Po většinu svého života cestoval Ignacio Carrillo vesnicemi severní Kolumbie. Po celou dobu hrál tradiční písně na svojí harmoniku, legendární nástroj, o němž se říkalo, že kdysi patřil ďáblu. Nakonec se oženil a usadil v malém městě a nechal potulný život za sebou. Po traumatické smrti své ženy si slibuje, že už nikdy nebude znovu hrát na onen prokletý nástroj, a vydává se na dalekou cestu, aby vrátil harmoniku jejímu pravému majiteli, svému duchovnímu Mistrovi...

Když jsem začal skutečně milovat sám sebe, dokázal jsem poznat, že psychická bolest a utrpení je pro mne jen varováním, abych nežil proti své vlastní pravdě.
Dnes vím, že se tomu říká být pravdivý.

K rozhodnutí nesledovat a vůbec nemít televizi přispěl rozchod s manželem a celkový obrat ve vidění světa. Cítila jsem, že svůj život chci a musím pochopit, nechci-li být vláčena něčím a někým. Cítila jsem, že budu muset udělat nějakou viditelnou změnu se svým životem, jednáním, situací, vzhledem, mluvou... prostě čímkoliv, čím bych se odlišila od předchozího života... Chtěla jsem začít nový život a jaksi odříznout TV bylo v tu chvíli asi nejjednodušší...

I to, co zdánlivě vypadá jako neřešitelná situace, je pro nás v podstatě velká pomoc. Je to okamžik, kdy je člověk okolnostmi donucen se zastavit a přehodnotit svůj dosavadní život. Nahlédnout skrze závoj iluze a podívat se sám na sebe. Při našem rozhodování někdy potřebujeme povzbuzení, soucítění a pochopení v tom smyslu, proč se nám to vlastně děje. Proč se dostáváme do těch situací a co nám to ukazuje…