“Archetyp je cosi, co se objevuje mnohokrát v různých podobách (barvách, příbězích, událostech), ale přesto, kdykoli je tento "prožitkově-imaginační komplex" aktivován, máte pocit, že právě teď jste svědky něčeho zcela nového a originálního. Například když se poprvé zamilujete (a rozumem víte, že miliony předků museli prožít něco podobného), váš "prožitkový aparát" vám sděluje, že to tu ještě nikdy nebylo, jste uchváceni tajemnou a neznámou silou, silnější než vaše osobní vědomí. Tato síla vás oslovuje a vy jste vůči ní jakýmsi způsobem bezmocní. (A to i tehdy, kdy by váš rozum tvrdil, že se jedná o něco banálního nebo běžného).”

Když jsem před spaním odkládal tuto knihu na noční stolek, abych zavřel oči a ponořil se do spánku, skutečně mi před očima vyvstávaly chuchvalce mraků, které se spojovaly a rozdělovaly a skrze ně prozařovalo modré, nekonečně bezpečné nekonečno. Měl jsem dojem, že přesně takoví jsme i my, lidé a naše myšlenky. Naše příběhy se prolínají a čím výše nad mraky vystoupáme, tím více nás mrazí úžasem, jak do sebe všechny nepatrné zlomky života přesně zapadají, jakoby je řídila nepředstavitelně nádherná kosmická inteligence.

Prometheus se zřejmě nestane filmovým kultem (na to je příliš rozporuplný a nepřesvědčivý), nicméně otevírá zajímavé prostory k úvahám o s-tvoření - genezi, tajemného vztahu stvořeného a jeho tvůrce na všech myslitelných úrovních reality: včetně v těchto vztazích inherentní destruktivní síly.

Avatar je překvapivě krásný, dojemný, okouzlující film. Přitom to ale není film, který by se hodil na nějakou hlubokomyslnou psychologickou analýzu (to říkám rovnou) protože jeho děj odpovídá prostým, ale dobře nakombinovaným archetypům. Ty se však na nás snáší v takových jasných obrazech, že jsou neodolatelné a my jim musíme podlehnout.