Roku 1884 narazili dělníci v kamenolomu u jezera Managua v Nikaragui tři metry pod prastarou geologickou formací v pískovcové vrstvě na otisky lidských chodidel. Přibližně ve stejné době byl poblíž Carson City v Nevadě objeven v břidlicové vrstvě otisk podrážky a v roce 1938 narazili geologové v Berey (Kentucky) ve 250 milionů let staré vrstvě na lidské stopy.

Na základě geologických analýz bylo zjištěno, že kameny jsou tvořeny silně zuhelnatělým andezitem, sopečnou horninou z mezozoika (geologický středověk planety Země), starou 220 milionů let, a tudíž o 160 milionů let starší než samy Andy. Celý dosah těchto nálezů si uvědomíme až tehdy, srovnáme-li jejich domnělé stáří s běžně přijímanou vývojovou teorií. Pokud bychom celé posuzované období zhustili do časového úseku jediného roku, vyšel by nám následující obrázek:

Popis prehistorických dějin, s nímž západoevropská věda vystoupila asi před stoletím, neodpovídá skutečnosti!
Díky novým poznatkům víme, že se některé zkušenosti nikdy nezpřetrhaly. Systematičtí pozitivisté, které Herbert Wendt označuje jako „přírodovědecké byrokraty“, se namáhavě pokoušejí obhajovat neustále navazované uzlíky na učení o vývoj druhů, které se už v Darwinově době chápalo jako dogma. „Ani jako kompromis navrhovaný odkaz na příležitostné skoky nebo mutace nestačí,“ uvedl předčasné zesnulý Gerd von Hassler ve své knize „Záhadné vědění“.