V tom, co si nesčíslné generace předávaly jedna druhé, je nepochybné hezký kus fantazie, ale nebylo by správné připisovat bujné fantazii předků úplně všecko. Začtěme se například do článku sovětského vědce Vjačeslava Zajceva v měsíčníku Sputnik, a hned stojíme před zcela konkrétními fakty. Když v r. 1965 vyšla zpráva jistého čínského archeologa, udivila celý svět...

Staré japonské báje se hemží létajícími nestvůrami, měkce přistávajícími „hvězdami" a záhadnými tvory, kteří vystoupili z „dračího břicha". Mluví se tam ale i o jiných zvláštních příhodách, které ve světle moderních hypotéz vedou ke stejně překvapivým závěrům. Na počátku japonské literatury stojí Kojiki neboli „Kronika prastarých věcí"...

Pan Kiši se vzbudil vprostřed noci, vrhl se ke dveřím a cestou vrazil do stoličky. Jeho žena a syn se probudili také.
„Co se děje, táto?" ptal se chlapec. „Není ti dobře?"
„Ne, ne," potřásl starý rolník hlavou. „Venku se stalo něco divného. Bylo to jako hrom ... Nic jste neslyšeli? A to zelené světlo — taková zář..."

Marcahuasi je pustá, nehostinná náhorní plošina ve výši 3 800 metrů nad mořem, spalovaná sluncem, rozpukaná nedostatkem vláhy, bičovaná větrem, taková malá ukázka měsíční krajiny, položená západně od peruánských And. Tři čtvereční kilometry zkamenělé hrůzy, kam se dostanete jen na mezku. Co se tam dá najít krom horečky nebo šílenství? Peruánský badatel Daniel Růžo tam přesto vystoupil po neurčitých stopách nesouvislých, fantastických útržků starých textů a bájí.