„Ano, slyšel jsem.“ řekl Meni a postavil se. Chvíli nervózně přecházel po místnosti a pak se k němu obrátil. „Nastal čas, abychom si promluvili.“ Počkal, až se Achboinu usadil, posadil se naproti němu. „Hutkaptah je velmi blízko severní země a situace není ještě pořád konsolidována, to víš. Neustále tam probíhají boje vedené Sanachtem. Ptahův Dům ti poskytne bezpečí, ale riziko tu je. Byl bych rád, kdyby s tebou jel někdo z našich.“

„Jdi,“ řekl ji a ona najednou stála před branami chrámu, před ní jen písek pouště, nad niž se tetelil horký vzduch. Měla stejný strach jako tenkrát, když zde stála poprvé. Jenže tenkrát se bála vejít dovnitř. Tiskla se k sukním své chůvy, v očích slzy a v duši zmatek. Nechápala, proč ji tenkrát poslali pryč. Proč ji při narození zasvětili chrámu, aby tam tančila. Bylo ji pět a brána se nad ní tyčila jako obrovská překážka, která ji oddělí od světa, který znala. Když se otevřela, uviděla nádvoří plné stromů a cest. Byla tehdy překvapena záplavou zeleně uprostřed pouště, skrytou za zdmi hradeb chrámu.