Zvuk je nesen samohláskami. Církevní latina má čisté samohlásky, ne jako komplexní dvojhlásky angličtiny a tón je rozšířen na samohlásky. Samovolný tón - nikoliv zpěv - je základem, na kterém s tělem pracuje rytmické vyvolávání. Zvuk je vytvořen nejen ústy, ale i kostmi a kůží. Vibrace, které nastávají skrz tónování, v podstatě stimulují centrální kůru mozkovou. Zpěváci chorálu prožívají doslova ‚masáž mozku‘...

Ve starověkém čínském textu Kniha obřadů popisuje autor nebeské vlastnosti, které lze získat prostřednictvím zvuku ve formě hudby. Pětitónová hudba této kultury používala uklidňující hučení s jednoduchými melodiemi a docela dobře mohla takovéto nebeské stavy vyvolat.

Mayové přišli na tuto planetu, aby předali informaci o evoluci vědomí a použili lidské myšlenky k tomu, aby ji vysvětlili. Podle Mayů je každý z vás oprávněn k přímému spojení s Galaktickým středem a k tomu, aby smyslně i elektromagneticky zažil, kdo a co jste. Mayové toto sémě zaseli.

Starověké civilizace věřily, že každá duše má svou vlastní hudební frekvenci, něco jako individuální zvukový otisk v každé buňce těla. Má se za to, že v pradávné Atlantidě se tomuto zvukovému otisku říkalo „wam“, neboli hudba duše. V křišťálových jeskyních Atlantidy rozeznívaly léčitelské kněžky wam jednoduše tím, že uhodily na příslušný křišťálový matrix a tím vytvořily rezonanční tón, který navrátil jedince zpět k harmonii...