podobně. Jejich vůdce mi podal ruku a dovedl mne do té jejich lodi. Na nic jsem se neptala a nasedla. Vznesli jsme se a zamířili do vesmíru. Během vzletu mi položil otázku, zda mi nevadí opustit matku. Odpověděla jsem, že ne, že se s ní jednou znovu setkám a že toužím po pravém domově. Pak sen skončil. Po probuzení jsem se cítila naprosto vyrovnaná, pouze s pocitem zklamání, že sen není realita. (V.)
(63)
Po několika malých výzvědných létajících objektech, přilétla velká vesmírná loď, z které vystoupily nám podobné postavy, jen vlasy měly jako z umělé hmoty. Nemluvili, přesto jsem jim rozuměla. Lidé se rozdělili do několika skupin - ti, co je vítali, ti co se báli a ti, co jim chtěli ublížit. V mých snech vždy zase odlétli, jen mezi lidmi vznikly rozbroje. Nevím už kam jsem se svým druhem šla, ale dostala jsem se na nějaké ohrazené parkoviště, kde nad námi "visel" ve vzduchu velký létající talíř a z něho na zem přilétaly menší, dvousedadlové objekty, podobné dětským autíčkům s vylomenými koly. Dosedly na zem a z nich vystoupilo pár postav. Žena s krátkými černými vlasy (jako panenka Ken) ve stříbrnobílé kombinéze oslovila všechny lidi na parkovišti, že se mají rozhodnout. Buď do půl hodiny odletí s nimi tam, kde nejsou nemoce, starosti, a nedostatek, kde se nemocní uzdraví a všichni jsou šťastní, nebo zůstanou tady na zemi s rodinami a známými. Teprve teď jsem si všimla, že na parkovišti jsou jen páry a ve středním věku. Podmínkou bylo, že se nikdo nesmí rozloučit s rodinou, že náš odlet bude vypadat jako naše smrt. Já a partner jsme se okamžitě rozhodli, že s nimi letíme. Děti jsou dospělé, tak jsem neváhala. Oba jsme odevzdali svoje věci a dostali hnusně růžovou speciální kombinézu, která udržuje tělesnou teplotu a člověk se v ní nepotí. Posadili nás do jednoho "autíčka" a šli vybírat další lidi. Všimla jsem si, že žena vedle plakala a nechtěla letět, ale manžel ji přemlouval a tak zůstala. Naše osobní věci a doklady rozházeli okolo velké cisterny s nějakou hořlavinou a řekli nám, že to bude vypadat jako nehoda. Pak k nám ta žena přistoupila a nějakým přístrojem nad námi chvíli kroužila a přitom nám říkala, že se budeme cítit ospale a bude nám trochu špatně, ale nemusíme se bát, je to jen na dobu přepravy do jejich lodi. Jak nade mnou kroužila, cítila jsem se jako po oblbovačce v nemocnici, chytla jsem partnera za ruku, položila si hlavu dozadu na opěradlo a žena nad námi uzavřela průsvitný poklop. Ještě jsem vnímala jak se pomalu zvedáme, než jsem trochu jakoby omdlela. V tu chvíli jsem se probudila s bolestí hlavy a páteře a začala přemýšlet, jestli bych opravdu opustila děti, maminku a kamarády bez rozloučení. Myslím ale, že výměnou za zdraví mé i mého partnera asi ano. (J.)
(64)
Zdálo se mi o seřazených obálkách, ve kterých jsou občanky a u nich bankovky. Byly zalepené a pěkně seřazené. Je zvláštní, že většina těch obálek byla lidí, co jsem já znala. Lidí, co mi ublížili, nebo jen tak v mém životě propluli. Dál už si jen pamatuju, že jsme byli zavřeni všichni lidé v domech, nesměli jsme vycházet a furt okolo jezdil takovej strašně zvláštní stroj, ''stroj negativity'', kterej se pokaždé v určitou dobu dal do domu a postavili se k němu postupně lidi v rodině a vlastně čerpal z člověka negaci, aby určil, na jakou zem má vlastně jít - pozitivní, negativní, neutrální. Vím, že to přijelo docela po chvilkách asi 2-3x a furt jsme museli k tomu chodit a nechat se měřit. Já nevím, myslím, že jsem na naší zemi nebyla, ale při tom vlastně byla stejná, neumím to vysvětlit, vypadalo všechno jinak, ale při tom stejně. Pak vím, že jsem se procházela někde, furt nevím kde, jestli tam a nebo už někde jinde a viděla jsem domy na stromech na takových krásných a strašně vysokých a velikých, takový jsem nikdy neviděla. Pak jsem procházela dál a viděla jsem takové celé průhledné a dokulata budovy, když jsem se tam podívala, viděla jsem fakt ošklivé bytosti, ani popsat je nemůžu; bylo to jako zvláštní druh mimozemšťana a měli hrozně ostré zuby, a když jsem se do toho průhledného podívala, jen jsem cítila, jak jsou hrozný a zlý... nevim proč tam byli vystavený, ale koukali na mě opravdu hrozně, jako kdyby byli ve vězení a byli fakt ošklivý. A pak jsem se objevila najednou v nějaký místnosti, byl tam muž, myslím že měl delší vlasy a modré oči, vypadal jako my, ale přitom byl úplně jiný, vyzařovala z něj moudrost a klid... a já jsem byla v takové místnosti a on přišel, měl nějaký hábit na sobě a já k němu přistoupila a on zavtipkoval, že pro mě snad ani žádná planeta není a já už si v duchu říkala a jéje, tak to mě čeká ta negativní a dal mi něco zvláštního do pusy a pak řekl, že my na žádnou planetu z těch všech nepůjdeme, že my máme úplně jiný úkol. Byl tak strašně milej. A pak jsem se probudila. (A.V.)
(65)
Kdesi jsme s Pepou byli – výlet, dovolená – nevím, bylo tam dost cizích lidí. Nějak jsme dostali informaci, že bude konec světa; musíme odejít někam jinam – tam, kde jsme zrovna byli, to bude zasaženo. Byla určena hodina, dokdy jsme mohli stihnout letadlo a odejít. Kromě nás to věděl jen ještě jeden člověk (nikomu jinému jsme o tom neříkali, bylo to nějak samozřejmé, že jsme o tom nemluvili – divné). Ten člověk a Pepa nejevili spěch, upozornila jsem, že je nejvyšší čas, pokud chceme stihnout odlet. Pán se nabídl, že nás odveze na letiště, ale sám se rozhodl s ostatními lidmi zůstat. Pak najednou svítalo. Leželi jsme s Pepou v naší ložnici (tehdy Cheb). Bylo třeba vstávat, abychom stihli odejít z místa pohromy. Moc se nám vstávat nechtělo. Pepa řekl: „Člověk by měl vstávat, protože se mu chce, a ne proto, že je konec světa!" Podívali jsme se do okna, jak svítá a viděli strašlivý černý mrak, po okrajích prosvítalo světlo. Dívala jsem se z okna a viděla, jak ze země začínají vybuchovat ohnivé koule (hřiby); vylétaly nahoru, tam se rozprskly a jak spadly dolů, zapalovaly zem. Ta hořela v několika širokánských pásech, ne vysoko, ale v celé šíři tak, že by nebylo možné tím projít. Strašně jsem se lekla. Pochopila jsem s nevěřícnou hrůzou, že je to tady… Pomyslela jsem si: Bože, ona je to přece jen pravda – konec světa. Moc jsem se bála, věděla jsem, že tam ohni neuniknem. Byla jsem úplně ztuhlá hrůzou až jsem se z toho vzbudila. I po osmi letech si dovedu vybavit onen zkamenělý úžas… děs pochopení… že přišel konec…
(66)
Nedávno sa mi sníval tento sen: Spala som vo svojej izbe. Zrazu som sa zobudila a otočila som sa. A asi dva metre od postele som videla stáť tri bytosti. Neboli nízke a ani vysoké, mali priemernú výšku. Vyzerali tak slizko, farba ich pokožky bola taká maslová. Hlavy mali veľké a boli také natiahnuté, neviem ako by som to inak povedala, akoby im vysel taký veľký mozog. Jedna z tých bytostí začala niečo šuškať druhej. Ďalej sa už nepamätám. Zo 16. na 17. novembra som mala taky polosen. Nebola som hore, ani som nespala. Ked tu zrazu som citila, ako zboku postele do mojho brucha sa nasuva hadica cca 1cm a do ostatnych časti tela male hadičky. Podotykam, že nepozeram TV a ani ziadne filmy takehoto typu, brrr. Citila som sa ako stuhnuta a chcela som kričať, drgala som rukou do manžela, ktory vlastne teraz nespi so mnou, lebo je chory, ale vtedy tam bol, no ten sa vobec nevedel zobudiť. Tak som začala kričať, vlastne chrčať, až na to prišla dcera, že čo sa deje. Chvalabohu, že prišla a prebrala ma z toho. Len to viem, že myslou mi bežali myšlienky, že sa nechcem dostať do systemu. Neviem, čo to malo znamenať a zrejme sa ani nedozviem.
(67)
Sen: Jsme dvě, stejně staré, chodíme do stejné třídy, máme na sobě stříbrné kombinézy a jsme ve výtahu, možná to nebyl výtah, ale pro mne v tu chvíli ano. Poněvadž to byla malá místnost. Byl tam s námi muž a ten nám musel píchnout injekci, abychom to zvládli a mohli být s ostatními, nevím jestli mimozemskými, nebo lidmi ze země. Byla jsem tam asi dvakrát, ale mám pocit, že se mi tam chce vrátit, i když tam byla podmínkou pro vstup ta injekce. O snu jsem po 10 letech řekla mojí spolužačce, nic si nepamatuje.
(68)
Ležím ve svém pokoji, je noc. Z postele se dívám oknem ven. Zaujmou mě světelné objekty vznášející se nad městem v noční obloze. Mají čtvercové tvary s tečkami. Je mi jasné, že to jsou lodě. Z jedné z nich vylétá malý světelný objekt - je to malá zářící kulička světla - a letí k mému oknu. Panikařím a rychle se snažím zavřít všechna okna. Když zavřu poslední, vidím, že světélko uvízlo uvnitř a chce ven. Připomíná mouchu chycenou v pokoji, nebo nějaký hmyz. Ač jsem vyděšený, přibližuji se a otevírám mu okno a nechávám ho odletět pryč. Jsem opět na posteli a dívám se před sebe, mám předtuchu, že se něco stane. Mám pravdu. Na balkóně se objevuje zlověstný stín. Vypadá děsivě, blíží se, pak vidím dveře balkónu otevřené a v nich hrozivý velký zelený mimozemšťan s černýma očima - leze dovnitř do mého pokoje, scéna je jako z hororu, atmosféra je naplněna panickým strachem. Já se ale nenechám ovládnout strachem, naopak - vykročím k mimozemšťanovi, a vše se rázem změní... Mimozemšťan mizí, i hororová atmosféra, a místo něj vidím čtyři sympatické ženy stojící přede mnou. Ihned mě napadne, že je jim okolo 40 let, později si však uvědomuji, že vzhledem vypadají na 20-30 let. Působí velice přátelsky, atmosféra je naplněna radostí. Cítím, že jsou nadšené, že jsem překonal strach, a že jsme se setkali. Stojíme proti sobě, nevím, co říct, hovoří tedy jedna z žen sama. Říká, že jsou z planety Dessa. Je to prý planeta svobody "a hip-hopu". Pak se objímáme. Jedna žena je černoška. Ptám se na čtvercové lodě venku, ale nerozumí mi, je mi řečno, že jejich lodě jsou nějak maskované. Pak jdeme ven. Stojíme venku, je noc. Ženy - mimozemšťanky stojí opodál a sledují dění, já také. Na něco se čeká. Vidím zaparkované auto a muže u něj. Z našeho domu vycházejí lidé - jsou to mí přátelé, rodina a další blízcí. Vidím, jak je mimozemšťané vyvádějí v zástupu ven. Oni ale všichni spí, neprobudili se - vidím, jak mají zavřené oči, vůbec nic nevidí, jen jdou jeden za druhým a shromažďují se před domem na parkovišti. Nic se ale neděje. Sen končí.
(69)
Jsem se Š. na nějaké akci. Pozoruji na nebi helikoptéry ve zvláštní formaci (možná UFO). Pak odlétají, ale přilétá jiná helikoptéra. Varuji ostatní a volám na ně "Letí k nám!". Všichni utíkáme, běžíme dovnitř, schováváme se. Jsem se sestrou, blíží se zas nějaká razie. Chci běžet, ale sestra mě zdrží nějakou hloupostí. Je pozdě. Chytí nás a vyslýchají. Má to něco společného s národní bezpečností.
(70)
Jsem venku s přáteli. A. volá, že letí trojúhelníkové lodě. Pozoruji, že je jich mnoho. Letí nízko, vlemi nízko, některé padají k zemi. Vypadají jako pokličky. Vibrují - jsou aktivní. Sbírám je a vyhazuji opět do vzduchu. Letí dál.
(71)
Dnešní sen - astronomická událost: Mars míjí nějaké velké těleso, planeta. Když je nejblíže, vyšlehne z ní výboj jako blesk a spaluje po celou dobu průletu jeho povrch. Země - přes oblohu vidím přelétávat objekt (UFO). Během rovnoměrného letu vypouští objekt, ten padá dolů, pak ještě jeden, odlétá. Po dopadu objektu se na obzoru objevuje obrovský ohnivý mrak vysoký desítky kilometrů a roste, zdá se, že se blíží. Pak ale vypadá, že se zastavil. Celkem klid navzdory apokalyptickému pohledu a situaci. Lidé vyšli ven na ulici a na vyvýšená místa, aby to pozorovali, všechny ulice jsou zaplněny lidmi. Mám pocit, jakoby vyjadřovali naštvání (možná na vládce, politiky?). Planeta letí opět k Marsu a stejným způsobem ho míjí. Planeta má opačný směr otáčení a směřování, při průletu v blízkosti Země působí na ni a možná zastaví nebo převrátí svou silou její otáčení. Když vidím, že planeta opět míjí Mars, je mi řečeno, že se vracíme do minulosti.
(72)
Dvě trojúhelníková UFO na noční obloze, jedno má dole uprostřed červené světlo. Přelétávají nad městem, zastavují se nad mojí ulicí. Jde z nich strach. Zavírám se před nimi doma.
(73)
Trojúhelníkové UFO na obloze. Má na sobě tři bílá světla, která v noci vypadají jako hvězdy. Letí rychle a vzbuzuje strach.
(74)
Na kosmické lodi. Vznáším se po palubě jako duch. Přicházím k důstojnici, je to žena, mladá, blondýna, s vážným výrazem, pohladím ji po tváři, ona uhýbá, nevšímá si mě, je zabraná do práce. Jdu k další, černoška ve vojenské kombinéze, také zřejmě důstojnice. Má nějakou důležitou práci. Pohladím ji po tváři a také uhýbá.
(75)
Jsem v místnosti s dalšími lidmi. Jsme seřazeni v řadě podél stěn. Pak vidím, že dveřmi vchází mravenčí královna. Jsem paralyzován strachem. Doufám, že si mně nevšimne, ale ona jde přímo ke mně, těsně až se mně dotýká, lehá si na mě. Je mi to nepříjemné. Říká, že se musíme zharmonizovat. Uvědomuji si, že je obrovská, a vlastně nevypadá jako mravenec. Má hmyzí rysy. Pak vytáhne žihadlo. Píchne mě do ruky, ale to už se bráním a probouzím...
(76)
Malý, ošklivý mimozemšťan se snaží vlézt oknem do mého pokoje. Snažím se mu zabránit - vezmu samopal a vložím do něj projektil ze světla. Nabiju a zastřelím nezvaného vetřelce.
(77)
Sedím na vysokém kopci na trávě. Blíží se svítání. Čekám na Slunce. Vidím, že všude po krajině sedí další lidé. Ačkoli každou chvíli vyjde slunce, někteří jsou ještě plně v temné noci, zatímco jiní a já jsme již v plném světle, jako kdyby už byl den. Každou chvíli se musí rozednít. Pak vidím hodně v dálce na obzoru rozednívající se a osvětlenou oblohu. Zdá se mi, že tam vidím mnoho světelných objektů - lodí, které z toho místa směřují k nám...

 

Text: Ladislav Zelinka

Zdroj: Exopolitika.cz


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

október 02, 2014 23:58 popoludní
  • krát komentár

1 krát komentár

  1. Obrázok používateľa romo
    romonovember 12, 2018 20:47 popoludní

    Komentár: 

    nedavno som mal sen z ufonom teda ufon bol za oknom a ja som mal ftedy problem hybat sa i kricat on tam stal za oknom a pozeral sa tak chcem vediet čo to znamena

 

 

Top