“Prepáčte, ale to skutočne znie ako science fiction...”

Keď sa povie vatikánske archívy, fantázia väčšiny z nás zapracuje natoľko, že pred nami vykreslí obraz ponurých podzemných chodieb osvetlených sliepňajúcimi žiarovkami, kde sa popri pavučinami pokrytých stenách ťahajú nekonečné rady regálov so zaprášenými zväzkami a vo výklenkoch spočívajú predmety a dokumenty, ktoré už celé stáročia neuzreli svetlo sveta. Je však možné, aby sa v neprístupnom podzemí Vatikánu skrývali dôkazy o tom, že vo vesmíre predsa len nie sme sami? Na to sme sa opýtali spisovateľa Miloša Jesenského, autora knihy ›› „Ďaleká misia“. Ako sám s úsmevom hovorí, odpoveďou je „Áno i nie.“ Tak si to poďme spoločne ujasniť.

Kořeny indoevropské duchovní tradice (část 3.)

„Tento oheň povstalého vědomí – „agnis“ – musí být živen přikládáním, jinak zahyne stejně jako fyzický oheň v krbu. „Přikládat“ do ohně vědomí je však možné pouze „mantrami“ – slovy vědění probouzejícími lidskou mysl („man + tr“) coby jedinou pravou „obětí“. Právě z tohoto důvodu souvisela rituální starost o oheň a jeho udržování v celém okruhu indoevropské duchovní tradice s recitováním svatého slova. Mantra – oživující slovo – a přikládané dřevo jsou zde totéž ve dvou světech, které spolu zrcadlově souvisí. Zároveň s recitováním se proto přikládalo do ohně dřevo či lila „ghrta“ – máslo přešlé varem – aby tak každý chápal, že bdělost a udržování pravého vědomí je neustálá práce a oběť, kterou je nutné podstoupit. Ať již třikrát či pětkrát denně (jak je doloženo u Pársů) se védská tradice modlila – tj. „orala“ či křesala vědomí, které bylo stejně jako oheň nutné udržovat.“

Zdroj

Knihu „Zdroj“ od Ayn Randovej považujú Briti za druhú bibliu a neprekvapuje ma to. Možno je biblia prisilné pomenovanie, ale rovnako aj v tejto knihe bojuje individualita voči kolektivizmu, dobro so zlom, cnosť so zradou svojich schopností, je o beštii, ktorá nás spriemerňuje a devastuje naše pravé hodnoty. To všetko štýlom Ayn Randovej, ktorý sa nedá parafrázovať iba citovať, taký je pravdivý až krásny...

Kořeny indoevropské duchovní tradice (část 2.)

„Vidění světa coby obrovského hmoždíře s paličkou, ve kterém se „křeše život“, je nejen klíčem k pochopení pravého smyslu původního indoevropského křesťanství a filosofie, ale zároveň i prastarého obřadu sómy a uctívání takto zrozeného či vykřesaného „Spasitele“ – „Krista“ – „zlatého dítěte v jesličkách“, jak se zpívá ve Védě. Základním termínem je zde védské slovíčko „su“, znamenající právě „křesání“, „duchovní zrozování“ a od něj odvozené slovo pro „toho vykřesaného“ – „sómu“ – „Krista“. Slovesný kořen „su“ prostupuje celou védštinou i sanskrtem a označuje vždy pravé dobro, štěstí, správnost a lidství. Oznamuje všem, že pouze to je a může být „dobré“, „šťastné“ a skutečně živé, co prošlo procesem křtu mezi dvěma „činely“, co se „zrodilo uprostřed“ v poznání agresivity a nelidské kamennosti obou slepých kosmických sil.“

Stránky

Top